A/N: Když jsem tenhle příběh kdysi psala, tak jsem měla skoro neustále puštěnou skladbu viz média. Totálně zbožňuju refrén (a teda celou skladbu, stále jsem schopná si to pouštět pořád dokola). A tak nějak se mi to k tomu psaní fakt hodilo. No a později jsem si to našla i s klipem. Doporučuju vytrvat k závěru. Po shlédnutí mi to k povídce sedí naprosto jako prdel na hrnec. Užijte si kapitolu. Dnes je kratší než ta minulá, ale... No, však uvidíte. Jsem zvědavá na vaše reakce.

W.

Loki kráčel za Thorem a snažil se vypadat tak nedostupně, jako když vstupoval do jámy lvové. Ušklíbl se, když ho našel hned za dveřmi. Mělo ho napadnout, že mu přece jen nebude věřit a pojistí se pro případ, že by snad chtěl utéct. Vnitřně se uchechtl. Jako by snad měl jak. Nemělo smysl se pouštět do předem prohrané bitvy, i proto zůstával zticha.

Udržet obličej bez jediné emoce bylo dnes těžší než jindy. Uvažoval, zda udělal správně, když je odkryl smrtelníkovi, avšak teď už stejně neměl šanci vzít cokoliv zpět. Musel jen doufat, že se v něm nespletl a zahrál na tu správnou stranu, kterou v něm objevil – soucit a případnou přitažlivost. Potřeboval spojence a uvědomoval si, že získat Starka na svou stranu není nic jednoduchého. Těžko by se nechal podplatit, když už teď měl bohatství více, než mohl utratit za deset životů. Ani jeho moc se nedala popřít. Přestože se tvářil, jako že poslouchá Furyho, či snad jinou autoritu, Loki moc dobře věděl, že to dělá jen proto, že se mu chce. Stark byl především svým vlastním pánem, a to se mu nedalo upřít.

Jistým způsobem je to spojovalo, nebo je to spíše mohlo spojovat dříve. Po posledních událostech už si Loki dokázal připustit, že on sám svým pánem není. Tolik se toho změnilo od chvíle, kdy byla ohlášená Thorova korunovace, již následně úmyslně pokazil. Tolik lží a přetvářek, které vyplouvaly na povrch společně s utajeným původem. Tolik zrady. A on že byl bohem lží a iluzí? A co Ódin, ten milující otec, jenž mu celý život lhal, sliboval a nabízel, aby mu pak nakonec všechno vzal a nechal jej ve stínu Thora sbírat zbytky od stolu?

Nyní už věděl ten prapůvodní důvod, s nímž se nedokázal vyrovnat, natož si na něj přivyknout. Mrazivý obr. Stvůra z příběhů, kterými rodiče děsili děti před spaním. Vyvrhel z obou světů. Příliš malý pro Laufeye. Příliš zrůdný pro Ódina. Ale jako nástroj pro udržení míru se nakonec hodil, že? Sice asi jinak, než se počítalo, ale koneckonců na provedení nezáleželo. Trůn, nebo kobka. Všechno plnilo účel.

Byl tak zabraný do svých myšlenek, že do druhého boha skoro vrazil. Zastavil se na poslední chvíli, ale nedokázal nabrat rovnováhu uspokojivě. Thor ho nekompromisně chytil za ruku, přivolal Bifröst a o okamžik později je pohltil barevný vír. Lokimu se zhoupl žaludek. Místo, aby se mu v těle rozlil příjemný pocit z návratu domů, se mu nitro stáhlo v křeči. Co když ho tam hodí zpět? Z Ásgardu ho přece Ódin vypověděl. Jak by si mohl Thor dovolit jej vzít zpět? Všeotec by to jistě nedovolil. Proč jen byl takový hlupák a nechal se vzít zpátky? Kdyby mu alespoň dopřáli milosrdnou smrt!

Dopadl zprudka na koleno, až nechtěně vypustil bolestný zvuk z úst. Nedokázal se na nohy postavit dost rychle. V očích ho pálily slzy ponížení. Děkoval nebesům za dlouhé vlasy skrývající jeho výraz.

„Vítej zpět, můj králi," ozval se hluboký hlas.

Rezonoval Lokimu v hlavě, dokud nepochopil význam slov. Samozřejmě to strážce říkal Thorovi. Jak se ale mohl ten křupan stát králem? Co se stalo? Zemřel snad Všeotec? Zabil ho zármutek nad činy, jichž se dopustil na své hračce pro světový mír? Uchechtl by se, kdyby mu přebývala nějaká energie. Svědomí Ódina jistě netrápilo.

„Kdy ses stal králem?" zeptal se jízlivě. Žárlivost se mu podařilo schovat dokonale. Pohrdání nad tím skutkem zcela přehlušilo skutečné pocity. Nepovažoval to za správné. Jeho měl být trůn, ne Thora. To on celá staletí studoval, aby byl schopný vládnout. Thor měl svaly, byl dokonalý bojovník, avšak Loki měl mozek, který považoval za mnohem důležitější při svrchované vládě nad světy.

