Loki začal vnímat pravidelný dech vedle sebe ještě dřív, než jeho mysl úplně odešla z mlžného oparu spánku. Oči neotevřel; analyzoval prostředí svými smysly. Cítil příjemné teplo, slyšel praskání ohně. Nos mu zahalila tak známá vůně, že by ji dokázal poznat i na prahu smrti. Ležel na boku na měkkém podkladu. Žádná jeskyně. Vlastní komnata. Zalila ho tak nesmírná úleva, že měl chuť se rozesmát.

Pootevřel oči a všiml si kožených kalhot a cípu tmavě zeleného pláště. Místnost osvětlovaly jen plameny krbu, vykreslovaly na stěnách pohyblivé stíny a zbarvily plášť do téměř černé barvy. A takový nosil jen jeden bojovník. Loki se pousmál – Fandral byl ta lepší varianta. Sice ho mírně bodlo zklamání, že u něj nečeká matka, avšak rychle to zaplašil. Hlavně, že to nebyla Sif, Hogun nebo Volstagg. S nimi nikdy nevycházel tak dobře jako s plavovlasým rytířem.

Zvedl pohled výš, aniž by se pohnul. Sledoval linii vypracovaného těla schovaného v kalhotách a světlé košili s rozhalenkou, až k jeho krásnému obličeji s upravenými vousy. Osobní kouzlo se mu rozhodně neumenšilo, zvlášť při spánku, kdy se drobné vrásky vyhladily, avšak nyní ho nezajímalo. Měl jinou starost. Potřeboval mluvit s matkou a vrátit se na Midgard. Mohl by nejspíše odejít hned. Možná by měl. Obával se, že jakmile někdo zjistí, že se vzbudil, tak už odchod jednoduchý nebude. Možná získal jakousi svobodu, ale podmínka nad ním visela jako sekera, kdykoliv připravená nechat spadnout ostří na jeho krk.

Stále byl vězněm, ať tomu kdokoliv chtěl říkat jakkoliv. Nemusel mít na těle připevněné okovy. I jen možnost, že by se chladný kov opět dotýkal jeho kůže, pakliže by selhal, mu vháněl ledové jehly strachu do vnitřností. A přestože by do poslední chvíle předstíral, že je nad věcí – nebo by se o to alespoň pokusil –, sám před sebou si nedokázal lhát. S takovou perspektivou by raději spáchal sebevraždu.

Vidina proklouznutí na něj lákavě pomrkávala skrze povlávající záclonu u otevřeného okna. Stačilo by se jen dotknout rytíře a rychlým kouzlem mu prohloubit snění. Protože necítil žádnou fyzickou bolest, věděl, že se mu magie vrátila a postarala se o jeho vyléčení. Netušil, kolik minut se přemlouval k tomu, aby úmysl uskutečnil. Dokonce i natáhl paži a zastavil ji jen kousíček od otevřené dlaně Fandrala. Touha po odpovědích ho nakonec donutila ruku stáhnout k sobě.

Cítil na sebe vztek, když se prudce posadil, aniž by se staral o to, zda se muž probudí, nebo ne. Byl si jistý, že odpovědi budou bolet, pokud mu je vůbec matka poskytne. Jako by už nezažil utrpení dost. A přesto si nemohl pomoct. Rukama si prohrábl a uhladil vlasy za uši. Ještě než se jeho chodidla dotkla medvědí kůže před postelí, byl plně oblečený.

„Někam se chystáš?" zeptal se rytíř zvědavě. Lokimu neušlo mírné napětí, které otázku doprovázelo. Uvažoval, z čeho mohl být nervózní. Z něj? Že uteče? Že se mu nepodaří splnit zadaný úkol – hlídání vězně? Nebo z jiného důvodu?

Otočil se na něj s výrazem tvrdým jako skála. V jeho očích zahlédl laskavost, přesto svůj pohled nezjemnil. „Z tebe se teď stal hlídací pes?" zeptal se posměšně. Ani neměl důvod na něj být nepříjemný, ale netušil, co od něj čekat. Rozhodl se raději udeřit jako první.

„Možná," pokrčil Fandral nevzrušeně rameny a protáhl se, až mu zakřupaly klouby. „To záleží, jakou kost bych měl hlídat. Soudě podle toho, jak jsi zhubl, bych odhadoval, že stehenní. Ta je také dlouhá, hubená a neláme se snadno."

