„Nevstávej. A nekouzli."

Loki omámeně otevřel oči a otočil hlavu na stranu. Jeho nálada klesla, když zjistil, že hlas, který slyšel, nepatří tomu, koho slyšet chce.

„Kde je Anthony?" zachraptěl a položil si dlaň na rozpálené čelo. V hlavě pociťoval tupou bolest, ale jinak se cítil nadprůměrně dobře. Zatím. Ještě neměl čas ani chuť zjišťovat rozsah destrukce, kterou napáchal pobyt kdovíkde. Teď ho svíraly obavy o smrtelníka. Pomohl mu, ale jakou cenu zaplatil? Byl v pořádku? Nezůstal někde uvězněný?

Fandral se pohodlněji opřel v křesle vedle postele a povytáhl obočí. „Tvé štěně je v pořádku u tvé matky. Mám ti sdělit, že můžeš být klidný a ani se ho nedotkne, ať už to znamená cokoliv."

Loki si vnitřně oddechl, ale navenek se ušklíbl. „Není to otrava dělat hlídacího psa, aniž by ti k tomu něco řekli?"

„Jsem tu proto, že chci," řekl rytíř vážně, „ne proto, že mi to někdo nařídil. A upřímně mě nezajímá, co má královna s tvým štěnětem v plánu."

„Není moje štěně," namítl Loki unaveně. Přetočil se na bok a pomalu se začal zvedat do sedu. „Nepotřebuju pomoc," zavrčel, když se Fandral natáhl, aby mu pomohl.

„Samozřejmě," utrousil pobaveně, nastavil mu polštáře za zády a znovu se s uculováním posadil. „Já myslím, že je."

„Tomu nemůžeš rozumět," odsekl bůh, snaže se zastavit mžitky před očima a točící se místnost.

„Vážně?" poznamenal, opřel si lokty o stehna a položil si bradu do dlaní. „Zkus mi to vysvětlit. Zkus mi vysvětlit, že Loki není takový blázen, aby se zamiloval do obyčejného smrtelníka."

„Nejsem zamilovaný," ohradil se méně útočně, než by si přál. Kdyby se alespoň komnata netočila! „Ale i kdybych byl, tak mě překvapuje, že by mi to vyčítal někdo, kdo se zamiloval do smrtelnice, žil s ní a ještě nechal lidi, aby o něm psali legendy. Vážně, Robine Hoode?" reagoval a zkusil zavřít oči. Svět se točil ještě více, tak je znovu otevřel.

„Nevyčítám ti nic," nesouhlasil. „Ale právě, že vím, jaké to je někoho ztratit pouhým mžiknutím oka, ti chci vysvětlit, jak špatný nápad to je."

Loki se usmál a zavrtěl hlavou. „Můžeš si ten sentiment schovat. Anthony je můj přítel. Jediný, kterého mám." Obrátil se na něj s pevným pohledem. „Říkám ti to jen proto, abych se ušetřil dalších přednášek, takže si je odpusť a raději jdi splnit úkol, který ti královna zadala, ať už je jakýkoliv."

„Jak myslíš," pokrčil rameny, „je to tvoje věc. Ale budeš překvapený, až přestaneš lhát sám sobě. Nicméně v jedné věci nemáš pravdu. Smrtelník není tvůj jediný přítel, jak se ti snažím dokázat už od chvíle, kdy ses tu ukázal poprvé od tvého uvěznění."

Loki si zakázal doufat, že by to mohla být pravda. Nevěřil. Přestože nemohl popřít, že mu byla Fandralova společnost příjemná, jeho důvěra v něj se silně otřásla a on si nechtěl dovolit se opět nechat zklamat.

„Je překvapivé, že víc věříš někomu, koho znáš pár dní, než mně," dodal Fandral, když se Loki neměl k odpovědi.

„Je snazší věřit někomu, kdo se osvědčil okamžitě, než někomu, kdo se k tobě obrátí zády po jedné chybě, přestože jsi mu předtím tisíc let záda kryl," vysvětlil a zatoužil se sbalit do klubíčka. Tahle konverzace ho vyčerpávala a prohlubovala jeho bolest hlavy. Chtěl zavřít oči a spát beze snů. Potřeboval si konečně odpočinout.

