S páskou přes oči nic neviděl. Naneštěstí mu jiné smysly zůstaly. Šum napovídal, že se nachází ve skalní dutině, na jejíž konec by stejně nedohlédl, a že tam musely být stovky mrazivých obrů. Zbystřené uši dokázaly rozeznat i vzdálenější posměšky a urážky. Pokaždé ho překvapilo, jak dobrá akustika v jeskyni panuje. Od prvního výkřiku chápal, proč ho vzali zrovna sem. Chtěli, aby všichni slyšeli i sebetišeji vyslovenou prosbu. Jak jinak by si jeho ponížení užili víc? Srdce mu tlouklo. Krev mu bušila ve spáncích. Mumlání zesílilo. Věděl, co se děje. Do té doby si myslel, že už mu nemůže být větší zima. Roztřásl se. Předsevzetí, že tentokrát zůstane zticha, se vypařilo jako pára nad hrncem. Přistihl se, že se mu hýbou rty a neslyšně mumlají prosby.

Smích se mu zařízl do páteře. Zazmítal se.

Blížil se.

Loki se s prudkým nádechem probudil a otevřel oči. V uších mu ještě doznívalo odporné chechtání a trvalo mu několik vteřin, než si uvědomil, že leží téměř v tichu. Zíral na světlý strop, třásl se chladem a bolestí. Zamrkal, snaže si vzpomenout, kde se nachází a jak se sem dostal. Ach ano. Thor ho odhodil jako nepotřebné štěně u Starka a nechal ho žádat smrtelníka o pomoc. Zatnul zuby a snažil se dostat vlastní tělo pod nadvládu. Nešlo mu to. Nedokázal ani zvednout ruku nebo otočit hlavu. Zatraceně!

Dech se mu zrychlil. Nechtěl být znovu připoutaný! Přesto necítil, že by mu zápěstí obepínala pouta. Ne, v tom muselo být něco jiného. Sedativa? Možná. Tak jako tak se mu to nelíbilo. Potřeboval vstát, nebo alespoň sedět. Proč to, u devíti, nešlo? V duchu zakňučel. Neměl v plánu zase prosit. Už ne. Matko, nedovol to! Nasucho polkl. Musel přemýšlet, jak se odsud dostat. Jenže jak, když se nemohl ani hnout a celé tělo mu spalovala odporná bolest?

K jeho uším se dostaly tiché hlasy. Nerozuměl jim ani slovo, ale aspoň postrádaly tu chraplavou hloubku obrů. Ne, že by ho to výrazně uklidňovalo. Nejspíš se jednalo o Starka a někoho dalšího, ale nemohl si být jistý. Omdlel dříve, než mu vůbec přislíbil pomoc. Co když ho odvlekl do S.H.I.E.L.D.u a tam dokončí to, co obři začali?

Panika si hledala cestu do Lokiho útrob a napjala mu všechny bolavé svaly v těle. Adrenalin rozpumpoval krev. S vypětím všech sil otočil hlavu na stranu. Zhoupl se mu žaludek, vida množství kovových nástrojů na tácku vedle krvavých tamponů. Takže další mučení? Kolik toho ještě může snést, než zemře? Hodinu? Den? Týden? Rozhodně zlomek toho, co už měl za sebou. Uslyšel kroky a radši zavřel oči. Třeba ho nechají být, když bude spát.

Tony, jenž se v té době od Thora dozvídal nejnutnější informace, vstoupil s druhým bohem do místnosti v téže chvíli, co se Lokiho zrak zatemnil.

„Pořád se neprobral?" zeptal se hromovládce s nakrčením obočí. „Nemělo by to trvat tak dlouho."

„Bruce mu včera dal něco na spaní," referoval Tony a prohrábl si ještě rozcuchané vlasy. Zakryl si ústa dlaní a zívl. „Pochybuju, že se probudí dřív než večer, ale u něj nikdo neví. Složil se fakt s grácií sobě vlastní."

Thor po něm šlehl výrazem, kterým mu říkal dávej-si-pozor-na pusu, ale jen přikývl. „Věřím, že se o něj postaráš, Anthony. Vrátím se za pár dní." Věnoval pohled Lokimu, který div nezdržoval dech, jak se snažil všechno poslouchat a nedat najevo, že je vzhůru, a odporoučel se výtahem na střechu, odkud následně odletěl.