Loki nechápavě potřásl hlavou. Nerozuměl, kam tím míří. „Chceš mě snad zlomit?"

„A co bych z toho měl?" ptal se. „Zkoušeli to jiní a naštěstí neuspěli. V očích ti zůstalo světlo." Postavil se na nohy, přistoupil k bohu a předstíral, že si nevšiml cuknutí. Položil mu ruku na rameno. „Jsem rád, že jsi zpět."

Znělo to tak upřímně, že Loki znejistěl. Ustoupil o krok dozadu a analyzoval mihnutí zklamání v blankytně modrých očích. Zvažoval, zda by bylo možné, že se ještě magie úplně neobnovila. Možná ještě nedokázal odhadnout klam tak snadno jako dřív. Nevěděl, jak by měl zareagovat; měla to snad být nabídka k míru? Nebo lest? Ale co by tím získal? Nejspíš by bylo nejvhodnější předstírat vděk. Ano, to bude ono.

„Přestože nechápu proč, tak děkuji," řekl nakonec po krátkém zaváhání. „A teď, kdybys mě omluvil, tak mě čeká matka." Nezáleželo na tom, že je hluboká noc. Věděl, že matce nebude vadit jeho pozdní návštěva. A byl si jistý, že by do rána bez odpovědí zešílel.

„Jistě," souhlasil Fandral, ustoupil o krok stranou a zamyšleně na Lokiho hleděl. Vypadalo to, že se pere sám se sebou, zda ještě promluvit. Bůh kývl hlavou a rázným krokem se vydal ke dveřím. Jen, co otevřel jedno křídlo vyřezávaného dřeva, ho rytíř ještě zastavil. „Ne každý je tvůj nepřítel, i když to tak možná vypadá," řekl tiše. Počkal, až s ním druhý muž naváže oční kontakt a nepatrně se na něj usmál. „Mysli na to, až bude vhodný čas."

Loki neodpověděl. Netušil, co na to říct. Bez reakce se otočil zpět a zamířil zdobenými chodbami ke své matce. Jeho kroky se rozléhaly po mramorové podlaze a udiveně zjišťoval, že ho nikdo nehlídá. Cožpak nebyl vězeň? Očekával alespoň drobnou eskortu, alespoň dva muže, kteří by nenápadně sledovali jeho chůzi. A nikdo nikde. Takže už ani za to nestál? Hořce se pousmál. Měli ho za takovou nulu, že nikdo nečekal, že by se dokázal postavit zpět na nohy. Proč by však Fandral seděl vedle jeho postele? Šel tam snad z vlastní iniciativy? Začínala mu z toho všeho brnět hlava.

Do matčiny komnaty vstoupil po zaklepání hned, aniž by čekal na vyzvání. Měl obavu, že by ztratil odvahu. Nezdála se překvapená, že za ní přišel. Nejspíše věděla, že se probudí, ještě dřív než on. Seděla v křesílku, popíjela svůj obvyklý bylinkový horký nápoj a od prvního nádechu s ním udržovala oční kontakt. Neusmívala se. Tvářila se ustaraně.

„Matko," pozdravil a málem šel k ní, aby ji objal a políbil na tvář, jako to dělával vždy. Tentokrát však ne. Stále se zlobil. A přestože už jí předem všechno nejspíš odpustil, nehodlal jí to nijak ulehčit. Sen, při kterém si jeho mysl hrála s nejhlubšími obavami, měl stále před očima. Ve skutečnosti nevěřil tomu, že by byla schopná se dívat na to, jak ho obři mučí. Přesto ten obraz nedokázal potlačit. Ani tu psychickou bolest, kterou přitom cítil. Usadil se proto naproti ní. Tvář měl chladnou a nepřístupnou. Oči mu přetékaly emocemi. Věděl, že je před matkou neskryje. Znala ho až příliš dobře.

„Jak se cítíš?" zeptala se.

„Jak to, že je Thor králem?" vypálil místo odpovědi. Neptal se jen ze žárlivosti. Potřeboval vědět, co je s Ódinem. Pokud měl čekat, že se tady někde objeví a strčí ho tam zpátky, chtěl na to být připravený.

Frigga si povzdechla. „Tvůj otec –"

„Není to můj otec," zavrčel podrážděně.

„– spí spánkem bohů," dořekla a zamračila se. „Nevíme, kdy se probudí. Do té doby je král Thor."

