Obdivuji lidskou sílu. Odhodlání, trpělivost, citovou vyrovnanost a uvědomění si vlastního postavení ve světě. Obdivuji lidi pro tyhle vlastnosti a považuji je za silné, protože jimi sama neoplývám. Pouze se přemlouvám, abych dokázala alespoň předstírat, že je mám.

Ale je to těžké.

Považuji se za citlivého člověka, který nerad čeká a nechává lidi čekat. Kolísám mezi pocity, jako hopsakoule odrážející se od stěn, jakmile ji dítě vší silou hodí. Jsem strašpytel, který pouze sní o velkých činech, který netuší, co na světě vlastně dělá.

Nával citů mě přepadává u skřínek, když následujícího dne vcházím do školy. Pevně svírám tvrdé dřevo se zeleným lakem, zhluboka dýchám, drtím si pod stiskem čelisti zuby a přemlouvám sebe samotnou, abych se nerozbrečela. Co mě začalo tak bolet?
Očekávání, že Temnota opět nepřijde?

Fakt, že jsem opět viděla Hvězdy a tu, která jich dosáhla?
Nebo to, že mé Slunce bylo už dlouhé dny schováno kdo ví kde za mraky?

Klid. Klid. Pouze dýchej.

Pomáhá to, ale vlastně vůbec ne. Chce se mi řvát, chci praštit do toho dřeva, o které bych si určitě zlomila zápěstí. Chci kopnout do nízké poličky, na kterou si odkládám učebnice. Chci odkopnout lavičku, kterou mám přímo za zády. Chci mrštit batohem o nejbližší zeď a odejít. Ale nic z toho neudělám. Pouze se nadechnu, uchopím učebnice, hodím je ledabyle do batohu, zamknu skřínku a raději mířím ke třídě.

„Hej, v pohodě?" ozývá se vedle mě. Celým tělem mi projede mrazení a zároveň nadšení, které hned uhasne, jakmile se otočím vlevo.

Je to jenom Žába. Spolužák, který vysoko a daleko skáče. Nikdo víc. Kluk, se kterým se dá bavit, ale vznětlivý jako troud. Ne chytrý, ale vůbec ne hloupý. Je svůj. Je spokojený se svým průměrem, nikde nevyčnívá, ale přesto dokáže, když chce.

„Jenom se mi trochu zamotala hlava," odpovídám se zakroucením hlavy.

Pět.

Lehce přikyvuje, že rozumí. Očividně se s mou odpovědí spokojil. A poté odchází.

Zůstávám ještě chvíli u skřínky, bubnuji o těžké dřevo a následně se vydávám po stopách Žáby ve třídě.

Bez Temnoty.

Je to divné... Já jsem divná. Před pár dny bych dala cokoli za to, aby zmizel z mého života a nikdy se neukázal. A když je náhodou pryč, tak si přeji, aby se vrátil. Abych mohla odpovědět a nenechat ho raněného bez odpovědi.

Ale co bych odpověděla? Sama stále nevím. Pouze si přeji, aby... Aby jeho zloba vůči mně nebyla takto neoprávněná.

Říkám si, že budu muset předstírat další emoce. Klid především. Budu se muset snažit, aby moje rozrušení z vytracení Temnoty a bolesti z nevyřčených slov, bylo ukryto někde hluboko. Tak hluboko, že si toho nikdo nevšimne, dokud to doopravdy nevyprchá.

Což bude těžké...

Jsem člověk, který nezapomíná. Pocity, slova, situace, prostředí. Nezapomínám, pokud je to pro mne moc důležité, bolestivé, radostné, anebo je to zkrátka nezapomenutelné.

Dokážu si v hlavě přehrát první interakci se Sluncem, Měsícem i Hvězdami.

Dokážu si přesně vzpomenout na tu chvíli, kdy mi někdo poprvé řekl, že nikdy ničím nebudu.

Dokážu si v hlavě postavit přesnou kopii té chvíle, kdy jsem myslela, že je všemu konec.

Přijde mi, jako kdybych všechny minulé i stávající pocity měla nahromaděné v těle. Proplétají se, občas se nějaká vrátí a připomene se mi, následně se vrátí k ostatním a klidně měsíce na sebe neupozorní.

Proto vím, že ty smíšené, bolestivé a hořko sladké emoce ze ztráty Temnoty nikdy neztratím. Budu je ve svém těle nosit jako další orgán, který necítím, dokud se mu něco nestane.

Kráčím po schodech. Přezůvky mi kloužou po hladkých schodech, silně svírám popruhy svého batohu a přitom vzpomínám na jeden dávno zapomenutý pocit.

Úzkostlivá bolest, která mi nedovolila jíst a spát. Třes a chlad celého těla, zatímco mozek se vařil přitom, jak moc jsem přemýšlela nad svým činem. Rok stará chvíle, kdy jsem někoho odmítla. Ze strachu, ponížení, paranoii... Ani přesně netuším, proč. Odmítla jsem člověka, který se mi chtěl přiblížit a doplatila jsem na to tím, že jsem byla označena jako zlý člověk.

Odmítla jsem člověka, který nebyl jako ti tři. Byl úplně jiný a možná kvůli tomu jsem řekla ne. Protože neměl ani kapku toho, co miluji. Ani jedinou kapku...

Jak rychle tenhle pocit přišel, tak rychle odchází.

Z mezipatra se dostávám na první podlaží, kde jsou veškeré nástěnky. Školní turnaj v basketbale, rozpis kmenových tříd, upozornění na nalezenou peněženku... Tmavé kadeře a shrbená postava.

Zarážím se. Jednu nohu mám ještě na schodě, zatímco druhou pokládám na linoleovou podlahu. Hrdlo mám sevřené, srdce mi divoce buší ze strachu, ale zároveň plesá radostí.

Otevírám pusu, aby něco řekla, ale pouze tiše zasténám.

To stačí. Otáčí se. Lícní kost už nemá tolik napuchlou a modřina se mu zbarvila do sytě žluta.

Pouze kývá na pozdrav a nic neříká.