„Váš úspěch je uznáván všemi důležitými a významnými vědci po celé planetě. Někteří vaši práci odsuzují, jiní ji obdivují. Doktor Zahl, kterého jsem měla na rozhovoru minulý týden, poznamenal, že Inteligence bere lidem svobodu. Jak to vidíte vy?“

Eva tupě civěla na obrazovku v jídelně. Nesnášela rána. V noci se mohla v klidu vytratit ven a procházet se, jak bylo libo, ale jakmile byl vzhůru jediný spolutrpitel z jejího pokoje, nesměla nic. Dokonce ji nenechali se vyspat. To potřebovala jako sůl, protože zbytek noci prakticky probděla a podařilo se jí usnout až k ránu.

Měla zarudlé bělmo očí z toho, jak si je třela, aby se zbavila lepkavé hmoty, jež lepila oční víčka k sobě. S oblibou sledovala, jak se ty sotva znatelné loužičky lesknou na jejích prstech. Rozhodně to bylo zajímavější než to, co sledovali všichni ostatní. A ona k tomu byla donucena také, aby věděla, jak daleko se problematika jejich situace dostala.

Beztak ta blbka nemá ani ponětí o tom, co říká. Naučená slepice, co se nenažere, protože nesezobne jediný zrno, prolétlo jí hlavou, když svou pozornost vrátila na ženu s nepřirozeně bohatým poprsím.

S povzdechem si opřela bradu o pěst. Nemohla se jen tak zvednout a odejít. Bylo by to považováno za další odpor. Eva sice ráda porušovala pravidla, ale zrovna tohle dodržovat musela. Byla za odchod potrestána tolikrát, že si to její prsty živě pamatovaly i po tolika měsících.

Možná se ze mě snaží udělat další tupou loutku. No, aspoň nejsem děvka.

Rozhlédla se kolem sebe. Dokud všichni věnovali pozornost ženě na obrazovce, nemusela se bát toho, že by ji za to kdokoli seřval. Dokonce i Adam, který se obyčejně nedíval jinam než na ni, byl pohledem ukotven na ženě, jejímž úkolem bylo vyzpovídat největšího muže novodobé historie.

Nenáviděla toho muže víc a víc každým dnem. Jeho šedé oči jí připomínaly lesklý kov, jenž se stal materiálem pro jeho největší vynález, špinavě blond vlasy sice nic nevyvolávaly, ale i k nim cítila odpor. Nechápala, jak mohl být tak nepřirozeně nelidsky upravený pokaždé, když vystupoval v nějakém vysílání. I on chvílemi připomínal stroj.

„Inteligence má budoucnost a budoucnost je Inteligence,“ odvětil Daniel Soudek, „ale to neznamená, že je jen dobrá. Chápu, proč ji někteří kolegové vědci a vynálezci – a filosofové, abych pana doktora neurazil – odsuzují. Já sám jsem byl na pochybách, když…“

Jeho děsivě monotónní hlas zněl tichou místností dál, ale Eva ho už neposlouchala. Odmítala to. Soudek měl všechny odpovědi předem připravené, načtené a naučené. Nikdy neřekl nic nového. Sledovala ho a poslouchala už spoustu let a nikdy neviděla nic, co by vypovídalo o tom, že je ten muž člověk.

„Teď přijde ta historka o tom, jak skoro ztratil přítele,“ znuděně si zamumlala pod nosem.

„Tiše,“ upozornila ji nezdravě bledá brunetka, která seděla vedle ní.

Eva obrátila oči v sloup. Neměla náladu na hádky. Byla unavená. Znuděná. A hlavně potřebovala nějak vymyslet, jak by se mohla vykroutit z dnešního tréninku, aby mohla navštívit Adama. Když nemohla spát, přemýšlela. A vymyslela několik otázek, jež mu prostě musela položit. Chtěla se ho zeptat už ráno, ale vyhýbal se jí jako čert kříži.

Podívala se na tmavovlasého vyzáblého mladíka. Inu, moc mladý už nebyl, ale stárnutí na něm prakticky neviděla. Netušila, jestli si něčím nevylepšoval i organickou část svého těla, ale podle toho, že ho tolikrát viděla nahého a nahmatávala i občasný špek, usoudila, že tak daleko nezacházel.

