Výjimečnost.

Děti nastupují do školy v šesti letech. Sem tam má nějaké odklad a nastupuje až později, tedy v sedmi. Já šla do školy v šesti, ale nemělo tomu tak být. Ani v sedmi, měla jsem jít totiž o rok dříve.

Netuším vlastně proč, ale nestalo se tomu tak, protože si to nakonec moje máma nepřála. Když se však nad tím zamyslím, uvědomuji si, že muselo být na mně něco... jiného.

Nebo si to jenom nalhávám, ale kdo ví...

Pokud jsem měla jít v pěti letech a všichni to doporučovali, muselo to znamenat, že jsem byla jiná, než ostatní děti. Výjimečná, dalo by se říct? Byla jsem chytřejší než ostatní? Vyspělejší? Kdo ví... Ale jako malá jsem věřila právě v to, že jsem výjimečná. Byla to jediná věc, která mě poháněla v životě vpřed a možná díky tomu jsem se z počátku ve škole tak moc snažila.

Jenže potom přišla rána. Nebyla jsem výjimečná. Bylo tam ještě několik dětí, kteří byli jako já a dokonce i lepší. Moje výjimečnost se každým dnem ztrácela a stejně tak i moje pohonná hmota. Na druhém stupni to bylo poznat nejvíce. A hodně to zmiňovali i moji učitelé. Že jsem prý umíněný protestant. Měla jsem potřebu dokazovat jim, že já nemusím. Že budu lepší než většina, dokonce i nejlepší, a přesto udělám pravý opak. Skutečně tomu tak bylo. Když mi řekli, že se musím naučit periodickou soustavu prvků, já to neudělala. A přesto jsem ve všech testech uspěla, aniž bych věděla, jakou značku má zlato nebo hořčík. Jak se mi to povedlo? Netuším.

Ale už v té době jsem nebyla výjimečná a nikdo si to ani nemyslel. Pro učitele jsem byla trnem v patě, který museli trpět. Pro spolužáky zase bastard, protože jsem dosahovala lepších výsledků než oni a přesto dělala mnohonásobně méně věcí. Na určité předměty jsem neměla ani sešit, ale přesto přišel úspěch. Ale výjimečnost? Výjimečnost zanikla.

Tohle byla má základní škola. Roky výzev, obcházení pravidel a porušování morálních kodexů. Na střední se ale něco zlomilo.

Snad jsem dospěla, ale spíše někdo zlomil mého ducha. Avšak to je jiný příběh. Podstatné je, že má výjimečnost už nebyla ani z kapky. Zůstalo pouze to, že jsem pro ostatní stále byla jiná – nenormální.

Začala jsem si připadat průměrná, nezajímavá, ale stále jiná. 

Má výjimečnost se vrátila. Nebo si to alespoň nalhávám, díky Měsíci. A nejenom výjimečnost, ale i naděje a touha něco dokázat a někým se stát.

Začalo to v pololetí prvního ročníku na škole. Pouze jedna kudla v srdci od Slunce, pár týdnů do setkání s Hvězdami, žádné pomyšlení na to, že existuje Měsíc.

Toho dne, když venku ležel sníh, stromy v okolí ležely pod těžkou bílou pokrývkou, městem pod námi se nesla mlha a třída byla příjemně vyhřátá, Měsíc udělal něco, co jsem od něho nikdy nečekala. Pochválil mne. Mě a nikoho jiného. Hleděla jsem na něho s údivem, v koutcích mi cukalo a nakonec jsem nedokázala zabránit v tom, abych se lehce usmála. Srdce se mi rozbušilo takovou rychlostí, že to museli všichni okolo vidět, ale minimálně na to nic neřekli.

Pochvalu od Měsíce jsem si tolik vzala z mnoha důvodů, ale hlavně z toho, že mě nikdo nikdy nechválil.

Na základní škole neměli důvod. Možná jsem byla lepší, ale zároveň jsem byla jejich úhlavní nepřítel.

Ve sportu jsem nikdy nevynikala a vždy jsem dělala stejné chyby.

Neměla jsem a nemám žádný talent, který by nad ostatními vynikal.

Ale pak mě Měsíc pochválil a má zubožená mysl si tuto pochvalu začala střežit více než cokoli jiného na světě.

A v té době jsem si začala lhát. Sama sobě jsem od té doby tvrdila, že jsem v něčem výjimečná. Že Měsíc ve mně tento pocit probudil. V hodinách nikoho jsem to necítila, pouze u něho. Má snaha vzrostla ještě více, má potřeba slyšet další podobná slova z jeho rtů byla nepředstavitelná.

