„Mohla bys zhasnout?" ozval se tichem nevrlý hlas.

Nenáviděla, když někdo svítil po večerce. Sice nepatřila mezi ty, jimž by pravidla něco říkala, ale svůj čas na spánek si hlídala. Nejednou z některého z rohů zaslechla, že se dotyčná musí vyspat do krásy. Dnes byla polovina jejích spolutrpících mimo pokoj.

Zopakovala jí to nejméně potřetí za posledních deset minut. Netušila, kolik pokusů o upozornění to bylo za celou dobu, kdy ulehla do postele, ale odhadovala, že by jí na to nestačily prsty ani na třetí ruce.

Ani tentokrát se odpovědi nedočkala. Netušila, jestli Kačena stačila za ten den, kdy se neviděly, ohluchnout. Možná ji někdo probudil zapištěním do ucha. Eva by to tipovala jen na sebe, ale nemohla s jistotou vědět, jestli nehýbe žlučí i dalším. Podle nespokojeného mručení, které se ozývalo pod ní, odhadla, že jich tady nejspíš bylo víc.

„Snažíme se spát," zavrčela znovu.

Ani neočekávala, že by zasněná bruneta poslouchala cokoli z toho, co říkala. Nespokojeně zamručela a otočila se ke světlu zády. Tělo měla stále rozbolavělé z toho, jak se na ní hromotluk Tom vyřádil. Přesto nelitovala jediného svého rozhodnutí. Možná musela být sražená na kolena, získat odřeniny, aby pak mohla vstát a nabít všem nosy.

Ale vlastní bolest ji ani tolik netrápila. Na tu fyzickou ani nemyslela. Myslí se jí proháněly myšlenky, které souvisely hlavně s Adamem. Nemyslela na něj jako na jednoduchý terč, na takovou oběť, k níž se uchýlila pokaždé, když potřebovala teplou náruč, ale jako na docela inteligentního génia. Alespoň na chvíli.

Co měl za lubem? Podle toho, že se neklepal jako drahý pes, odhadovala, že to nejspíš dostal rozkazem. Nebyla to žádná bokovka, na kterou u něj byla zvyklá.

Ačkoli brblala ještě dlouho, aby ta otravná světluška konečně zhasla – dokonce jí vyhrožovala tím, že jí zadeček rozdrtí v prstech –, usnout nedokázala. Události posledních několika dní, jež se jí snažily změnit život tím nejdrastičtějším způsobem, jí nedávaly spát.

Převalovala se z jednoho boku na druhý. I když se později tmy přece jen dočkala, ta příjemná únava, již měla pociťovat, když oční víčka konečně ztratila ten odporný nádech červeného odstínu, se jí vyhýbala velkým obloukem. Ze zoufalosti se nakonec posadila a strhla ze sebe deku tak agresivně, až se divila, že to zašustění neprobudilo kolegyni, která nahlas pochrupovala pod ní.

Dlouhými tenkými prsty si protřela oči, aby z nich dostala sliz, jenž se nahromadil v koutcích. Jakmile se dostal za nehty, neváhala a utřela prsty do nočního úboru, který sestával z překvapivě volného modrého trika a kalhot, u nichž by byla vděčná za mnohem tmavší barvu i menší uplost, aby se jí končetiny správně prokrvovaly.

Spustila nohy dolů z palandy a opřela se pažemi vedle nevýrazných boků. Několikrát jimi zahoupala v kolenou, jako by odkopávala imaginární míč Danielu Soudkovi do hlavy – nebo do mnohem citlivějších míst, které si pořádnou ránu zasloužily snad ještě víc. Pak, aniž by vyzkoušela, jestli nemá Olina ruku ven z postele, seskočila na zem.

Vyděšeného křiku se nedočkala, proto bylo logické předpokládat, že nikomu neublížila. Možná z toho byla i trochu zklamaná. Nějaké pořádné vzrušení by se jí líbilo. Už měla dost toho, jak dostávala do nosu jen ona. Chtěla, aby si to vyzkoušel i někdo jiný. Nebylo by ke škodě, kdyby to byl právě Tom. Nebo ten plavovlasý dlouhán.

