„Nic zlomeného tam není," ujistila ji ošetřovatelka.

Eva několikrát protočila se zápěstím. Byla ráda, že se jí nic vážného nestalo, přesto by byla mnohem radši, kdyby odešla s válečným zraněním. Takhle vypadala jako někdo, kdo přehnaně reaguje.

„Ale na to opatrně. Moc rychle bych s tím nehýbala," dodala malá tmavovlasá žena a instinktivně jí dala dva prsty na předloktí.

Eva se na ni podívala. Moc dobře se neznaly, ale dalo by se říct, že už spolu prohodily i pár milých slov. Vlastně to byla její oblíbená ošetřovatelka, protože neměla prořízlou hubu, jak by řekla.

Vytáhla jeden z koutků do pokřiveného úsměvu a sklopila pohled na své holé ruce, které byly ještě před chvílí prohmatávány ošetřovatelčinými zkušenými prsty.

„Bude to v pohodě?" zeptala se Eva nakonec.

„Ano. Ale trénink ještě tak na dva tři dny vynecháš," přitakala a stáhla ruce k tělu. „Ale moc se s Tomem do křížku nepouštěj. Neví, kdy přestat."

Asi nebude jedinej, prolétlo jí hlavou.

„Díky, Kris," vyslovila, když si byla jistá, že neplácne nějakou blbost, a spustila nohy z lůžka, na němž seděla.

„Je to má práce. Měla bys poděkovat Gabrielovi," namítla ošetřovatelka Kristýna.

Blondýnka se zamračila. Měla útržky, jen pár záblesků z toho, jak ji sem někdo táhl. Neviděla mu do obličeje, vlastně se ani nedokázala přinutit otevřít oči. Věděla jen to, že voněl jako perník.

„Jo, jo, jasně."

Stejně nevím, kdo to je, si doplnila ve vlastních myšlenkách.

Věnovala ošetřovatelce krátký pohled. Potřebovala slyšet jen jediné. Teď, když už se nemusela bát, že by zranění mohla mít následky, si přála odběhnout do své kabiny a schovat se pod peřinu. Nebo vyhledat Adama.

Adam byl možná lepší volba, když se nad tím zamyslela. Nad ním měla vždy navrch. A nyní ji její poraněné ego nutilo, aby si ho nahnala zpátky a zahojila.

„Evo, dávej na sebe pozor," prosila ji ještě Kristýna.

Ale marně. Evina tvrdohlavost jí nedovolovala dát na radu kohokoli druhého. Nezůstala naživu tak dlouho proto, že by ostatním věřila každou hloupost.

Jejího lítostivého pohledu si nevšímala. Bylo jí jedno, jak v jejích očích vypadá. Nezáleželo jí na ničím názoru, pouze na tom svém.

Když ji konečně propustila a Eva byla skrytá za několika rohy, zápěstí pořádně rozhýbala. Nebylo to proto, že by je měla ztuhlá, ale hlavně kvůli tomu, že kdyby to neudělala, dbala by na ošetřovatelčiny rady.

Brzy nato zjistila, že ty rady měly dobrý důvod a byly myšleny dobře.

S tichým syčením ruce spustila podél těla a několikrát zaklela – samozřejmě tak nahlas, aby to slyšel každý náhodný kolemjdoucí v okruhu několika metrů.

Nesnášela slabost. A ze všeho nejvíc tu svou. Ještě dokázala pochopit, když se Oliver ani nebyl schopný zvednout. Podle všeho neměl svůj den skoro nikdy, ale neodvážil se s tím komukoli svěřit. Nebo byl tak hloupý, že si tu hrdost potřeboval zachovat.

Eva mu byla v mnoha věcech podobná. Nevzdávala se, dokud ji nesrazili na zem tolikrát, že se ani nedokázala zvednout. Vytrvávala, aby ona mohla zasadit poslední ránu, až se její protivník vyčerpá. Naneštěstí se jim to oběma vymstilo.

