Tony se rozmýšlel sotva pár vteřin, než vyrazil za bohem z obýváku ven. Nevšímal si Bannerova potměšilého úsměvu, ani neposlouchal domlouvání Thora s ostatními Avengery. Nezajímali ho.

„Loki'," oslovil ho a v duchu zavrčel. Bůh ho okázale ignoroval a pokračoval v chůzi. „Stůj."

Protočil očima a neochotně se zastavil. Neobrátil se. Zíral před sebe na neurčitý bod. „Co je? Zapomněl jsi mi snad ráno něco důležitého sdělit?" zeptal se kousavě. „Nebo tě Thor poslal s nějakou veledůležitou zprávou, kterou mi zapomněl říct sám?"

„Ne," řekl klidným hlasem a využil toho, že se Loki zastavil, a předstoupil před něj. Podíval se mu do kamenné tváře a vůbec mu nevěřil chlad, jenž v ní měl zapsán. Oči ho zradily a odkryly více, než sám bůh tušil. „Chci s tebou mluvit," prohlásil a pousmál se. Jeho předchozí poznámka ho utvrdila v tom, že ho ráno ranil. A zřejmě hodně, přestože nečekal, že by to přiznal.

„Umírám zvědavostí," zalhal Loki a v duchu doufal, že mu dá co nejdříve pokoj. Stále byl ublížený a uražený. A ještě v něm hlodalo zděšení z Thorovy výhrůžky. Potřeboval se na chvilku schovat a být sám. Nebesa, aspoň pět minut! Ale copak snad někdy stál osud při něm? Ne. Vždycky jen proti němu.

„Přemejšlel jsem –"

„No páni, nemám ti snad zatleskat?"

Tony protočil oči. „Ne. Stačí, když na moment zmlkneš," povzdechl si a opřel se ramenem o zeď. „Díky," zamumlal, když bůh nesouhlasně sevřel rty do přímky a založil si ruce na prsou. „Myslím, že se nám začátek dost nepodařil a chtělo by to začít znova."

Loki se zamračil. „O jakém začátku to mluvíš?"

„No přece celkově. Hele –" vzal ho za ruku a zatáhl ho do pokoje pro hosty, co měli nejblíž, „– teď budeme mít klid, nemusí nás každej poslouchat. Jde o to, že si od začátku jdeme po krku. Tys mě chtěl ovládnout, já tě chytit. A pak ses tu zjevil skoro mrtvej a –"

„Já si to nevybral," ucedil a odstoupil od něj i ode dveří. „Neměl jsem na výběr, jestli si nevzpomínáš."

„To je fuk. Na důvodu nezáleží. Podstatný je, kde jsme teď."

„V tomhle pokoji?" navrhl kousavě.

„Bože můj," utrousil Tony a ztěžka se svalil do křesla, které stálo vedle postele. Loki se ušklíbl a zůstal stát. „Nechci se hádat."

Bůh se na něj podíval s lehkým překvapením. Znělo to tak... upřímně. Ani on se nechtěl hádat. Měl toho už po krk. Chtěl jen klid. To přece nebylo tak moc, ne? Jenže se zlobil. Stark ho odmítl. Nechtěl ho. Nezdál se mu dost dobrý.

„To dnešní ráno –"

„Nevím, o čem mluvíš."

„Jasně," zabroukal Tony s pokřiveným úsměvem. Chápal, že se k tomu nechtěl vracet. Ani on ne, ale měl dojem, že by bylo vhodné to nenechat být. „I tak..." povzdechl si. „Hele, tohle mi moc nejde. Chci prostě začít jinak. Máme spolu pracovat. Bydlíš teď u mě. Měli bysme spolu vycházet a vyhejbat se zbytečnejm konfliktům."

Loki neochotně přikývl. Samozřejmě měl pravdu. Věděl to moc dobře. Ale jak se přes to měl přenést? Zvlášť tak brzo. Dokázal si vůbec představit, čím vším musel projít? Co všechno mu udělali? Jak moc ho rozbili, zničili a pošpinili? Ne. Smrtelník mohl tušit sotva hrubé obrysy šílenství, jež musel podstoupit. Dohady mezi nimi však byly vysilující, i když jich moc nebylo. Možná byla náročnější vzájemná přitažlivost, která se vznášela a doutnala mezi nimi. Jen zapálit, o což se Loki pokusil. A jak to dopadlo? Jaký vztah mezi nimi vůbec měl šanci na fungování? A jak k němu dojít?

Když odcházel na Ásgard, doufal, že Starka k sobě připoutá natolik, aby mu zobal z ruky a stál při něm. Podařila se mu jen druhá část plánu a i ta jen částečně. A na jak dlouho? Co když zklame i to? To si nesměl dovolit. Musel se podřídit, aby dosáhl výsledku.