„No jasný, Tony Stark totiž zvládne úplně všechno," zabrblal Tony otráveně. Chtělo se mu spát. Thor ho vzbudil, sotva usnul, nebo mu to tak aspoň připadalo. Měl v plánu si lehnout hned, jak převáže Lokimu zranění. „Co na tom, že se ho nikdo na nic neptá," pokračoval v monologu, zatímco si připravoval čisté obvazy, dezinfekci a ostatní nutné propriety, které si donesl z vedlejší místnosti.

Sedl si na pojízdnou kulatou židličku, nohama se odstrčil a dojel k Lokiho posteli, pokládaje tácek místo původního. Natáhl ruku a popadl konec prostěradla.

„Nesahej na mě," zasyčel Loki okamžitě. Teď už nemělo smysl předstírat spánek. Nechtěl, aby se ho kdokoliv dotýkal. A kdo ví, co mu chtěl provést.

„Ale, Šípková Růženka se probudila?" Tony povytáhl obočí a krátké zaváhání, když Loki promluvil, bylo ta tam. Dokončil pohyb a stáhl prostěradlo k pasu muže.

„Dej. Ty. Ruce. Pryč!" usekával a vážně se snažil o výhrůžný tón. Ztráta sil mu však dovolovala sotva šeptat.

Ušklíbl se, popojel k Lokiho hlavě a naklonil se k němu blíž. „Hele, brouku, jsem unavenej a chce se mi spát. Nemám moc dobrou náladu. Takže to, co ti teď řeknu, nebudu opakovat," řekl Tony chladně. „Slíbil jsem – ne, to je špatnej výraz. Bylo mi nařízeno, abych se o tebe postaral. To znamená, že potřebuješ ošetřit. Věř tomu, že je to to poslední, co bych teď dělat chtěl. Ale to je jedno. Důležitý je," Loki jako uhranutý hleděl do oříškově hnědých očí a neodvažoval se ani zamrkat, „že to prostě udělám. Takže si vyber. Buď budeš klidně ležet, nebo tě připoutám a zacpu ti pusu." Všiml si hrůzy, jež problikla bohu očima a uvolnil tvář. „Hádám, že to je to poslední, co bys chtěl ty. Tak mě nech udělat, co musím, a snaž se vyléčit tak rychle, aby ses zvládl o sebe postarat."

Loki poraženě zavřel oči. Nebyl v takové kondici, aby si mohl určovat podmínky. Nemohl mu ani jednu vrazit. Ale vyléčit se potřeboval, pokud tedy hodlal přežít. A ačkoliv v posledních měsících po smrti toužil, zrovna teď se mu umírat nechtělo. Zatřásl se zimou a v duchu se přesunul do místa ve své hlavě, kde se ho nic netýkalo.

Tony to vzal jako souhlas a začal rychle, ale jemně, opakovat včerejší práci. Neušlo mu, že se bůh třese. „Přinesu ti deku," slíbil a během ošetřování sledoval jeho reakce. Ne, že by mu nějaké dával; prostě mlčel a nehýbal se. „Mluvil jsem s Thorem," nadnesl, jak se propracovával od obličeje směrem k nohám. Dával si velký pozor, aby ho neodhalil více, než bylo nutné. Sice nereagoval nahlas, ale napjaté svaly hovořily o tom, jak je mu všechno nepříjemné, dost viditelně.

Loki se rázem musel ze svého bezpečného místa vrátit do reality. Doufal, že smrtelníkovi ten šílený tlukot srdce unikne. Ztuhl tak, že by mu led mohl závidět. Co mu ten blonďatý šašek mohl říct? Kolik toho Stark věděl? Ani Thor nevěděl vše, ale viděl dost. Zatraceně! „To muselo být nanejvýš podnětné," utrousil sarkasticky. Nehodlal dát najevo, jak moc se ho to dotýká.

Tony po něm vrhl pobavený úsměv. „Vracíš se do kondice, to je fajn," poznamenal, zahodil další zašpiněný tampón a sáhl pro nový. „Řekl mi toho dost málo," pokračoval s pohledem upřeným do smaragdově zelených očí. Tak nějak cítil, že je to správně. Ta modrá se k němu nehodila. Zelená jej dotvářela a dělala z Lokiho Lokiho. „Vlastně mi nikdo ještě neřekl skoro nic, co by mě uspokojilo."

Bůh mlčel a snášel jeho pohled se zamčenými ústy. Zatím se neodvažoval doufat, že by to mohla být pravda. Stark určitě blufoval.

