Tony se vyčerpaně svezl vedle postele. Trvalo mu poměrně dlouho, než boha svlékl a ošetřil poté, co se ještě telefonicky spojil s Bannerem a na jeho doporučení Lokimu píchl slabou dávku sedativ. Rány na zádech se po sjetí po stěně kuchyňského pultu znovu otevřely a začaly krvácet. A protože se bůh neustále cukal, jako by chtěl utéci, přestože nebyl při vědomí, nedalo se jinak než ho znehybnit. Smrtelníkovi to připadalo jako nějaká forma transu, protože Loki neměl zavřené oči; naopak je měl divoce rozevřené, zornice rozšířené a plné strachu, ať už před čímkoliv. Na Tonyho hlas nijak nereagoval, snad jen se snažil uhýbat ještě více. Po uspání pohyby ustaly a děsivý pohled se skryl za očními víčky, ale místo toho přišlo něco, co Tonymu drásalo nervy mnohem hůř.

Zpod řas se jako drobné perly spouštěly slzy jedna za druhou, stékaly po červených tvářích na polštář. A z úst vycházelo bolestné fňukání a vzlyky. Skoro si říkal, že ho měl k posteli spíše přivázat, ale pociťoval k tomu takový odpor, že byl ochoten raději snášet nářek. Navíc se dalo předpokládat, že kdyby Loki, ačkoliv byl totálně mimo sebe, na svých zápěstích a kotnících ucítil i obyčejný saténový šátek, začal by vyšilovat i v tom podivném stavu, v němž se nacházel. Věděl o případech, kdy se v lidech zdvihla taková nálož adrenalinu, že byli schopni vyrvat i bezpečnostní pouta. Co by udělal zpanikařený bůh, se ani neodvažoval vymýšlet.

Mohl to všechno přesunout na Bannera. Ten měl více zkušeností s léčením než on. Věnoval se tomu přece v Jižní Americe, když prchal před armádou. Jistě by měl k celému případu mnohem profesionálnější přístup než on sám. Přistupoval by k Lokimu s chladnou hlavou a bez myšlenek, jež se v Tonyho hlavě převalovaly sem a tam, nechávajíce za sebou pořádný zmatek. Jenže se rozhodl, že to zvládne. Nebyl si úplně jistý, co ho k tomu vedlo, ale nechtěl, aby ho v takovém stavu viděl někdo další. Ani do telefonu neřekl Bannerovi vše, jen suché shrnutí. Možná proto, že se celou dobu u něj choval slušně, mu chtěl věnovat nějaké soukromí a uchovat tajemství.

„Jarvisi," oslovil svého kybernetického pomocníka, „jakmile se vzbudí, chci smazat veškerý záznamy z tohodle pokoje."

„Jste si jistý, že je to dobrý nápad?" zeptal se Jarvis monotónně.

Tony zavrtěl hlavou. „Ne, nejsem." Jemně setřel několik slz. „Pravděpodobně je to jeden z nejblbějších nápadů, co mě kdy napadly. I tak to udělej."

„Ale proč?" dorážel dál a Tony si v duchu povzdechl. Možná ho měl udělat méně zvědavého. Pravdou však bylo, že mu jejich konverzace velmi vyhovovala. Mnohdy ho Jarvis svými otázkami navedl k objevení dalších možností.

„Nechci, aby se tyhle záznamy nějak dostaly k S.H.I.E.L.D.u," vysvětlil ponuře a zívl.

Cítil se unavený, ale nechtěl se od Lokiho vzdalovat. Pro jistotu. Co kdyby přestala sedativa fungovat a on sebou zase škubal? Ještě by spadl z postele a znovu si otevřel rány. Opřel si loket o matraci a položil si hlavu do dlaně. Chtěl bohu srovnat ruku, jež se v podivném úhlu nacházela u jeho tváře, ale jakmile se jej dotkl, štíhlé prsty mu obemkly zápěstí a pevně stiskly. Zvedl oči k jeho obličeji. Stále měl zavřené oči. Pokusil se vzít si ruku zpět. Marně. Bůh se převalil na bok, schoulil se do klubíčka a dlaň si přitáhl k obličeji.

