Loki uslzenýma očima sledoval Tonyho dlaň, jež navzdory hrubé kůži od tvrdé práce jemně obepínala jeho ruku.

Tony na ni zíral, jako by mu nepatřila a jednala bez jeho vědomí. Neměl problém s tím, co udělala, ale neuvědomoval si, že by k tomu dal jeho mozek příkaz.

Cinknutí výtahu a příchod poslíčka s jídlem oba ušetřil jakékoliv reakce. Tony jen na vteřinu pohlédl Lokimu do očí, než se zvedl a šel ke dveřím, zatímco mladíka instruoval, aby mu nechal misky s jídlem na kuchyňské lince. Dal mu bankovku jako spropitné, aniž by se podíval jakou, a po jeho odchodu rovnou zamířil pro příbory a pro pití.

„Nerad něco přebírám," zamumlal, když si všiml, že se k němu Loki připojil a tázavě pozvedl obočí. „Na," řekl, podal mu vidličku s nožem a nalil mu do sklenice skotskou stejně jako sobě.

„Díky," odpověděl a usadil se po jeho vzoru u baru. Pořád se moc na jídlo necítil. Sice už se celkem uklidnil a vnitřním chladem se netřásl, přesto moc svému žaludku nedůvěřoval. Těstoviny tak napichoval pomalu a žvýkal ještě pomaleji. Alkoholu se ani nedotkl.

„Takže," začal Tony po pár soustech a zavrtěl se na vysoké židli, „proč máš pocit, že ti magie správně nefunguje?"

„To není pocit," odvětil suše. „Nemyslíš, že mám poměrně vysokou kvalifikaci k tomu, abych to poznal?"

„Tak jsem to nemyslel," protočil očima a napíchl kus kuřecího masa, „ptal jsem se na důvod. Důvod nefunkčnosti. O tvý kvalifikaci nemám jedinou pochybnost. Aspoň většinou."

Loki pokrčil rameny a zamyšleně přebíral těstoviny v misce z jedné strany na druhou. „Nevím. Nikdy dřív jsem se s tím nesetkal. Nedělalo mi problém zakouzlit cokoliv, co jsem se naučil."

„Takže už máš zkušenosti s napojením kouzel na techniku?" zajímal se a upil, aniž by z boha spustil zrak. Zdálo se mu, že nemá nic proti změně tématu, a byl za to poměrně rád. Nejprve si to gesto a prohlášení potřeboval sám v sobě srovnat. To, že ho Loki přitahoval, nepopíral, ale on mu řekl, že mu na něm záleží. A to už znamenalo víc než přitažlivost. Zvlášť řečeno nahlas.

„Našel jsem Tesseract. Sestavil bránu do vesmíru. Mimo jiné. Ano, umím propojit magii s technikou," řekl upjatě a vzápětí svěsil ramena. „Uměl jsem," opravil se hořce. „Uměl jsem i vycítit magickou stopu. Teď to nejde." Cítil, že ho znovu začínají štípat oči a třást ruce. Selhával. Přiznával slabost před smrtelníkem. Znovu. Znovu. Pořád dokola.

A nejhorší na tom bylo, že to tak moc bolelo! Nebesa, přišel o svou jedinou jistotu. Magie, jeho nejvěrnější a nejstálejší součást, jeho nejspolehlivější společnice, mu byla odebrána. Odtrhli mu část duše, roztříštili ji. Vrátili ji poškozenou. Jako by se spojení, které v něm rostlo od prvního nádechu, hýčkalo ho, objímalo a konejšilo, rozpojilo. Nebo nestálo o jeho rozbité vědomí. Tak jako tak ho tato ztráta ničila víc než zrada adoptivních rodičů. Teď už se nemohl spoléhat ani sám na sebe.

„A... ty... tvoje záchvaty... s tím souvisej?" ptal se Tony opatrně. „I když to je asi blbost. Poprvé ses zhroutil ještě před tím, než tě vzal Thor na Ásgard."

„Nevím. Neznám odpovědi na tvé otázky. Můžeš si připsat bod za to, že nemám odpověď," odsekl a další kousek jídla napíchl s notnou dávkou frustrace a prudkosti.

„Ale no tak, brouku, já do tebe výjimečně nešiju. Snažím se nad tím přemejšlet. Tak to zkus taky. Chci ti prostě pomoct. Jak jsi vlastně o tu magii přišel?"

