Baví se tím, že sbírá kameny podél břehu, nadhazuje si je ve vzduchu a následně je odráží klackem, který našel naplavený opodál. Z dřeva odletují kapky vody, po každém úderu do kamene protne vzduch tiché duté bouchnutí a následně se ozve šplouchnutí, jak řeka pozře kámen. Sleduji ho zpovzdálí. Ruce mám v kapsách, bradu schovanou v límci. Temnota má bundu rozepnutou a mezi rty drží zapálenou cigaretu, ze které mu odletuje popel, jakmile sebou prudce cukne při švihnutí.

Netrefí se, kámen spadne na zem a takto se to ještě dvakrát opakuje. Mračí se na klacek, kterým není schopen provést úder, následně se mračí na kámen, který se nenechá trefit a ukončuje svou aktivitu. Kope do kamene, klacek odhazuje do míst, kam padly jeho úspěšné odpaly a kráčí ke mně.

Cigaretu si vytahuje z úst, dlouze vydechne oblak šedavého kouře, nedopalek odhodí na zasněženou zem a zašlápne ho.

„Furt seš tady?" nechápe.

Lehce se zamračím. Šli jsme k řece společně. Málo slov mezi námi za ten den padlo, ale přesto jsme sem šli. Temnota šel poté trénovat své odpaly, já zůstala stát opodál a čekala na něho. V hlavě mi stále vířila jeho otázka, jestli ho nenávidím. Stále jsem neměla odpověď.

„Neměla bych?" tážu se tichým hlasem se skrývanou nejistotou. Kdyby mě tam nechtěl, řekl by to. Cítila jsem, že je takový – říká to, co si myslí. Není jako já.

Zhoupne se z pat na špičky a zpátky. Ruce schovává v kapsách džínů a mně neuniká, že má klouby na obou rukou plné strupů a zarudlé, jako kdyby mlátil do zdi. Nebo do někoho.

„Vim já? Posledně jsme se nerozešli zrovna v nejlepšim, ale tak... Zůstaň," odpovídá po krátkém zamyšlení.

Upře na mě zrak. Tenké prameny tmavých vlasů mu zakrývají světlé oči. Přijde mi, že má pohled šelmy. Tygra, který sleduje svou kořist, než se na ni vrhne a zakousne se jí do krku. Ale k němu celému tygr nesedí. Temnota není tygr. Kdyby byl zvířetem, byl by něčím, co máme všude kolem sebe, ale nikdy to nevnímáme. Něco, co je v jedné chvíli neškodné, ale v té druhé to dokáže zabít. Tichý zabiják, který vyčkává.

Než však zjistím, kým je, vytrhává mě z proudu myšlenek.

„Pojďme někam," ukazuje hlavou někam do dálky a na tváři má znuděný výraz.

„Kam?" ptám se ho.

Chvíli mlčí. Rozhlíží se kolem sebe a nakonec bradou ukazuje na skálu, ale ne na tu moji.

Naše město leží v jakémsi údolí a je rozdělené řekou. Na levém břehu leží moje skála a škola. Na pravé straně žiju, stejně tak i vlk a na té straně i stojíme. Také tam je jiná skála. Menší, vzdálenější od města s malou vyhlídkou, kam lidé chodí častěji, než na tu, kterou přezdíváme Sebevrah.

„Co tam?" ptám se nejistě. Za necelou hodinu bude tma a mně se nechce chodit po lesích a skalách s Temnotou.

„Provětrat si hlavu, třeba?" navrhuje s úsměvem na jeden koutek, který se mi na něm nelíbí.

Vím, že se musím naučit říkat ne. Zase jsem ho totiž neřekla. A protože jsem ho neřekla, jsem zadýchaná, tváře mám rudé, srdce mi buší jako zdivočelé a všude kolem je tma.

Zrovna jsme tam došli. Na sněhu nám podkluzovaly nohy, cesta byla složitá, ale zvládli jsme to. Temnota jako první. S rukama založenýma na hrudi stojí u lesklého zeleného zábradlí na placku, který pokrývá sníh. Podle toho, že byl sníh neporušený, nikdo tam nemohl celý den být.

Světlo pod námi je rozsvícené. Ulice září v přerušovaných oranžových čárách, okna v panelových domech se pomalu rozzařují. Řeka líně protéká městem, světla aut se míhají na mostě přes řeku v dálce v přesném intervalu bliká malé červené světlo telefonního vysílače daleko za městem.

Dojdu k Temnotě a ten hned na to kráčí dál. Přelézá zábradlí, které ho dělí od prudkého srázu, který pokrývají kameny. Na sekundu se mi zatají dech, chce snad skočit?

On si však sedá na studené zábradlí, otáčí se ke mně a naznačuje mi, abych se posadila vedle něho. Neochotně tak učiním. Kolena se mi při přelézání klepou, nejistě si sedám na studený kov, pokládám si ruce na kolena, která mám pevně u sebe a sleduji město.

Z té výšky se zdá neskutečně maličké. A přesto obrovské. Okolní lesy pohlcuje tma, jako kdyby neexistovaly.

„Přemýšlíš někdy o smrti?" ozývá se v éteru. Nejdříve mi ani nepřijde, že to vychází z jeho úst. Je to tak cizí tón, až se nad tím ošiji. Nad jeho vybraných tématem se však nepozastavuji. Netuším proč, ale přijde mi... už vlastně obyčejné a nijak překvapivé.

„Občas," hlesám.

„V jakym smyslu?" táže se dál.

Chvíli mlčím. V mysli se mi formuje tvář starého muže s modrýma očima. „Proč zrovna tihle lidé, třeba." Tvář se zaostří jenom na sekundu, poté se rozplyne a má mysl je prázdná.

„Kteří?" nechápe.

„Všichni. Proč lidé, kteří znám, proč ti, který obdivuji, proč ti, se kterými jsem neměla možnost se setkat."

„Ti už jsou mrtví. Není důvod nad tím přemýšlet. Důležitější je, kdy a jak to potká nás," namítá.

Podívám se ze srázu. Mohlo by to být teď. Na tom místě, v té chvíli, tou jednou jedinou cestou. Možná jsem člověk, který nikdy nenalezl odvahu, aby skočil z místa, kde si to zvolili jiní, ale proč ne zde? Proč ne?

Je mě vezmi za ruku.

A to udělá. Říkám si ta slova pouze ve své hlavě, ale on to přesto udělá. Pokládá svou studenou ruku se zohavenými klouby na mou dlaň, kterou mám položenou na koleni a stiskne ji. Přesto ne pevně. Drží mě, cítím, jak mu skrze prsty a dlaň tluče srdce.

A já zařídím, aby dnešní noc byla lepší. (*)

Jenom na sekundu mi přijde, že mám odvahu to udělat. Ale pouze na sekundu. Potom ten pocit ustupuje, protože Temnota promlouvá.

„Někdy, ale ne dnes," říká.

Někdy, ale ne dnes.

„Někdy, ale ne dnes," opakuji.

------

* Hurts - Illuminated