Fandral se postavil na nohy a rázně vyšel ke dveřím, až jeho dlouhý modrý plášť zavlál. „Mýlíš se. Já se k tobě zády netoočil. Jen... Nejsem dost silný, abych tě dokázal sám dostat z Jötunheimu ven," povzdechl si a prudce rozrazil dveře.

„Sakra," ozvalo se zároveň s tříštěním skla.

Fandral se zarazil s rukou na klice.

„Hele, já se ti vůbec nedivím, že jsi to rozbil," poznamenal Tony mimochodem. „Byl to nějakej lektvar pro Lokiho od královny, po kterým mu má bejt líp, ale upřímně – ten smrad je tak otřesnej, že to spíš někoho zabije."

Fandral pomalu pustil kliku a nakrčil nos. „Souhlasím. Páchne to jako skřetí moč. Pošlu sem ale někoho s novým lektvarem." Udělal krok k Tonymu, položil mu ruku na rameno a zlehka kývl. „Děkuji, že jsi mu pomohl," řekl tlumeným hlasem. „Zpravím o tom tvé přátele. Vy dva se potřebujete vyspat, tak ať o tebe nemají starost."

„To by udělal každej," odvětil Tony a odstoupil. Necítil se vedle něj dobře. Byl o tolik vyšší a hezčí, že se jeho obrovské ego a sebevědomí poroučelo do záporných hodnot raketovou rychlostí.

„Každý ne," oponoval a s dalším nádechem odcházel.

Tony pokrčil rameny a naklonil se do komnaty. „Ahoj, brouku. Můžu?"

„Jistě," vyzval ho a konečně se mu ulevilo. Pořád nechápal, jak rychle se mu v žilách rozproudí bezpečí, jakmile se Tony ocitl poblíž. „Jsi v pořádku?"

„Moc ne," připustil Tony a ve chvíli, kdy za sebou zavřel, mu z obličeje spadla maska pohody a ukázala ztrhanou zašedlou tvář. „Znáš to, když si šlehneš, vyspíš se z toho, a pak tě to kopne znova, i když si nic nedáš?"

Loki nepatrně přikývl. „Ano."

„Těší mě, že jsme měli podobný neřesti," odtušil, posadil se na postel a zul si boty. „Nějak podobně se cejtim teď. Když jsme byli v tvý hlavě, bylo mi fajn. Po návratu je mi ještě hůř, než když se mi v hlavě hrabala tvoje matinka."

Loki se kousl do rtu a odvrátil. „To jsem nechtěl."

„Já vím, zlato. To je fuk. Bude to lepší. Ale potřebuju spát. Můžu tady?" zeptal se a náhle v sobě ucítil malou dušičku. Obavy, že odmítne, mu sevřely hrdlo.

„Zvláštní otázka," odtušil bůh. „Jako bychom –"

„Už mě nepotřebuješ. Jsi v pořádku," vyhrkl.

„Cože?"

„Jsi v pohodě," zopakoval tiše. „Nepotřebuješ mě. Ale já... teď asi potřebuju tebe."

Loki mu nerozuměl. Nechápal, o čem mluví. Samozřejmě Tonyho potřeboval. A naprosto rozuměl tomu, že smrtelník touží po stejném pocitu bezpečí. Sice mu nešlo na rozum, jak by mu ho mohl poskytnout zrovna on, ale záleželo snad na tom? Tony mu pomohl tolikrát, že nezaváhal ani na vteřinu. Zvedl přikrývku a o okamžik později tiskl chvějící se tělo k sobě.

Tonyho obličej neviděl. Přesto nepochyboval o tom, že smrtelník pláče. Cítil tiché otřesy, které vydávaly jemné vibrace i do jeho těla. Nevyptával se. Nemluvil. Trpělivě ho hladil po zádech a vlasech, dokud sám neusnul.

Probudil se o pár hodin později se smrtelníkem stále v náruči. Zcela automaticky se usmál. Rád se k němu tiskl. Pasoval k němu. Nepřekážel. Hezky voněl. Ideálně zapadal mezi jeho dlaně. Políbil ho jemně do vlasů a spokojeně do nich zavrtal nos. Pořád ho bolela hlava, ale už se mu alespoň netočila. S Tonym v objetí však byla veškerá bolest alespoň pro tuhle chvílí naprosto irelevantní.

