„Anthony," zastavil ho Fandral v polovině kroku.

Tony se zastavil, otočil se a pousmál. „Fandrale."

Rytíř  k němu došel rychlým krokem, až se mu tmavě modrý plášť vzdouval za zády. „Vyhýbáš se mi."

„Nevyhejbám," bránil se Tony a dal ruce před sebe na znamení míru.

„Dva dny se tě snažím dohonit a ty vždy uhneš někam jinam, když se k tobě přiblížím," podotkl se zdviženým obočím.

„Spíš tě tak trochu nechtěně asi ignoruju. Zjistil jsem, že kromě orientace mám v háji asi i periferní vidění, nebo co. Fakt to nedělám schválně. Nevšiml jsem si tě," vysvětloval a pokrčil ramena. „Co jsem tady, nějak mi to nedělá dobře na mozek asi. Asi nějaká anomálie, nebo co." Zazubil se a roztáhl ruce. „No, teď mě ale máš, tak se nemůžu dočkat, proč se mě snažíš dohonit."

Nechtěl s ním mluvit. Ani za nic. Chtěl od něj odskočit jako od jedovatého hada a prostě utéct. Netoužil se dívat na jeho nádhernou tvář a hledět do blankytně modrých očí, které měly mnohem hezčí odstín než ty jeho obyčejné hnědé. Navíc musel zaklánět hlavu. S Lokim mu nevadilo se zaklonit a stoupnout si na špičky, když ho líbal, ale vedle Fandrala si připadal ještě menší, než proti němu ve skutečnosti byl. Menší, ošklivější, obyčejnější.

Do tváře však své myšlenky nepromítl. Dál se mírně usmíval.

„Projdeme se," řekl Fandral a pobídl ho k chůzi.

„Fajn, ale doufám, že mě nehodláš nechat někde v labyrintu, protože netrefím zpátky," odpověděl pobaveně, ale u žaludku ho nepříjemně píchlo. Tak snadné to bylo, aby ho někdo vyřídil. Stačilo ho někam odvést a nechat se ho ztratit. Zatraceně. Nenáviděl ten stav, že sotva trefil z Lokiho komnat celkem asi na čtyři místa, k nimž cestu poslední dva dny s Lokim trénoval. Mírně ho uklidňoval fakt, že by si Fandral k jeho odstranění jistě našel něco sofistikovanějšího. A Loki by ho určitě našel. Že ano?

„Samozřejmě," ujistil ho s pokýváním hlavy. „Půjdeme jen kousek," slíbil a zamířil s ním jen o několik odboček dál, do liduprázdného sálu. „Jen s tebou chci mluvit a nechci, aby někdo poslouchal."

„Umírám zvědavostí," zalhal, zastrčil ruce do kapes a posadil se na jednu stranu dubového stolu.

„Jde o Lokiho," oznámil Fandral, jakmile se posadil proti němu.

Teď se Tonymu žaludek zhoupl pořádně. Počítal, že mu teď Fandral řekne, aby dal od boha ruce pryč, protože ho chce on pro sebe. Ale Loki byl jeho bůh! Rozhodně se nemínil jen tak vzdát. Byl rozhodnutý o něj bojovat a ne ho jen tak mírnix týrnix nechat tomu hezounovi, i když byl... hezoun. „Co je s ním?" vypálil s bojovně vysunutou bradou.

Fandral potřásl hlavou a sepjal ruce na stole. Bylo evidentní, že neví jak začít. „Jen jsem chtěl, abys věděl, že není takový, jak to říkala Sif," promluvil nakonec po hlubokém nádechu s očima pevně zaklesnutýma do těch Tonyho. „Nebudu tvrdit, že Loki neudělal to, co říkala. Ani že je svatý. Devět světů je svědkem, že není. Ale Sif to vyhnala až do extrému." Zašklebil se rozhlédl se kolem, jako by hledal pohár s nějakým pitím. „Chtěl jsem ti to říct hned. Je mi jasné, že s tebou už Loki mluvil. Přesto jsem to nechtěl nechat být. A případně jsem připravený tě zbavit pochybností, kdybys nějaké měl."