Loki sklopil pohled. Nadával si za to, že v Tonym pořád vidí tu horší část, přestože se k němu choval mile. A vůbec nechápal, kde v něm vzalo smýšlení o něm jako o Tonym. To už přece bylo jméno pro přátele a blízké. Příliš intimní na oslovování v jejich podivné koexistenci, kterou se i jako vztah bál nazvat, protože... si sám dokázal přiznat, že by už o něj přijít nechtěl. A ne pouze z hlediska nutnosti přežití. A přesto o něm právě uvažoval jako o Tonym.

Potřásl hlavou, aby se zbavil nevhodných myšlenek. „Ódin mi ji vzal."

Tonymu se sevřel žaludek. Znovu. Jako by nestačilo, že ho hodili napospas obrům. Ještě mu vzali možnost se bránit. Zjistil, že mu v hrudi roste podivný pocit, který neznal a nechápal ho, jen si byl jistý, že souvisí s bohem sedícím proti němu. A vedle toho ještě druhý – vztek. Vztek na dalšího boha, který to Lokimu způsobil. Vidličku svíral tak pevně, že mu zbělely klouby. A tváří v tvář smutku, který se Lokimu zatřpytil v očích, měl tendenci vstát, obejít barový pult a sevřít ho v náruči.

Usoudil, že by to však v tuto chvíli nebyl úplně nejlepší nápad. Přestože ho před chvílí líbal, nehodilo se, aby ho objímal. To už souviselo s osobními sympatiemi založenými na něčem jiném než vzájemné chemii. On je sice ze své strany vnímal, ale netušil, jak se k tomu Loki staví. A nechtěl skončit jako žába.

„Ale vrátila se ti," připomněl mu tiše. „Čaruješ. Před chvilkou jsi čaroval."

Loki sevřel rty. „To jsou základy," vysvětlil neochotně. „Někoho usušit nebo obléct zvládne kouzelník během prvního týdne učení." S konečnou platností od sebe odsunul téměř plnou misku. „Prostě se něco nepovedlo. Budeš muset věřit mým slovům. Kdybych měl magii v pořádku, tak by se nestávalo to... předtím. Uměl bych to skrýt."

„Chápu," kývl Tony, zabubnoval prsty levé ruky na stůl a pokrčil rameny. „Takže máš nemocnou hlavu. Proto ti nefunguje magie. Protože ti nefunguje magie, nemůžeš si vyléčit hlavu. Začarovanej kruh." Zvedl k němu oči a věnoval mu neveselý úsměv. „Brouku, to není dobrý. Musíš něco vyléčit."

„A nenapadá tě náhodou jak?" ušklíbl se. „Nemyslíš, že kdybych znal řešení, tak už jsem to udělal?"

„To nevím, jenom jsem pojmenoval problém," připustil, dojedl a taktéž odsunul misku. Bohovo nechutenství nekomentoval. „Jak jsi dostal magii zpět?"

„Frigga. A ne, za ní znovu nepůjdu," rezolutně odmítl návrh dřív, než mohl vůbec vzejít.

„Je ještě –"

„Tak na to úplně zapomeň!"

„Tak pak mě napadá už jenom jedna věc, i když úplně nevím, jestli to může mít vliv, ale za pokus to asi stojí," přemýšlel Tony nahlas, kroužil skotskou ve sklenici a mnul si upravené vousy. „Poděl se s někým o svý trauma. Nemusíš se mnou. Můžu sehnat nějakýho psychologa, co má na léčení hlavy školu. Za pořádný peníze přijde i o půlnoci."

Loki se usmál. Starost v Tonyho slovech ho příjemně zabolela na prsou. Zdálo se mu, stejně jako ten polibek, že je pravá. Doufal, že je. Chtěl si dovolit tomu uvěřit. „Já o tom nebudu mluvit. V žádném případě. Nemělo by to smysl," odpověděl se zavrtěním hlavy.

„Jo, já chápu, že to není asi nic jednoduchýho, ale zkus se nad tím zamyslet," přesvědčoval ho Tony a zadíval se na štíhlé prsty položené na desce. Tak skvěle mu padly do dlaně. Chtěl je v ní cítit znovu. Dřív než v posteli před spaním, na kterém trval pro bohovo vlastní dobro. Zatoužil je držet jen tak. Jen proto, že se mu to líbilo. „To není slabost. Jasně, nikdo nechce mluvit o hnusných věcech, ale..."

