Tonyho neopouštěl připitomělý úsměv po celou dobu, co kráčel zdobenými chodbami za cupitající služebnou. Zlehka se kochal jejími tvary, které byly ve splývavých dlouhých šatech více než zřejmé a chvílemi uvažoval, zda ásgardské ženy nosí vůbec nějaké spodní prádlo. Ani vlastně netušil, zda ho nosí Loki. Jeho oblečení zatím neměl šanci sundat. Buď zůstávali oblečení, nebo se při té jedné příležitosti svlékl sám a navíc kompletně.

V jistých ohledech zůstával dle Tonyho mínění Ásgard na úrovni středověku. Divoké hostiny, světlo ze svící a luceren, horké koupele z pramenů ve sklepení zámku – to rozhodně nepatřilo do moderní doby. Na druhou stranu stroje, které Ásové dokázali pohánět pomocí magických krystalů a magie celkově dokázaly zahanbit celý vývoj technologie Země. Nicméně právě oděvy Tony pasoval do té středověké části, pokud to vůbec byl středověk.

Dějepis ho příliš nezajímal, byl spíše technický typ. Co si však pamatoval o této době ze školy, bylo hlavně odmítání hygieny a lití nočníků na ulici z oken. To se naštěstí Ásgardu vyhnulo; všude bylo čisto, uklizeno a cítil zde příjemnou směsici vůní.

Jakmile pak vysokými dvoukřídlými dveřmi se zlacenými rytinami vešel do knihovny, do nosu ho udeřil o něco horší pach. Nakrčil nos. Odér starých knih neměl v oblibě. Připomínalo mu to zatuchlinu, kterou ze srdce nenáviděl. Na druhou stranu si uvědomoval, kolik bohatství se v nich skrývá, proto jen pokrčil rameny, s díky propustil služebnou a vydal se podél vysokých zaplněných regálů do útrob dlouhé místnosti.

Za sedmou uličkou ho napadlo, že by se tu mohl ztratit úplně stejně snadno jako v celém paláci. Vážně, to tu nemohli mít směrovky? Alespoň šipky směřující k východu by ocenil. Všechny regály byly nacpané svazky v jazycích, které neznal, takže se nemohl chytit ani názvu knihy. Za devátým regálem se v policích začínaly kupit stočené svitky, které vypadaly, že se rozpadnou, jen by se na ně někdo podíval.

Začínal být nervózní.

Dveře v šeru za sebou už ani neviděl. Pochodně nebyly schopné osvětlit celý prostor a svými plameny po zemi a stěnách nechávaly oživnout stínová monstra, která se vlnila a cenila zuby. Tony se jich nebál – nebyl přece žádné dítě. Ale když ani za desátým regálem Lokiho nenašel, jeho úsměv zmizel a atmosféra místa na něj začala působit poněkud tísnivě.

„Loki?" řekl tiše a napínal uši, zda někde neuslyší odpověď. Na opačném konci místnosti zapraskala pochodeň. Otřásl se. „Loki?" zopakoval o něco hlasitěji. Pořád žádná odpověď.

Začínal si myslet, že tu Loki snad vůbec není a služebná ho sem zavedla zbytečně. Nebo možná za nějakým jiným účelem. Třeba se Fandral rozhodl, že zlikviduje protivníka poté, co ho ukolébal ke klidu, že mu nepoleze do zelí.

„Sakra," zamumlal a obešel další tři regály. Ruce měl zaťaté v pěsti, jako by mu snad mohly pomoci před případným útočníkem. Bez svého obleku by nevydržel ani pět minut. Stačila by jedna silnější rána a šel by k zemi. Mohl mít skvělou fyzičku, ale proti zbraním mu svaly byly k ničemu. Srdce se mu proti jeho vůli rozbušilo rychleji. Začínala ho obestírat paranoia a vůbec se mu to nelíbilo. Pomyslel si, že riskne poslední dva regály. Pokud tam Lokiho nenajde, vrátí se na chodbu.

Kroky měl čím dál pomalejší a dech zrychlenější. V krku mu vyschlo a v duchu si nadával do zbabělců. A také si nadával, že není dost obezřetný. Měl by s sebou nosit aspoň nůž. A náramky na přivolání obleku.

