Loki se nepříliš ochotně na Fandralův pokyn zvedl, aby ho následoval. Nemohl však jinak. Vyžádala si ho královna a její přání se neodmítá ani v případě adoptivního syna, který na ni má vztek.

V první chvíli však měl neutuchající chuť ji poslat k šípku a prostě za ní nejít. Konečně se docela dobře bavil. Kupodivu nenávistných a pohrdavých pohledů nevycítil tolik, kolik čekal. A pokud tam nějaké byly, nevšiml si jich. Buď pozoroval Tonyho, nebo udržoval konverzaci s rytířem. Zvlášť po jeho poznámce, že na něj Tony hledí jako zamilované štěně, se na něj chtěl zaměřit víc. Jakmile se však k Tonymu připojila Sif, celá jeho nálada se dostala do záporných hodnot.

Nakonec pak skoro uvítal, že může z hostiny vypadnout a někde si vybít frustraci.

„Matko," pozdravil s lehkým kývnutím poté, co vstoupil do její komnaty. Fandral dovnitř nešel. Rozhodl se ignorovat vůni místnosti, která vždy slibovala bezpečí. Měl toho na srdci mnoho a hodlal jí to říct. Ta tam byla prchavá myšlenka, že by se jí možná měl omluvit za slova v poslední hádce. Mohla Tonymu ublížit. Jedinému člověku, který se k němu choval hezky.

„Konečně jsi ke mně přišel," přivítala ho s úsměvem. „Posaď se. Dáš si čaj?"

„Tvé ranní pozvání patřilo jen smrtelníkovi," odtušil chladně. „Pokud jsi mě chtěla vidět, mělas pro mě poslat." Nesedl si. Stál rovně jako svíce kousek za dveřmi a neměl se k pohybu. Ne k takovému, který by jej k ní přiblížil.

„Tvůj včerejší příchod provázely starosti," vysvětlovala a sama se elegantně usadila, „a protože ty bys mi nic nebyl ochoten říct, chtěla jsem si promluvit s Anthonym. Věřila jsem, že bude ochotnější. Mimochodem, je velmi inteligentní a zábavný. Nechová k tobě žádný klam. Myslím, že sis vybral dobře."

„Nikoho jsem si nevybral," odsekl a založil si ruce na hrudi. „A kvůli tobě z toho inteligentního a zábavného člověka mohl být slintající idiot."

Povytáhla obočí. „Tak málo věříš mému umění?"

Zavrtěl hlavou. „O to vůbec nejde. Nejsi zvyklá uplatňovat magii na lidech. Není to tak bezpečné jako čtení mysli Ásům. Navíc jsi ho ani neupozornila. Odešel od tebe zmatený, dezorientovaný a s bolestí. Skutečně krásná návštěva."

„Bylo to nutné. Musela jsem zjistit, co s tebou je, abych ti mohla pomoci."

„Nepotřebuju pomoc," zavrčel a udělal krok zpátky. „Jsem v pořádku. Nevím, co sis v jeho hlavě přečetla, ale kromě toho, že jsi ho vystavila nebezpečí, to nakonec bylo ještě zbytečné, protože sis jeho mysl neprohlédla správně."

Usmála se, zvedla se na nohy a přešla k němu. Výškou se mu vyrovnala a nedělalo jí problém mu zpříma hledět do očí. „Máš o něj strach."

„Nemám."

„Nemusíš mi lhát. Vidím, že ti na něm záleží. Kdyby ne, nebudeš se zlobit kvůli teoretické demenci obyčejného člověka. Ty ne, Loki."

Zamrkal. Zatraceně. Znala ho až moc dobře. Ale takovou radost, že by to před ní řekl nahlas, jí neměl v plánu udělat. „Vůbec ničemu nerozumíš. Pomohl mi, to je vše. Pokud se s ním něco stane, budeme muset s Avengers a možná s celým Midgardem bojovat. Nemyslím si, že je tvoje zbytečná starost o věci, které se tě netýkají, dobrým důvodem k válce. Za to by ti Všeotec jistě nepoděkoval. Tak buď té laskavosti a více si smrtelníků raději nevšímej."

Frigga povytáhla obočí. „Samozřejmě. A tobě neleží na srdci nic jiného než bezpečí Ásgardu." Ironie v jejím hlase byla jasně slyšitelná. „Loki, přestaňme s tou hrou. Nemusíš mi nic vysvětlovat. Můžeš mi lhát a předstírat, že ti na něm nezáleží, ale nelži sám sobě."

„Já –"

„Stačí," utnula ho s rukou zvednutou. „Kvůli smrtelníkovi jsem tě nevolala. Díky němu však vím, že tvá magie se nevrátila v plném rozsahu. Musíme to dát do pořádku."

Lokiho ovládla úzkost společně s nadšeným doufáním. Tak moc by magii chtěl zpět celou, neposkvrněnou a dokonalou. Avšak ještě měl v jasné paměti, jak to probíhalo minule. Jakou bolest a beznaděj cítil po celé dny, během kterých se skrýval a přesvědčoval sebe samotného, aby měl vůbec vůli dýchat. „Jsem v pořádku," zopakoval chabě.

„Nejsi," namítla. „Tvá magie tě nedokáže chránit. Proto nemůžeš spát. Proto máš noční můry, které tě dokáží přepadnout i za bdělého stavu."  Stáhla obličej do starostlivého výrazu a jemně mu položila ruku na rameno. „Nech mě tě vyléčit."

