S tichým zasténáním pouštím propisku na papír. Zatínám zuby, dívám se na svou dlaň, kterou po dvou dnech pokryly velké rudo hnědé strupy a zelená mast, kterou mi s hrůzo matka napatlala na ruce, kolena i čelo. Otázku, co se mi stalo, jsem za dvě a půl hodiny ve škole slyšela pětkrát a jsem si jistá, že ještě uslyším. Ale ne od Temnoty, protože nepřišel. Naposledy se ptal učitel, který přede mě pokládal čistě bílý papír, který mám popsat svými znalostmi, ale nemohu. A nejenom kvůli tomu, že sebemenší nahnutí dlaně nebo ohnutí prstů bolí jako čert, ale také kvůli tomu, že na to téma nic nevím.

Sleduje mě a čeká. Chce slyšet mou omluvu, že kvůli zranění nejsem schopná psát. Uvolnil by mě z písemky, vím to, ale bojím se zvednout ruku a říct to. Děsí mě představa, jak se lidé budou dívat a ohrnovat nade mnou nos, protože hloupý pád není výmluvou, proč nepsat test. „Spadla jsem na náledí," říkám všem o svém zranění. Pravda, že jsem málem zemřela pádem ze skály, je jim zatajována, raději. Nikdo se to nesmí dozvědět. Kdybych však podala tuto verzi příběhu, určitě by mě z testu uvolnili a možná se i zhrozili nad tím, že jsem nemusela být, ale pád na náledí? Děje se to všem, není to výmluva, je to nešikovnost.

Hlasitě polknu, rozhlédnu se po třídě a hypnotizuji učitele, který se dívá někam do dálky. Opatrně zvedám pravou ruku, aby na mě neviděli, zrak upírám na učitele a modlím se, že mou prosbu vycítí.

Trvá skoro půl minuty než si mě všimne, ale hned to pochopí. Zvedá se ze židle, jde k mé lavici a bere mi papír. Mračí se nad kapkou krve, která zdobí jedno napsané slovo a hned na to se dívá na mou ruku. Koncem propisky jsem si strhla kousek strupu a kapka krve se mi omylem dostala na papír. Nemilé.

„Příští týden, ale pokud chceš, vyzkouším tě ústně," říká šeptem, ale stejně ho všichni slyší a vědí o co jde.

„Raději bych si to napsala," přiznávám.

Přikyvuje, ohlašuje třídě, že mají ještě deset minut a jde si sednout zpátky ke katedře, zatímco na mou písemku píše červenou propiskou něco ve smyslu „neznámkovat", „přezkoušet" a podobně.

Dostávám deset minut, které patří jenom mně. Nervózně se zavrtím v lavici, hlavu natočím k oknu a dívám se ven. Sníh roztává. Podél chodníku se drží černá břečka, trávníky jsou nasáklé vodou, sem tam leží kupička sněhu a všechno vypadá neskutečně pochmurné. Mám ráda zimu, ale nesnáším to, jak mizí sníh. Je to jako umírání něčeho krásného a nevinného, co si zemřít nezasloužilo.

Odvracím zrak od okna, sleduji bledě žlutou zeď a hledám v ní jakékoli poselství. Nic nenalézám, vidím pouze žlutou zeď, jejíž barva bledne, omítka se odlupuje a sem tam ji zdobí i malá čmáranice od fixy a propisky od někoho, kdo měl za potřebu se v učebně podepsat – jako kdyby to na lavici nestačilo.

Hlavu mám plnou Temnoty. Přemýšlím nad tím, co by bylo, kdyby tady byl. Co kdyby viděl mé ruce, tvář a ptal se, proč se mi to stalo? Lhala bych mu jako ostatním, nebo bych se osmělila a řekla mu pravdu? Jak by reagoval? Představuji si to v hlavě, všechny scénáře, které mě napadnou, si v těch deseti minutách přehraji.

Dává mi facku a říká mi, že jsem pitomá.

Objímá mě a říká, že je rád, že jsem v pořádku.

Nadává mi.

Je zděšený.

Nevěří mi.

Nereaguje nijak.

Ptá se, proč jsem zavrhla odvahu, která si mě našla.

Při poslední představě suše polknu. Slyším v hlavě jeho hlas, jak to říká se stoickým klidem a vší vážností. Byl by schopen to říct a je to možná jedna z nejpravděpodobnějších variant jeho reakce. Proč mě to tak děsí?

