Byla zima.

Sníh, který studil víc než obyčejně, jí padal za límec dávno malé bundy. Skrýval se v rozcuchaných blond vlasech, zavrtával se mezi mrazem slepené prameny, aby dívku probral ledovým klepnutím o lebku.

Naučila se to nevnímat. Bylo to to nejlepší, co mohla udělat – to, co ji drželo při vědomí.

Třásla se. Nenáviděla leden, byl to její nejméně oblíbený měsíc roku. Jednoduše z důvodu, že poslední dobou musela zůstávat déle na ulici než v záchrance – záchranné budově pro ty, pro něž není místo nikde jinde.

Mohla být jen ráda, že neonemocněla. Nebylo to tak snadné – viry na lidi sice působily, ale umělá imunita potlačovala jejich vliv na organismus. Alespoň to byla teorie, kterou jí cpali do hlavy ve škole. Kolik na tom bylo pravdy, se neodvažovala zjišťovat.

Objala si pažemi hrudník. Mohla být jen ráda, že se nepotýkala s problémem velkých předností, které by jí v tom bránily. Alespoň to bylo nějaké pozitivum, když už ji kvůli tomu nechtěli přijmout mezi ostatní dívky jejího věku.

Vdechovala chladný vzduch nosem, vydechovala jej ústy. Zanechával za sebou mléčný kouř, jenž se stal tím nejzajímavějším, co mohla vnímat.

Lidé, kteří si cestu krátili ulicí, kde se na zemi krčila jako bezmocné novorozeně, si jí nevšímali. I v této době bylo běžné, že někteří, jimž to štěstí permanentně nepřeje, zůstávali bez střech nad hlavou.

Nikdo se nepozastavil nad tím, že je mladá. Nikomu nepřipadalo podivné, že není ve škole.

Přitáhla si k sobě kostnatá kolena. Na těle měla minimum tuku, který by ji mohl chránit před mrazem. A už i ta bunda měla svá nejlepší léta – i zimy, ty hlavně – za sebou.

Její nos byl studený, pokrytý nezdravou červení. Nikdy by si nemyslela, že zrovna bude ten chudák, co chytne rýmu. Ta se přitom, podle tvrzení několika skupin doktorů a odborníků na nachlazení, vymýtila.

Popotáhla. Hlen se v nose držel tak pevně, že ho nedokázala posunout hlouběji. A ten, co vytékal k hornímu rtu, si už nemohla hřbetem ruky setřít. Nechtěla si vzít to teplo, jejž jí tato pozice poskytovala.

Jak ona nenáviděla leden. Byl to ten měsíc po Vánocích, které měla dovoleno strávit pod střechou hezky v teple. Kdy pojídala cukroví, co jim tam pobožní lidé přinesli, pila teplý čaj, jehož kouř vlhčil její zvědavou dlaň.

Dnes na to mohla jen myslet. Ale to pomyšlení ji nutilo se litovat, zazlívat každému, že má co do úst a čerstvou vodu každý den.

Nenáviděla všechny, kdo kolem ní procházeli s úsměvy na rtech, nedokázala vystát ty blázny, kteří skočili na trik s povánočními výprodeji.

Ale ze všech nejvíc nenáviděla jediného muže – tvář, za níž si představila vše to trápení, jímž si musela procházet.

Měla na to právo. Směla, protože to byl on, kdo jí všechno vzal. Jehož vinou skončila na ulici bez jediného chutného sousta, jediného doušku vody, kterou už někdo před ní nepil.

Jeho obličej vídávala na obrazovkách čehokoli, co mohlo zpracovávat informace. Tam patřily nejen brýle, které se začaly nosit pouze na okrasu, ale také mobily, kožní implantáty a helmy motorkářů, kteří si ji odmítali sundat kvůli rozcuchům.

Otřásla se. Vzpomínka na Daniela Soudka, génia, jehož výtvor jí vzal tátu, s sebou přinášela jen další chlad. Samotná nenávist nehřála tak moc, jak si přála.

Zakázala si vůbec myslet. Nikdy to nedopadlo dobře, když vzpomínala. Nerada to dělala, vše, co za sebou v minulosti nechala, na sobě mělo tolik trnů a bodlin, že by mu mohl ježek závidět.

„Tady máš. Kup si něco," ozval se hlas odněkud nad ní.

Zaklonila hlavu, aby na dotyčného viděla. Světlé obočí vystřelilo vzhůru, když se její oči zaměřily na malý plastový obdélníček.

