VI.
Dostat se ven pro ni nebyl problém. Znala budovu tak dokonale, že jen málokdo dokázal najít tolik skrytých uliček, jež se v ní nacházely.
Sice se za ní otočilo hned několik hlav, když zabočovala někam, kam se řada davu netáhla, ale tomu pozornost nevěnovala. Ještě stále se mohla pyšnit svou nenápadností, díky níž splynula s každým davem. Dokud byla ke všem otočená zády, nikdo ji nedokázal rozlišit od tuctových blondýnek.
Její krok byl poměrně pomalý. Těšila se ven, ale zároveň se jí moc nechtělo opouštět příjemné teplo, které budova slibovala. A hlavně ji stále ještě hlodala zvědavost. Chtěla se ihned otočit na patě a vydat se zpátky, najít Adama, vyslechnout ho – jakýmkoli způsobem – a posbírat co nejvíce informací.
Odkdy Adam působil takto důležitě? Věděla, že se na něj velitelka spoléhá, když jde o nějaké pokusy s Inteligencí, kterou se jim občas podaří venku sehnat, ale stejně měla pocit, že ho každý považuje spíše za otravného ufňukaného nerda – a tak napůl stroje. S tím se někteří smířit nedokázali.
Zastavila se u dveří. Nepamatovala si, že by ta cesta sem byla někdy kratší než dnes. Ani jí většinu nevnímala. Což bylo i dobře, protože si nemusela všímat těch pokreslených zdí, na nichž byla sem tam nalepená žvýkačka, aby to tomu uměleckému dílu dodalo šmrnc. Tyto nepoužívané uličky měly výhodu v tom, že se nikdo nezajímal o jejich stav. Kdyby si dovolila udělat černou tečku na stěně v jídelně, vysloužila by si trest.
Ještě naposledy se rozhlédla, jestli ji někdo nesleduje. Bylo by jí fuk, kdyby to byl někdo, koho neznala a kdo neznal ji. Takový člověk by ji nesledoval. A dokud ji neznal jménem, neznamenal pro ni nebezpečí.
Všimla si jen několika hlav. Slyšela i jejich kroky, ale byly dostatečně daleko od ní, aby se mohla nepozorovaně proplížit ven. Jakmile si byla jistá, že kombinéza, do níž se před snídaní musela navléknout, splývá s bledou kůží, natáhla ruku před sebe a zatlačila na dveře.
Bála se, že bude zamčeno. Bylo hloupé nezamykat. Mohl sem kdokoli vtrhnout a všechny do jednoho je pozabíjet. Ale měla štěstí. Jako by i ten pán nahoře, k němuž občas mluvila, aby jí dal kolo, když byla celý rok slušná, chtěl, aby se šla trošku provětrat. Protáhnout si nohy, dopřát si několik hlubokých nádechů do úst. A možná i jedno dvě piva.
Přesně věděla, kam chce jít. Byla venku už několikrát – a to i bez dovolení, jako to bylo dnes –, a Olomouc znala lépe než své boty. Strávila na ulici pár let, prolezla snad všechny uličky, kde byla možnost získat teplé jídlo. Věděla o každé kebabárně, o každém fast foodu, o každém stánku s pečeným šivčím, jež se hned po tvarůžkové zmrzlině, kterou si půjčili z Loštic a už nikdy nevrátili, stalo tím nejoblíbenějším olomouckým unikátem.
Nerada vzpomínala na dny, kdy ji trýznil hlad a žízeň. Dokonce ani její sloní odvaha nebyla dostatečně velká na to, aby její tváře nesmočily slzy pokaždé, když stah žaludku zesílil. Pamatovala si na tu bolest, jako by ji prožívala sotva před pár okamžiky. Nedokázala zapomenout na to sucho v ústech, jež přímo volalo po doušku studené vody, která nebyla v kaluži nebo v měsíc používané pet lahvi s plísní na dně.