„Ty mě nechápeš, Anthony," řekl trpělivě. „Nemá smysl o tom povídat. Polovinu by mi nikdo nevěřil. Možná víc než polovinu. Bylo by to plýtvání časem mým i toho, komu bych to vyprávěl. A ani si nemyslím, že by mi to pomohlo. Magie nefunguje na tak primitivních principech."

„Já bych ti věřil. Viděl jsem, co ti udělali," ujistil ho vážně. „A možná by to nepomohlo magii, ale tobě by mohlo. Ale já nejsem psycholog. Neumím pracovat s vlastníma emocema, natož s cizíma. Jenom bych ti věřil."

„Možná," připustil Loki a zpříma se mu podíval do očí. „Ale jak jsem říkal – nemám v plánu o tom s kýmkoliv mluvit."

„Byl to jenom návrh –"

„Ukážu ti to."

„Cože?" nechápal Tony. Ani to, že ho Loki najednou chytil za ruku.

„Ukážu ti to," zopakoval Loki tiše a nepřestával ho propalovat pohledem. „Tobě ano. Pokud to uneseš. Protože pak už nic nebude stejné jako dřív."

Lokiho tón Tonymu přelil mráz po páteři. Znělo to tak tajemně a definitivně, že zjistil, že zadržuje dech. Prudce vydechl a stiskl ho pevněji. Nebyl si jistý, zda to unese. Vlastně předpokládal, že nejspíš ne. Viděl přece, jak dopadl bůh. Jak dopadne on, když uvidí, jak ke zraněním došel? Jak velký vliv na něj bude mít jeho vlastní únos před lety?

Srdce mu prudce bušilo a žaludek se mu stáhl. Přesto se zhluboka nadechl a přikývl. Loki mu projevil důvěru. To přece chtěl. Začít od začátku a začít si věřit. Nehodlal ho zklamat tím, že by to odmítl. „Zvládnu to."

„Jsi si jistý?" nabízel mu poslední šanci vycouvat. „Fyzická část je to nejmenší. Budeš mnou. Ucítíš všechno jako já."

„Do toho," vybídl ho, napil se na kuráž a znovu kývl.

Loki ho chvilku zamyšleně pozoroval a pátral v jeho obličeji po známkách strachu. Když je nenašel, nevesele se usmál a zavřel oči. Stiskl ho pevněji a soustředil se. „Promiň," zašeptal.

Smaragdově zelená záře přeběhla z jedné ruky na druhou.

Tony Lokiho omluvu neslyšel.

Propadl se do temnoty.

Nic neviděl. Podle hluku okolo usoudil, že se nachází na nějakém místě, kam by se pohodlně vešly stovky lidí. Hluk kolem něj šuměl jako na stadionu při fotbalovém zápase. Poznal, že leží na břiše a něco ho tlačí pod okem. Třásl se zimou. Pokusil se pohnout, aby si stáhl pásku z očí a uhnul hlavou.

A to neměl dělat.

Kopanec do žeber mu připomněl, že má ležet. Hučení zesílilo. Do uší mu pronikl úlisný smích. Náhle jako by se tělo rozpomnělo, že má cítit bolest. Praštilo ho to jako kladivo a vyrazilo mu to dech.

Nemohl se nadechnout. Celé tělo ho pálilo, jako kdyby mu někdo zlámal všechny kosti v těle a sypal do ran sůl. Fňukal a sténal bolestí. Slzy s prachem ho štípaly v očích. Nebesa, byla mu taková zima!

Zalila ho beznaděj. Vnímal kolem sebe hlasy. Jazyku nerozuměl, ale význam chápal až moc dobře.

Nula. Nicka. Odporný brouk, kterého je potřeba zašlápnout. Bastard, který se nikdy neměl narodit. Nezasloužil si žít. Nezasloužil si špinit zem, na které ležel. Toužil zemřít na místě.

Nezasloužil si však ani smrt.

Rány a kopance na jeho tělo dopadaly v rychlém sledu. Nedokázal se ani sbalit do klubíčka, aby si chránil hlavu a břicho. Nemohl se ani hnout. Nedokázal dýchat. Místo křiku jen vyčerpaně chrčel. Špinavé a zraňující pracky z něj udělaly hadrovou panenku.

Smích, hrubý a úlisný, se mu zařezával do uší.

Někdo mu silně trhl s obojkem na krku a vytáhl ho do kleku. Věděl, co bude následovat, když ucítil, že ho další páry rukou nutí zůstat na všech čtyřech a drží ho, aby neupadl. Rozklepal se ještě víc.