Potřásl hlavou. „Co navrhuješ?" zeptal se opatrně a neklidně polkl, jakmile se Anthony usmál. Trochu ho mátlo, jak o něm přemýšlel. Stark a Anthony se mu pletli dohromady a on ho nechtěl nutně provokovat. Na to se cítil moc unavený. Avšak myslet na něj jako na Anthonyho ve chvíli, kdy se vztekal, se mu nedařilo. Možná to chtělo jiné slovo, které by obsáhlo všechny emoce. Třeba trouba by posloužilo dobře. Nebo idiot. Ačkoliv silně pochyboval, že by bral Anthony idiota jako lichotku, stejně mu cukly koutky směrem vzhůru.

Tony by dal v tu chvíli hodně za to, aby zjistil, o čem Loki přemýšlel, že mu to vyvolalo úsměv na rtech. V tu ránu působil o mnoho víc lidsky. Se svým odtažitým výrazem připomínal mramorovou sochu. Nádhernou, ale chladnou a nepřístupnou. Nechal to radši plavat. Stejně by mu to neřekl. „Měli bysme se víc poznat," navrhl pomalu a přehodil si nohu přes nohu. „Začít jako normální... lidi, ne jako nepřátelé."

Loki překvapeně zamrkal. „Poznat se," opakoval skepticky. „Ty se chceš poznat. Jak to chceš asi tak udělat? Chceš si zahrát na pravdu? Nebo si vzájemně položit otázky na oblíbená jídla a podobné nesmysly? To smrtelníci dělají, ne?"

„Ty otázky nejsou úplně marný. Kdybych věděl, co máš rád k jídlu, ušetřilo by mi to hodně přemejšlení, na co tě pozvat na večeři," okomentoval miliardář poklidně.

„Asi ti nerozumím," připustil Loki zmateně a prohrábl si vlasy. „Jakou večeři?"

„Je roztomilý tě takhle vidět, když nevíš, která bije," poznamenal Tony pobaveně a dřív, než Loki stihl protestovat, se narovnal v křesle a pokračoval: „Vyzvednu tě v sedm. Vem si něco pohodlnýho, nic ásgardskýho."

Loki spolkl ostrou odpověď. To se ho tou roztomilostí snažil urazit? Ale když viděl ty rozverné ohníčky v očích, tak zjistil, že i kdyby to urážka byla, tak se vlastně vůbec naštvaně necítil. Snad jen ještě víc konsternovaný. „Nemůžu přece opustit tuhle věž," připomněl mu suše.

Tony pokrčil rameny. „Nikdo tě tu nedrží v řetězech –"

„Ne v těch fyzických –"

„– ale můj mrakodrap má dost pater. Prostě buď připravenej, brouku. Jo? Zbytek necháme koňovi." Zvedl se a chtěl opustit pokoj. Loki ho chytil za předloktí. Vyslal k němu tázavý pohled.

„Zveš mě na rande?"

„Dobrá otázka," odpověděl Tony a zamyslel se. Rande znělo moc definitivně. On ho zval na večeři. Popovídat si. Poznat se. Neměl postranní plány. Ne. Nešlo o rande. „Myslím, že ne. Asi bych nevěděl, co se na rande má dělat. Nerandím. Prostě večeře. Přátelskej pokec."

„Fajn," odvětil Loki a pustil ho. Nebyl si jistý, zda ho to uklidnilo, nebo zklamalo. Nepamatoval si, kdy byl naposledy na schůzce. A byl na nějaké vůbec někdy? Scházel se s někým, poznával se, dvořil se? Nevzpomínal si. A připadal si o to ochuzený. Tak moc studoval, že na nějaké sbližování neměl ani čas. K uvolnění stačilo pár hodin a pár lichotek. Pohlédl mu do očí. „Rozhovor."

„Jo. Rozhovor. Přesně tak," odsouhlasil a vyšel z místnosti pryč.

Jen stěží zaregistroval zbytek Avengerů, kteří se sunuli po svých. Přemýšlel, zda byl dobrý nápad Lokiho pozvat na rande. Ne, vlastně se přece o rande nejednalo. Jak by mohlo? Vždyť byl Loki rozbitý. Nemohl s ním randit. Neuměl randit. Netušil, jak se to dělá. Ani jestli by vůbec o něco takového stál. Chodit na rande byl závazek. Znamenalo to, že má o toho člověka zájem, ale ne jen vyspat se a ráno jít. Ne. Znamenalo by to, že by ho chtěl vídat. Učit se, co má rád, vycházet s ním. Poznat rodiče. Brr. Ne, rozhodně o rande nešlo.