„Měl bych jím být já," řekl chladně. „Thor není –"

„Nebyls tu, Loki," zarazila ho mírně a gestem ruky ho zastavila, jakmile se nadechl k oponování. „Jsem si vědoma, že to nebylo tvou vůlí. Ale skutečnost nemůžeme změnit. Můžeme jen napravit některé věci, které se staly."

Ušklíbl se. „Samozřejmě že některé. Které by to měly být? Počkej, zamyslím se. Co třeba to, že jste mi celý život lhali? Slibovali jste mi nemožné, nechali jste mě vyrůstat s pocitem, že mám nárok na trůn, a nakonec jsem žil celá století ve stínu Thora?" chrlil ze sebe a zatínal vztekle pěsti. Původně o tomto vůbec hovořit nechtěl. To jedno hloupé slovo ho popudilo. „Nebo co třeba to, že jsi Ódinovi dovolila, aby mě zaprodal obrům? Kde jsi byla, když mě k tomu odsoudil? Kde jsi byla, když mi ukradl magii?" téměř křičel. Jeho hlas stoupal a stával se silnější. Napjaté nervy povolovaly a toužily prasknout. Do očí se mu tlačily slzy potlačovaného vzteku, ale i ublížení. Srdce mu prudce bušilo. Namáhavě dýchal a zaťaté pěsti se mu třásly. „Kde jsi byla, když mi upřel právo na smrt?" zašeptal a hlas se mu zlomil. Zuřivě se soustředil na to, aby mu z koutků očí nevyklouzly slzy.

„Loki," hlesla Frigga zkroušeně. Trpělivě snášela jeho výbuch a čekala, až skončí. „Tvůj původ je pro mě nepodstatný," řekla vážně a v očích se jí zrcadlila veškerá láska, kterou k němu cítila. „Ty jsi můj syn a vždy jím budeš, ať se stane cokoliv, bez ohledu na to, kdo tě porodil."

„Tak proč jsi to dovolila?" zachraptěl zlomeně.

Odvrátila hlavu. „Nedovolila. Vůbec jsem to netušila." Unaveně si přejela po tváři dlaní a Loki snad až teď zaregistroval ustaranost, která se v jejím obličeji zrcadlila. Zastyděl se, že na ni tak vyjel, avšak zpět už to vzít nešlo. „Když mě Ódin vykázal z tvého výslechu, čekala jsem u cely, kam tě chtěl umístit i přes moje prosby, aby ti dal další šanci. Dokonce mě nechal ti ji připravit, aby ses tam v rámci možností cítil co nejlépe." Otočila se zpět na syna. „Věděl, že bych mu v tom zabránila."

Loki si odfrkl, ale neřekl nic. Měl obavu, že by mu hlas na plné čáře selhal. Tváří v tvář její upřímné lítosti toužil jen po jejím konejšivým objetí a ujištění o tom, že bude všechno v pořádku.

„Později mi řekl, že tě ani on nechtěl vydat," pokračovala tiše se znatelnými obavy z jeho reakce. „Nesouhlasil s tvým vydáním. Jötuni však byli neústupní a hrozili, že zničí ostatní světy. Požadovali tvůj život za mír."

„A samozřejmě musím chápat, že jako král musel obětovat život jednotlivce před blahem všech světů," odsekl jízlivě a cítil, jak ho opět pohlcuje vztek a marnost. „Tak proč mě teda nezabil? Nechtěl si špinit ruce?"

„Jak by tě mohl zabít?" vydechla ohromeně. „Vždyť je to tvůj otec."

Hořce se zasmál. „Měl mě zabít. Tvrdil, že žiju jen proto, že si to přeješ. Ale který otec by nechal své dítě mučit, matko? Dokážeš si představit aspoň desetinu toho, co Jötuni považují za zábavu? Věřím, že ne, protože jinak bys Ódina neomlouvala." Prkenně se postavil. Tyčil se nad matkou a chladně sledoval slzy, které jí stékaly po tváři. „Já to ale chápu. Jsem jeden z nich. Příšera z pohádek na strašení dětí před spaním. Nezasloužím si nic jiného, že?"