Jediné, co mu kazilo náladu, bylo vědomí, že nezvládne nic víc. Věděl, že on sám to vydrží, protože už zažil horší věci než sexuální abstinenci. Ale vadilo mu, že nemůže Tonymu nabídnout to, co oba dva chtěli. I kdyby na jednu noc, nedokázal by to. Ne s rozbitou myslí a poškozenou magií. Smrtelník může nějakou dobu odolávat, ale později už mu to stačit nebude. Už teď jeho city vyplouvaly zřetelně na povrch. S city se pojila touha. A touha potřebuje být ukojena.

Půjde za někým jiným. Za někým, kdo ho neodmítne, protože by se odporoučel do hlubin šílenství. Půjde za někým, kdo si to užije a umožní mu, aby si to užil taktéž.

Jen ta představa mu zkroutila žaludek žárlivostí, ale musel ji rázně potlačit. V tomhle mu nesměl bránit. Už od něj dostal víc, než v co na začátku své malé lsti doufal. A protože padl do své vlastní sítě, nechtěl požadovat žádné další ústupky.

Nesobecky chtěl jen to, co dokázal nabídnout na oplátku. Přátelství.

„To je smrad," zabručel Tony a Loki sebou trhl. „Vážně by ti matinka mohla vařit lepší věci."

„Jsi vzhůru," zašeptal Loki, odtáhl se a vzal mu tváře do dlaní, aby mu mohl pohlédnout do obličeje.

„V celý svý kráse," přitakal, na okamžik se mu opřel do dlaně, a pak se přetočil na záda a protáhl se. „Koukám, že jsme asi zaspali snídani." Posadil se, posunul se a natáhl se pro pohár u postele. Nakrčil nos a podal ho konsternovanému bohu. „Na, vypij to. Přestane tě bolet hlava."

Loki se nejistě posadil a převzal nápoj. „Je všechno v pořádku?"

„Jasně," souhlasil Tony, taktéž se posadil a pročesal si prsty rozcuchané vlasy. „Myslíš, že by nám někdo dokázal sehnat něco k jídlu?"

„Jsi si jistý?" ptal se Loki skepticky.

„Jo, mám strašnej hlad."

„Na to se neptám."

„Jo, je mi fajn," ujišťoval ho. „Sice mám asi kocovinu, ale jinak cajk." Zvedl se na nohy a přešel ke zlaté šňůře u dveří. „Tohle někoho zavolá, že jo?" ujistil se, než na ni zatáhl. „Vypij to, když už se ti sem někdo vplížil, zatím co jsme spali, aby ti přinesl druhou dávku."

Loki s povzdechem poslechl. Vypil lektvar, který kupodivu lépe chutnal, než voněl, a odevzdaně čekal, až se Tony domluví se služebnou, která mezitím přišla. U žaludku ho nepříjemně píchlo, když se smrtelník usadil do křesla, místo aby se vrátil k němu. Ale to bylo lepší. Cokoliv, co je udrží od sebe, jim pomůže a zároveň je k sobě připoutá víc. Minimálně v to doufal.

„Hodnej kluk," pochválil ho Tony a ledabyle si natáhl nohy před sebe. „Tvoje máti říkala, že by to mělo začít účinkovat prakticky hned. Měla by se ti přestat motat hlava a taky by tě měla přestat bolet."

„Funguje to," souhlasil bůh tiše. „Ale ty se vyhýbáš odpovědi. Proč?" zeptal se nechápavě. Nezdálo se mu to fér. Věděl o něm tak málo. A Tony oproti tomu viděl i jeho nejhlubší ponížení.

Tony pokrčil rameny. „Nevyhejbám, prostě je to pryč. Sám jsi v tom tvým světě říkal, že je toho na jednoho smrtelníka moc. No, tak asi potvrzuju, včera to na mě nějak padlo. A bylo to asi jednodušší než hledání psychologa na Ásgardu uprostřed noci. Je to pryč. Díky."

„Dobře." Loki poznal, že mu neříká celou pravdu. A lhal by, kdyby tvrdil, že ho to nemrzí. Těžko však mu mohl nařídit, aby se mu svěřil. Dokázal pochopit, že mluvit o určitých věcech nelze hned. Zvlášť o těch nepříjemných. A vzhledem k tomu, že si byl jistý, že Tony večer v jeho objetí plakal, dokázal si snadno odvodit, že by se cítil zahanben, pokud by ho donutil k mluvení. Místo toho jen odevzdaně odložil pohár, opřel se do polštáře a zavřel oči. „Včera jsi říkal, že jsem v pořádku. Řekneš mi k tomu něco víc?"