Byla pevně rozhodnutá v tom, co udělá nyní. Nebyla ten typ, co si zalezl někam do rožku a plakal tak dlouho, dokud se nad ním Bůh nesmiloval. Tvrdá ruka života, jež ji vedla a trestala za každou chvilku slabosti, ji tohle odnaučila.

Vrazila si ruce do kapes. Ani tentokrát to nezůstalo bez odezvy. Tělo jí dalo jasně najevo, že jestli s ním bude zacházet jako se špinavým hadrem pokaždé, když na sebe bude mít vztek, oplatí jí to čtyřnásobně.

Skousla si ret tak silně, aby tu bolest zápěstí přebila. Zbytečně, bylo to jen horší. Ale potřebovala si dokázat, že nad svým tělem vládne, proto ret držela jako šelma svou kořist a volným krokem vyšla k Adamově kabině.

Mohla si vybrat kohokoli, na koho stačilo zvýšit hlas a on před ní poklekl, ale Adam byl nejsnadnější oběť. Protože pro ni měl slabost, nemusela se ani snažit, aby udělal vše, co po něm bude žádat. Dokud to nebude v rozporu s rozkazy velitelky.

Cestu tam znala nazpaměť. Trefila by tam i poslepu. Na ošetřovně trávila poměrně dost času, protože ji nutili se omlouvat těm, kterým ublížila natolik, že potřebovali lékařskou pomoc. Se svým zraněním tam mnohokrát nebyla. Co si pamatovala, tak od doby, kdy tam na začátku strávila týden, aby se dala dohromady, už tam nikdy tak dlouho nebyla.

Na chodbě nikdo nebyl. Všichni, kdo měli v programu trénink, byli natlačení v malých tělocvičnách, ten zbytek, co měl volno, nevystrkoval paty z postele.

Nevadilo jí to. Vlastně klid a ticho i ocenila. Hlavně proto, že když se na chodbě objevilo více než pět lidí, znělo to, jako by jich osmdesát. A to ani nemuseli patřit mezi ty hlasitější jedince.

Zastavila se u jednoduchých dveří. Pamatovala si, jak si ještě před pár lety nedokázala zapamatovat, že to jsou dvanácté v pořadí. Všechny dveře vypadaly stejně, to, že se často pletla, jí nikdo nesměl zazlívat.

Musela se hodně přemáhat, aby ruce z kapes vytáhla. Když už bolest konečně ustala, nabyla dojmu, že nad svým tělem zvítězila. Ale pokoušet znovu ho nechtěla.

Nakonec je vrátila zpátky, když zjistila, že takto to opravdu nepůjde. Poté mírně pokrčila levou nohu a několikrát do dveří kopla, aby na sebe upozornila.

K jejímu překvapení se ani po šesti sekundách nic neozvalo. To samo o sobě bylo hodně zvláštní, Adam na sebe obvykle nenechal čekat více než tři sekundy. A když se jednalo o ni, neváhal ani tu jednu.

Rozhodla se, že ještě chvíli počká. Možná jen usnul. Z jeho vyprávění vytušila, že na něčem pracoval celé noci a že spánek je jen pro ty, kteří nemusí myslet mozkem. Bylo hodně pravděpodobné, že se z krátkého šlofíka stal několika hodinový tvrdý spánek.

Stála sotva minutu, než ji to přestalo bavit. Vadilo jí, že tentokrát na něj musela čekat ona. A že nejspíš čekala zbytečně.

Propálila dveře pohledem. Tohle jí nepomáhalo. Nezastavilo to ani další kop – silnější než všechny předchozí dohromady –, jímž se snažila uklidnit tu sopku uvnitř sebe, která mohla každou chvíli vybuchnout.

K jejímu překvapení dveře povolily. Pohnuly se o tu píď potřebnou k tomu, aby si Eva uvědomila, že je odemčeno. A že by si ty dveře zasloužily vyměnit.

Tentokrát se ruka na odpor nezmohla. Zvědavost byla mnohem silnější než strach z bolesti a tíha Kristýniných rad. Přinutila ji opustit teplo a bezpečí hluboké kapsy, kde měla možnost v prstech obejmout jednu z Adamových tužek, kterou kdysi vzala, a natáhnout se ke klice.