Před očima stále vidím Temnotu a jeho světlou tvář s neurčitým výrazem ve tváři, ale přitom slyším, jak učitel už vybírá papíry a lidé si šuškají o písemce. Musím se začít soustředit na realitu, ale vytřást Temnotu z hlavy je těžké.

Ale zvládám to a to na dlouhých šest hodin, než opouštím budovu školy. Ale ještě předtím...

Potkávám se na schodech s někým, kdo pro mě ještě do nedávna byl Sluncem. Neměla bych ho opět začít oslovovat jménem? Ne. I když už nemůže být sluncem pro mě, stále může být pro někoho jiného a mé zavrhnutí ho nemusí ochudit o přezdívku a titul, který jsem mu udělila.

„Co se ti stalo?" ptá se mě po krátkém pozdravu.

Jdu vedle něho, snažím se vyhnout lidem, kteří jdou po schodech nahoru a přitom mířím k šatnám.

„Upadla jsem na náledí," říkám stejnou lež jako každému toho dne.

„A v pohodě?" ptá se dál.

Přikyvuji. „Jenom nějaký odřeniny."

„Aspoň tak," přikyvuje s lehkým úsměvem a lehce mávne na jakéhosi známého, který míří opačným směrem.

„Přihlásíte se na ten sportovní turnaj?" nadhazuje konverzační téma a rukou ukazuje na tabuli v prvním poschodí. Jakýsi sportovní turnaj, o kterém se mluvilo ve třídě šel mimo mě. Nebyla jsem v kondici pro sport a v týmu jsem určitě nebyla ani chtěná.

„Řekla bych, že jo, nenechají si ujít šanci ulít se z hodin," pokrčím rameny a rovnou se ptám, zda tam on bude.

„Maximálně se koukat," odpovídá.

„Proč?" ptám se a nechápu. Je sportovec, je to člověk, který žije soutěžením a turnaji, proč tam nechce být? Proč mě chce ochudit o šanci vidět ho ve světě, který patří jemu a nikomu jinému?

„Je to banda idiotů, která si bude hrát na obrovský machry, i když jsou přitom absolutní nicky," říká prudčeji. Vím, o kterých lidech ze své třídy mluví – znám je a vím, jak se chovají. Přesně tak, jak on popisuje.

Normálnímu člověku bych odpověděla: „A ty jsi někým víc, že ostatní jsou nicky?"

Ale Slunci ne. Protože Slunce je něco víc. Zatímco ostatní jsou dešťové mraky, které hyzdí oblohu, on je Sluncem, pánem oblohy.

„Kdybys byl v bráně, mohl bys být hrdinou dne a přitom by ses vyhnul větší hře s ostatními," navrhuji.

Jde vidět, jak nad tím přemýšlí, ale poté kroutí hlavou. „Radši se budu koukat... a doučovat se u toho matiku," šklebí se.

Něco se ve mně hne a málem navrhnu, že ho matiku doučím, ale naštěstí ten hlas umlčím. Vzdala jsem se Slunce. Nesmím se k němu přibližovat, pokud nechci spadnout do té jámy plné temnoty, kam neproniknou sluneční paprsky.

Zastavujeme se mezi dvěma uličkami v šatnách. Sleduji ho, snažím se mu upřeně nedívat do očí a hledám na něm věci, které nemám ráda. To vyšší čelo? To, že stále nosí jenom dvě mikiny? To, jak se vždy tváří jako utýraný štěně?

Ne.

To čelo, na kterém se mu vždy vytvoří tenká vráska, když se začne od srdce usmívat.

Ty dvě mikiny, které jsou nasáklé jeho jemnou vůní.

Ten pohled, při kterém jsou jeho oči plné něhy a nevinnosti, zatímco rty si říkají o políbení.

Na člověku, který pro vás ještě před několika dny znamenal vše, nelze najít něco ošklivého.

Stejně jako o Hvězdách nejde říct, že má propadlé oči a špičatý nos.

A stejně tak nelze říct o Měsíci, že je třeba tlustý nebo starý.

Temnota mě mohl donutit, abych je zavrhla, ale já jsem lhář a podvodník.

Mohla jsem je shodit ze Mé skály a sledovat jejich pád.

Ale stejně tak jsem mohla jít pod skálu, zvednout je a zachránit, zatímco Temnota spal.

Má hlava může říkat, že je nemiluji, ale srdce tvrdí opak.

A ač se zdám jako někdo, kdo má srdce z ledu a kamene, není tomu tak. Jsem člověk, který cítí a řídí se srdcem.

Ale jsem lhář a podvodník.

Naštěstí.