Tony si povzdechl a nechal se držet. Zdálo se mu, že se jeho tep až zázračně rychle snížil na normální stav. Že by pomohl dotek? I slzy přestaly téct. Jemně mu odhrnul vlasy z obličeje. Přestal plakat a místo fňukání slyšel smrtelník jen pravidelné oddechování.

„Tak ty chceš společnost, jo?" zašeptal pobaveně a pokrčil rameny. „Proč ne," znovu zívl a mrkl někam ke stropu. „Tohle už vůbec nikdo nesmí vidět." Odpovědí mu bylo souhlasné zašumění a zhasnutí světel.

Uvelebil se na zemi pohodlněji. Bylo mu nad slunce jasné, že ráno jeho záda zapláčou, ale pomyslně nad tím mávl rukou. Do postele k Lokimu se nehrnul, navíc to ani nešlo. Musel by ho napřed pustit, ale držel ho tak pevně, že by se z jeho prstů musel vypáčit a tím by jej vzbudil. A obával se, že by pak začal vzlykot znovu od začátku. Položil si hlavu na postel a podložil si ji druhou paží. Na čele cítil Lokiho dech a vůbec mu to v té chvíli nepřišlo divné nebo nepatřičné. Bezděky pohladil palcem hřbet dlaně, jež ho věznila, a usnul zkroucený jako paragraf.

Loki se probudil asi hodinu poté, co se Tony propadl do náruče spánku. Cítil se podivně. Velmi dobře si vzpomínal na obrazy a zvuky, jež mu probíhaly v mysli. Bylo jich mnoho. Vracely ho zpět k obrům, kteří ho nešetřili a postupně jej lámali fyzicky i duševně. Ani se neodvažoval odhadovat, jakou spoušť v něm zanechali. Zatím neprozkoumal své nitro dostatečně, aby si mohl být jistý vším, co bylo špatně. Cítil rány biče i kamení, jež na něj házeli ti, co se dokázali trefit. Zařezávání okovů do kdysi dokonalé kůže. Údery čehokoliv, co se našlo po ruce. Kopance těžkých bot. Ďábelský smích. Vlastní křik a slané slzy. Neutuchající zimu, jež se mu zařezávala až do poslední buňky v těle. Měl by se třást zimou i hrůzou, ale místo toho zjistil, že je až podezřele klidný.

Otevřel oči a první, co uviděl, byla hnědé vrabčí hnízdo Starka. Zamrkal. Nechápal, proč je u něj tak blízko. Poslední, co si vybavoval, než se propadl zpět do jeskyně, byla hádka s bratrem. Jak se dostal sem, netušil. Do dlaně ho cosi hřálo. Pohlédl tím směrem a překvapeně zjistil, že drží muže za ruku. Vybavoval si jakýsi uklidňující dotek, po němž se z kobky dostal na zelenou louku k jezeru, kde se v korunách stromů proháněl čerstvý vítr a švitořili ptáci. Došlo mu, že to muselo mít něco dočinění s ním, ale jak by se mohlo pouhému smrtelníkovi podařit vytvořit magické lano, jímž by ho přitáhl k sobě?

Odpověděl si vzápětí: nemohlo. Muselo v tom být něco jiného. Možná jen pracovalo podvědomí, jinak to nedávalo smysl. Stark v sobě neměl ani špetku magie. Jak přemýšlel, mimoděk hladil jeho zápěstí. Pomáhalo mu to třídit myšlenky. I kdyby byla jeho teorie správná, pořád to nevysvětlovalo ten sladký klid. Pokusil se převalit na záda a měl dojem, jako by se pohyboval v medu. Pro sebe si přikývl. Takže opět sedativa. Kupodivu mu to tentokrát nevadilo, možná proto, že se mohl hýbat. Usoudil, že dávka musela být slabá.