Za celé ráno se na ni ani nepodíval. Už to něčím zavánělo. Jejich poslední rozhovor neproběhl tak hladce, v co Eva doufala, ale myslela si, že už to ze sebe setřásl. Nikdy se na ni nedokázal zlobit dlouho. Většinou stačilo, aby se na něj usmála, pohladila ho po stehně a zašeptala pár hezkých slov, ale tentokrát ji nenechal se ani přiblížit.

Zatřásla hlavou. Dlouhé vlasy se jí dostaly i do úst, ale to prozatím ignorovala. Nechtěla zaměstnávat prsty tím, že by někde na jazyku lovily tenký vlas. Potřebovala je mít na desce stolu, aby mohly klepat nehty. Pomáhalo jí to v přemýšlení. A provokovalo to to vyžle, jež bez dechu hltalo každé slovo, které vzešlo z úst toho vraha, co si nechával říkat génius.

Nechala Adama být. Pokud se na ni odmítal podívat, nechtěla vypadat jako ta, co se o něco snaží. Nebyla tem typ, co by se po kolenou připlazil a žadonil o odpuštění. To ostatní se měli plazit k ní a jejím krásným kolenům.

Přestože se Soudek dostával k zajímavější části své mechanicky naučené odpovědi, na obrazovku se nepodívala. Zaslechla několik slov, ale většinu z nich z hlavy ihned vyhodila – dřív, než mohly napáchat škodu. Stejně si to všechno pamatovala. Každá odpověď byla slovo od slova stejná. Jako by Daniel nechtěl, aby věděli něco víc.

Ještě bychom zjistili, že má ve skutečnosti tři nosy, oči i vzadu a harém plnej kočičích bab.

Podvědomě stále někoho vyhlížela. Hledala plavovlasého dlouhána. Toho, který má zálibu ve smradlavých tyčinkách, noční Olomouci a očividně i drbech, jež se dávno staly veřejným tajemstvím. Ostatně každý vztah, který se má držet v tajnosti, se dřív nebo později proflákne. Byla si jistá tím, že o ní a Adamovi musí vědět i polovina města – minimálně ta půlka, která ví, že někdo jako Adam Ohlídal existuje.

Našla spoustu plavých hlav. Žádná z nich však nepřevyšovala ty další. Ani by se nedivila tomu, kdyby ho tu nenašla. Na povinnou snídani se sešlo hodně lidí – hlavně těch, kteří měli ve zvyku podlézat každému, kdo měl vyšší postavení než oni. Proto se většinou potkávala jen se zoufalci, kteří na obrazovku koukali, jako by ji viděli poprvé. Každé ráno bez dechu poslouchali Soudkovy odpovědi na tom jediném kanále, kde se nebál vystupovat.

Eva nebyla taková. Musela ctít autoritu, ale nedělala to proto, že by se někomu chtěla zalíbit. Čas zavděčování byl dávno pryč. Už po několika týdnech, jež pro ni byly ty první, které strávila v teple docela velké nenápadné budovy nových kasáren, se oklepala. Nebála se s velkými lidmi jednat jako se sobě rovnými. Možná i proto se ještě nedostala na žádnou misi.

Hledání dlouhána vzdala. Ani tu nemusel být. Vypadal jako někdo, jemuž už pár lidí kotníky líbalo – nebo se tak alespoň choval. Cítila z něj zvláštní povýšenost. Mohla si ji jen domyslet, aby mohla tvrdit, že i tohoto člověka nemá moc v lásce, ale taky to nemusel být pouhý výplod fantazie. Něco v jeho hlase bylo jiné. A cigaretami to nebylo.

Neustále se vracela zpět na balkón. Její mysl cestovala po budově, i když tělo muselo zůstat na nepohodlné plastové židli – nejspíš sebrané ze zahrady nějakého chudáka, který se jich chtěl zbavit, protože mu manželka vyhrožovala, že zlomí vidle. Té Adamově povídačce nevěřila, ale bavila ji představa o tom, jak má žena navrch. Po včerejším výprasku se na příslušníky opačného pohlaví nemohla podívat stejně jako dřív.

