Znáte ten pocit, když na něco netrpělivě čekáte, ale ono to nakonec nepřijde? Výlet se zruší na poslední chvíli, někdo nedorazí, vyvrcholení problému v seriálu bude až další epizodu a kniha, kterou jste si chtěli přečíst, nakonec nevydají.

Jsem právě v té fázi, kdy čekám, ale mé srdce už ví, že se nic nestane.

Sedím na svém místě a trhavě se dívám ke dveřím pokaždé, když do nich někdo vstoupí. Čekám na Temnotu. Ale on nepřichází. Do začátku školy zbývá pět minut, většina lidí už jeve třídě a povídá si, ale Temnota ne. Snažím se uklidnit tím, že i předchozího dne přišel pozdě, ale moje srdce zkrátka ví – nepřijde.

Obviňuji z toho sebe. Já ho odehnala, já ho zradila, já mu ublížila, já ho donutila, aby nepřišel.

Zatínám zuby a pěsti. Lituji, že jsem nic neřekla, ale nemohla jsem. Strach a zmatení v mé hlavě mi to nedovolili.

Šum ve třídě protíná hlasitý zvuk budíku, který má snad za úkol zarývat se studentům co nejhlouběji do mozku a způsobovat v něm drobné panické záchvaty z jakýchkoli hlasitějších zvuků. Nebo je to snad jenom můj problém?

Zvonek utichá, někdo práská dveřmi. Otáčím se přes rameno, sleduji silnějšího učitele, který kráčí do třídy a potlačuji zklamané zasténání. Možná přijde pozdě, uklidňuji se, ale moc tomu nevěřím. Rytmicky bubnuji prsty o lavici, zhluboka dýchám, ale pociťuji, jak se mi v těle rozlévá panika. Myslím na nejhorší, myslím na něho a na to, co se stalo, co se děje a co se může stát.

Temnota je člověk. Cítí, trpí, hledá řešení svých problémů. V těle se mi něco příčí. Jak on řeší své problémy? Jak zrovna trpí? Co cítí? A co cítil, když předchozího dne odcházel?
Venku začíná opět sněžit. Drobné bílé sněhové vločky přerůstají v bílé chuchvalce, které se tetelí po obloze, narážejí do oken a snášejí se na zmrzlou půdu. Zatínám pěsti. Cítím se divně, cítím, že za všechno můžu já.

„Už máš řešení?" ozývá se.

Překvapeně zamrkám, zvedám zrak k učiteli s mohutným vousem, který stojí před mou lavicí a je lehce natočený k tabuli.

„Pardon?" ozývám se. Nechápu. Krátce se rozhlédnu po třídě. Mají otevřené sešity, dívají se mým směrem nebo píšou do sešitu. Očividně děláme nějakou práci, jako vždy, ale jakou?

Učitel se pobaveně usmívá. „Přestaň lítat v oblacích a dávej pozor," kárá mě.

Jenže já nemůžu přestat s něčím, co ani nedělám. Nelétám v té chvíli v oblacích, procházím totiž peklem.

Ještě jednou se otáčím. Ale Temnotu nevidím. Jeho místo je prázdné.

Po celé dopoledne jsem si udržovala alespoň malou naději, že Temnota přijde pozdě. Nepřišel. O naději jsem přišla ve chvíli, kdy jsem šla do jídelny. Neexistovala možnost, aby Temnota přišel už v tak pokročilé části dne. Existuje sice šance, že je nemocný, ale ta je tak malá, že je zanedbatelná.

Ztrácím se v davu, který se cpe na sebe, aby každý získal svůj oběd.

Tiše si povzdechnu, když se přede mě nacpou další čtyři lidé, kteří si náhodou vzpomněli, že ten člověk v červeném je vlastně jejich spolužák, se kterým nepromluvili od té doby, co neměli úkol na matematiku. Krátce zatnu pěsti, smířím se s tím, že budu čekat opět o něco déle na své jídlo a zhluboka se nadechnu.

„Můžu?" ozývá se z levého boku. Jenom pootočím hlavu, lehce se zamračím a po zádech mi přejede mrazení.

Předbíhání mi vadí. Nemám ho ráda, odsuzuji lidi, kteří to dělají. Ale přesto souhlasně přikyvuje a pouštím ho k sobě do řady.

Hvězdy je sám. Je sám. Takže se mnou může mluvit. Mluví se mnou. Protože je sám. Na chvíli. Zatínám zuby, poslouchám jeho slova, snažím se vnímat, ale do hlavy se mi zase dostávají myšlenky o jeho získání.

„Není to zas tak těžký," odpovídám na jeho otázku, kterou jsem postřehla. Je ve vyšším ročníku. Zná mé předměty, už si jimi prošel.

„Jo, příští rok to bude složitější," přikyvuje. Pohrává si s klíči v ruce, sleduji ho a přitom ve své vlastní ruce mnu ty své.

„Každý rok to je o něco složitější," krčím nad tím lehce rameny. Nemám ráda tenhle typ rozhovorů. Nikam to nevede, nic se z toho člověk nedozví, pouze... tlachá. Tlachání mě obtěžuje, avšak... Tlachání s jedním z těch tří je jiné. Je sice stejně bezvýznamné, ale... Zahřeje. Mě zahřeje u srdce, protože s nimi můžu alespoň chvíli být. Jenom pár sekund, minut... Pár chvil, kdy mohu být v jejich blízkosti, slyšet jejich hlasy, vnímat vůni, prohlížet si sebemenší drobnosti na jejich tělech.

U Hvězd si všímám třeba jeho unavených očí. Jako kdyby celou noc nespal – podobně jako já. Vlasy se mu zdržují v drobných světlých pramenů a spadají nesouměrně z lebky. Prsty má dlouhé, tenké, jemné, mnohem jemnější než Slunce, který je má plné mozolů.

Řada se začne hýbat. Udělám krok do strany, zadívám se na nabídku polívek pro ten den a než vrátím zrak zpátky, je tam další člověk, který předběhl. Tentokrát však stojí za mnou. Hned vedle Hvězd. Není to ale ona. Jsou to jeho vlastní spolužáci, se kterými se pouští do rozhovoru a já se tak ocitám sama.

Sklápím zrak, zatínám ruce v kapsách mikiny a mělce dýchám. V těle mi začíná bublat naštvání a zlost vůči lidem, kteří mě okradli o mé hvězdy.

Není mi souzen. Ale proč ne ani minutu?

Jako kdyby mě vesmír trestal. Nebo chránil. Nedovoluje mi, abych s těmi třemi trávila čas. Vždy mi do cesty hodí nějaký klacek a tím mě od nich oddělí. Možná mě chrání, možná trestá. Ale za co? Co strašlivého jsem provedla, že s nimi nesmím být? Nebo co tak strašného provedu, že mě trestá už předem?