Skousl si ret. „Jarvisi? Co se tu dělo?" zeptal se tiše, aby Tonyho nevzbudil. Obával se toho, že vyšiloval. Že křičel jako při nočních můrách. Nechtěl vědět, že se tak moc ponížil, ale nedokázal se nezeptat.

„Pan Stark vás ošetřil a usnul," odpověděl Jarvis taktéž se sníženou hlasitostí. „Celou dobu jsme sledovali vaše tělesné funkce. Upadl jste zřejmě do nějakého šoku."

Loki zbledl. „Co jsem dělal?"

„To už nevím. Právě jsem na příkaz pana Starka vymazal veškeré záznamy o aktivitě v tomto pokoji. Budete se muset zeptat jeho."

„Proč ti přikázal, abys je vymazal?" hlesl se stopou zděšení. Sladká nebesa, co se tu dělo? Co mu kdo provedl kromě toho, že mu píchl něco na uklidnění? Ale na to by přece nebylo nutné mazat záznamy. Vždyť by to na sobě poznal, ne? A necítil jinou bolest než tu, co ho již provázela takovou dobu. Možná to byla chyba, avšak Starkovi věřil, že by mu neublížil. Spoléhal na to. Tak o co tu šlo?

„Nemám relevantní informace. Zeptejte se pana Starka."

„Ale on spí," namítl, vrátil se na bok a mírně se posunul. „Nevěřím, že sis neudělal zálohu zálohy. Řekni mi to."

„Nemám relevantní informace. Zeptejte se pana Starka."

Loki znechuceně zavrčel. Pohlédl na Tonyho. Měl by ho vzbudit. Pokud by ho nechal spát takto, tak se ráno nebude moci hýbat. Zarazil se. Co mu bylo po tom? A proč, zatraceně, stále hladil jeho ruku? Pustil ji a ještě o kousek se posunul. Byl vzhůru. Nepotřeboval ho k tomu, aby se dokázal vrátit do přítomnosti. Právě v ní přece byl. Jenže co pak, až usne? Co když se to stane znovu? Co když byla Starkova přítomnost možností, jak se jednou vyspat v klidu? Kdyby měl svou obvyklou kondici, mohl by se spánku vyhýbat klidně několik dnů, při své aktuální nepoužitelnosti se mu však oční víčka zavírala téměř sama.

Smrtelník zřejmě taktéž padal únavou, jinak se nedokázal představit, že by někdo usnul v tak krkolomné pozici. Natáhl se, aby ho vzbudil. Potřeboval vědět, co se tu dělo. Ano, to byl přesně ten důvod, proč ho nechtěl nechat pokračovat ve spánku. Nic jiného. Žádná podivná starostlivost. Ne.

Opatrně posunul ruku po posteli a prsty mu pročísl vlasy. Podivil se jemným pramínkům, čekal spíše strukturu podobnou hřebíkům. Vzápětí ho šťouchl do ramene. „Vstávej, Anthony." Jméno mu splynulo ze rtů tak přirozeně, jako by ho vyslovoval celý život.

„Ještě chvilku, zlato," zamumlal Tony a zavrtěl se.

„Na to nemáme čas," zahučel bůh. „Vstávej."

Tony rozlepil neochotně oči a zamračil se. Vytržení ze spánku způsobilo nepříjemnou malátnost, jako by se o něj pokoušela kocovina. Přitom včerejšího dne skoro nepil. Narovnal se, zívl a pohlédl na boha. Vypadal vcelku standardně. Ulevilo se mu. Obával se, že by se mohl probrat a zůstat pořád mimo. „Co tak hoří?" tázal se rozmrzele, protáhl se a narovnal si nohy. „Sotva jsem usnul."

„Co jsi nechal Jarvise vymazat? Co se tu stalo?" vyhrkl Loki hned s neskrývanou obavou. V duchu si za to jednu vrazil.

