Na probouzení s tlukoucím srdcem a zrychleným dechem už si Loki zvykl. Za předpokladu, že usnul, ani s ničím jiným nepočítal. Avšak dnes to bylo jiné.

Sval mu v hrudi bil jiným rytmem, než když se mu žaludek svíral úzkostí a strachem po živé noční můře. Nelapal po dechu ve snaze se uklidnit a naplnit kapacitu plic. Tentokrát byl jeho dech povrchní a hrudník se mu jen nepatrně zvedal. Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, co to znamená. U žaludku vnímal chvění, jež si nemyslel, že ještě někdy prožije, a když už, tak určitě ne tak brzy poté, co se dostal od obrů ven. Pnutí v tříslech ho jen ubezpečilo, že si vzrušení jen nenamlouvá.

Hlavu, která doposud směřovala na strop, pootočil k muži ležícímu vedle něj. Smrtelník spal na boku s jednou rukou pod hlavou, druhou ve spánku položil na Lokiho podbřišek. Možná to způsobilo vzrušení, uvažoval bůh, že teplo z jeho dlaně hřálo tak nebezpečně blízko mužství.

Překvapilo ho, že na něj zareagoval. Ještě včera se hroutil z pomyšlení, že by ho mohl políbit. To však bylo včera. Teď se konečně pořádně vyspal a cítil se skvěle; poprvé od chvíle, kdy ho Avengers tehdy při útoku na New York chytili. Magie konečně dostala šanci k úplnému návratu a postarala se, aby se zregeneroval nejen fyzicky, ale i psychicky. Věřil tomu. Byl si naprosto jistý. Teď už by se nezhroutil.

Navlhčil si jazykem rty a mimoděk sevřel prostěradlo. Pozoroval Anthonyho a poslouchal jeho klidný dech. Zatoužil ho slyšet hlubší a rychlejší. Věděl, že se mu líbí. Už když se poprvé setkali zde, v mrakodrapu, na něm viděl, jak ho v duchu hodnotí. A on ho považoval za poměrně atraktivního, zvlášť na smrtelníka. Sice se krásou nemohl rovnat třeba Fandralovi, avšak měl v sobě něco, co ho dělalo svým způsobem neodolatelným.

Loki nechtěl odolávat. Chtěl uhasit touhu, která se mu rozhořela v těle. Tak dlouho si z něj dělali obři hračku! Mučili ho. Zneuctili. Ponížili. Nebylo divu, že si potřeboval dokázat, že není jen obyčejná nula, jak mu neustále vštěpovali. Měl právo na malé potěšení, ne?

Ani si neuvědomil, že se nad muže naklonil. Černé vlasy polechtaly tvář a zapletly se do vousů. Bylo mu to fuk. Přitiskl své rty na jeho a zavřel oči. Chtěl si to vychutnat. Začal ho pomalu jemně líbat. Ochutnával měkké rty a prsty opatrně zabořil do hnědých vlasů. Spokojeně vydechl, jakmile pocítil, že mu polibek opětuje.

Tony ho líbal do doby, než se plně probudil. Pak teprve si uvědomil, že dlouhé vlasy automaticky neznamenají ženu. Jemným tlakem na bohovu hruď ho zastavil. „Co to děláš?" zeptal se tiše.

Lokimu cukly koutky. „Potřebuješ snad tlumočníka?" odvětil a znovu přiblížil ústa k Tonyho rtům.

„Víš, že na tohle se neptám," řekl a zamračil se. Bohovo chování mu nedávalo smysl. Copak si něco šlehnul? Když se k němu přiblížil v dílně, div se nerozklepal. A teď velmi zřetelně vnímal jeho vzrušení na své noze. Mátlo ho to.

„Tak se neptej na nic," zapředl Loki a pohladil ho po hrudníku. „Nepotřebuji si u toho povídat."

Tonyho rty se opět ocitily pod nadvládou Lokiho. Frustrovaně zaúpěl a bůh toho využil; vklouzl mu do úst jazykem a polibek prohloubil. Jak se mu dostal na klín, ani nezaznamenal. Vzdychl a pevným stiskem mu sevřel boky. Nepopíral, že měl zájem. Ale nevěřil mu tu sebejistotu. Nevěřil, že by se to později nepodělalo.

„Loki –"

Umlčel ho dalším polibkem. Nechtěl mluvit. Toužil po jeho kladné reakci. Prahl po dotecích, které by smazaly odporné ledové pracky, jež dokázaly pouze zraňovat. Prohnul se na něm a spokojeně zaznamenal účinky. Vnímal erekci pod sebou a musel se usmát. Opřel se jednou rukou a druhou mu zasunul pod tričko na pevné břicho, jež začal prozkoumávat.