Ani to nebyl muž jako spíš někdo, kdo se snažil, aby vypadal dospěle. Neusmíval se, ani se nemračil. Jeho obličej byl jako vytesaný ze skály. Jen sochaři ujela ruka, když zkoušel zdokonalit nos.

Nedívali se na sebe dlouho. Brzy mladík odvrátil zrak, vrazil si ruce do kapes dlouhého tmavě modrého kabátu a kulhavým krokem vyšel pryč.

Nikdy nezapomněla na to, jak vypadal. Nazelenalá duhovka se jí vypálila do lebky, aby v hlavě zůstala už napořád.

Znovu se podívala na to, co jí dal. Byla to poukázka na porci jídla. Nejspíš vynechal oběd. Nebo jich u sebe měl víc, protože jeho postava rozhodně nevypovídala o tom, že by byl na striktní dietě nebo hladovce.

Zakručelo jí v břiše. Cítila, že bez jídla nevydrží dlouho. Alespoň ne bez teplého jídla, které už přes někoho neprošlo. Dokonce se pár hodin hladově koukala na své promrzlé prsty.

Dala by duši za teplou polévku. Nakonec nemusela ani zpívat a tančit, jako to dělali ti snaživci, s nimiž se musela dělit o teritorium.

Teď se naštěstí ztrapňovat nemusela – to dělávala hlavně v létě, když byli lidé déle venku. Měla svou jízdenku pryč z hladomorny a hodlala ji využít, dokud se mohla pohybovat.

Skryla poukázku v dlani. Instinktivně se rozhlédla kolem sebe, jestli to celé neviděl někdo z jejích spolubydlících. Měli oči a uši všude, nikdy si nemohla být jistá tím, že měla své malinké utržené soukromí.

Nebyla překvapená, když se její pohled sešel s pohledem starší známé. Linda musela být u všeho, co se v ulici stalo. Až se zvedne, přijde se k ní vyptávat. A bude to zkoušet tak dlouho, dokud dívka nepodlehne a neřekne jí vše, co chce slyšet.

Nejednou pomyslela na to, že by z ní byla výborná mučitelka.

Vrásky na starším obličeji se prohloubily, když stáhla vypelichané obočí. Mastné krátké vlasy, které se od poslední návštěvy kadeřníka prodloužily o tu délku, jakou mají nyní, jí vítr shodil do očí.

Dívka se jí nebála. Dostala dárek zaslouženě, Linda neměla právo ji soudit. Ano, možná nezpívala ani nehrála, ale zato se uměla tvářit jako ublížené štěně. A to zabíralo lépe než její skřek a pohyby postřeleného opilce.

Byla první, kdo se otočil. Stále na sobě její pronikavý pohled cítila.

Pomalu se zvedla na nohy. Bylo to těžší než včera – ne kvůli tomu, že musela víc bojovat s vlastní vůlí a leností, ale proto, že měla celé tělo ztuhlé a zesláblé.

Byla na tom i hůř, ale i tak ji mrzelo, že se dokázala pohybovat pouze s oporou. Byla unavená, promrzlá na kost. A hlavně hladová tak moc, že by klidně Lindu vykuchala rampouchem a pochutnala si na jejích střevech.

Jakmile si byla jistá tím, že nespadne do svého vyhřátého místečka, schovala ruce do kapes. Hůře se jí držela rovnováha, více se kolébala na strany, ale prsty tolik netrpěly, když nebyly vystaveny mrazu.

Na to, jak byla slabá, šla poměrně rychle. Vpřed ji poháněla touha po jídle a strach, že by někdo mohl toužit po ní. Nejednou se stalo, že ji prohledali. Zbili ji, když nic nenašli. Mohla být jen ráda, že si ji často pletli s mužem.

Brzy minula zvědavou ženu i jejího unaveného přítele, který si zahříval ruce ve vlastním podpaží. Nebyla si jistá, jestli už není mrtvý – ta strnulá poloha a nepříjemný puch mátly.

Když si přičichla k sobě, taky nevoněla zrovna vábně. Ale zvykla si na to. Už se ani necítila. A to bylo jediné pozitivum, jež s sebou přinášela ta otravná rýma.

Lidé, kteří nesli v rukou velké tašky s cetkami, u nichž si byli jistí obrovskou slevou, vytvářeli oblouky, aby u ní nestáli blízko.