Thor do něj zabodl ostrý pohled. „Dozvíš se." Sjel ho pohledem, přistoupil k němu a nesmlouvavě ho chytil okolo pasu. Natáhl ruku a začal točit kladivem. Ještě než Loki stihl něco namítnout, usmál se. „Promiň, ale jízdu na koni bys nezvládl."

Vzlétli a Loki sotva semkl víčka k sobě. Bolelo to tak, že měl dojem, že se mu trhají všechny svaly v těle. Veškerá péče, kterou mu Anthony s Brucem věnovali, vyšla vniveč. Cítil, jak se mu rány otevírají a napjatá kůže znovu praská. Ostrý vítr ho pálil do očí, jež se bránily slzami. Křečovitě se přidržoval Thorova pláště. Skoro čekal, že ho někde po cestě omylem upustí a nechá ho se utopit, nebo snad napíchnout na nějaký špičatý strom. Nakonec ho udivilo, že jej nenechal upadnout. Na rozdíl od Duhového mostu toto bylo téměř něžné přistání. Dokonce ho přidržel, aby neupadl. Loki zmateně zamrkal.

„Pěšky by to trvalo moc dlouho," zamumlal Thor, pustil ho, jakmile Loki nabyl stabilitu, a obrátil se k palácovým strážím, jež na Lokiho namířily zbraně. „To nebude nutné," zchladil je a počkal, než neochotně stáhnou meče a kopí zpět. „Pojďme."

„Působivé," utrousil posměšně. „Je milé se vrátit domů."

Vrhl po všech mužích pohled. Chtěl si zapamatovat všechny odvážlivce, co se jej dovolili ohrožovat. Jeho. Ásgardského prince. Právoplatného následníka trůnu... Zavrtěl hlavou a povzdechl si. Co si to namlouval? I když byl v plné kondici, prohrál. Skončil až na samém konci potravního řetězce. Nula. Jenže myšlenky na to, co mělo být jeho, na to, co mu bylo slibováno, se nedaly potlačit lusknutím prstu. Stejně jako jeho magie s ním rostlo a žilo vědomí, že by měl být panovník. Byl tak vychován. Jak by to mohl zahodit? Jak by měl nechat odejít přirozenou touhu?

Kdyby mu aspoň celý čas Ódin s Friggou nelhali. Mohli mu hned na začátku říct, jaký je jeho pravý původ. Proč čekali zatracených téměř tisíc let? Kdyby mu tehdy ukázali skutečné místo, kam náleží, ušetřilo by to spoustu starostí, bolesti, žárlivosti a sentimentu. Neměli ho vychovávat jako následníka trůnu, když to neměli v plánu uskutečnit.

Přemýšlel za chůze a snažil se příliš nekroutit a nechat si na tváři lehce přezíravý pohled. Košile se mu opět lepila k zádům. Tentokrát tu ale nebyl Stark, jenž by mu mohl pomoci. Potřeboval to sundat dříve, než se látka s kůží spojí úplně. Sáhl po Thorově paži. „Nechtěl už bys mi konečně říct, co máš v plánu? Jak mě chceš léčit?" zavrčel netrpělivě.

„Já ne," ujistil ho s úsměvem a uhnul pohledem směrem ke vzdálenějšímu rohu vstupní haly Stříbrné síně, kde se otevřela malá dvířka a ozval se zvuk rychle dopadajících podpatků. „Uvidíme se později." Kývl na matku, jež zcela nekrálovsky běžela za svými syny, a vzdálil se, nechávaje stát bratra bez opory uprostřed sálu.

Loki se zprudka nadechl a sevřel se mu opět žaludek. Nechtěl ji vidět. Nechtěl s ní mluvit. Začínalo v něm bublat rozhořčení, jež ho provázelo celou dobu jeho uvěznění, kterému ona nezamezila. Zradila ho. Lhala mu. Nechala ho hodit do díry stejně jako Ódin. Odvrátil se od ní. Tak moc ji miloval. Tak moc ji nenáviděl. Avšak předem tušil, že jí odpustí dříve, než se slunce vydá zapadnout za obzor.

„Loki," vydechla Frigga a zastavila se na dva kroky před ním. Natáhla paži, nechala ji viset těsně před ním.

Neochotně se otočil. Všiml si, jak zalapala po dechu, jakmile si ho mohla prohlédnout zblízka. Tu touhu jej obejmout. V duchu děkoval nebesům, že to neudělala; skutečně tu nechtěl omdlít. „Teď už jsi pyšná, matko?" zachraptěl zlomeně. Chtěl jí vynadat. Vykřičet na ni všechno, co mu způsobili. Svalit na ni veškerou vinu za vše, co kdy v životě udělal proto, že mu nesdělili pravdu. Neřekl však nic dalšího. Jakmile jí pohlédl do očí, přál si jen jedno – stulit se u ní a položit jí hlavu do klína, jako když konejšila malého chlapce.