Tonymu vzal vítr z plachet. Zíral na něj jako na mimozemšťana. Moment – Fandral BYL mimozemšťan. Zamračil se. Uvažoval, jestli přece jen nemá poškozený mozek. Tohle přece neslyšel. Určitě měl halucinace. „Nemám žádný pochybnosti," namítl poněkud prkenně. „Vlastně možná jednu jo. Totiž nechápu, proč mi to říkáš. Takže mám pochybnosti o tvejch motivech." Narovnal se, zúžil oči a naklonil hlavu mírně do strany. „Proč mi to říkáš? Proč ti záleží na tom, abych si o něm myslel hezký věci, když by se ti víc do krámu hodil přesnej opak? Chceš ho sám, tak proč –"

„Protože je s tebou spokojený. Usmívá se s tebou. Nepamatuji si, kdy se naposledy tak uvolnil," vysvětlil a ani se nesnažil popřít, že má o Lokiho sám zájem. Naklonil se dopředu. „Chci, aby byl šťastný. Nemám v plánu být tvůj sok, když mám poměrně jasnou představu o konečném výsledku."

Tony jasně vycítil, že je za tou větou víc, než sdělovala. A došlo mu to. „Jo. Stačí si jen si počkat. Ty tu budeš ještě tři tisíce let po mně."

Fandral na to neodpověděl. „Dělej ho dál šťastným. Zaslouží si to. Ode mě ti nebezpečí nehrozí. Můžeš být klidný."

„Fajn," dostal ze sebe. Netušil, co si o tom má myslet. Netušil, jak by na to měl reagovat. Možná čekal poděkování? To zrovna.

„Omlouvám se, pokud jsem tě přivedl do rozpaků," omlouval se ještě, „neměl jsem to v plánu. Jen jsem tě chtěl ujistit, že Loki není špatný a že ses v něm nezmýlil."

„Bezva," zamumlal a nechal se nasměrovat zpátky, šťastný, že odešel. Zahnul do druhé chodby podle instrukcí, opřel se zády o mramorovou zeď a přejel si rukou přes čelo. Vzápětí se sesunul na zem. Měl jít za Lokim, ale cítil, že to teď nezvládne. Bůh by poznal, že se necítí ve své kůži. A Tony se ještě nerozhodl, zda o tom podivném a trapném rozhovoru chce vůbec bohu říkat.

Ale co čert nechtěl – v dalším okamžiku uslyšel za rohem těžké boty a vzápětí už viděl, jak se bůh chaosu blíží.

„Tentokrát nebloudím," ujistil ho ještě dřív, než se Loki snažil nadechnout k hovoru.

„To rád slyším," podotkl Loki, přidřepl před ním a pátravě si ho prohlédl. „Ale tohle není chodba, kudy bys normálně chodil, navíc tu sedíš na zemi. Je všechno v pořádku?"

„Naprosto," řekl rychle a usmál se. „Už jsem šel za tebou, jenom mě rozbolely nohy. Nejdu pozdě, ne? Dřív jsem chodil pozdě všude, ale už se dost snažím, takže –"

„Anthony," zarazil ho. Tony zmlkl a nejistě se na něj podíval. „Nemusíš mi říkat něco, co nechceš. To snad víš."

„Vím," hlesl a opřel si hlavu o chladivý mramor zdi.

„Poznám lež. Něco se stalo. Nemusím vědět co. Jen –"

„Promiň. Není to tak, že bych ti chtěl lhát," skočil mu do řeči. „Určitě to znáš. Je to forma obrany a nepřímý sdělení, že to ten druhej člověk nemá řešit. Já ani sám to zatím nemám v hlavě srovnaný."