Bylo obecně známo, že bezdomovci přenášeli nemoci. Na jednom webovém fóru se radikální maminka zmínila o tom, že její dítě od jednoho chytlo neštovice. Podle toho, co slyšela, dítě skončilo v léčebně, kde se ho snažili odnaučit se škrábat po celém těle.

Nikdo nechtěl riskovat, že by od ní něco chytil. V tu chvíli, kdy nad ní další růžovovlasá kráska ohrnula nos, zadoufala, že je rýma nakažlivá. Přála si, aby si vyzkoušela, jak se dýchá ucpaným nosem.

Nesledovala, kam šla. Více ji zajímalo to, že si mohla v prstech přehazovat poukázku. To jí nechávalo unavený úsměv na rtech.

Brzy se objevila v místě, kam moc lidí nechodilo – před zubařskou ordinací. Normálně by to ani nevnímala, ale zaujal ji ten dětský křik, který se zevnitř ozýval.

Bylo zvláštní, že ačkoli se v medicíně pokročilo o několik úrovní výš, stále byla oblíbeným nástrojem zubařů vrtačka a odvaděč slin.

„Stůj," zaslechla odněkud za sebou.

Naprázdno polkla. Na krátkou chvíli zatoužila po tom, aby u ní byl někdo jiný. Kdokoli, na nějž by mohl dotyčný mluvit.

Ale byla tady sama. Pravděpodobnost, že by mluvil s duchem minulých Vánoc, byla opravdu mizivá.

Nezastavovala se. Věděla, co by ji potkalo, kdyby to udělala. Proto ignorovala i další výzvy. Navíc dělala pravý opak – ještě přidala do kroku, aby od něj byla co nejdál.

Slyšela za sebou lupání. Podle toho, že se ozývalo co chvíli, usoudila, že jsou alespoň tři. O důvod víc zrychlit, aby ji nedostali.

„Na ni."

V ten moment, kdy se k ní dostala tato slova, vytáhla ruce z kapes a vyběhla. Nezajímalo ji, že narazila ramenem do chudáka, co si držel tvář na straně, kde mu pár zubů chyběla. Vlastně ho srazila dost silně na to, aby spadl. A zavazel dostatečně dlouho na to, aby si získala náskok.

Únava se na ní začala rychle podepisovat. Adrenalin, který doteď ovládal zkřehlé tělo, vyprchal téměř okamžitě. Nohy se pohybovaly samy od sebe, nedokázala je ovládat.

Kolena se jí podlomila, když před sebou uviděla zeď.

Slepička.

Jen se štěstím nenarazila hlavou do pevných cihel, z nichž byla stěna postavena. Dlaněmi se dokázala zastavit, ty však nemohla posunout níž, aby před nárazem uchránila nekrytá kolena.

Pád bolel, ale mnohem horší byly všechny představy, které se jí honily hlavou, když pomyslela na to, co všechno by jí mohli udělat.

Otočila se k nim čelem. Pomalu se vytáhla do stoje. Zády se opřela o stěnu, aby získala tu minimální oporu potřebnou k tomu, aby sebou znovu nesekla.

„Něco jí dal," prohlásila drbna Linda.

Zamračila se. Mohla tušit, že ji ta ženská práskne.

„Nechceš se rozdělit, Evičko?" zeptal se Bedřich – věrný poskok kohokoli, kdo má v hlavě víc pilin než on.

„Naserte si," zasyčela.

Netušila, kde se v ní ten vzdor bral. Normálně by si netroufla odporovat přesile, ale měla tak velký hlad, že by si pro jídlo šla přes mrtvoly. A bylo jí jedno, kolik jich bude.

„Můžeme to udělat po dobrém," namítl další z přítomných.

Eva si nebyla jistá, jestli se jmenoval Patrik, nebo Vašek. Většinou mu přezdívali vysokoškolák, protože jako jediný nevzdal studium, dokud nepřišel úplně o všechno.

Já jsem to všechno vzdala dobrovolně, abych studovat nemusela, pomyslela si.

„Vezmi nás s sebou," vyzíval ji.

Na to, že chodil na vysokou, moc rozumu nepobral, debil.

„Nic nemám," odsekla.

Bylo zbytečné to popírat, věděla to. Ale nic jiného ji nenapadlo.

„Tak to půjde po zlým," zavrčel Bedřich – někdy se mu přezdívalo spíš méďa Béďa – s neskrývanou radostí.

Stále hledal záminku k tomu, aby jí natloukl za to, že mu sebrala poslední kousek mýdla. A bylo vidět, že se třásl nadšením nad pouhou myšlenkou, která obsahovala Evu a modřiny na bledé kůži.