Konečky prstů ho pohladila po tváři. „Pomůžu ti," slíbila vážně hlasem plným úzkosti. Nabídla mu ruku a stiskla jeho dlaň nazpátek, jakmile ji uchopil. Vedla jej mlčky do svých komnat.

Byl rád, že jdou v tichosti a pomalu. Snadno se přizpůsobila jeho unavené chůzi. Mluvit o tom, co se stalo, ve veřejných prostorách, se nehodilo. Nikdy nebyl za ticho šťastnější. Mohl si jen užívat teplo matčiny dlaně. Předstírat, že se nestalo nic, co by je rozdělilo, alespoň do chvíle, než za nimi zapadnou dveře, což se stalo až příliš brzy.

Její přijímací komnata v něm přivolala další sentimentální vzpomínky. Police plné knih, pohodlná křesílka, servírovací stolek, na němž nemohl chybět její oblíbený bylinný nápoj. Velké vyřezávané dvoukřídlé dveře zvaly k vycházce na obrovskou mramorovou terasu, kde tak ráda snídala. Celá místnost prosycená vůní, její vůní, kterou v kobkách zapomněl.

„Posaď se," vyzvala ho a on poslechl. Sedl by si i bez vyzvání, ač by se to těžko dalo posuzovat jako dobré vychování prince před královnou. Cítil se ale tak unavený, že měl dojem, že se nejspíše ani v sedě neudrží. Matka se usadila naproti němu, chytila ho za obě ruce. Nechal se. Tupě hleděl do jejích očí. Víčka mu nedobrovolně klesala.

„Vím, že se na mě zlobíš," začala tiše a jemně palci hladila hřbety jeho dlaní. „Všechno ti vysvětlím, ale napřed musíš být v pořádku. Potřebuješ se uzdravit a získat to, co ti bylo odejmuto. Pak si promluvíme."

Pokrčil rameny. Bylo mu to jedno. Chtěl spát. Její hlas vnímal jen částečně. Uklidňoval ho, z čehož byl zmatený. Zlobil se na ni. Právem a velmi. A přesto stačilo několik doteků, aby na všechno zapomněl. Slaboch.

„...to bolet," zaslechl a málem se zasmál. Co nebolelo? Co horšího se mohlo stát? Přikývl a nechal se odvést na divan. Vyčerpání jej tak zmohlo, že ani nezasykl bolestí, jakmile se rány setkaly s čalouněním.

Vpil se do pohledu své matky. Ucítil hřejivou dlaň na srdci a druhou na čele. Zhluboka dýchal. Užíval si teplo, jež z její dlaně vyzařovalo. Čekal, že usne, avšak místo toho začaly její ruce pálit. Chtěl ji odstrčit. Nemohl se hnout. Ruce zůstaly ležet vedle boků a odmítaly se pohnout byť jen o píď. Srdce se mu rozbušilo. Naléhavě vystřelilo proti hrudníku. Zradila ho! Vrátí ho tam zpět!

Ruce pálily, avšak do zbytku těla se zakusoval chlad. Ledové jehličky ho řezaly všude. Kdy přišel o oblečení? Nebo ho měl stále u sebe? Okolo něj se rozprostřela bílá záře, jež ho donutila zavřít oči. Křičel, avšak nedokázal ze sebe dostat ani hlásku. Vzlykal. Prosil. Zalykal se nedostatkem vzduchu. Pálilo to tak moc. Zmítal se bez pohybu. Smích mu zastíral myšlení.

Zůstal jen strach. Cítil cizí ruce, jež ho nemilosrdně týraly. Ostrý kov se mu zarýval do zápěstí a krku. Někdo mu za vlasy tahal hlavu dozadu. Kolena ho tlačila od kamínků a nerovností terénu, na němž byl donucen klečet. Slzy smíšené s krví mu stékaly po tvářích. Funění. Smích. Bolest až v žaludku. Frigga postávající na okraji jeskyně s Ódinem, vychutnávající si pohled na syna, jehož tělo si bral mrazivý obr se smíchem. Tekutiny stékající po stehnech. Štípání v hýždích po nemilosrdném roztažení a uzurpování. Pláč. Bezmoc. Zima. Taková zima.

Choulil se do klubíčka a snažil se vydýchat. Dostat bolest pod kontrolu. Přestat se třást zimnicí. Nešlo to. Agónie se v něm rozprostírala až do konečků prstů. Brala mu tělesné teplo. Kradla mu příčetnost. Vzala mu duši.

Milosrdná tma ho zahalila do své náruče až příliš pozdě.

Už byl ztracený.