Bylo jí jedno, že ji někdo mohl vidět. Nebyl to zločin, když se chtěla podívat na svého přítele. To, co s ním měla v plánu, se již s pravidly moc neslučovalo, ale stále to nebylo se zlými úmysly.

Stiskla kliku a dvakrát na ni poklepala. Nechápala, proč všude jindy byly obyčejné dveře, jen kabiny musely mít staré nespolehlivé krámy, do nichž se špatně dobíjelo, když se člověk nesnažil extra dlouho.

Stála by v údivu, kdyby dokázala myslet na cokoli jiného než na to, jak zalepit své ego. Dveře se před ní otevřely, lákaly ji, aby překročila přes nezvykle vysoký práh. Kdo mohl odolat?

Povytáhla levý koutek do křivého úsměvu. Do Adamovy kabiny bylo snadné se dostat, podobně jako s ním manipulovat. Byla si jistá, že jednou na svou přehnanou důvěru v lidi doplatí.

Vkročila dovnitř. Až teprve poté, co se rozhlédla, zjistila, že nejen že tu Adam nebyl, ale také se zdálo, že odešel ve spěchu. To by vysvětlovalo absenci zabezpečení na dveřích a rozházené materiály a výkresy po celé podlaze.

Byla to zvědavost, co ji přinutilo se otočit za sebe a dveře zavřít, aby nikdo jiný nemohl za ní. Byla to čirá dětská touha po poznání, co ji popohnalo vpřed, aby byla u stolu s několika lesklými předměty na něm.

Straky ráj, pomyslela si, když na ni zablýskal kousek stříbrného kovu.

Původně se domnívala, že se jedná jen o další kusy androidů, které s ostatními musela sbírat. Adam měl za úkol je rozebírat, pokoušet se zjistit, jak fungují, aby dokázal vytvořit jejich kopie. Na to, že to byl slabomyslný člověk, toho v hlavě měl docela dost, to musela uznat.

Ale brzy nato zjistila, že to nebyly jen náhodně rozházené plíšky. Na stole ležela celá ruka. Tu lidskou připomínala pouze tvarem, nebyla pokryta kůží. Realističnost jí však napovídala, že kdyby byla z masa a kostí, rozdíl by v tom neviděla.

Pomalu si stůl obešla. Nespouštěla oči z toho díla, jež před nimi mělo být skryto. Postupně si všímala detailů, které se s podobou s lidskou rukou neslučovaly.

Věnovala pozornost malým otvorům, jež se táhly v řadě podél hrany celé paže. Ještě nikdy neviděla celou část těla bez syntetické kůže. Jakožto jedna z lapek měla za úkol pouze zneškodnit cíl a dopravit ho na základnu, nikdy se o to víc nezajímala.

A možná měla. To, co viděla, bylo úžasné. Dokázala ocenit Soudkova génia. Ovšem ta krása v ní probouzela mnohem větší nenávist než doposud. A právem.

Mohla obdivovat vše nádherné, co Soudek stvořil. Mohla básnit o tom, jak překročil hranici života a smrti, že lidem konečně dal to, po čem toužili nejvíce. Kámen Mudrců k Elixíru života, jejich a k hoj. Ale nikdy z hlavy nevymaže to, jak jí vzali rodinu.

Postavila se přímo před stůl. Stála tak blízko, že se tělem téměř dotýkala hrany desky. Ruce už měla vytažené z kapes obě, aby mohla výtvor obdivovat i prsty.

„Evo?" protrhl ticho známý hlas.

Okamžitě škubnutím přitáhla paže k tělu. Za prudký pohyb ji tělo opět potrestalo další vlnou bolesti. Tentokrát už mnohem menší, než jakými ji obdarovávalo.

Otočila hlavu ke dveřím. Mohl to být jen jediný člověk. Věděla to, ale přes to se raději ujistila.