Eva vzala poukázku do ruky a skryla ji v dlani. Odmítala ji jen tak dát. Pokud to znamenalo, že se má pokusit bojovat, podstoupí to. Od táty si něco pamatovala, tak by nemusela skončit na zemi po prvním pokusu o úder.

Pomalu se k ní přibližovali. Jediná Linda zůstala vzadu a spokojeně se usmívala nad vývinem situace.

Tu kurvu těší, že dostanu do nosu.

Tiskla záda ke zdi, jako by ji nějaké kouzlo mělo skrze ni dostat na nástupiště 9¾. Bohužel si pamatovala, že kouzla jsou jen v knihách a naděje v příbězích, které jsou mnohem nepravděpodobnější než pohádky o létajícím hrnci.

Spočítala si v hlavě své šance. Už nemohla utíkat, doběhli by ji. Alespoň jeden z nich měl mnohem víc sil a energie než ona. A to, že na ni byli tři, ji stejně nenechalo se pohnout z místa.

Kdyby byla o pár let mladší, nejspíš by se na místě rozbrečela. Ale teď potřebovala být silná, aby si to sousto skutečně zasloužila.

Sevřela ruce v pěsti. Byla připravená se prát. Stejně už neměla co ztratit. A oni by si tu poukázku vzali, kdyby se nebránila. A ona chtěla žít dál s vědomím, že se o to alespoň pokusila.

Obestoupili ji ze stran. Vytušila, že to vymyslel vysokoškolák, nikdo jiný tolik rozumu neměl. A nebo jim to nemyslelo z hladu.

Jejím jediným spojencem byla zeď. Jen díky ní se nemusela bát, že by na ni někdo šel i zezadu. Přesto však nemohla být klidná, když na ni šli tak, že neměla šanci se vytrhnout a běžet pryč.

Klid, oni mají ve spodkách nasráno taky. Jen ne čerstvě, snažila se uklidnit.

„Ještě nám to můžeš dát dobrovolně a my ti něco necháme," promluvil ten třetí – s neznámým jménem, možná nový.

„Dostala jsem to já," namítla.

Impulzivnost se v koutě projevovala více než obyčejně. Nedokázala to ovládat, brzy po souboji i skutečně toužila.

Dlouho chtěla někomu nabít nos za to, čím si musela projít. A procvičit se přitom na chvíli, kdy před ní bude klečet samotný Daniel Soudek.

„Jestli to chcete, pojďte do mě," vyzvala je.

Navzdory tomu, že si byla jistá, že tímto si podepsala parte, se usmívala. Sníh už ani nebyl tak studený, když ji rudé tváře pálily a připravené pěsti se přestaly plně prokrvovat.

Schválně si pěstí poklepala na kapsu. Chtěla jim naznačit, aby se zaměřili tam. V tu chvíli to bylo to jediné, co dokázala alespoň trochu promyslet.

Doufala, že na ni půjdou postupně. Ale nemohla od nich očekávat férový boj, když bylo v sázce teplé jídlo – a hlavně na pár minut i střecha nad hlavou a možnost si zajít na opravdový záchod s mísou a prkénkem.

Neměla šanci dostat ani jednoho z nich. Vrhli se na ni jako hyeny na mršinu, podobně zněl i jejich smích. Jejich úsměvy byly široké, zuby vypadaly ostře. Bála se, že ji skutečně roztrhají na kousky.

Bránila se pouze kopáním. Na nic víc se nezmohla. Ruce byly v zajetí jako první. Proto využila toho, že ji pevně drželi, a zvedla se na loktech.

Její obyčejně lehké tělo se zdálo být těžší, než jak bylo běžné. Veškerou sílu, kterou v sobě dokázala nalézt, dala do kopu, jímž poslala k zemi jednoho z útočníků.

Zbytek ji však pevně držel i poté, co se jí lokty podlomily a ona padla koleny na zem.

„Ty jedna malá –"

Víc neslyšela. Tušila, že srazila vysokoškoláka, ten by neměl dost sil na to, aby zmítající se dívku udržel.

Ucítila silné pálení v oblasti střev. První, co jí přišlo na mysl, bylo to, že možná neměla zkoušet kontejner u mexické restaurace. Později se pálení změnilo na bodavou bolest, jako by jí někdo propichoval břicho miliony jehel.