Tony přesunul ruce z boků na Lokiho hrudník a odtáhl ho. „Tohle nechceš," vydechl.

Loki potřásl hlavou. „Nemáš tušení, co chci," namítl a chtěl se vrátit k líbání, ale Tony ho nepustil.

„Možná nevim, co chceš ty, ale vim, co nechci já," řekl mírně. „A nemyslim si, že ty chceš zrovna mě."

„Chci tě," oponoval a schválně proti němu vyklenul pánev a pohladil ho po tváři. „Nelíbím se ti snad?"

„Líbíš," zachraptěl upřímně. Chytil ho za zadek. Všiml si nejistoty, která se na okamžik mihla v jeho očích, a to ho utvrdilo, že jedná správně. „Líbíš se mi hodně, když konečně nevypadáš na rozsypání. Jenže ty mě nechceš. Potřebuješ mě, to je rozdíl. A nic mi nedlužíš," povídal tichým hlasem. Loki se nad ním pořád skláněl a lechtal ho svými vlasy. Vzal je mezi prsty. „Není na to vhodnej čas."

Ta slova Lokiho bolela, ale nedal to na sobě znát. Místo toho jej chytil za ruce a opřel se mu o zápěstí vedle hlavy. Políbil ho na ucho. Nechtěl ho poslouchat. Potřeboval jednat. Zadupat ten pocit neurčité tísně, jež mu v mozku zablikala červeným světlem, když ho chytil za zadek. Stačilo to jen překonat. Pokračoval svými rty na krk. Ochutnal ho jazykem až k pulzující žíle na klíční kosti. „Nesplácím dluh," zamumlal mu do pokožky pokryté husí kůži.

Tony zavrčel. Klín mu hořel, Loki velmi rychle vytipoval citlivá místa a mistrně se jim věnoval. Roztával pod jeho doteky a nejraději by se přestal hlídat. Musel si však uchovat racionální mysl. Loki se mu nezdál být v pořádku. Hádal, že jeho vězení muselo ponechat následky, které se jen tak nevypaří. A určitě ne ze dne na den.

Nevěděl, co všechno mu udělali. Domyslel si jen pár věcí. Ale Lokiho předchozí reakce ho přesvědčily o tom, že si z nich odnesl nepěkné šrámy na duši. Teď se mohl tvářit, že se nic nestalo, ale co by se stalo potom? Bůh nevypadal na to, že by mu zrovna teď prospělo jedno číslo. A on mu víc než to dát nemohl.

Hlasitě zasténal; Loki svými rty a jazykem čaroval. Za jiných okolnosti by to mohlo být nejlepší číslo života. A on to musel zničit. „Loki, brzdi," přikázal rázně.

„Proč?" nechápal. „Chceš to taky." Pustil mu jedno zápěstí a zamířil k jeho rozkroku, který víc než dychtivě dával najevo, jak mu bohovy doteky dělají dobře.

Tony zavrtěl hlavou. „Ne. Můj pták to chce, ale já ne. Ne takhle a ne teď."

Loki se přiblížil svým obličejem a pohlédl mu do očí. Cítil vztek, že ho odmítá, i když věděl, že ho přitahuje. Drobnou úlevu na okraji podvědomí ignoroval. Tu teď nepovažoval za podstatnou. „Uvědomuješ si, že odmítáš boha?" tázal se mrazivě.

„Jo," souhlasil a nakrčil omluvně čelo. „A věř mi, je to sakra těžký, protože v životopise by se mi hodně dobře vyjímalo, že jsem si to rozdal s bohem." Loki zrudl ponížením a bleskově z něj slezl. Tony po něm chňapl a zezadu ho na posteli v sedě objal. Držel ho pevně a hlavu si položil na jeho rameno. „Podívej, nebudu lhát – fakt se mi líbíš. Za normálních okolností bych s tebou prošukal víkend. Ale jak by sis to asi představoval teď? Rozdáme si to a co pak? Jak by fungovala naše spolupráce?"

Loki nepovažoval za důležité odpovědět. Strnule seděl a s rozšířenými zornicemi se díval na zeď. Náhle mu nebylo příjemné, že má Starka za zády.

„Já nejsem zrovna v rozpoložení, že bych se nechal opíchat. Na to musím mít fakt chuť. A tu nemám. A ty? Nechal by ses teď ode mě?" pokračoval Tony nemilosrdně. Cítil, že bůh ztuhl. Viděl, že ho drží v pozici, která mu není příjemná. Nedělal to rád. Ale musel, pokud chtěl, aby spolu dále vycházeli.