Nezdržovala se tím, že by hledala boty. Udělala by ostatním tu radost a rozsvítila, ale věděla, že by se to dozvěděly uši vyšších lidí. S tím, jak jí hýbali žlučí, by si všechno jen zhoršila, pokud by si na ni zasedli. Jako by už tak nebyla vidět a slyšet.

Adam tvrdil, že ji vždy dříve slyší, než se k němu přivalí jako divoká vlna. Musela uznat, že něco málo pravdy na tom bude, ale samozřejmě ne vše. Měl ve zvyku dělat z komára velblouda, ze sebe geniálního siláka se schopností předvídat každý její krok. Občas mu nevěřila ani nos mezi očima.

Nechtěla odejít po špičkách, tak velké srdce a empatii neměla. Cestou ke dveřím, na nichž svítilo sotva viditelné zelené světlo, kopala do každého předmětu, jenž se jí dostal pod nohy. Nemusela se nutit k tomu, aby si místo bot představovala hlavu každého, který jí ležel v žaludku. Říkala tomu talent. Adam jí už několikrát vysvětloval, že je to zášť a není to nic, s čím by se měla chlubit.

Když se dostala ke dveřím, po hmatu našla drobné tlačítko, které je posunulo do stěny. Boty, jež tlačila před sebou, vykopala ven. Bylo jí jedno, komu patřily, však dotyčná se ráno ozve. Nejspíš její prst najde tu správnou osobu, ale to ji nyní trápit nemuselo. Teď se potřebovala provětrat, trochu se uvolnit a vyprázdnit hlavu.

Zpocená chodidla se jí lepila na podlahu. Ta ani nebyla nijak zvlášť čistá, to musela uznat i ona. Koště nemohla vidět dobrých několik let, mop možná nikdy. Divila se, že o bahno, které dovnitř nanesli agenti z terénu, nezakopávali i ostatní.

Její kroky samy od sebe směřovaly k nejbližšímu balkónu. Nebýval otevřený, ale ona znala několik dobrých způsobů, jak obejít systém a dostat se dovnitř. K tomu ani nepotřebovala mít trojciferné IQ, dokonce ani minimální inteligenci k otevření sklenice od zavařovaček.

Jak očekávala, balkón byl prázdný. S podivem zjistila, že se dveře snadno otevřely, sotva se k nim přiblížila. Myknula rameny a dlouhým krokem překročila práh, jenž dělil špinavou chodbu od ještě špinavějšího balkónu, na němž se válely zbytky cigaretových nedopalků, které ještě nestačil odvát vítr.

S povzdechem se opřela lokty o zábradlí. Neměla by tady být a už vůbec ne takhle pozdě v noci, ale nedokázala odolat kráse noční Olomouce. Měla výhled na místa, kam se projekt Inteligence nedostal, kde nehrozilo, že by se neonová světla vytratila. To samé se dalo říct o světelném smogu.

Z úst jí unikal mléčně zakalený kouř. Když byla malá, představovala si, že je to kouř z cigarety. S dětmi ze školy porovnávala, kdo vyfoukne víc vzduchu. Někdy se to zvrhlo tak, že se hádali, komu páchne víc – pak se snažili přijít na to, kolik tvarůžků muselo hrdinně padnout na bitevním poli růžového jazyka, aby smrděl tak moc.

Koutky jí zacukaly směrem vzhůru. Takové vzpomínky si nechávala v paměti, aby nikdy nezapomněla, že tento svět nabízí i něco hezkého.

„Ahoj," vytrhl ji z myšlenek chraplavý hlas.

Rychle otočila hlavu přes rameno. Musela přimhouřit oči, aby dokázala rozlišit stíny stěn od člověka, který se opovážil ji vyrušit. Nepoznávala žádný z rysů. Byla si jistá, že ho někde viděla, ale nedokázala křivky připojit ke jménu.

„Zdar," zamumlala nazpátek a otočila se před sebe. Nechtěla mu dávat najevo, že si získal její prchavý zájem.

„Přidám se," prohlásil a postavil se kousek od ní.