Loki přikývl, postavil se a natáhl ruku, aby mu pomohl vstát. „Rozumím."

Tony se vděčně nechal vytáhnout na nohy. Necítil se po rozhovoru s Fandralem zrovna šťastně. Jako by si sám dennodenně nepřipomínal, že je jen smrtelník a Loki bůh. Rytíř mu ještě ukázal druhý úhel pohledu, a to, že on si jen pár let počká, a pak bude mít boha tisíce let jen pro sebe. Ale Loki přece říkal, že je řešení. Sice mu ho nevysvětlil, ale věřil mu, že existuje. Ale Fandral to musel vědět taky, ne? Nebo to netušil? Nebo si myslel, že to Tony neví?

Brněla mu hlava z otázek, na které neměl odpovědi a nemyslel si, že je někdy získá. Potřeboval se soustředit na něco jiného. Nejraději by ho objal a políbil, ale kdykoliv mohl jít kdokoliv okolo, a přestože o nich zřejmě věděl celý palác, nikdo je doopravdy neviděl jinak než jako přátele, a tak to zatím mělo být. „Pokročili jste nějak?" zeptal se proto a po jeho vzoru se rozešel směrem, kterým měl původně jít.

„Ne," ušklíbl se Loki a zavrtěl hlavou. „Bruce už je dost frustrovaný a já nemůžu říct, že bych z toho měl dobrou náladu. Nedaří se nám zaměřit vůbec nic, co by mělo dost vysoké gama záření, které by stálo za řeč."

„Myslíš, že má Sauron taky nějaký blokátory, jako máme my?" zamyslel se Tony.

„Nemám tušení. Nevíme, kdo to je. Netušíme, jak moc vyspělou technologii má," řekl Loki kysele.

„No, jelikož po těch šutrech pátrá, tak musíme počítat s tím, že bude o nich hodně vědět a že přípravu asi úplně nepodcenil," nadnesl Tony ponuře. „Bez pořádnýho vybavení by se nemohl ani přesouvat po vesmíru."

Loki přikývl. „Ano, ale i tak může mít horší technologii než my. Navíc my používáme i magii. Už bychom měli být schopni vyhledat signál, ale nic se nedaří tak, jak má. Nic nefunguje podle obvyklých zvyklostí."

Tony se zastavil. „Něco mě napadlo. Vem mě tam," přikázal a v hlavě začal probírat všelijaké možnosti. Cestu vůbec nevnímal a pokud Loki něco říkal, nedočkal se odpovědi. Soustředil se a všechno ostatní šlo stranou.

Jen, co došli do provizorní laboratoře, sedl si k počítači. „Bez Jarvise to bude pomalý, ale nějak si poradíme," zamumlal a začal na klávesnici psát příkazy, div se mu nekouřilo od prstů.

„Co ho napadlo?" zeptal se Bruce, kterého si Tony ani nevšiml.

Loki pokrčil rameny. „Nemám tušení."

„Fajn. Ukaž mi všechny kameny, který máme," přikázal Tony a zadíval se na jednotlivé 3D projekce. „Zobraz všechny parametry, které se u nich naskenovaly a vyhoď ty, který nemají všechny stejný."

Loki polkl a podíval se na doktora. „Nebesa, tohle nás mělo napadnout," zašeptal, zatímco se změť linií vyobrazených kamenů všelijak zavlnila, zhustila, a nakonec zůstala v trojitém obrazu.

„Ani mi nemluv," zabručel Banner a zavřel oči. „Něco tak jednoduchého..."

„Teď vyhoď gama záření," přikázal Tony a poklepal si ukazováčkem na spodní ret. Lokiho a Bruce si nevšímal. Úplně je vytěsnil. V tuto chvíli se konečně cítil nějak užitečný a ne méněcenný jako obyčejný smrtelník. „Zvýrazni nejsilnější parametry," řekl a usmál se. Zůstala jedna linie všech třech obrysech. „Zaměř to," zadal poslední příkaz a zklamaně zamrkal, když se ani tentokrát nedočkal Jarvisovy odpovědi.