Nesměl ho jen ošukat, a pak dělat, že se nic nestalo. Tím by Lokiho zničil, ať se bůh tvářil, že je nad věcí, jak chtěl. Potřebovali ho. A bůh se potřeboval uzdravit.

„Nenechal," nečekal na odpověď. „Nebo možná jo, ale co bys z toho měl? Tohle nechceš. A já nechci riskovat důsledky." Ušklíbl se, povolil objetí, ve kterém mu držel paže u těla, a jemně položil dlaně na jeho ramena. „Uznávám, že nejsem zrovna zodpovědnej člověk. Většinou nemyslim na to, co stane, prostě to dělám. Ale teď je v sázce moc na to, abych si dovolil nechat rozhodovat hormony."

Lokimu se zastřel zrak. Možná měl pravdu a dobrý nápad to nebyl. Možná by to skutečně nezvládl. Možná by mu měl být vděčný za to, že mu nedovolil zjistit, že není v pořádku. Nedokázal to. Ne teď, když se potřeboval ujistit o tom, že není jen prach pod podrážkami Ódinových bot. Místo toho byl odmítnut a sebevědomí, které ztratil při svém uvěznění, mu kleslo do záporných hodnot.

Skutečně byl k ničemu. Moc malý pro Laufeye. Moc zrůdný pro Ódina. Moc nepřitažlivý pro Starka. Nula. Pro Avengers jen nutné zlo, se kterým museli spolupracovat, protože neměli na výběr. Nemohl odmítnout, jinak by ho vrátili zpět do jeskyně. Nedokázal si sáhnout na život, ač po smrti toužil v uplynulých měsících téměř neustále. Byl slabý. Ani matka...

Ukápla mu slza. Toporně se zvedl a vydal se pryč. Nemohl se otočit, aby smrtelník zahlédl jeho další selhání. Už tak jich viděl příliš mnoho. Pokud si chtěl zachovat alespoň nepatrný kousíček pofidérní hrdosti, nesměl ho vidět plakat. „Zdá se, že jsem se v tobě mýlil. Už se to nestane," řekl mezi dveřmi s takovým chladem, na který se zmohl. Doufal, že si toho zakolísání na konci věty nevšiml.

„Loki," povzdechl si Tony, „mrzí mě to."

Pokrčil rameny. Jak taky jinak reagovat? To jeho to mrzelo víc, než si dovolil připustit. Nenáviděl ho za to. Nenáviděl sebe za svou slabost. A neuvěřitelně mu vadilo, že toho muže potřebuje. Že se dostal do takové fáze v životě, že se nemůže spolehnout jen sám na sebe, jako to dělal vždycky.

Mohl použít magii, aby ho přiměl dělat, po čem toužil. I bez žezla by dokázal, aby mu byl po vůli. Ale jak by se pak mohl na sebe podívat do zrcadla? Čím by se lišil od obrů? Definitivně by se tak přihlásil k jejich odkazu. Přiznal by, že je jedním z nich. Nevadilo mu předtím použít žezlo, aby dosáhl svého. Měl jiné pohnutky a nikdy ho nepoužil tak, aby člověka zlomil. Rozšířil jim obzory a nekonal ze msty. Ale kdyby se rozhodl cokoliv použít k tomu, aby dosáhl chvilkového potěšení, stal by se úplnou stvůrou.

Na Starka se neotočil. Udělal dva kroky a zarazil se.

„Dokončil jsem analýzu koule, pane Starku. Mám zavolat Avengers?" ozval se Jarvis.

Tony protočil oči. V tuhle chvíli ani necítil zvědavost. Jen rostoucí zeď mezi ním a bohem. Měl obavu, že pokud rychle nezbourá základy, bude brzy pozdě. Loki mu nebyl lhostejný. Začínal ho mít v oblibě a nejen proto, že potřeboval pomoc. Mohli by být přáteli. Dnešek však zřejmě zabil veškeré předpoklady k takovému vztahu.

Padl zády zpět na postel a unaveně si přejel rukou po obličeji. „Zavolej je."

Ahoj!

Tak tohle bylo rychlejší než posledně, že? Se mi teď zase zavrtali pod kůži a myslím především na ně. A musím říct, že mě zase překvapili. A hlavně Tony, že ho odmítl. V původní verzi by rozhodně skočil po možnosti si to s Lokim rozdat. Teď se mi to líbí víc, oba neskutečně vyspěli. Jak se to líbí vám? A jaký myslíte, že to bude mít další vliv na ně? Dejte mi vědět.

Mějte se krásně.

W.