„Jasně," souhlasil Tony a byl rád, že změnil téma. Nebyl ochotný mluvit o tom, co se mu před usnutím honilo hlavou. Nebyl ochotný o tom ani přemýšlet, proto se nabízené změny tématu chytil jako tonoucí stébla. Usmál se, naklonil hlavu ke straně a zazubil se. „Ti Jötuni z tebe museli mít pořádnej vítr."

Loki se zamračil a zadíval se na něj. „Proč myslíš?"

„No..." začal, ale v tu chvíli jim služebná na tácu přinesla jídlo, a tak počkal, než ho odloží na stůl a odejde. Vzápětí ho přesunul na postel a sedl si na druhou stranu proti Lokimu. Sáhl pro první kus masa, který byl po ruce, a hladově se do něj zakousl. „Prej jsi zabil jejich krále."

„Ano."

„A prej to byl úplně mimochodem tvůj pravej fotr."

„A? Kam tím směřuješ?" nechápal bůh a natáhl se pro trs hroznů. To se mu zdálo na rozbouřený žaludek jako nejbezpečnější pokrm.

„Pořádně jsi jim tím nahnal strach. Vládu převzal nějakej tvůj brácha. Ten právě chtěl tvoji hlavu," vysvětloval Tony mezi jednotlivými sousty. „Respektive chtěl tebe živýho, protože se k němu nějak doneslo, že jsi schopnej až moc dobře předstírat smrt." Usmál se a mrkl. „Fakt to umíš?"

„Ano. Naposledy jsem ji předstíral po té záležitosti v Novém Mexiku, když jsem spadl z Bifröstu," zamumlal. „Ale co to má společného –"

„Báli se, že bys mohl po popravě někde vstát z mrtvých a jít dokončit zkázu jejich planety," řekl Tony tiše, aniž by na něj pohlédl. „Takže proto tě chtěli živýho. Chtěli si tě ohlídat."

Loki zbledl. „Jak to víš?"

„Měl jsem docela dlouhej hovor s tvojí matkou. Mimochodem ti mám vyřídit omluvu. Tak nějak tušila, že s ní nebudeš chtít mluvit –"

„To se trefila –"

„Takže všechno vysvětlila mně." Tony se nevesele usmál. „Moc dlouho se na ni nezlob. Vážně to nebyla její vina."

Loki neměl chuť na to reagovat. „No a dál?" pobídl ho netrpělivě.

Tony si vzal další kousek masa a sáhl po něčem, co vypadalo jako zářivě růžové mango. „Neboj se, brouku, řeknu ti všechno. Tohle je výborný, kdybys to chtěl vědět. No, jde o to, že tě nejen mučili. To by ještě nebylo tak strašně zlý."

„Děláš si srandu? Připadá ti, jako bych byl na nějakém ozdravném pobytu?" zavrčel Loki a v očích se mu zablýskalo.

„Ne, to vůbec ne," ujišťoval ho Tony a zhluboka se nadechl. „Jenže oni nedělali jenom to. Nejenom, že se tě snažili zlomit a dělali ti ty odporný věci. Oni do tebe zároveň vkládali něco, co... ti znemožňovalo se dostat k magii."

Loki cítil, že ho začínají štípat oči. „Já neměl magii," zašeptal. „Nemohl jsem se k ní dostat."

Tony zavrtěl hlavou. „Takhle to nefunguje, Loki," odporoval jemně. „Nikdo tě nemůže o magii připravit."

„Jenže mně ji vzali, Anthony," vyhrkl a jemu samotnému zněla slova jako bolestné vlčí zavytí. „Ódin mi ji vzal! Vytrhl mi ji z nitra!"

„Ne, zlato," zavrtěl hlavou, „nevzal ti ji. Jenom ji skryl. Tvoje máti mi to vysvětlovala dost podrobně, ale já si po tom jejím výletu do mý hlavy pamatuju akorát to zásadní. Myslím, že bude pár dní trvat, než se hodím do normálu. Každopádně magie je prostě součást těla. Není jako krev, která se dá odčerpat. Není jako srdce, který se dá propíchnout. Je všude, v každý buňce. Nedá se odebrat. Dá se jenom potlačit."

