Někteří lidí milují slunce, jiní měsíc a někdo se ztrácí při pohledu na hvězdy. Jedno hřeje příjemně do tváří, ale pohled na to mnohdy bolí. Druhé je ledové, ale neškodné. To třetí nám může splnit sny, ale ne vždy tu pro nás je.

Lidé si volí svého oblíbence a toho se drží. Někdy se stane, že člověk svůj výběr zváží a místo měsíce si zamiluje slunce. Někdo si uvědomí, že hvězdy nejsou to, co ho přitahuje, ale je to měsíc.

Ale jsou tu i lidé, jako jsem já, kteří nejsou schopni zvolit si. Ve všech třech vidí jistý druh potěšení a důvod, proč milovat zrovna to. Anebo jeho.

Dala jsem ji přezdívku právě podle těchto tří věcí. Protože na každého z nich sedí právě ta jedna. Už to o nich vypovídá, že si nejsou podobní. Jsou vlastně zcela jiní a vždy mají společnou pouze jednu věc s tím druhým. Oči, úsměv a hlas. To znamená, že jejich povahy se zcela liší. Tři zcela rozdílné osoby, ale city stejné? Jak je to vůbec možné?

Měsíc se mi ztrácel se vzdalujícím se autobusem. Nezbývalo než doufat, že budu mít takové štěstí, abych potkala alespoň Hvězdy, anebo Slunce. Vidění alespoň jednoho mi muselo být přáno. Určitě. Každý den vidím alespoň jednoho, ale někdy i všechny tři. Vyskytují se totiž na stejném místě, ale nikdy ne poblíž sebe. Snad mají natolik soudnosti, že se raději nesetkávají. Možná se neznají. A možná nejsou nikdy u sebe, protože si jsou natolik odlišní, že to ani není možné.

Pravdou o těch třech objektech na obloze je ta, že je pro mne nemožné dosáhnout jich. Mohu je pozorovat z dálky, mohu je cítit, ale nikdy se jich nesmím dotknout. Všichni tři jsou svým způsobem zapovězení, zakázaní, ale přesto k nim chovám přehnané city. S nadsázkou mohu říct, že je miluji, ale není to zcela pravda. Jenže o nich nejde říct, že je mám ráda. Mám ráda kávu a čaj, teplé mikiny a dlouhé šály, černou a modrou barvu. Tyhle věci mám ráda, ale ne stejným způsobem, jako mám ráda Slunce, Měsíc a Hvězdy. Jejich city k nim jsou jiné, silnější než „mám je ráda", ale slabší než „miluji je". Ale žádné mezi stádium není, nebo ho neznám. Proto s nadsázkou říkám, že je miluji. Protože pod tímto slovem si každý představí, jak nejspíše trpím pro své city.

Každý den jdu před školou do obchodu. Je pouze přes ulici do té hnědošedé budovy tvořené z kvádrů, která z venku vypadá jako místo plné spletitých cest, ale přitom je to jednoduchá stavba rozdělená na učebny a vedení školy.

V obchodě si koupím jemně perlivou vodu a oříškovou sušenku s medem. Je to už moje tradice, závislost, zvyklost, kterou absolvuji každé ráno. Sušenku jím už cestou do školy. Rozbaluji zlato oranžový obal, rozhlížím se přes silnici, kterou kromě mě přechází i desítka jiných a přitom pohledem pátrám po těch skupinkách. Hledám je. Nebo alespoň jednoho z nich.

A nalézám...

Hvězdy.

Poprvé jsem ho potkala právě v tom obchodě, který mám za zády. Stáli jsme oba dva ve frontě, já před ním s mojí vodou a sušenkou, on za mnou s ledovým čajem a pečivem. V ruce jsem na poslední chvíli drtila chaotické zápisky a snažila se jim porozumět. Díval se mi přes rameno a nakonec tiše prohodil, že tahle látka ho také nebavila. Otočila jsem se na něho, prohlédla si ho a hloupě se zeptala, jestli studuje stejný obor. Ano, překvapivě. Mluvili jsme spolu pouze deset minut, než jsme se dostali do školy, ale to stačilo. Naše obory byly stejné, tím pádem i jistá záliba.

Po celý další rok jsme spolu mluvili pouze sem tam. Zdravili jsme se, on se vždycky při pozdravu usmál a sledoval mě. Usmál se úsměvem, který sdílí s Měsícem a sledoval mě očima, které jsou jako toho, kterému říkám Slunce.

On se stál mými Hvězdami. Někým, u koho cítím, že by mi splnil každé přání, kdo není nijak vzhledově vyzývavý, ale přesto na něm spočine zrak tomu, kdo v něm tu krásu najde.

City k tomuhle člověku jsem v sobě probudila až jako u posledního. Ale přesto vím, že mi z těch třech je svým způsobem nejbližší. Byl nejreálnější volbou pro mé city a proto také největší ránou, když jsem zjistila, že je mi stejně vzdáleným.

Důvod, proč nikdy nedosáhnu Hvězd je ten, že jich už někdo dosáhl.

Sleduji je. V uších mi zní tichá slova zpěváka s hlubokým hlasem, který říká: Udělám cokoli, co bude třeba. (*)

Pamatuji si, že když jsem poprvé viděla, jak někdo už Hvězd dosáhl, něco mě bodlo u srdce. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že se jedná už o třetí dýku, která mi projela srdcem skrz na skrz.

Stále stojím na obrubníku. Sleduji je. Drží se za ruce, povídají si, míří ke škole a já stojím nad hnědou kaluží vody a přeji si pouze to, aby mě pohltila a odnesla z tohoto světa pryč.

Do hlavy se mi vkrádají černé myšlenky. Malí démoni, kteří mi radí, jak dosáhnout Hvězd. Zvedám ruku, ukazovákem pravé ruky se silně poškrábu pod bradou na krku na zarudlém fleku, který tam už dlouhá léta mám právě z této činnosti. Je to závislost. Někteří pijí, jiní kouří, někteří berou drogy a já si ničím kůži na krku, abych se bolestí uvolnila.

Ale démoni neodchází. Stále jsou tam uvnitř a radí mi.

Vezmi si ho.

Anebo se zbav jí. A on si pak vezme tebe.

Rozděl je.

Hvězdy jsou tvé – dosáhni jich.

Škrábu se. Ještě několikrát. Musím bolestí zahnat myšlenky na to, jak dosáhnout Hvězd. V uších se mi ale stále ozývají ta slova. Cokoli, co bude třeba.

Cokoli, co bude třeba.

Cokoli, co bude třeba.

Šimrají mě konečky prstů. Sleduji vzdalující se osoby, v levé ruce drtím oříškovou tyčinku a jedna moje část chce dosáhnout Hvězd, zatímco druhá chápe, že to není možné.

Cokoli, co bude potřeba.

Ještě jednou se poškrábu, než mě auta konečně pustí přejít a někdo mi v té chvíli i sahá na rameno. Otáčím se, zvedám hlavu a hledím do tváře spolužáka. Pokyvuje hlavou a já také, zatímco si z ucha vytahuji jedno sluchátko.

„Umíš matiku?" ptá se hned a já přikyvuji. Pohled stačím k místu, kde jsem ještě před chvílí viděla Hvězdy. Ale už je pryč. Zahnul za roh ke vchodu do školy.

Cokoli, slyším naposledy ve své hlavě, než se ponořím do vnějšího dialogu, místo do vnitřního monologu.

-----

(*) Imagine Dragons - Whatever It Takes