Uslyšel zašustění a zastavil se. Zadržel dech. Poslouchal.

Další zašustění.

Udělal krok dopředu a kvitoval, že je podlaha pokrytá kobercem. Nevydával tak žádný zvuk. To, že nemůže slyšet ani nikoho dalšího, si nepřipouštěl.

Zády se opřel o regál.

Nádech. Výdech. Nádech. Výdech.

Naklonil se za roh, připravený uskočit, utéct, bránit se.

A zhluboka vydechl.

Našel ho. Loki seděl na zemi, okolo něj se povalovalo množství svitků a on zrovna za pomocí svícnu jeden z nich četl. S hlubokým soustředěním, s vráskou uprostřed čela a s vlasy popadanými do obličeje připadal Tonymu obzvlášť nádherný. Rád by tu jen stál a kochal se výhledem, který se mu den ode dne líbil víc a víc, ale proč se jen dívat, když se mohl dotýkat?

Ležérně se opřel o regál a nedbale zaklepal klouby ruky o dřevěnou polici.

Loki zdvihl hlavu. První, čeho si Tony všiml poté, co zmizel výraz soustředění, byly zarudlé oči. Netušil, zda bůh plakal, nebo se na něm jen podepisovala únava, ale spokojeně rozhodně nevypadal.

„Přišel jsi," zkonstatoval bůh potěšeně. Odložil svitek, který četl, na hromádku, a levitačním kouzlem posunul ostatní, aby udělal Tonymu místo.

„To vypadá, jako bys mě nečekal," poznamenal Tony a cukl jedním koutkem nahoru. Připojil se k bohu, posadil se na zem a položil mu dlaň na tvář, kterou následně pohladil.

„Rozhodně jsem tě nečekal tak brzy," připustil a přivřel oči. „Myslel jsem, že vás bude Sif krmit bahnem, které na mě nakydá, až do rána."

„Přestalo mě to bavit," odpověděl Tony. „Jak je ti?" zeptal se, když se mu bůh opřel do dlaně.

„Jsem v pohodě," zalhal tak, aby mu smrtelník neviděl do obličeje. Rozhodně nebyl v pohodě. Ačkoliv další útok od Sif čekal, nemohl říct, že by se na něj zvládl připravit. Její slova cíleně zasahovala citlivá místa v jeho nitru a pálila jako oheň. Nenáviděl ten zpropadený sentiment, který ho nutil vzpomínat na časy, kdy byli přáteli.

Tony se ušklíbl. „No, asi mi to patří," povzdechl si se vzpomínkou na jeho ranní lež po rozhovoru s Fandralem, odtáhl se a zazubil. „Ale mám pro tebe dobrou zprávu. Hezoun bere Sif na průzkum. Poletí s nima ještě Clint, Natasha a Hogun."

Loki se nepatrně pousmál. „Určitě musí být štěstím bez sebe."

„No, on ji přesvědčil, že tě pár dní neuvidí, tak vlastně nakonec usoudila, že to není tak mizernej nápad," vysvětloval Tony, stáhl ruku a položil mu ji na stehno. Ve zvednuté poloze ho začínala brnět. „Ale to jí řekl, aby ji uklidnil," když se Loki zatvářil znechuceně. „Ve skutečnosti dělá službu tobě. Bere ji pryč, abys měl klid ty."

Bůh se mu pátravě zadíval do obličeje. Neušel mu zvláštní tón, který se mu do slov vkrádal pokaždé, když smrtelník o rytířovi mluvil. Na jednu stranu mu imponovalo, že na něj Tony žárlí, ale zároveň nechtěl, aby se zabýval zbytečnostmi. „Myslím, že přeháníš," odtušil mírně.

„Ne, nepřeháním," povzdechl si a promnul si kořen nosu. Zmáhala ho únava. Nejraději by si lehl na zem, opřel si hlavu o bohovo stehno a zavřel oči. Nebo by se aspoň něčeho napil. Ale zapomněl si vzít pití s sebou. „Ráno jsem s ním mluvil," přiznal nakonec s pohledem upřeným na hromádku svitků.