A on mě pochválil. Ještě několikrát. Mé srdce plesalo, má mysl byla lehká. Křivdy a bolest z minulých škol byla pryč – alespoň do chvíle, než jsem opustila jeho hodinu.

Kudla v srdci přišla však ve chvíli, kdy jsem si začala uvědomovat to, co u Slunce. A to, že je nedosažitelný.

Pochvaly se najednou staly rozžhaveným kovem, který mi trhal kůži a spaloval maso. Jeho úsměvy, když jsem ho pozdravila, mi vysávaly duši, jeho příjemná vůně mě dávila a jeho hlas mě stahoval do podzemí.

Měsíc byl druhou kudlou v srdci a první člověk, který mě donutil po mnoha letech vzpomenout si na to, že jsem pro někoho někdy byla výjimečná. A jako jediný pedagog mě donutil si to alespoň na pár chvil opět myslet.

Hlava mi klesá neustále k zemi. Oči sotva držím, nejsem schopná komunikovat a celičký člověk mě bolí. Ani nevím, co se děje, co mám dělat, sotva vnímám, kde jsem. Pouze ta slabá vůně, kterou rozeznám kdekoli, mi naznačuje, že jsem u Měsíce. Je necelých pět metrů ode mě, dívá se do počítače a já pohled střídám mezi vlastní obrazovkou a ním. Na krku se mi ozývá bolest jako žádná jiná. Ráno jsem si v zrcadle ve výtahu všimla, jak moc jsem si ublížila. Rudá skvrna se táhne po velké části krku, strup sahá takřka do poloviny hrdla a zaschlou krev jsem měla až na bradě. Tu jsem očistila vodou, ale zbytek jsem nedokázala zamaskovat. Vždy jsem se snažila o to, aby má rána nebyla vidět, ale tohle bylo nemožné skrýt před ostatními. Hlavu mám celou dobu lehce sklopenou, ale ostrá bolest mě nutí dopřát ráně alespoň trochu vzduchu.

Když v jedné chvíli zvedám hlavu, z vedlejšího stolu se tiše ozve Žába – podle jeho akrobatických kreací na tělocviku.

„Co se ti stalo s krkem?" ptá se a ukazuje na mě ukazovákem.

Tichá třída se probudí. Na dvě sekundy jsem středem pozornosti, i od Měsíce, a já tak musím hledat výmluvu. Nemohu říct, že jsem to rozškrábaná rána. Nejdříve však ve třídě pátrám po Temnotě, ale nikde není, očividně nepřišel do školy.

„Alergie," lžu. Chabá lež, je pozdní podzim, alergeny zmizely.

Čtyři.

Žába lehce souhlasně přikyvuje a věnuje se dál své práci. Na krátkou chvíli se otáčím za Měsícem, abych se na něho mohla podívat, ale okamžitě trhám pohledem pryč – stále se dívá mým směrem.

Trvá to sekundu, možná dvě, potom říká: „Za pět minut končete. Známky z vaší práce budete mít do konce týdne."

Přemůže mě panika, že jsem práci nestihla, ale rázem se uklidňuji. Měla jsem ji hotovou už před více než patnácti minutami a od té doby pouze přerušeně sleduji Měsíce.

Pochválí mě i za tohle?

Ptám se sama sebe, když sleduji svou hotovou práci. Nejsem si jistá, prsty se mi třesou, ale doufám, že ano. I když jeho pochvaly už bolí, chci je slyšet, chci je cítit a vychutnávat si je. Chci být alespoň chvíli výjimečná, když celý zbytek života budu obyčejná.

Někdo na mě mluví, ale nevnímám ho, protože přemýšlím. Jsou tři. Tři odlišní lidé, kteří jsou zapovězení. Ale Měsíc nejvíce.

Ale jak můžete očekávat, že neochutnám, když zakázané ovoce chutná nejlépe? (*)

Měsíc byl druhý. Ani první, ani poslední, ale druhý. A u něho jsem si uvědomila, jak hloupý člověk vlastně jsem. Slunce mé srdce totiž roztrhal na kusy. A já nechala dalšího člověka, aby ty roztrhané kusy spálil na prach. Jenže ani to mému zničenému srdci nestačilo. Protože jsem Hvězdám dovolila, aby prach rozmetl do všech stran.

Hloupá, hloupá... Hloupá.

-----

(*) Lauren Aquilina – Sinners