Promnula si rameno. To jediné se ozývalo. Měla sice obvazy na jiných částech těla, ale o ty se Kristýna dobře postarala. Jedině rameno na tom nebylo tak zle, že by potřebovalo takovou léčbu. Možná na ni ani nechtěla vyplýtvat všechnu vzácnou mast. Nikdo nemohl tušit, kdy se nějaká skupina vydá do města pro další.

Pozorovala, že misí bylo méně a méně. Adam byl docela sdílný, když mu dala, co chtěl, a věděl toho poměrně dost. Měl blízko k velitelce. Nebylo divu, když byl prakticky mozkem nezdarů. Jeho posedlost dílem Daniela Soudka se ambiciózní velitelce hodila.

Vysílání bylo u konce. Poznala to podle toho, že židle skřípaly nohama o podlahu, jak se ostatní snažili odsunout od stolu, aniž by své líné zadky zvedli ještě předtím. Ještě zaznělo to otravné pípnutí, které nějaký génius zeslabil, aby nemuseli na ošetřovnu všichni hromadně, a zmizel i obraz. Už se nemusela koukat na ten mrtvý obličej, dávno pohaslé oči a rty, jež se pohybovaly tak mechanicky, že ani lidské být nemohly.

Následovala příkladu všech ostatních a odsunula se od stolu. Pod ní to tolik neskřípalo. Byla lehká, nezdravě vyzáblá a přirozeně podvyživená. I proto na ní nebyly znát typické ženské rysy. Nemohla se chlubit širokými boky, nemohla nikoho nalákat na bohaté vnady. Hranatý obličej se špičatou bradou považovala za to nejhezčí na sobě, ale ani ten neuměl zázraky. To až její silná osobnost, která se odmítala komukoli podřídit.

Zařadila se do fronty. Ani dnes se snídaně ani nedotkla. Neuctívala ji za nutný příjem jídla. Dokud vyloženě nemusela, netlačila do sebe nic na sílu. Věděla, že pokud ji na cvičišti zřídí podobně jako včera, snídaně skončí na podlaze. A to byla snad větší ostuda než to, že by tam nechala pár zubů.

Ven se šlo pomalu. Dav se namačkal do hloučku, který se snažil procpat dveřmi ze všech možných směrů. Tady nepomohlo ani to, že velitelčini lidé, kteří byli postaveni na strategických místech jídelny, aby mohli hlídat každého, po nich křičeli, aby se dostali do řady. Jako by ani nebyli lidé, ale zvířata.

Několik nedočkavců do Evy vrazilo ramenem. Naštěstí byla vysoká, proto hlava nedostala žádný úder, ale ani do boků a pod žebra to nebylo příjemné. Navíc se vedle ní objevili i ti větší jedinci, u nichž byla zástava růstu tabu, a nebezpečně mávali lokty kolem jejího ohryzku.

Znovu po něm pátrala. Ale dav byl moc velký, nestíhala sledovat všechny hlavy. Dlouhán musel být vyšší než ona. Stáli vedle sebe. I když ho pořádně neviděla, věděla to. Kouř plynul z výšky.

„S dovolením,“ ozval se známý hlas někde nalevo od ní.

Jen málokdy ho slyšela zvednout hlas. Lidé se nejen tlačili, ale měli ve zvyku i křičet a nahlas si říkat dojmy z dnešního vysílání, které bylo na chlup stejné jako všechny ostatní. Nechápala tu potřebu se podělit o své myšlenky s kýmkoli jiným. Mnohem raději se spoléhala na to, že čím méně lidí ví, proč nenávidí Soudka, tím lépe. Stejně to věděla celá budova.

Otočila se za jeho hrubým hlasem. Už dávno nezněl jako to dítě, které potkala venku na ulici. Možná za to mohla všechna ta nelidská vylepšení, jimiž si ničil tělo, možná si konečně prošel pubertou. A možná ještě pořád mutoval, i po třicítce.