Bůh si v duchu řekl, že si o tom bude muset s Fandralem promluvit. Položil dlaň Tonymu za krk a naklonil se. Přitáhl si jeho obličej blíž a přitiskl své rty na jeho ústa. Věnoval mu velmi pomalý polibek, o to však procítěnější. Věděl, že jsou témata, o kterých neumí mluvit ani jeden z nich. Ani jeden neměl zkušenost s tím, co se mezi nimi splétalo. On sám vůbec poprvé poznával, jaké je trávit čas někým jiným tak dlouho, aniž by se jednalo o přátelství nebo nutnost. Tady to možná jako nutnost začalo, ale dávno se to přesunulo na jinou formu potřeby. A to se snažil dát do polibku tak, aby to Tony pochopil.

„Jak už jsem říkal – nemyslím na něj tak jako na tebe," zopakoval mu s čelem opřeným o jeho hlavu. „Je osvěžující vědět, že je tu někdo, kdo si nepřeje moji smrt, to ano. Ale jediný názor, na kterém mi záleží, je stejně jen ten tvůj. Ale on aspoň udrží Sif v rozumné vzdálenosti."

„Tobě věřím," odvětil Tony okamžitě. „Jemu ne. Třeba příjemně překvapí, ale už jsem si nabil držku tolikrát, že asi nemám potřebu věřit někomu jenom pro jeho hezký oči," vysvětlil, odtáhl se a pousmál se. „I u tebe mi trvalo dlouho, než jsem ti věřit začal."

„Nezačali jsme zrovna nejlépe," souhlasil Loki stísněně. „A... Sif tomu nasazuje korunu," povzdechl si a odevzdaně se nechal chytit za ruku. Propletl s Tonym prsty a stiskl ho. „Může vytáhnout cokoliv a nafouknout to –"

Tony ho s prstem na rtech zarazil. „Mám nápad. Přestaneš nad ní uvažovat. Prostě ji ignoruj."

„A ty budeš ignorovat Fandrala?"

Tony se kousl do rtu. „Jsem si naběhl," zabručel, ale přikývl. „Fajn. Ti dva přestanou existovat," slíbil slavnostně, „aspoň dokud nás zas nenaserou."

„Tak to by mohlo vydržet alespoň pár dní, než se vrátí," poznamenal bůh pobaveně, než zvážněl a prohlédl si Tonyho obličej pořádně. „Jsi unavený."

„Nechci ještě spát," namítl Tony a neúspěšně se pokusil zamaskovat zívnutí. „Co tu vlastně děláš?" zeptal se a sklouzl dolů, jak to plánoval před chvilkou. Položil si hlavu na bohovo stehno a spokojeně vydechl, když se mu narovnala záda.

„Čtu," odvětil automaticky.

„Vážně? A já už myslel, že tu připravuješ snídani," zasmál se.

„To zrovna ne," uznal, „ale jestli máš hlad, mohu něco zařídit."

„Nemám hlad," zarazil ho a v hrudi ho příjemně zahřála starost, kterou slyšel v Lokiho hlase. Zavrtěl se, zastrčil jednu ruku pod něj a přivřel oči. „Co teda čteš?"

„Za městem jsem přemýšlel, když jsem se vracel po hovoru s Thorem," začal Loki a pomocí magie si přitáhl svitky blíže, aby Tonymu nenarušil to minimum komfortu, který mu koberec a jeho noha poskytovaly. „Pořád jsem měl dojem, že mi něco uniká. Že bych měl vědět něco, cokoliv, ale jako bys to měl na jazyku a pokaždé, když to chceš říct, zmizí to jako mýdlová bublina."

„To nesnáším," poznamenal Tony.

„Je to nanejvýš otravné. Nicméně to, jak jsi dnes našel zdroj moci dalších kamenů, mi pomohlo se na celý problém podívat z poněkud hlubší perspektivy," pokračoval bůh. „Pročetl jsem tuhle hromádku," ukázal na několik svitků, „a ještě mi několik svitků chybí, ale už vím, že jsem na správné stopě."