Automaticky si sáhla na břicho a olízla si rty. Ačkoli snídala – a nebylo to ani tak dávno, vlastně byla v řádku minut –, nedokázala se toho nepříjemného pocitu zbavit. Jako by se uvnitř ní znovu usídlilo to hladové zvíře, které s chutí sluplo každé sousto, jež se jí podařilo dostat skrze dávivé hrdlo. Jejím jediným štěstím bylo to, že se nebála zvratky zastavit. Po několika prvních týdnech už to pro ni ani nebylo nechutné, o další měsíc později návrat jídla z žaludku uvítala.
Otřásla se. Měla právo se za to nenávidět, ale ona byla vděčná za to, že její tělo takto fungovalo. Netušila, jestli by ty dlouhé dny s tou trochou, kterou si vyžebrala, přežila, kdyby se nebavila okusováním nehtů, hraním si s vlasy a odtrháváním té suché kůže na rtech. Nic z toho nebylo chutné a dnes by to neudělala, ale tehdy nic lepšího neměla. Pokud nepočítala provokaci Lindy a ostatních. To dokázalo zabavit na docela dost dlouho.
Objala si pažemi hrudník a pomalu vyšla směrem od budovy. Slyšela, že to kdysi byla stará palírna. Netušila, co vše se v ní vypalovalo. Slivovice byla jistá, přeci jen byli na Moravě, ale kdesi zaslechla, že se sem stěhovali i doktoři, kteří nechtěli, aby pacienta, jemuž budou vypalovat bradavice, někdo slyšel. Bylo i docela příhodné, že centrála nezdarů byla zrovna tady. Nesměla být na očích, podobně jako palírny.
Neotáčela se za sebe. Tu ošklivou nažloutlou omítku si pamatovala moc dobře. Nelíbila se jí už ten první den, co ji viděla. Byla zde mnohem dříve, než se setkala s Adamem. Hledala místo, kam by se mohla uložit na noc. V zimě bylo těžké najít cokoli, pod co by se mohla schovat. Přístřešky zavřených restaurací a hospod byly obsazené a rezervované na několik životů dopředu, domy pro lidi bez domova byly plné k prasknutí. A ani stany, které v době Vánoc dostávali, aby se pod ně skryli, aby se ochránili před mokrým sněhem, neměli dost prostoru pro ně všechny. Většinu místa zabírala právě Linda, pak většina jejích přátel. Pro Evu ani další chudáky, kteří skončili na ulici později než zbytek, nebylo místo nikde. Mohla se stavět na hlavu, pištět, jak moc to není fér, ale dokud pro ně nebyla přínosem, její slovo nemělo žádnou váhu.
Kopla do kamínku. Nebyla to její chyba, že se jí připletl do cesty. Slyšela, jak narazil do stěny, kolem níž procházela. Neodvážila se podívat vedle sebe. Nemohla odtrhnout pohled od země. Ruce brzy strčila do kapes, bradu skryla za vysoký límec. Nebylo příliš chladno, ale ráno se vše teprve probouzelo. I ona.
Moc lidí na ulici nepotkala. Netušila kolik bylo hodin. Nezajímala se o to, nebylo to důležité. Ale podle toho, že venku viděla pouze starší obyvatele Olomouce, kteří si přišli pro první rohlíky vytažené z pece, aby jim je náhodou nesebral jiný hladový krk, odhadovala, že muselo být kolem deváté. Sem tam si všimla i nějakého studenta. Jeden mladík, mohl být jen o pár let mladší než ona, si držel tašku s dlouhým popruhem, když zrychloval do sprintu.
Eva ho chvíli sledovala. Nezastavovala se, pouze trochu zvolnila krok, aby jí nezmizel ze zorného pole. Podle toho, jak spěchal, usoudila, že se nejspíš zpozdil na přednášku. Co si pamatovala, Olomouc byla univerzitní město, ale jen málokdo zde chtěl skončit, pokud měl na víc. Alespoň co se některých oborů týkalo. I tak však záviděla každému, kdo měl tu možnost studia. Sice do sebe nerada dostávala informace, které postrádaly smysl, ale alespoň by měla šanci na nějakou práci.
