Netušil, kolik času uplynulo od chvíle, kdy nechal ve sprše proudit své emoce. Mohlo to být pár minut, ale klidně i všechen čas světa. Důležité bylo jen to, že ho při tom nikdo nevyrušil. Nepokoušel se použít mýdlo – takový masochista zas nebyl –, ale neodolal, aby si aspoň vlasy umyl šampónem. Sice je neměl tak lesklé a husté jako kdysi, avšak i tak se cítil mnohem lépe, přestože syčel celou dobu, co se pěna při smývání dostávala do ran. Kéž by měl své schopnosti! To by se zregeneroval nanejvýš do dvou dnů. Takto mohl doufat v týdny, a to jen možná.

S povzdechem opustil pofidérní bezpečí sprchového koutu, přeopatrně se usušil a prolezl několik skříněk, které v koupelně našel. Objevil saténový černý župan, ale neoblékl si ho. Jen ho vzal do ruky a kolem boků si uvázal ručník. Nemělo smysl se oblékat dřív, než se na něm Banner vyřádí. Cítil úlevu, že se nepřeměnil; to by řádění získalo úplně jiný význam. Otřásl se. Kdykoliv se tak mohlo stát, proto byl rozhodnut ho zbytečně neprovokovat. Tentokrát by stačilo jen obyčejné cvrnknutí a on už by se na nohy nikdy nepostavil.

Našel ho vedle s připravenými nástroji, mastmi a vatovými tampóny. Očima mu poděkoval za možnost koupele, než si sedl odevzdaně na postel a pokynul mu, že je připravený. Bruce nepotřeboval další pobízení. Pracoval rychle, precizně a jemně. Skoro jako Stark, pokud si Loki odmyslel to hrubé otočení na břicho. Sevřel rty při té vzpomínce.

„Jak se cítíš?" ptal se doktor se zájmem.

Loki zamrkal. To nečekal. Znělo to upřímně. „Co myslíš?"

„Řekl bych, že dost hrozně," zkonstatoval okamžitě. „Já bych se tak cítil určitě, pokud by ten druhý někdy dopustil, abych se v takové situaci ocitl." Pohlédl mu do očí a usmál se. Kdovíproč to boha uklidňovalo. Jako by hleděl do rozpuštěné čokolády. „Ale nedovolí mi ani se zastřelit, tak to můžu tak maximálně odhadovat."

Povytáhl zmateně obočí. „Zastřelit?"

„No jo. Strčil jsem si jednou pistoli do pusy a chtěl si vystřelit mozek z hlavy," přiznal nevzrušeně a čistil mu u toho rány na hrudi, „ale ten druhý kulku prostě vyplivl."

„Proč mi to říkáš?" ptal se zmateně a cukl sebou, když se Bruce dotkl zvlášť citlivého žebra.

„Abys věděl, že každý je na tom občas mizerně, asi." Pokrčil rameny. „Nebo aby řeč nestála. Vyber si. Otoč se."

Udělal, co po něm žádal a chvíli nad jeho slovy přemýšlel. Došel k závěru, že smrtelníkům nerozumí. A to měl u jednoho zůstat... Jak dlouho vlastně? Frustrovalo ho, že neměl žádnou představu o tom, co se bude dít. Thor říkal, že se vrátí za pár dní. Loki si nebyl jistý, jestli vůbec vydrží tak dlouho čekat, zvlášť ani když netušil, co bude dál. Zavrtěl hlavu a povzdechl si. Nechal si od Bannera píchnout antibiotika a oblékl si župan, který mu končil v polovině stehen. Nanejvýš trapný oděv. Doufal, že mu Stark našel něco lepšího, i když cokoliv bylo lepší než nic. Nahoty už si užil dost.

O chvíli později se nechal odvést do horního patra, kde se s majitelem mrakodrapu potkal poprvé. S neproniknutelným výrazem se usadil na barovou židli a mimoděk se pokusil stáhnout župan níž. Neměl dobrý pocit, že má skoro celé nohy odhalené a že by stačilo se jen o trochu víc natočit a látka by ukázala to, co ukázat nechtěl, přestože při jiné situaci by toho klidně využil. Dnes ale ne. Sotva se držel na nohou.