„Takže víš, kdo je Sauron?" zeptal se Tony s rozšířenýma očima.

„Ne. To nezjistíme, dokud se s ním nepotkáme. Ale už mám zhruba představu, čím to začalo."

„Napjatě tě poslouchám," ujistil ho a napnul uši.

„Abys tomu porozuměl, musíš vědět o úplném prvopočátku. Z doby, kdy ještě nebyl Yggdrasil plně vzrostlý a devět světů teprve vznikalo. V tom věku, kdy Strom sílil, rostl a obaloval se listy, žili prapůvodní obyvatelé se svými devíti bohy u jeho kořenů. Nějakou dobu panoval rozkvět, ale jak už to bývá, lidé – budeme jim říkat lidé, ať to je jednodušší – jsou vždy nespokojení. A tehdejší bozi nechápali, že nemůže fungovat svoboda bez omezení. Navíc se bohové začali dohadovat mezi sebou. Došlo k rozdělení na deset skupin."

Tony, který soustředěně poslouchal, se zachvěl. „Rozdělili se do devíti světů?"

„Ano. Devět bohů si vzalo své následovníky a rozdělili si kameny mezi sebou, aby jejich světy mohly vzkvétat," přitakal Loki tiše.

„Ale říkal jsi deset skupin," připomněl Tony s nakrčeným čelem a otočil se z boku na záda, aby mohl na Lokiho vidět. „Co se stalo s těma posledníma?"

„Odmítli bohy. Zůstali sami. Bez bohů. Bez nikoho, kdo by je vedl. Osobně bych si myslel, že prostě postupně zmizeli, ale čím víc toho o nich čtu, tím víc souvislostí tam vidím," reagoval ponuře. Mimoděk Tonyho pohladil po tváři, ale zíral kamsi skrz prostor před sebe. „Tohle jsou jen pověsti, ale už dávno jsme se přesvědčili, že pověsti se obvykle zakládají na pravdě víc, než je nám milé."

„Ty jsi ale náhodou poměrně milá pověst, když tě člověk pozná zblízka," podotkl Tony rozverně.

„Kuš," napomenul ho, ale rty se mu roztáhly na okamžik do úsměvu. „Myslím, že se ta skupina někam přesunula. Rozhodně nejsou u kořenů Yggdrasilu, navíc to jsou tisíce let. Mohou být kdekoliv. Bez boha zřejmě stále stejně primitivní jako kdysi."

„Zlato, technologie nepochází od boha," nesouhlasil Tony.

Loki povytáhl obočí. „Na tuhle debatu jsi moc unavený, Anthony. Všechno pochází původně od bohů. Magie, věda, schopnost se učit, mluvit... To, jestli v ně věříš, nebo ne, na to nemá vliv."

Tony spolkl kousavou poznámku. „Tohle téma probereme jindy," zabručel. „Pokračuj."

„Hodný hoch," zamumlal a pobaveně se uculil nad Tonyho protočením očí v sloup. „Jsou tu zkrátka dvě možnosti. Buď zůstali primitivní a nic od nich nehrozí. Anebo se jich ujmul někdo, kdo jim dal sílu. Osobně bych volil druhou možnost, pokud se opravdu jedná o ty, co jsme viděli na záznamu."

„Proč by ale chtěli, aby se jich někdo ujal, když původně všechny bohy poslali do háje?" mudroval Tony a neohrabaně se opřel o ruku, aby se opět posadil a lépe tak s Lokim mohl komunikovat.

„Národ nemůže zůstat bez boha, Anthony," vysvětloval Loki. „Můžeš si myslet, co chceš. Ale lidé i ostatní rasy potřebují někoho, kdo je vede. Někoho, komu mohou věřit. V koho mohou věřit. Někoho, ke komu mohou vzhlížet, věřit, že je zachrání, říkat si, že je na světě alespoň někdo, kdo je miluje i přes všechny nedostatky. Pokud nikoho takového národ nemá, chřadne, stagnuje a umírá. Někomu stačí jeden, někdo potřebuje bohů dokonce několik. Potřeby se mění. Ale pořád tam jsou. Nezavírej před tím oči."