Přesvědčoval se o tom až do večera, zatímco se snažil vykoumat více o brnění a sledoval video z mimozemské kamery znovu a znovu. Co kdyby jim něco uniklo? A mezitím ještě zavolal na pár čísel, aby zajistil jídlo na večer. Jarvis ho informoval, že Banner s Lokim něco dělají v laborce, kterou jim poskytl, ale neptal se, co. Nechtěl to zatím vědět. Ani za nimi nešel. Sám se potřeboval soustředit na své záležitosti a rozptylovat se zatím nehodlal. To mohlo počkat.

Na Lokiho přidělenou ložnici zaklepal minutu před sedmou.

Bůh otevřel dveře a nakrčil nos. „Jsi tu brzy. Myslel jsem, že se sejdeme v obýváku."

„Nemohl jsem dospat," zazubil se Tony a blýskl po něm úsměvem. „A pak mi došlo, že jsem ti vlastně neřekl, kde tě vyzvednu, tak jsem nechtěl čekat v obýváku, abych tě nevystavil trapnýmu momentu, že bys třeba dorazil pozdě."

„Já nechodím pozdě," odfrkl a vyšel na chodbu. „Je tohle dostatečně normální?" zeptal se a otočil se kolem dokola.

Tony polkl. Loki měl na sobě dokonale padnoucí černé džíny, které obepínaly jeho zadek tak, že by mohly nahradit druhou kůži. Tmavě zelenou košili neměl u krku dopnutou, a to se mu zdálo přitažlivější, než kdyby se před ním promenádoval nahý. „Dostatečně," odsouhlasil a mimoděk si pocuchal vlasy. Sám byl oblečený podobně, ale džíny měl volnější a modré, a místo košile si vzal černé tričko, skrz které prosvítal reaktor. „Půjdeme, baletko?" popíchl ho a uchechtl se, když ho bůh zpražil pohledem.

„Proč já jsem souhlasil?" povzdechl si Loki někam ke stropu.

„Protože pan Stark umí velmi dobře přesvědčovat," odšuměl Jarvis.

„Tebe se nikdo neptal," odsekl.

„Promiňte. Myslel jsem, že mluvíte na mě, když jste se podíval na strop."

„Vysmívá se mi?" zavrčel Loki směrem k Tonymu, který se sotva držel, aby se nezačal smát.

„Buď hodnej, Jarve," zašvitořil a dělal, že si nevšímá ledového pohledu, kterým ho bůh počastoval. „Myslím, že jsem mu dal při výrobě až moc velkou možnost lovit na internetu lidský interakce, takže občas je poněkud víc drzej, než by měl," pokusil se vysvětlit, zatímco mířili k výtahu. „Někdy mám chuť ho za ty kecy odpojit, ale většinou mi vyhovuje, že si můžu pokecat s někým inteligentním."

Loki si nechal uštěpačnou poznámku pro sebe. Tohle měl být příjemný večer, tak proč se dohadovat. Jen přikývl. Nastoupil s ním do výtahu a mlčel, dokud nedorazili o několik pater níže. Tony ho vyvedl na širokou otevřenou terasu se skleněným zábradlím, odkud měli New York na dlani podobně jako v jeho patře, ale o něco blíže. V jedné části terasy někdo naházel polštáře na zem v na první pohled zmatku, na druhý to působilo poměrně útulně. Dlouhé barevné závěsy a záclony v bohovi evokovaly sultánský stan.

„Zajímavé," okomentoval a po Tonyho vzoru se usadil na jeden z nadýchaných polštářů. Mezi nimi se nacházel nízký stůl plný táců s jídly, které nikdy neviděl. Snažil se tvářit neutrálně, ale oči mu zářily nadšením. Líbilo se mu to. Okolo to příjemně vonělo. V pozadí hrála nevtíravá melodie. Jídlo vypadalo lákavě. A Tony se usmíval tak, že se mu sevřelo srdce. Jestli tohle nebylo rande, tak netušil, co by to mělo být.

„Původně jsem myslel, že bych nám sem objednal ještě tanečnici, ale myslím, že takhle se budeme moct líp bavit," poznamenal Tony a pohodlně se uvelebil. „Vypadá to, že se ti tu líbí. Takže... Jaký je to tvoje oblíbený jídlo?"

Ahoj! Od včerejších 7 hodin jsem nespala, takže nejsem schopná si všimnout překlepů. Tak snad tam moc nejsou. Baví mě, že jdou kluci na rande, ale vlastně to rande přece vuuuuubec není. Haha, naivkové.
Mějte se krásně.