Sál kolem něj skandoval a pobízel k větší akci. Sem tam na něj něco dopadlo; kámen, klacek, ohlodané kosti. Nevšímal si jich. Celé jeho bytí vyplnil strach z toho, co přijde teď. Pokusil se o poslední vzepětí hrůzou paralyzovaného těla.

Bez efektu.

Byl jen hračkou. Odhozeným smetím. Zmetkem. Nepotřebnou karikaturou existence. Vypnul mozek. Ochabl. Nemělo smysl se bránit. Už ho zlomili.

Tony zalapal po dechu a vytřeštil oči. Vzápětí se mu z nich vyhrnuly slzy a on se křečovitě celým tělem přimkl ke zdroji tepla, který měl u sebe. Třásl se a škubal sebou. Instinktivně uhýbal před jemnými doteky na zádech.

„Je to v pořádku," šeptal Loki, jednou rukou ho k sobě tiskl a druhou ho hladil po zádech. „Je to pryč. Jsi doma, Tony."

„Do prdele," ulevil si Tony a přitiskl se k němu ještě blíž. Drkotal zuby a nebyl si jistý, jestli chladem, nebo tím, co právě prožil. Mimoděk si sáhl pod oko a osahal krk. Necítil žádný obojek ani jizvu, ale přesto se nemohl uklidnit. Koupal se v potu a srdce uhánělo v trysku.

„Za pár minut to bude dobré," sliboval bůh a přehodil přes něj deku.

„Co-co to bylo?" ptal se Tony, jakmile zaostřil a zaregistroval, že leží doma ve své posteli a tiskne se k bohu. „A jak jsme se dostali sem? Potřebuju panáka. Ne, celou flašku."

„Jedna z mých lepších vzpomínek," vysvětlil Loki prázdným hlasem. „Ta příjemnější část. A vzal jsem tě sem, aby ses cítil lépe."

„Příjemnější část?" vyprskl Tony napůl hystericky. „Jak vypadá ta horší?" Loki zarytě mlčel. „Promiň. To jsem se neptal vážně," zamumlal a jakmile zjistil, že už se netřese a splašený tep se mu zpomaluje, povolil svůj stisk. Nechápal, jak mohl být Loki tak... klidný. Bál se, aby se tam nedostal zpátky, ale jinak se choval běžně. Nedokázal si představit, jak by to zvládl on. Navíc dlouhodobě. Stal by se z něj kymácející se slintající blázen.

Posunul se o kousek výš, aby si mohl o rameno sedícího boha opřít tvář. Stejně jako on se díval před sebe. Vzal ho za ruku. Ani nad tím nepřemýšlel, prostě to udělal. Loki měl pravdu – už nic nebude takové jako dřív. Věděl, že to ještě bude muset zpracovat, ale už teď mu byl blíž, než kdyby se spolu vyspali.

Ukázal mu, co se mu dělo dlouhé měsíce. Nenechal ho zažít to nejhorší, ale přesto získal velmi reálnou představu o tom, jakým způsobem ho lámali. Ta krátká ukázka mu bohatě stačila k tomu, aby ho pochopil lépe než předtím a nepochyboval o tom, že mu ještě spoustu důsledků dojde později.

„Jaks to dokázal vydržet tak dlouho?"

„Jsem bůh," odpověděl a poprvé to neznělo samolibě. Pouze unaveně. A všeříkajícně. Opřel si hlavu o Tonyho. Cítil se stejně vyčerpaný jako smrtelník.

„Musíš to ukázal Thorovi. Nevyhrožoval by ti, kdyby –"

„Thor to viděl na vlastní oči. Viděl i to, čeho jsem tě ušetřil. Viděl moje nejhlubší ponížení a bolest." Zavřel oči a propletl jejích prsty.

„Ale -"

„Anthony, byl to velmi náročný večer. Potřebujeme se vyspat."

Tony pochopil, že je toto téma uzavřené. Ale hodlal ho otevřít druhý den znovu. Akorát s jiným bohem.

Ahooj.

Tak co, jak probíhají vánoční přípravy? Já krutě nestíhám, ale mám aspoň upečené tři druhy cukroví a končím! Nemám na to ani náladu a nebýt malé, ani bychom Vánoce nijak neslavili.

Každopádně co říkáte na Lokiho odkrytí části vzpomínky? Co to asi s nimi udělá? Sblíží je to? Zasekne je to na místě?

Mějte se krásně. A děkuju za vaše komentáře, dávají mi vědět, že to má smysl.

W.