„Nezavírám, jen..." povzdechl si. „Nejsem věřící typ. Jsem technicky založenej. To, co říkáš, dává smysl, ale odmítám věřit, že by se lidi nevyvíjeli i bez boha. Oheň máme, protože do stromu praštil blesk."

Loki významně pozvedl obočí. „Thor není prvním bohem hromů."

Tony se zamračil a založil si ruce na prsou. „To je jedno. Převracíš mi život naruby. Stačilo."

„To bohové dělají," zabroukal a vzápětí vyjekl. Tony po něm chňapl, povalil ho na záda a vylezl mu na klín. V první chvíli měl tendenci ho okamžitě tvrdě skopnout ze sebe dolů. Ale v další vteřině se uklidnil. Žár v jeho očích nebyl útočný. Jediné, co v nich viděl, byly city. Tony by si ho nikdy nevzal bez svolení. Neublížil by mu.

„Sklapni," zasyčel Tony a políbil ho.

Podvolil se. Ruce mu vystřelily kolem smrtelníkových boků a pevně je stiskly. Nepamatoval si, že by jim dal příkaz. Ani k tomu, aby okamžitě poté zajely pod jeho oblečení a začaly zkoumat hrbolky páteře. To, že po skončení polibku zůstal lapat po dechu a krev mu zaplavoval adrenalin s touhou, však čekal. Dokonce málem zafňukal, když se Tonyho rty vzdálily. Smrtelník však naštěstí ne. Zůstal mu sedět na vzrušeném klíně, stehny mu obepínal boky a ruce opíral o hruď.

Nejvíc ho však fascinoval jeho obličej. Směsice emocí, jež se v něm střídaly tak rychle, že je ani nestíhal všechny rozklíčovat. Zdálo se mu, že se Tony pere sám sebou, co má přesně dělat.

„Dobře," zachraptěl Tony a bezděčně sevřel Lokiho tuniku do pěstí. „Tak si to shrneme. Máme nějakej národ, co si tak pár desítek tisíců let pluje kdesi ve vesmíru a brečí, že je nikdo nechce, protože jejich představy se nenaplnily. Pak se objeví Sauron, nějak je ukecá a vezme si je pod křídla. Fajn. Ale proč? O co mu jde?"

„Myslel jsem, že je to evidentní," odtušil Loki a neklidně se zavrtěl. Nebesa, nechtěl si povídat. Chtěl pokračovat. Chtěl Tonyho líbat a objímat. Mazlit se s ním. Proč se spolu museli sblížit zrovna v době, kdy za rohem hrozila válka a oni ji musí řešit? „Chce zničit bohy a zůstat jako jediný. Proto chce všechny kameny. A pokud mu nezabráníme, tak je všechny získá. A jestli se ujal národu bez boha... Udělají pro něj cokoliv. Sami zemřou s vidinou lepšího života po smrti, kterou jim jistě nasliboval, jen aby on vyhrál."

Tony polkl. Znělo to nepředstavitelně, ale zároveň děsivě. Věřil, že Loki uhodil hřebíček na hlavičku. V očích se mu zobrazila obava tak silná, že přehlušila i vzrušení, které okamžitě začalo uvadat.

Nechtěl o Lokiho přijít, sotva ho získal. Věděl však, že naděje na přežití je přinejmenším nejistá.

Ahoj!

S menší prodlevou jsem tady s další kapitolou. Vzhledem k vydávání adventního kalendáře a celkově totálně otřesnému prosinci jsem potřebovala vydechnout. A taky si odpočinout u něčeho jiného, takže mě napadlo, že si chodbičku okolo schodů do pracovny vylepím puzzlemi z Harryho Pottera a Avengers. Takže jsem celé Vánoce skládala jako pominutá a mám 4 slepené a jedno těsně před dokončením. Nicméně už mi psaní zase chybí, takže tam nahodím těch posledních 100 šedých dílků a jdu zase psát.

Každopádně doufám, že se vám kapitola líbila. Těším se na vaši zpětnou vazbu. Další kapitola bude doufám dřív.

Mějte se krásně.

W.