Smrtelník na chvíli uvažoval, zda by mu měl říct pravdu. Možná by si to měl nechat pro sebe jako tajemství, ale případně i jako nějakou zbraň do zásoby. Předpokládal, že by se mu nemuselo vyplatit, že to viděl a slyšel. Na druhou stranu se jednalo o Lokiho. Měl právo to vědět. Nebo ne? Chtěl by to zjistit on sám, kdyby byl v jeho kůži? Ano, jistěže ano.

„Měls nějakej záchvat, nebo co. Byls úplně mimo. Cukalo to s tebou a brečel jsi," shrnul věcně a prsty bubnoval na postel. „Usoudil jsem, že bys asi nechtěl, aby to někdo viděl."

Loki v duchu zaúpěl, ale kromě rozšířených očí se mu v tváři nepohnul ani jeden sval. „Uzřel jsi to ty," konstatoval prázdným hlasem. Stalo se to, čeho se bál. Anthony zjistil, že něco není v pořádku a má noční můry, které se začaly hlásit o slovo už i za bdělého stavu. Zatraceně. „Co mě to bude stát?" Ani ho nenapadlo, že by někdo pro něj udělal cokoliv nezištně. Obával se, že stále vlastní nějakou kopii a někomu ji ukáže, pokud nebude spolupracovat. A přestože to nebyla až taková tragédie, ve stavu, v němž se nyní nacházel, to vnímal jako jeden z hřebíků do pomyslné rakve.

Tony plácl první věc, která ho napadla: „Jednu noc, pokud teda nejsi zarytej heterák." Nemyslel to vážně. Dokonce to řekl tak, aby bylo evidentní, že to pronesl v žertu. Loki ztuhl a viditelně se napjal. Smrtelník chtěl pokračovat, aby mu to vysvětlil, ale nestihl to.

„To po mně nechtěj," zašeptal Loki, odvalil se na záda co nejdál a přitáhl si deku ke krku. Kdykoliv jindy by bez problémů souhlasil. Stark byl dost přitažlivý na to, aby v tom nepotřeboval váhat. Po tom, co zažil u obrů, se na to však necítil. Stále měl pocit, že mu vlastní tělo ani nepatří, jak dlouho ho využívali oni pro své potřeby. Kdyby měl aspoň svou magii, dokázal by celé ty události potlačit, takto to zkrátka nešlo.

„Nemyslel jsem to vážně," ujistil ho, zmatený z reakce, kterou viděl. „Ta otázka byla absurdní, tak jsem ti dal absurdní odpověď. Nechci nic." Zdvihl se na nohy, zívl a neušlo mu, jak se Loki úlevně uvolnil. Zdálo se mu, že se nechtěně noří do něčeho, o čem nic vědět raději nechtěl. „Půjdu spát. Kdyby něco, klidně mě vzbuď. Zvládneš to tu?"

Celé Lokiho nitro volalo po tom, aby zůstal. Nahlas by to nepřiznal. „Jasně," zalhal tak věrohodně, že tomu i na chvíli uvěřil.

Ahoj.

Musím říct, že od doby, kdy jsem tuhle fanfikci psala, mi postavy docela vyspěly. Tahle scéna se tehdy prakticky neodehrála, rozhodně ne takto. Loki tehdy nebyl tak duševně rozbitý a Tony zase strašně fňukal. Ono na to teda taky dojde, ale až za nějakou dobu. Nicméně myslím, že teď to fakt nějak uzrálo, když to porovnám (což vy nemůžete, tak mi to holt musíte věřit), tak doufám, že vás to baví.

Příště se mrkneme na základnu. Jsem docela zvědavá, jak se změní ta oproti původní verzi. Zatím mě ten přepis fakt neskutečně překvapuje.

Mějte se krásně.

W.

PS: pořídili jsme si nového psa. Musím se vám pochlubit, protože vy mě pochopíte. Seznamte se, tohle je Loki. Všimněte si helmičky na obojku. :D Ruby (druhý pes) má zase obojek s reaktorem. Aneb magořím i irl.