Doposud si neuvědomil, jak moc je na něj zvyklý. Jarvis byl jako jeho přítel, přestože to byl jen počítačový program. Vždy k dispozici. Vždy připravený k čemukoliv. Vyrobil si ho tak, aby s ním dokázal držet krok ve vynalézání, ale i v konverzaci. Netušil, že mu bude někdy tak chybět.

Kybersentiment však musel hodit za hlavu. Natočil se k obrazovce, která jako radar zobrazovala jednoduchou tmavou obrazovku s několika kružnicemi a přímkou, jež znázorňovala kontrolovanou výseč. Se zatajeným dechem čekal.

Bruce s Lokim se k němu naklonili. Bůh mu bezděky položil dlaň na rameno a Tony se o ni hlavou opřel.

Čekali.

Čekali.

„Sorry," řekl Tony po pár minutách. „Zkusíme ten druhej parametr, co maj šutry společnej. A když to nevyjde, zkusíme se zaměřit na jednotlivý kombinace. Nějak to musí jít," zavrčel a chtěl vstát, ale Loki mu zaryl nehty do ramene.

„Myslím, že se ti to povedlo," zachraptěl s rozšířenýma očima. V hrudi cítil podivnou směs pocitů. Vztekal se na sebe, že ho něco takového nenapadlo samotného. Bylo to přece tak geniálně jednoduché! S Brucem se zaměřili jen na gama záření, protože podle něj se podařilo vypátrat Tesseract. Ale vůbec nereflektovali, že by mohly mít kameny i jiný druh záření.

Na druhou stranu se dmul pýchou, protože na to Tony přišel. Těžko by si mohl za partnera vybrat někoho chytřejšího a nádavkem hezčího. Uznával, že Bruce se inteligencí s Tonym může měřit. Fascinovalo ho a děsilo zároveň, že je ve společnosti zřejmě nejchytřejších smrtelníků z celého Midgardu. Ale Bruce rozhodně nebyl tak hezký jako Tony.

„Něco to našlo," přidal se Bruce a zašilhal na druhou obrazovku. „Změř vzdálenost," přikázal a sledoval, jak na monitoru probíhají jednotlivé výpočty.

„Nemusí to nic znamenat," zamručel Tony a jemně poklepal na Lokiho dlaň, aby povolil stisk. „Ale je to aspoň něco. Asi bysme měli na večer svolat poradu."

„Postarám se o to," souhlasil Bruce. „Do té doby bychom mohli získat nějakou přibližnou představu o umístění." Poklepal mu na druhé rameno a obdaroval ho širokým úsměvem. „Dobrá práce, Tony."

„To nestojí za řeč," mávl rukou a zhluboka se nadechl. „Konec srandy. Začíná zábava."

Ahoj.
Mám krizi. Časovou. A jsem už druhý měsíc skoro v kuse nemocná. Takže když můžu, tak spím a moc nepíšu. Tím pádem mi trochu ubylo konceptů a vydávání se zase trochu zpomalí. Ale snad se to zase už nějak hodí do normálu. Upřímně chci mít už tuhle monstrózní věc hotovou.

Jak se vám líbila kapitola? Co říkáte na Fandrala? Myslíte, že si Tony jeho myšlenky vyvodil správně, nebo je Fandral prostě fakt jen kámoš? Jsem zvědavá na vaše komentáře, sypte je na mě. :)

A mějte se krásně. A držte mi place, ráda bych dopsala Lokiho s Clintem a s tímhle fakt pohnula. Čeká nás odhadem ještě dalších osmdesát tisíc slov (pro zajímavost, zatím je vydaných něco okolo sta tisíc slov), což je asi moje největší monstrum celkem.

W.