Má mysl si myslí, že je hluboká noc, ale přitom je sotva po šesté. To je tím, jak se brzy stmívá. Ač mám zimu ráda, tohle na ní nesnáším.

Z vyhlídky jsme ve tmě lezli těžko, ale až na jeden můj pád jsme to zvládli bez újmy. Temnota ho nijak nekomentoval, pouze se díval, jak se zvedám a čekal, než ho doženu. Moc toho od té chvíle, co jsme se zvedli a odešli, neřekl, ale přesto ani neodešel. Zůstal. Tentokrát ano.

Protože všechny lavičky jsou zasněžené a z oblohy se opět snáší drobné chomáčky, pouze se opíráme o studené dřevo v malém parku, kde lidé většinou venčí své psy, ale nyní v něm není ani noha.

Tělo mám promrzlé od zimy, která se mi už dlouhé hodiny prožírá tělem. Tváře mám zarudlé, prsty na levé ruce a na nohou už pomalu necítím. Pouze levou dlaň mám příjemně teplou. A to se jí Temnota už přes hodinu nedrží. Stačil jeden dotyk, který trval minutu a dokázal tím ohřát mou ruku na dlouhé hodiny. Nejdříve jsem v těle cítila šlehání ohňů, které se snažily odradit cizince, který se mne dotknul. Požár mi panoval po celé dlani, ničil pouze mě a s Temnotou ani nepohnul. Poté se plameny utišily. Přišlo příjemné teplo, které mi něčím připomínalo domov. Sálala z toho jistota, pohodlí a... něco příjemného, co mě naplňovalo.

I přesto, že jsem mu už několikrát řekla, že nekouřím, nabízí mi cigaretu. Zakroucením hlavy odmítám a zakláním hlavu. Sledovat sníh, který mi dopadá na tvář je zvláštní. Hypnotizující. A svým způsobem i bolestné.

Periferním viděním si všímám, že mě Temnota napodobuje. Odhazuje cigaretu, zaklání hlavu a dívá se na oblohu. Co si myslí? To samé, co já? Nebo se snaží přijít na to, co se mi honí hlavou, když sleduji padající sníh?

„Umíš zpívat?" ptá se Temnota z ničeho nic.

Skláním hlavu, lehce se mračím a se zahanbením kroutím nesouhlasně hlavou. Vždy jsem si přála, abych uměla zpívat, ale už jenom díky mému hlasu to nebylo možné. Neměla jsem hlas pěvce. Měla jsem hlas člověka, který byl v posledním tažení, ač nebyl ani zcela dospělý a neumíral.

„Škoda. Chtěl jsem, abys mi něco zazpívala," pokrčí rameny, našpulí krátce rty a do dlaně chytí jeden velký ledový chomáček, který se mu okamžitě rozpustí v dlani.

„Co?" ptám se ho.

„Jednu písničku," odpovídá prostě.

„Upřesni," žádám ho.

„Takovou, která je tragická, ale přitom nádherná. Která se ti zaryje hluboko do mozku a už nikdy ji nevytřeseš. Píseň, kterou by mi nevadilo slyšet jako poslední na tomhle světě. Byl bych za ni rád nade všecko na světě. Kdybych umíral, chtěl bych, aby mi ji někdo zpíval do ucha. Takovou mám na mysli."

Při jeho slovech tu píseň vidím. Nejspíše nemáme na mysli stejnou, ale já vidím svou píseň, která pro mě přesně tohle znamená. Na sekundu zavírám oči a snažím se ji slyšet.

Jemnou melodii kytary a hluboký starý hlas zpěváka. Prostá, ale přesto nádherná slova, která si nelze nezapamatovat.

Jsi mé sluníčko, mé jediné sluníčko. (*)

Zatínám zuby a přestávám na tu píseň myslet. Hraje mi pouze na pozadí, v popředí vnímám Temnotu a jeho slova.

„Nikdo mi takovou píseň nezazpívá."

Lehce se mračím. „Proč myslíš?"

Na tváři se mu objevuje zmučený výraz člověka, který si je vědom svého handicapu, který mu vytvořila společnost. Úsměv, kterým se já usmívám na cizí lidi a na ty, kteří mne kritizují.

„Protože neexistuje člověka, který by dokázal milovat to."

Jako dýka v srdci. Malá dýka v srdci, která mi připomínají, že jsem podobná slova už slyšela. Že jsem je sama vyslovila. Mnohokrát. Pokaždé, když jsem si uvědomila, že není možné, aby Slunce, Měsíc, nebo Hvězdy milovali to.

Mě.

Když si to říkám já, je to normální. Je to pravda. Nikdo nemůže milovat člověka, který nemá rád ani sebe samého. Smířila jsem se s tím, sžívám se s tímto faktem, ale nejsem schopna to slyšet od někoho jiného. Protože to mé srdce bolí. Ničí mě pocit, že jiní cítí to, co cítím já – protože sama dobře vím, jak ten pocit bolí.