Bohu se zachvěl spodní ret. „Bude to bolet?" hlesl sotva slyšitelně. Jeho maska spadla. Matka na něj hleděla s takovou láskou, že si přál, aby všechno bylo jako dříve. Aby byl znovu malý chlapec, který za ní chodil a pokládal jí hlavu do klína pokaždé, když mu nebylo dobře. Aby ho znovu chovala v náručí, hladila ho po vlasech a slibovala, že vše bude v pořádku.

Na to už ale neměl nárok. Nebyl její syn. Byl jen přítěž, která ubližovala a otravovala všechny okolo.

„Nevím," přiznala tiše. „Avšak pokud ano, bude to jen krátké. A pak bude všechno v pořádku." Pohladila ho po vlasech, vzala za ruku a dovedla ho k taburetce, na niž se usadil.

Vrhl na ni prosebný pohled. „Slibuješ?" zašeptal.

„Slibuji," řekla vážně. Sklonila se, políbila ho na čelo a poté mu obě ruce položila na spánky.

A v tu chvíli se mu rozbil svět.

Bolest se do něj zakousla tak intenzivně, že měl pocit, že se mu oči vaří v hlavě. Nemohl se nadechnout. Kolem něj panovala černočerná tma. Cosi mu trhalo maso, lámalo kosti, rvalo duši z těla.

Křičel.

Cítil nenechavé ruce, které ho tahaly do nepřirozených poloh a nutily ho k poslušnosti. Snažil se bránit, ale nedokázal se vzpírat. Bolest ho poslala do nekončící agónie, kdy měl dojem, že se celý rozletí na milion skleněných střepů.

Tma ho ubíjela. Pracky zraňovaly a rozvíraly utržené rány. Sypaly do nich sůl. Nutily ho křičet až do chvíle, kdy kompletně přišel o hlas a pouze chrčel. Lezavá zima se mu zakusovala do nitra. Třásl se bolestí, chladem a strachem.

Odporný, oplzlý smích mu rezonoval v uších.

Toužil po smrti. Toužil po její konejšivé náruči, toužil po její definitivě, jež by ho zbavila utrpení.

Netušil, jak dlouho ho mučili. V jeho mysli se zlomek sekundy natahoval na délku desítek let a připadalo mu, že ho trápí alespoň několik století. Prakticky ani nezaregistroval, že to skončilo. Ozvěna jeho strachu se odrážela od stěn jeskyně, jíž si všiml, když si uvědomil, že dokáže otevřít křečovitě sevřená víčka.

Propukl v pláč. Takže se zase vrátil zpátky. Uvěřil matce a dostal se zpět do moci obrů. Tentokrát už definitivně. Ale proč? Přečetla si v Tonyho mysli něco, co jí ukázalo, že je jen troska nehodná dalšího žití? Tak moc ji znechutil, že ho odsoudila ke zbytku života v mizérii a bolesti?

Objímal si ramena a ani se nepodivil nad tím, že nemá zlomené ruce. To už přece znal. Kromě nosu mu nikdy předtím nic nezlomili. Potřebovali ho funkčního, aby se na něm mohli vyřádit. Potřebovali svou hračku kompletní. Potřebovali ho živého, zlomeného a povolného. Možná, že kdyby se nebránil a stoicky přijímal vše, co mu dělali a chtěli udělat, nemuselo by to tolik bolet. Třeba by je to potěšilo a nekopali by ho do bezvědomí. Nebo by ho třeba jen zmlátili a nezneuctili.

Moc dobře však věděl, že nic takového se nestane. I kdyby spolupracoval, i kdyby nadšeně přijímal vše, co mu dělali, pobídlo by je to naopak ještě k větší brutalitě. A proč? Protože uvěřil ženě, kterou tisíc let považoval za matku a miloval ji. Protože se nechal Fandralem za ní odvést.

Věděl to? Tušil rytíř, že ho vede do záhuby? Choval se k němu jako přítel, aby ho pak nakonec zradil jako všichni ostatní? Nebo by se ho snažil bránit, kdyby věděl, k čemu se Frigga chystá? Mohl si dovolit mu ještě alespoň trochu věřit? Nebo byl jen stejná bezpáteřní zmije jako všichni ostatní? Tolik století byli všichni přáteli, než se k němu otočili zády kvůli jedné chybě. Jen proto, že mu Ódin lhal, odkopl ho a on si chtěl vzít to, na co měl nárok. A přitom to byl Thor, koho vyhnali. A nakonec z toho vyšel nejlépe, kdežto on si nezasloužil ani obyčejnou smrt.

Byl si téměř jistý, že Tony by mu šel na pomoc. Kdyby to věděl, jistě by se snažil zabránit, aby vůbec odcházel od stolu. Možná proto se k němu připojila Sif, aby ho ukovala na místě, a Hogun s Volstaggem a Thorem bavili ostatní Avengery. Jistě to byla jedna velká domluvená akce.

Sbalil se do klubíčka a topil se v sebelítosti. Netušil, k čemu mu je, když si připomínal, že ho jeho dřívější přátelé odkopli. Že ho ti, které považoval za svou rodinu, odvrhli už podruhé. Nepomáhalo mu to, pouze to sypalo další sůl do zraněné duše.

On si však nemohl pomoct. Potřeboval svou mizérii na někoho hodit. Potřeboval mít možnost někomu nadávat a ulevit si alespoň částečně. Sice to nepomáhalo, ale zkoušel to dál.

Příliš mnoho času tomu však věnovat nemohl. Zničehonic mu do očí vniklo prudké světlo a spustilo další slzy.

Nastávalo druhé kolo.

Odvážil se doufat, že ztratí vědomí.

Ups. Tohle Loki zřejmě nečekal. Ale ještě se stanou další věci, které rozhodně čekat nebude. Těším se na vaši zpětnou vazbu. Tahle kapitola se psala sama.
Mějte se krásně.
W.