„Ty se evidentně k povídání taky nemáš, což mě upřímně překvapuje, protože když jsme se viděli naposled, tak ti huba jela, jako bys byl na speedu. Ale to nevadí. Zkusím sherlockovskou dedukci, co ty na to?"

„Jakou dedukci?" vyrazil ze sebe dřív, než se zastavil. V duchu zaúpěl. Teď ze sebe udělal idiota, protože nevěděl, co je Sherlock.

„Sherlock Holmes," začal Tony vysvětlovat, „je literární postava. Geniální detektiv, kterej je tak trochu magor. Ale na tom nezáleží."

„A ty máš být jako geniální detektiv, jo?" ušklíbl se.

„Jen geniální." Pokrčil ramena, obvázal Lokimu kotníky a nakrčil čelo. „Už se zvládneš hnout?"

Pokusil se pohnout paží. Zachvěl se mu malíček. Frustrující. „Ne."

„No, co se dá dělat," povzdechl si Tony. „Musím tě přetočit. Tak se nevzpírej a nedělej to ještě horší."

„Ne –"

„Smůla," odsekl, vstal a popadl ho za paži a koleno, aby mohl využít páky těla a otočit ho břicho. Zasyknutí ho upozornilo, že mu působí bolest, ale s tím nemohl nic dělat. Loki byl těžký, přestože by to vzhledem k hubenému tělu vůbec nečekal. Než ho dostal, jak potřeboval, funěl námahou a otíral si zpocené čelo.

„Tohle ti nedaruji," zavrčel Loki. Celé tělo ho pálilo jako čert. Zuby nehty se držel, aby nevykřikl. I to zasyčení ze sebe dostal nerad a jen proto, že to nečekal.

„Jasně, brouku." Mávl nad tím rukou a začal věnovat zdravotnickou péči zádům zbrázděným šrámy, jež názorně připomínaly rány od biče. Potlačil dávivý reflex a velmi opatrně vetřel hojivou mast do otlačeniny od okovů na krku. „Takže, kde jsme to... jasně, ta dedukce," začal mluvit, aby odpoutal myšlenky od těla pod svýma rukama. „Přiletěl jsi na Zemi, chtěl jsi tu vládnout. To ti nevyšlo. Promiň." Neupřímnost omluvy se dala téměř uchopit do prstů. „Bráška tě vzal –"

„Není to můj bratr!"

„– domů, kde sis šel odkroutit trest za to, že jsi byl zlobivej chlapeček," pokračoval, nevšímaje si přerušení. „Tak a teď nastává moje geniální část: co tak na tebe koukám, tak se někdo nechal unýst a dál ti pěkně přes držku. Hulk by záviděl. Nechme stranou, jestli to bylo přehnaný, nebo ne. To už je asi stejně pasé. Důležitý je, že tě Thor vytáhl z díry, do který tě hodili, z nějakýho důvodu. Prej tě devět světů potřebuje." Zavrtěl hlavou, nechal z výšky spadnout nůžky, jimiž stříhal obvaz, na kovovou miskou a pocítil záchvěv uspokojení, když sebou Loki cukl. Přikryl ho čistým prostěradlem a přidal mu deku. Dřepl si vedle jeho hlavy a zadíval se mu do očí tvrdých jako křemen. „Řekni mi, Loki, copak můžeš devíti světům nabídnout? Vždyť se ani neudržíš na nohou. Proč jsi tak důležitej? Proč bych tě neměl prostě zabít za všechny ty lidi, co jsi připravil o život? Tak snadný by to bylo..."

Loki rozšířil pohled. „Nic nevíš," odvětil stroze.

„Správně," odtušil a poplácal ho po tváři. „Tak se dej rychle do kupy, abys mi to mohl všechno hezky říct." Narovnal se, prohrábl si vlasy a vydal se pryč. „Jdu se vyspat. Bejt tebou, nesnažím se dostat dolů. Jsi nadopovanej práškama. Pro jistotu, víš? Tak ať nespadneš z pelíšku," upozornil ho sladce a odešel z jeho zorného pole.

Ahoj! Miluju drsnýho a drzýho Tonyho. Musím říct, že v té původní verzi byl poněkud... méně drsný, spíš tak mimo, že div nefňukal za Lokiho. A to se k němu nehodí. To až později. Občas je docela dobré se na ty staré povídky podívat, fakt že jo. Tak snad jste s vývojem spokojení.

Mějte se fajn, jsem zvědavá na vaše teorie a komentáře.

Womi