Tony, který do té doby seděl se sklenicí jantarové tekutiny na obrovské sedačce, se zvedl ve stejné chvíli, kdy výtah cinkl a muži vstoupili dovnitř. Prohodil s Bannerem pár nutných slov, zatímco si Loki sedal, a pak se s bohem ocitli sami. Potměšile se ušklíbl, hledě na to, jak se bůh snaží přemoci látku. Musel uznat, že tak dlouhé nohy by mu mohla leckterá žena závidět. Sice by zasloužily trochu více masa, ale pokud hladověl – na což vypadal –, tak se při normálním jídle za pár dní vrátí do ideálních proporcí.

„Támhle –" ukázal na hromádku ležící na kuchyňském pultě, „– máš nějaký hadry. Nevím, jakou máš velikost, tak to asi nebude úplně sedět, ale hádám, že to do zejtřka vydržíš. Ale jestli ne, klidně si nech ten župan, mně je to fuk."

Bůh pohlédl na hromádku a opatrně si ji přitáhl k sobě. Objevil v ní černou košili a kalhoty z jakési chladivé látky a trenky. „Díky," zamumlal tiše, postavil se a chytil do rukou konce šňůry, která držela župan pohromadě. Zvedl hlavu. „Budeš na mě zírat?"

Tony obrátil oči v sloup. „Jako bys měl něco, co jsem ještě neviděl," odfrkl, ale prošel kolem něj směrem k lednici a zůstal k němu otočený zády.

Loki zrudl, když si uvědomil, jak pravdivé a doslovné to bylo. Bleskově chňapl po oblečení a oblékl se až příliš rychle. Zakňučení v sobě naštěstí udržel, ale rozšířené zornice a zrychlený dech dávaly najevo, jak ho to bolí. Musel však v duchu vyslovit uznání nad výběrem tkaniny. Dokázal si představit takovou, co by mu sedřela i zbytky kůže.

„Tak hotovo?" zabručel Tony otráveně, sáhl pro něco do lednice a na talíři to přesunul do mikrovlnky.

„Hm," odpověděl a opřel si loket o desku. Potlačil zívnutí. Ta sprcha a ošetření ho zmohly více, než čekal.

„Výborně," prohlásil ironicky, počkal na zvukový signál a vyndal z mikrovlnky talíř, který přisunul před boha. „Máte na Ásgardu příbory, nebo budeš jíst rukama?" zeptal se drze.

Semkl rty do úzké linky. „Samozřejmě máme příbory, ty ignorante," ucedil nebezpečně.

„Oukej, já se ptám, protože Thor nevypadá, že by je znal," popíchl ho, podal mu nůž a vidličku, které stejně na ohřáté sendviče nepotřeboval, a přesunul se ke kávovaru. „Kafe? Čaj?"

„Já nejsem Thor," zavrčel, ale lačně po příboru sáhl. Dokud se před ním neobjevilo jídlo, ani si neuvědomoval, že má takový hlad, že mu skoro bylo jedno, co by mu kdo předložil. Nejraději by se však nějakým slušným stolováním nezabýval a prostě by se zakousl, teď však kvůli vlastní hrdosti prostě musel. „Voda stačí."

„Fajn." Podal mu jednu vychlazenou láhev s tekutinou a sám si nalil další drink. Po očku sledoval, jak jí. Skutečně musel uznat, že s příborem to uměl. A škodolibě se usmíval, protože mu bylo jasné, že má bůh takový hlad, že mu dělá problémy jíst kultivovaně. Zakroužil sklenicí, opřel se o pult jednou dlaní a napil se. „Dohodneme pravidla."

Loki pečlivě dožvýkal, než na něj upřel chladný pohled. „Chceš říct, že mi sdělíš seznam toho, co smím a nesmím," opravil ho suše. „Není to žádná dohoda, tak to laskavě nazývej správnými jmény."

„Chytrej kluk," pochválil ho s uculením, „ale ne tak docela. Hele, já nejsem o nic víc nadšenej z toho, že jsi tady, než ty."

„Opakuješ se."

„To je možný," pokrčil rameny, „ale je to fakt. Ale když už tě tu mám trpět, tak bych to chtěl víceméně v klidu, takže očekávám, že budeš spolupracovat."

„A když ne?" ozval se s povytaženým obočím. Odpověď mu byla víc než jasná. Pokud nebude skákat podle jejich pískání, prostě ho něčím nadopují. Hořce se v duchu pousmál. Jen jiná forma vězení.