V krku se mi vytváří knedlík. Vím, že musím něco říct, vím, že ho musím vyvézt z omylu, ale netuším jak. Neumím konejšit lidi, protože to nikdy nedělám. Vždy v tom selžu. U Temnoty však vím, že nesmím. Už jednou jsem mu ublížila svými nevyřčenými slovy a podruhé si to už nemohu dovolit.

Otáčím k němu hlavu. Každičký sval v těle se mi chvěje nervozitou a strachem.

Temnota se už neusmívá. Koutky má povislé, oči přivřené, hrbí se a ze tváře mu vyprchala veškerá barva.

Tři a dost, okřikuji se.

Cítit něco k Temnotě je těžké. Mít na něho názor je těžké. Je stejný. Je mužská verze mě. Člověk nesmí milovat svého dvojníka, pokud není schopen milovat sebe.

Jenže ty ho nemiluješ, upozorňuji sebe samou.

Ani se o to nepokouším. Snažím se pouze o to, abych ho ukonejšila a donutila nemyslet si ty věci o sobě.

„Nejsi to," hlesám slabě.

Otáčí se ke mně. Zaujala jsem ho jenom tím, že jsem se tentokrát rozhodla promluvit – musím pokračovat. Ale jak?

Rty se mi chvějí. „Jsi něco, někdo, kým chceš být. Musí existovat a existuje člověk, který by ti tu píseň zazpíval. A zazpívá. I když nebudeš umírat."

Má slova mi zní jako splašky. Ale mluvím. Ale říkám hlouposti. Ale hlouposti, které Temnota vnímá. Zorničky se mu rozšiřují, narovnává se, ale stále má ten zmučený výraz.

„Ale ty to nejsi, že?" táže se.

Někdo mi v té chvíli dá facku. Nejsem schopná se pohnout. Pouze stojím, hledím na něho s pootevřenými rty a nemohu nic říct. Protože jsem nikdy nic podobného neslyšela a ani to nečekala.

„Miluješ jinýho, co?" Hlas se mu láme zklamáním a přijmutím prohry.

Nemohu dýchat. V hlavě vidím ty tři tváře. Pronikavé oči Slunce, které jsem cítila přes celou třídu. Úsměv Hvězd, který mi splní každičké přání. Hlas Měsíce, který mne chválí a způsobuje mi příjemné mražení. Ne jinýho. Ale jiné.

Jsou tři. A Temnota je jejich opakem.

Miluji je, ale slovo milovat beru s nadsázkou. Protože je mám více než ráda, ale přesto je nemohu milovat. Jenže je to tak silný pocit, že pro to není jiného slova.

Miluji je. A Temnota po mně žádá, abych to nyní přiznala.

Jenže já nemohu.

Z ničeho nic se ocitám jinde. Představuji si sebe, jak stojím na Mé skále. Na Sebevrahovi, který mi otvírá svou náruč. Ve svých dlaních držím všechno. Všechno, co na tomhle světě miluji, pro co dýchám, nad čím večer sním, co se mi honí v hlavě a co ani netuší, že něco takového cítím.

V rukou držím Slunce, Měsíc a Hvězdy.

Paže se mi třesou, po tvářích se mi valí obrovské slzy a dopadají na ty tři. V rukou držím pouze to, za co je považuji. Hřejivou zlatou kouli s dlouhými paprsky. Šedomodrý srpek, který osvětluje noční oblohu a drobné světélko, které plní přání, ač tím způsobí vlastní smrt.

Bolí to, ale pouštím je z té skály. Nechávám je padat do prázdna a ani se za nimi neohlížím – protože bych skočila za nimi. A také kvůli tomu, abych mohla pohledět do bledých očí, které mě donutily tak učinit.

A jsem zpět v parku. Stojím proti Temnotě, ale přitom vím, že to, co jsem viděla na Sebevrahovi, se stalo. Temnota mě donutil, abych zapudila své city. Abych je zabila. Donutil mě, aby se dva roky mého života staly zcela irelevantními. Protože přišel on.

Člověk, který je jako já. Ale přesto horší. Protože já neumím lidi donutit dělat to, co si přeji, aby dělali. On ano.

„Ne, nemiluji," odpovídám. Nejsou to má slova. Vychází z mých úst, jsou pronesena mým hlasem, ale nejsou má.

Šest.

Zavírám oči. Řekla jsem člověku ne, ale neměla jsem. Protože miluji. Zapudila jsem je, ale stále je cítím. I když vím, že brzy nebudu – Temnota mě donutí na ně zapomenout.

Jeho ruce na mém krku jsou vařící. Hřejí podobně jako jeho dlaň před více než hodinou. A rty stejně tak. Není to jako poprvé, když mě přemáhal strach. Je to jiné. Je to jako hořkosladký konec něčeho, co teprve začalo.

-----

* Johny Cash, Sunshine