Zábradlí se prohnulo, když se o něj opřel její nový společník. Eva pocítila jemné chvění trubky, které se dostalo až k jejím loktům. Ale nepřinutilo ji to ruce stáhnout k sobě a místa se vzdát.

„Můžu?"

„Je mi to fuk," zamručela na odpověď.

Nedívala se na něj. Ačkoli jí oči ubíhaly směrem, kde vysoký muž s chraplákem stál, odmítala mu ukázat, že by o něm ráda zjistila víc. Stal se tím nejzajímavějším tady. Olomouc ve tmě mohla sledovat každý den, kdyby se jí chtělo ven z postele, ale podivíny, kteří se rozhodli nespat, aby se podívali na čerstvý vzduch, neviděla běžně.

Věnovala pozornost poblikávající reklamní ceduli. Nechápala, jak někdo mohl na slogan Protézu už čistit nemusíte skočit. Ona by si nenechala vytrhat všechny zuby, jen aby nemusela chodit na kontroly k zubaři. Sice to tam nenáviděla, ale možnost se zakousnout do jeho bledé smradlavé ruky ji tak lákala, že se tam jednou ročně ukázala.

Váha na druhé straně zmizela. Dlouhán si zašátral v kapse u kalhot. Viděla to pouze periferním viděním. Nakonec přece jen neodolala zvědavosti a nakoukla, co se snaží podivín najít. Doufala, že to není nůž, nebo něco tomu podobného.

Nebyla překvapená, když vytáhl malou lesklou krabičku. Normálně se v ní dala koupit krásná propiska, ale znala podsvětí Olomouce dost dobře na to, aby si nemyslela, že si chce na hřbet ruky zapsat její míry a jméno. A jakmile vytáhl i starý zapalovač, bylo jí ihned jasné, proč sem přišel.

„Chceš taky?" zeptal se a nabídl jí pozoruhodně krátkou tyčinku.

Nechápala, že mu to vůbec stojí za zapálení. Ale na druhou stranu si uvědomovala, že na delší neměl dost času.

„Nekouřím," bránila se a otočila hlavu zpátky.

„Je to hnusný," přitakal a dal si cigaretu do koutku.

Několikrát konec okusil rty, jako by zkoušel, jestli ji udrží, a sklonil hlavu k zapalovači. Eva si všimla záblesku teplého světla, když se objevila jiskra a po ní slabý plamínek, pak zmizelo i to.

„Tyhle starý hnusy by se měly vyhodit," poznamenala do ticha a klidu teplého večera.

Její společník krátce popotáhl. Chvíli se bála, že kouř schválně vdechne na ni, ale naštěstí se zdálo, že měl dost rozumu na to, aby věděl, že to není nejlepší nápad. Vedle jejího mléčně zakaleného kouře, jejž vydechla z teplejších úst, se objevil o něco tmavší. Přesto se v něm světla centra aglomerace neztratila.

„Proč to děláš?" zajímala se. „Dřív umřeš."

„Umřu tak, jak jsem žil. Mladý a krásný," odvětil a znovu se opřel lokty o zábradlí. Cigaretu držel mezi klouby ukazováku a prostředníku. „Proč ty spíš s Ohlídalem?"

„To je bonzák," zabrblala.

Bylo jí jasné, že se tím Adam vychloubá. Ale ještě nikdy jí to takhle nepodstrkovali.

„Z lítosti, asi. Je to fajn rozptýlení," odpověděla nakonec a posunula se od něj dál.

„Taky důvod za všechny prachy," ozvalo se z jeho strany.

Eva už ho nesledovala, ale podle toho, že se kouř obnovil, poznala, že si popotáhl znovu. Nechápala, co na tom těm ztroskotancům, kteří zůstali věrní smradlavým tyčinkám, chutná. Jí stačí to cítit. To je víc než dost.

Její sluch zachytil ještě něco jiného. Plavovlasý dlouhán byl kontrolován koutkem levého oka, to pravé hledalo zdroj křiku. Nehledala ani dlouho, nebylo těžké najít jednoho z mála lidí, kteří se staví na hlavu a odmítají spát.