„Loki –"

„Mrzí mě, že mě Ódin našel jako nemluvně. Kdyby mě tam nechal, udělal by lépe. Pro něj jsem byl jen věc, jen mírová smlouva, která se nepovedla," pokračoval nekompromisně a začal odcházet. „Tady jsem skončil. Pomohu nastolit ve světech rovnováhu, ale pak už s nikým odsud nechci mít nic společného." Sklonil se k ní, zabránil jí, aby ho chytila za ruce a vtiskl jí polibek na čelo. „Žij blaze, matko."

O chvilku později už si ve své komnatě balil do kapes pláště svitky, které by se mu mohly hodit. Ásgard opustil nikým nespatřen jednou ze svých tajných cestiček.

„Já čekám," zavrčel Tony a založil si ruce na prsou, přestože by nejraději bohu jednu ubalil.

„Já..." zaváhal, „sledoval jsem určité stopy a navštívil knihovnu v Álfheimu. Potřeboval jsem informace," řekl poloviční pravdu. Nedokázal vyslovit, že se po hovoru s matkou sesypal a potřeboval zalézt někam, kde se z toho stavu snažil vyhrabat alespoň tak, aby dokázal fungovat. Kvůli tomu na Midgard přišel později, než plánoval. „Spěchal jsem."

„Nedals vědět." Tony zúžil oči a zkoumal ho pohledem. To zaváhání k němu nesedělo. Ani to poplašení ve chvíli, kdy Jarvis zmínil Bannera s Rogersem. „Měls dát vědět."

„Nevěřili byste mi. Nedovolili byste mi jít," vysvětlil a mírně se zachvěl únavou. Nepamatoval si, že by ji kdy cítil takto zřetelně. Přisuzoval to k tomu, že se jeho tělo ještě stále vyrovnává s návratem magického potenciálu.

„Já bych ti věřil," opáčil Tony, „ale tys to posral. Místo abys dodržel dohodu, ses vydal někam do hajzlu a dělals tam kdovíco. Nechals nás tu bez jedinýho slova. To spojenci nedělaj."

„Takže už mi nevěříš?" zeptal se místo dalšího vysvětlování, kde by jen dokola opakoval totéž. Věděl, že by ho Thor samotného nepustil. A on se nemohl jen tak zhroutit před někým dalším.

Tony se na něj chladně podíval a přiblížil se ještě o jeden krok. „Řekni mi, brouku, jedinej důvod, proč bych ti věřit měl?" tázal se s přeslazeným úsměvem. „Jakej důvod bych k tomu měl mít?"

Loki nepřemýšlel. Jednal. Chytil ho za ramena a přitiskl své rty k jeho. Věřil, že to zafunguje. Vzápětí se snažil vyrovnat stabilitu a neupadnout. Marně. Tony ho odstrčil tak prudce, že naboural zády do stolu, shodil několik věcí a upadl na zem mezi ně. Se zasténáním se dotkl spánku a zjistil, že mu na prstech utkvělo několik kapek krve.

Tak tohle mu brutálně nevyšlo. Zdvihl hlavu a polkl. Vůbec netušil, kdy si stihl vzít brnění. Do obličeje mu mířily repulsory.

„Myslíš, že jsem debil?" zasyčel Tony. „Myslíš, že se nechám nachytat podruhý?"

„Ne," odvětil s vrtěním hlavy a ani se nenamáhal zvedat. Točil se mu svět. Opřel se rukama za zády a prsty zavadil o kouli, kterou předtím Tony zkoumal. „To byla odpověď."

„Cože?" znejistěl. „Jaká odpověď?"

„Ptal ses, proč bys mi měl věřit. Nemám jinou odpověď než tohle. Potřebuju, abys mi věřil a pomohl. A jsem za to ochotný nabídnout téměř vše, co budeš chtít. Včetně sebe." Poslední slova vyslovoval těžce, přestože mu pevně hleděl do očí. Nedokázal si představit, že by se s ním vážně vyspal. Přestože díky magii dokázal některé vzpomínky skrýt pod iluzí šťastných zážitků, byl si celkem jistý, že by z toho časem skutečně zešílel. Pro vyšší dobro však byl ochotný to risknout. Zkrátka neměl na výběr.

Ahoj, ahoj!

Tak už víme, co se v těch čtrnácti dnech dělo. Loki si, chudáček, lízal rány. A já se mu vůbec nedivím. Co myslíte, že udělá Tony? Přijme nabídku? Nebo ne? A co byste chtěli, aby udělal? Dejte mi vědět. :)

Mějte se krásně.

W.