„Když ne, tak se s tebou patlat nebudu a prostě se postarám o to, abys problémy nedělal," opáčil lehce. „Takže, jsi dostatečně při vědomí, abys byl schopnej vnímat? Nebude toho moc, slibuju."

„Pokud ty jsi dost při smyslech, abys ten tvůj seznam mohl sdělit, pak já mám rozhodně dost sil ho vyslechnout a myslet si o něm své," zpražil ho s očima zaklesnutýma do sklenice, kterou si znovu miliardář dolil.

Tony na moment sevřel rty. „Je to jednoduchý. Až se najíš, ukážu ti tvůj pokoj. Klidně bych tě nechal ve spodním patře, ale nechce se mi běhat sem a tam, takže budeš na stejným patře jako já. V rámci tohodle patra můžeš jít, kam chceš, kromě mojí ložnice."

„Tak tam se vážně hrnout nebudu," ujistil ho, odhrnul si pramen vlasů na stranu a pomalu si vložil další sousto do úst.

„To mě ranilo," vzdychl teatrálně a v očích mu zajiskřilo. „Všichni se toužej dostat do mý postele."

Bůh protočil očima. Uznával sice, že smrtelník oplýval přirozenou přitažlivostí, o níž evidentně věděl, ale že by se mu kvůli tomu on měl cpát do postele? Nebo vyloženě každý? To určitě. „Velice mě mrzí, že jsem pošramotil tvé ego," pronesl neupřímně, „snad to přežiješ."

Tony to nechal být a zvážněl. „Fajn. Tohle patro nemáš dovolený opouštět. Jarvis tě nepustí. A i kdyby ses náhodou dostal na jiný patro, tak do dílny rozhodně nesmíš. Ne, že by se ti tam podařilo dostat bez kódu."

„A dál?" ptal se znuděně.

„Dál nic. Můžeš se tu pohybovat volně. Nesnaž se nic zničit. Nesnaž se mě prudit. A za žádnou cenu mě nebuď, pokud ti nepůjde o život. Pokud sem někdo náhodou přijde, tak ti Jarvis řekne, abys zalezl, nebo že můžeš zůstat na očích." Dosáhl dna silného skla a s tichým zařinčením ho odložil. „Nikdo o tobě neví, kromě pár lidí. To tak zůstane."

Loki přikývl. Co měl jiného dělat. Dojedl a způsobně odložil příbor na talíř. „Tak mi ukaž mou celu, smrtelníku," požádal s grácií sobě vlastní.

„Jak si přejete, výsosti." Tony se výsměšně poklonil a gestem ho vyzval k chůzi. Chodbou ho dovedl ke dveřím pokoje a trochu zdvihl hlavu, aby mu mohl hledět do očí. „Ještě maličkost. Když budeš něco chtít, řekni Jarvisovi. Pokud to bude možný, tak ti vyhoví. Já teď odcházím a chci svůj bejvák najít ve stejným stavu, v jakým ho opouštím. Ráno si promluvíme."

„Nemůžu se dočkat."

Vydal se k odchodu. „Myslel jsem si to. Sladký sny, brouku."

Loki zaťal zuby. „Starku."

Otočil se. „Copak bys ještě rád?" zeptal se přeslazeně. „Nepotřebuješ přečíst pohádku, že ne?"

Ve smaragdových očích se nebezpečně zablýskalo. „Neříkej. Mi. Brouku."

Tony se uculil. „Až mi ty budeš říkat jménem, tak ti tak možná přestanu říkat." Znovu se otočil a pokračoval v chůzi. „Měj se, puso." Odolal touze poslat mu vzdušný polibek. Nemohl ho přece vyprovokovat hned ze začátku do nepříčetnosti. Do auta však sedal s mnohem lepší náladou, než s jakou ráno vstával.    

Krásné Velikonoční pondělí!

Nemůžu si pomoct, ale tohodle drzýho Tonyho naprosto žeru. Jako mám ráda i „fňuknu" Toníka, ale tohle jiskření mám strašně ráda. Jak se líbí vám? Co říkáte na to, že nechal boa doma samotného hned ten první den, co vstal z postele? Myslíte, že to bude mít nějaké následky?

Mějte se krásně a těším se zase za 14 dní.

Womi