Na menším nádvoří, nad nímž se balkón nacházel, bylo dětské hřiště. Už dávno si na něm děti nehrály, dokonce ani ty, které nějakým přičiněním osudu skončily tady. Stalo se z něj odpočinkové území, kde se dospělí sklouznou, přizabijí se na houpačkách a dají si do nosu při obraně hradu z písku.

Ale tam nikdo nebyl, proto usoudila, že se dotyčný – podle výšky křiku musela usoudit, že se jedná o muže, ačkoli Adam pištěl víc jako holka než ona – nachází až za zdmi, jež dělí jejich komplex od zapadlých uliček Olomouce. Nebylo to ani nijak překvapivé. Po tolika letech si zvykla na to, že se to občas stalo.

„Jsem rád, že už jsi zase na nohou," vytrhl ji z myšlenek chraplavý baryton.

Eva na něj otočila hlavu. Toho chudáka, pro nějž si Inteligence přišla, stejně neměla šanci zahlédnout. Její zájem se vrátil zpět na jejího otravného smradlavého společníka.

„Tys tam byl?" zeptala se bez obalu.

„Šel jsem náhodou kolem. Drby se šíří rychleji než jakákoli pěst."

„Tak vyzkoušíme, jestli jsou rychlejší než ta moje," zavrčela.

Už si připravovala pěst, že dlouhánovi ukáže, jak silná umí být, ale něco ji zastavilo ještě předtím, než ji vůbec pozvedla. Něco jí říkalo, že tomuhle by ubližovat neměla.

Vždyť on si ubližuje sám. Do pár let snad umře.

Vrátila loket na zábradlí. Nohama zacouvala kousek dozadu, aby se mohla opřít pořádně. Když našla ten správný úhel, rozkročila se, aby snáze udržela pozici, a hodila si blond vlasy na záda. Vítr měl ve zvyku jí zakrývat obličej zrovna ve chvílích, kdy potřebovala vidět.

„Vidím, že už je ti moje přítomnost nepříjemná. To nevadí, stejně už mi dohořela," poznamenal plavovlasý dlouhán a odhodil nedopalek na zem k ostatním. Konec oranžově světélkoval i nadále.

„Však jdi. Mně chybět nebudeš," odsekla.

Netušila, jestli to řekla ze vzteku, jejž na sebe měla, nebo prostě proto, že mluvila, jak jí huba narostla. Nedělalo jí problém říct svůj vlastní názor. Nedivila se, že neměla skoro žádné přátele. Pokud nepočítala Kikinu z ošetřovny, neměla nikoho.

„Ty jednou tvrdě narazíš, Evo."

Byla to poslední slova, která vypadla z jeho úst, než se vrátil dovnitř do tepla. K její smůle všechen smrad zůstal venku, jako by jí chtěl vynahradit to, že opět zůstala sama.

Nezeptala se ho, odkud zná její jméno. Věděl i o ní a Adamovi, tudíž bylo logické předpokládat, že ho zná právě od něj. Netrápilo ji to tak, jak by mělo. Nezajímalo ji, že se o ni někdo zajímá. U Adama měla jistotu, že bude vždy volba číslo jedna. Na druhou stranu by změnu i uvítala.

Otočila hlavu přes rameno v naději, že dlouhána ještě zahlédne. Zachytila pouze mihnutí se dlouhého stínu, který svého majitele následoval poslušně jako psa ocas. Nebo myšlenky na suché kalhoty sraby.

S krátkým povzdechem se narovnala a spustila paže podél těla. Místo na balkónu přestalo být dost zajímavé na to, aby rozpustilou mladou ženu udrželo venku. Neuběhlo ani několik minut od dlouhánova odchodu a blondýnka ho následovala dovnitř.

Ač si to nechtěla přiznat, vzbudil v ní zájem. Nemluvil jako ostatní, s nimiž prohodila pár slov, aby se neřeklo, že je němá. Píchal do vosího hnízda, přestože věděl, jakou povahu Eva má. Netušila, jestli to má označit za hrdinství, nebo důkaz toho, že si mozek z hlavy vykouřil.

Taktéž se nemohla zbavit pocitu, že už ho někde viděla. A nejen to, i slyšela. Mátl ji však ten pach. Snažil se ho zakrýt kouřem cigaret, aby ho nepoznala?