Zaslechla otravné cinkání. Matně si vzpomínala, že takhle nějak na sebe upozorňovala tramvaj. Netušila, že došla tak daleko. Koleje, na nichž se leskla ranní rosa, našla jen kousek od ní. Měla sto chutí se jich dotknout prstem, nebo na ně položit kamínek, aby se přesvědčila, že ten mýtus, že kamínek rozbije, je pravdivý, ale držela se zpátky. Už byla dospělá, na tyhle dětinské hrátky byla moc stará. Ale neubránila se pobavenému úšklebku, jenž zohyzdnil její tvář, když si to představila.
Student už dávno zmizel. Pravděpodobně risknul tramvaj. Nedivila se mu, taky nerada dlouho utíkala. Mohla mít slušnou fyzičku a výdrž maratonisty, ale stejně běh považovala za to nejhorší, co tělu může udělat. Dokonce i posilování a pěstní souboje, při nichž by ztratila většinu svých druhých zubů, byly lákavější. Horší mohla být už jen jóga. Nebo závody v běhu. Nejen že to bolelo, ale zároveň jí to i sráželo sebevědomí.
Ustoupila na stranu, když tramvaj znovu zacinkala. Prosvištěla vedle ní, jako by měla naspěch – připravená srazit kohokoli, kdo by se jí dostal do cesty. Vzpomněla si na text jedné české písně, kde se zpívalo o takovém vlaku. Bohužel si nevzpomínala, jestli ten vlak jel z Ostravy, nebo prostě z Moravy. Se znalostmi geografie na tom nebyla nejlépe.
Zacouvala ještě o kousek dál, aby nestála v cestě nedočkavým důchodcům. Jejím jediným štěstím bylo to, že nejbližší supermarket se nacházel až někde o pět zastávek dál. Netoužila po tom, aby se o ní vědělo to, že zemřela na ušlapání davem, který vyrazil pro čtvrteční slevy.
„Podívejme, kdo se přišel podívat na starý přátele," zaslechla někde za sebou.
Otočila se nejprve jen přes rameno. Ten hlas jí byl povědomý, ale nedokázala si ho spojit s obličejem. Za svůj poměrně krátký život potkala tolik lidí, že jí všichni splývali dohromady. Jen Soudek, Adam a Linda patřili mezi tu hrstku vyvolených, u nichž si pamatovala každý detail. Konkrétně u Adama by mohla říct, že ho znala tak dokonale, že by poslepu dokázala najít každé znaménko. Ne že by jich měl nějak hodně.
Tohoto muže nepoznávala. Snažila se si vzpomenout, ale ten široký nos snad ani nikdy neviděla. Přesto si byla téměř jistá, že ten hlas... ten hlas už jí v uších zazněl. A určitě ne pouze jednou.
„Známe se?" odvětila blondýnka klidným hlasem.
Starší muž povytáhl levý koutek. Ukázal tak, že mu chybí nejen většina vlasů, ale také spousta zubů. Nedivila by se, kdyby jí oznámil, že o kouzlech kadeřníka nebo zubaře nikdy neslyšel.
„Tím jsem si jist," zněla odpověď.
Všimla si, že ačkoli muž promluvil, rty se mu nepohybovaly. Když se podívala vedle něj, rozeznala další plešatou hlavu – ale tato byla holá, protože dotyčný to tak nechtěl. Nikdy Vaška neviděla s vlasy.
„Vašku," oslovila druhého muže, který se za kolegou krčil.
„Ahoj, Evo. Už to pár let bude. Vyrostla z tebe docela hezká ženská," poznamenal oslovený a opatrně se postavil. Na jeho pohybech bylo znát, že seděl dlouho. „Slyšel jsem, že si pro tebe přišli."
„Co na to říct. Polepšila jsem si."
„To jistě. Moc hezký vohoz, mimochodem."
„Tobě bradka taky sluší," utrousila stejně kousavě.
Vašek se dostal na nohy. Oprášil si starý kabát, v němž trávil zimy i léta, a upravil si směšně malou čepici. Eva věděla, že ta čapka měla nějaký název. Několikrát jí to řekl, když se ho ptala, proč si ji odmítá sundat, ale pokaždé to v hlavě udržela jen na tak dlouho, aby to po něm mohla zopakovat. A tam paměť končila.