„Ustupte.“

I tento hlas poznávala. Ihned se jí vybavil pach cigaret. Ale byl to tuctový hlas, mohl patřit komukoli. Nemusel to být její plavovlasý dlouhán. Přesto ho hledala.

Vytáhla se na špičky. I za ní se objevilo několik hlav, které vyčuhovaly. Většina z nich byla plešatá. S mladými muži se moc nepotkávala, většinou měli kolem čtyřicítky – a někdy v tomto věku si ze zoufalství nechávali oholit hlavy, aby nesmutnili nad každým ztraceným vlasem. Alespoň jednou mohla být ráda za to, že byla žena. I když by si to s nimi ráda vyměnila, ty vlasy byly někdy otrava.

„Nechte nás projít,“ pokračoval známý hlas.

Někdo ji zatlačil na stranu. Ani po něm nestihla štěknout a už ji zavalil dav a vcucnul ji do sebe. Všichni ustoupili, aby mohli vytvořit uličku.

Zahlédla alespoň konečky kučeřiny Adamových vlasů, které byly poházené do stran, jako by si je nikdy v životě nečesal. Věděla, že pro něj byly vlasy i chlupy důležité. Nebyl ochlupený na většině těla, pouze tam, kde měl organické části. Hlavu měl celou svou, pokud se nepočítalo to jedno slídivé oko, které občas zablikalo v tu nejméně vhodnou chvíli.

Adam procházel vytvořenou cestou ke dveřím. Netvářil se důležitě, ani nenosil bradu nahoře. Sledoval podlahu, ostatně jako vždycky. Nevypadal silně, nebyl vůdčí typ. Byl jen mozkem. To, že dokázal pochopit, jak Inteligence funguje, ho dostalo na jeden z nejvyšších postů.

Vedle něj kráčeli další tři – dva muži a jedna žena. Ta žena byla oproti svým kolegům drobná, alespoň velikostně. Havraní vlasy měla stažené do neupraveného copu, který pleskal o poměrně velký zadek, kdykoli se hnula vpřed. Široké paže i zatažené břicho napovídaly, že měla jídla i pohodlí dost. Ale nevypadala na člena ochranky.

Otočila na ni hlavu. Evu zamrazilo, když i u ní viděla tu podobnou prázdnotu, jakou znala u Soudka. Stejné bouřkově šedé oči, stejný výraz. Byla jako jeho kopie, jen s jinou barvou vlasů a pohlavím.

Muži byli hlavně velcí. Marně mezi nimi hledala svého dlouhána. Doufala, že když už se rozhodl ji vyhledat, bude stát někde poblíž. Že se bude snažit, aby mohl být u ní. Sama nechápala, proč v to doufala.

Adam vedle členů ochranky vypadal jako malý kluk. I žena byla o trochu vyšší než on. Mnul si konce rukávů kombinézy mezi prsty. Šel rychle, aby nezdržoval ostatní. Po celou cestu ani jednou nezvedl pohled z podlahy, jako by se bál, že by viděl něco zlého.

Když byli čtyři velikáni venku, ještě chvíli dav udržoval formaci, jestli se neukáže ještě někdo, kdo by chtěl ukázat, že je něco víc. Adama naštěstí znali všichni, proto nehrozilo, že by si na něj někde počíhali a zmalovali mu obličej duhovými barvami.

Ukázalo se pár odvážlivců, kteří se odpojili ze skupinek, aby využili jedinečné příležitosti. Ale jakmile formaci opustil jeden odvážlivec, ukázal se i další. Nakonec bylo odvahy ve vzduchu tolik, že by ji mohli zmrazit a prodávat po kostkách těm, kteří ji potřebovali.

I Eva se přidala k těm, kteří chtěli být venku co nejdříve. Podařilo se jí procpat blíže ke dveřím, ale to už se dávno vytvářel další zástup.

Poklepala nohou o podlahu. Byla netrpělivá. Ani netušila, kam spěchala. Adam měl nejspíš schůzku s velitelkou, jinak by nikam nespěchal. Mohla by jít na trénink, ale nechtěla riskovat to ponížení. Potřebovala vypadnout ven. Provětrat se. Nejlépe tak, aby o tom nikdo nevěděl.