Bohovi klesla paže s poloprázdnou větvičkou na přikrývku. Ani se už nesnažil zastavit slzy, které si pomalu začínaly razit cestičky po tvářích. „Chceš říct, že jsem celou dobu mohl kouzlit?" hlesl zoufale.

„Ne, to ne," odpověděl a přisedl si blíž, aby mohl dát hrozen na stranu a chytit ho za ruku. „Ódin ti z paměti vytáhl tu část, která věděla, jak se kouzlí. Nebo tak něco. Prostě magie v tobě zůstala, ale nedala se použít. Asi jako bys měl vybitej mobil. A to není všechno."

Loki si nedokázal představit, co horšího se mu ještě mohlo dít. Přišel o magii – nebo o přístup k ní, na tom nezáleželo. Mučili ho. Ničili. Lámali. „Co ještě?" zeptal se tak tiše, že se sotva slyšel. Tonyho ruku drtil jako svěrák.

„Zatímco tě mučili," sděloval Tony, hladil mu zápěstí a nevšímal si, že mu modrá ruka, „ti vkládali do těla jejich magii. Ta měla fungovat jako rybářskej háček."

Loki vytřeštil oči.

„Jakmile se ti někdo snažil pomoct –"

„Byl jako ryba, co snědla návnadu," dokončil a pevně stiskl víčka k sobě.

„Přesně tak," souhlasil Tony a ukázal na svou ruku, aby Loki povolil stisk. Už se to nedalo vydržet.

„Promiň," šeptl Loki a chtěl se stáhnout, ale Tony ho chytil pevněji,

„A nejenom, že ti to ublížilo a málem tě to zabilo, ale ještě ti to poškodilo už tak špatnej vztah s matkou, která ti chtěla pomoct, ale neměla o tom nemenší tušení," dokončil Tony a mírně se zavrtěl, aby se lépe usadil.

Nejraději by se posadil k bohu a opřel se o něj. Ta chvíle, kdy se ho mohl dotýkat, mu připadala dlouhá léta vzdálená. A přestože si byl jistý, že by mu to Loki dovolil, ani se nehnul. Už to nebylo žádoucí. Dohodli se, že budou přáteli. A Loki ho už nepotřeboval. Neměl by vůbec uvažovat nad tím, že by se k němu chtěl přitisknout, objímat ho, dotýkat se. Líbat ho. Z jeho hrdla unikl unavený povzdech. Nedokázal si představit, jak to měl po tom všem zvládnout. Jen věděl, že musí.

„Pořád to ale nevysvětluje, jak to, že mám být v pořádku," připomněl mu Loki a pátravě se na něj zahleděl. Matkou se nezaobíral. Zatím byl příliš rozrušený ze všeho okolo. Rodina přijde na řadu později. „Co se stalo? Jak?"

Tony se samolibě ušklíbl, přestože mu to nešlo příliš snadno. „Zachránil jsem tě," řekl s pokrčením ramen.

Loki potřásl hlavou. „Jak?"

„Jako vždycky. Nemám páru," uchechtl se. „Totiž, vím jak. Tím, jak jsem zavařil tu díru, jsem nějak opravil trhlinu, kterou způsobil ten rybářskej háček. Ale proč já a proč zrovna takhle vážně nemám tucha. Ale asi proto tam byl ten barák s hromadou krámů, abych je mohl použít. Budem se muset smířit s tím, že jsem jedinečnej."

„Zřejmě ano," souhlasil Loki a oči mu změkly. Promítl do nich vděk a city, které Tonymu připomněly, proč se před spaním sesypal na hromádku. „Děkuji."

„Rádo se stalo," zazubil se, ale žaludek mu udělal přemet. Loki ho už nepotřeboval.

A Tony se nenáviděl za svou sobeckou touhu, protože si přál, aby ho Loki potřeboval nadále.

Taaak, jak se máte? Prázdniny v polovině, moje dovolená u konce. Pfff.

Co říkáte na vývoj situace? Tony vysvětlil, co se stalo v tom domě, Loki je víceméně v pořádku... Fandral se zdá jako kámoš... Tady by příběh mohl klidně skončit. Ale nebojte se, zatím odhaduju, že to bude ještě zhruba jednou tak dlouhé. Takže... Co se asi podělá?

Komentáře vítány, chtěny a toužebně očekávány.

Mějte se krásně.

W.