Kupodivu se nebála toho, že by ji za tohle stihnul trest. Adam by ji potrestat nedokázal. Bál se jí, zároveň ji však bezhlavě obdivoval. A ona se nebála toho využít kdykoli, kdy se dostala do problému.

„Tak tady jsi," řekla tak sebejistě, jak jen dokázala.

„Byl jsem... jen na chvilku venku," odpověděl na nevyřčenou otázku. „Co tady děláš?"

„Přišla jsem za tebou," odvětila a vytáhla oba koutky do úsměvu.

„Ach. Jasně. Chceš si pokecat? A tak?"

Něco se jí na jeho chování nezdálo. Nervózní byl téměř vždy, když měl s někým mluvit – hlavně s ní. Ale nikdy si dlaně neutíral do uniformy, když zrovna nešel z toalet. Ale podle toho, jak přešlapoval, usoudila, že službu mísy ještě nevyužil.

Něco před ní tajil. Mohlo to být důležité, mohla to být banalita. Na tom nezáleželo. Hlavní bylo to, že ona to vědět musela.

„Ty teď na něčem pracuješ?" zajímala se.

„No... ano," přiznal neochotně. „Vždycky na něčem pracuju."

„A mohl bys mi říct, co to je?"

Zkoušela, jak daleko ji nechá zajít. Byla schopná si informace získat jakýmkoli způsobem. Mučení se vyhýbala, to si šetřila na Inteligenci, až ji propustí ven chytat.

„Ne."

Takto rozhodné ne u něj ještě neslyšela. Měla dokonce podezření, že takové slovo nezná.

„Adame..."

„Nemůžu. Na rozkaz velitelky. Prosím, Evo... nepokoušej mě."

Pomalu došla k němu. Dávala si pozor, aby nepošlapala papíry, které byly rozházené po podlaze, přesto zaslechla šustění, jež jí dávalo vědět, že některé z nich se jejím podrážkám nevyhnuly.

Adam před ní necouval. Zpocené dlaně nechával na látce uniformy, už si je ani neotíral. Prsty látku tiskl a krčil, jako by byla jedním z těch papíru, jimiž ve spěchu ozdobil studenou dlažbu.

Nebylo jí ho líto. Adama možná měla ráda, alespoň trošku, ale to neznamenalo, že si nezasloužila znát odpověď na své otázky za každou cenu. I kdyby ho za to měla kopnout do kolene.

„Určitě je to další geniální výtvor," zkoušela mu zalichotit.

„Evo, prosím..." žadonil.

„Ty jsi tady ten génius, Adame. Ty jsi stavitel. Já bych si to nezapamatovala. Nejsem tak chytrá."

„Měla bys jít," odsekl.

Rty se mu třásly. Bylo na něm znát, že se musel hodně přemáhat, aby to vyslovil. To však neměnilo nic na tom, že byla Eva hodně zvědavá.

„Co kdybych dnes večer zůstala?"

„Prosím," zašeptal Adam s prosbou v očích.

„Líbilo by se ti to," nenechala se odbýt.

Adam spustil zpocené ruce podél těla. Všimla si toho, že jeho levá paže reagovala mnohem pomaleji. A vrzala.

Pochopila, na co ten vynález byl. Byl pro něj. Jeho nová ruka. Ale kdyby jí to řekl, byla by spokojenější. Tohle nemohla považovat za výhru.

„Sejdeme se u snídaně," řekl nakonec a kývl ke dveřím.

Jasný signál. Snažil se jí naznačit, aby odešla. Evu to už nebavilo, to byl jediný důvod, jejž uznávala, když se rozhodla, že by se mohla projít po chodbě a pokusit se vyhledat zábavu jinde.

Neotáčela se na něj. Prošla kolem, aniž by sklopila zrak na toho malého človíčka, kvůli němuž sem prvotně přišla. Jakmile překročila práh, zapomněla i na to, proč se rozhodla jít zrovna za ním.

Něco se jí na tom všem nezdálo. Pokud to měla být ruka pro Adama, proč byla dvakrát menší než jeho organická paže?