Druhý kopanec do břicha jí skoro vyrazil dech. Vysokoškolák nebyl zrovna jemný. Byl naštvaný, že ho Eva poslala k zemi. Přesně ta Eva, které se vysmíval, že by ji unesl jednou rukou.

Ani si nevšimla, že by zavírala oči. Tma za víčky se občas změnila na červenou, někdy viděla měnící se tvary.

Zvedli ji. Už ji na kolenou nestudila zmrzlá zem. Což bylo na jednu stranu dobré, na tu druhou... řekněme, že si zrovna neužívala to, že se z jejích střev snažili udělat kaši.

Tiše zakňučela. Byla mnohem zesláblejší než předtím. Teď nedokázala pomyslet ani na to, že by měla pomalu odkráčet zpátky na své místo.

A mohla by vůbec po tom, co se stalo? Budou se jí smát, protože bude ta, co po sobě nechala šlapat.

„Prohledejte ji," přikázal vysokoškolák.

Pootevřela levé oko. Viděla trochu rozmazaně, přesto dokázala rozeznat obrysy těla. A líbilo se jí, že si mnul zadek.

Třeba si tejden nesedne.

V kapsách jí šátraly zvědavé ruce. Spokojeně se usmívala, když Béďa zaklel, jakmile narazil na kapesník plný hlenu.

„V kapsách není," upozornil velitele akce.

Otevřela oči dokořán. Věděla, že tady už všechna legrace končila. Nebyli to hlupáci, viděli, že něco u sebe měla.

„Drží to v ruce," poradila jim bezzubá Linda.

„Ukaž ruce," přikázal jí vysokoškolák.

„Naser si," odsekla stejně jako předtím.

Natáhl k ní ruce. Chvíli to vypadalo, že vezme její tváře dlaní. Ale to by ho předtím nesměla ztrapnit před ostatními.

Zavřela oči. Čekalo ji něco horšího.

Jeho nezvykle malé ženské dlaně narazily na dívčiny uši takovou silou, že dobrou minutu neslyšela nic jiného než hučení.

Nedokázala otevřít oči. Nic neslyšela. Ta dezorientovanost a neschopnost byla mnohem horší než bolest. To jí mohlo vzít naději na přežití dalšího týdne.

Někdo jí rozevřel pěsti. Až později jí došlo, že prsty od dlaně odtáhla ona, když si chtěla chytit hlavu.

Měla sto chutí se na místě rozbrečet. Ale ještě stále v ní vyhrávala ta bojovnost, jejíž plamen nedokázali uhasit. Ještě pořád sebou cukala, snažila se jim vytrhnout.

Hučení ustalo. Postupně se zeslabovalo, až to byl jen ten zvuk na pozadí, jejž už ignorovat dokázala. Dost na to, aby slyšela lidské hlasy.

„Tohle je bezcenný."

„Ani prodat to nemůžem?"

„Kdo by to koupil?"

„Můžem ji zkusit prohledat znovu, třeba to schovala někde jinde."

Tentokrát se jim nebránila. Neměla na to sílu. Byla ráda, že se dokázala udržet při vědomí.

Chystala se, že ucítí ty dotěrné prsty, které putovaly po celém těle. Byla si jistá, že nejen za účelem hledání poukázky. Ale nic se nestalo. Alespoň ne to, co očekávala.

Stisk rukou na pažích povolil.

Svalila se k zemi. Chtěla si chránit obličej tím, že by se dlaněmi opřela o chodník, ale nemohla je přinutit se propnout. Docela to bolelo, když se tvář seznámila s dlaždicí blíž, než by dovolila.

Slyšela spěšné kroky. Některé se vzdalovaly, jiné přibližovali.

Chlupatí.

Ještě nikdy neslyšela policisty raději než dnes.

„Vedla sis dobře," ozval se mužský hlas.

Pootevřela oko, aby se přesvědčila, že je to opravdu ten, kdo si myslí, že ji našel. Chvíli tomu nevěřila, ale neznala nikoho, kdo by na ni takhle jedním okem koukal.

Byl to on. Ten mladík, co se snažil vystupovat dospěle. Ten, kvůli němuž bila zbitá jako pes jen tak pro nic.

Chtěla mu zakroutit krkem. Přála si, aby v prstech držela ty jeho kroužky v uších a tahala za ně tak moc, až by mu je vyškubla. Chtěla mu vydloubnout i to druhé oko, když na to ten, co má to první, zapomněl.

„Prošla jsi zkouškou, Evo,“ dodal, když k ní podřepl. „Vítej u nezdarů.“