Šel k ní. Neměla z něj strach, ale přesto pro jistotu couvla o krok dozadu. Nemohla tušit, co se mu honí hlavou. Už to ani nemusel být ten štědrý chlapík, který ji k pustil k sobě pod kabát, když byl krutý mráz. Zima uměla sblížit všechny – a zoufalé situace, jež vyžadují ještě zoufalejší řešení, dvojnásob.
Natáhl k ní ruce. Prohlédla si je. Byly ovázané něčím, co mohl být použitý obvaz. Když se předklonila, aby viděla lépe, všimla si fleků od krve. Ani nemusela být jeho, ale protože věděla o jeho šikovnosti, jiná možnost než ta, že se někdo slitoval nad zraněným bezdomovcem, neexistovala. Vašek uměl hrát na city, o tom nepochybovala.
„Už jsem se bál, že tě skolila ta příšerná zima," poznamenal, když byl dostatečně blízko na to, aby ji mohl vzít za ruce.
Cítila ten puch, jenž se linul z jeho úst. Určitě dlouho nepil. Podle pohublých paží, jež ani kabát nedokázal udělat většími, a výrazně vystouplých lícních kostí odhadovala, že ani jídlu moc nedal. Bylo jí ho líto. A to nejen proto, že to kdysi byl její dobrý přítel.
„Mám se dobře," namítla. Nechtěl ho uklidňovat, ale těm psím očím nemohla odolat.
Vašek byl jen o pár let mladší než ona. Vypadal starší už v ten den, kdy se s ním seznámila, ale ani ona nevypadala na svůj věk. Nikdo jí nikdy víc než šestnáct nehádal. Když jim pak oznamovala, že už v soukromí oslavila své třicáté narozeniny, jejich udivené pohledy byly lepším pobavením než cokoli jiného, co se ji snažilo rozptýlit od práce.
Jeho stisk byl pevný. Na to, jak uboze vypadal, měl nezvykle velkou sílu. Ano, patřil mezi mladé muže, jimž osud nepřál, ale přesto by mu měla ruku mačkat ona. Ale po včerejším výprasku byla ráda, že vůbec mohla chodit a udržet v rukou příbor.
„To moc rád slyším," odvětil Vašek a potřásl si s ní.
Měl dobré vychování. I díky tomu ho měla ráda. Kdyby jí nebyl sympatický, asi by váhala déle, než by mu vlezla pod kabát. I to, že byl tehdy menší než ona, jí nahrávalo do karet. Ani dnes ji výškově nepřevyšoval. Ale ona se na většinu mužů dívala seshora.
„Pořád přežíváš?" zajímala se.
Konečně její ruku pustil. Nechtěla si k ní čichat. Ten puch cítila i tak. Nestála o epilaci nosu. Vašek by si rozhodně zasloužil koupel. A taky stůl plný jídla. Nebo cokoli, co by mu zlepšilo ten zatuchlý dech. Kdyby měla po kapse alespoň žvýkačku, nestěžovala by si. Naneštěstí se žvýkačky nevyráběly ve velkém – zůstaly pouze nějaké známé značky, které prakticky vymazaly ty ostatní z trhu. Ale v supermarketu by něco být mohlo.
„Neodpovídej. Slušně ti jede huba," dodala rychle a vrátila ruce do kapes. „Co bys řekl na to, že bych ti sehnala mattonku?"
„Mattoni už není," přepapouškoval slogan známé reklamy, která si pro originalitu a nápaditost šla stejně daleko jako zelený emzák z nějakého elektra. „Ty máš peníze?"
„Já ne," odpověděla okamžitě a vytáhla z kapsy malou kartu. „Ale můj přítel jich má dost."
„Ty chodíš s nějakým boháčem?"
„No... ne. Pojď se mnou. Zajdem do obchodu, než to ti staříci vykoupí."
„Jo, vypadají neškodně, ale ve skutečnosti to jsou dravý mrchy, co jdou po každý slevě."
„Aspoň něco se nezměnilo," poznamenala Eva a na kamaráda se usmála.
„A pořád stejně smrdím," dodal Vašek a upravil si čapku na plešaté hlavě.
„Jo. Některý věci zůstanou při starým."
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro