Naprázdno polkla, když se na ni otočilo padesát tři hlav. Do této chvíle doufala, že si z ní Adam střílí.

Většina přítomných si jí přestala všímat v ten moment, kdy se podrbala na zátylku. Nebylo to gesto, které je mělo znechutit – byla si dokonce jistá, že oni by se pokusili o horší, aby ji odehnali –, ale ukázala tím své obavy.

A taky že mám delší vlasy než všichni tihle holohlávci dohromady, dodala si v hlavě.

Několik očí na ní zůstalo ukotvených. Nevšímala si barev, jediné, co ji zajímalo, bylo to, že se koukaly na ni. A že patří těm několika zvědavcům, co se o jejím přesunu dozvěděli asi stejně brzy jako ona.

Někdo jí položil ruku na rameno. Leknutím sebou trhla. A ten hlas ji zneklidnil ještě víc.

„Ty jsi Kaizer?"

„J-jo," vykoktala.

Netušila, kam zmizela její odvaha. Doufala, že není schovaná někde daleko.

„Adam mi říkal, že přijdeš," dodal hrubým hlasem.

Až teprve nyní se na něj odvážila podívat. Bála se, že to bude někdo, koho zná. Naštěstí se nezdálo, že by jí ty zkoumavé zelené oči byly povědomé. Dokonce ani křivý nos nepoznávala, známé nebyly ani krátce zastřižené světle hnědé vlasy.

Mohlo mu být kolem čtyřiceti. To byl věkový průměr základny, ona patřila mezi ty mladší jedince.

Ale furt jsem starší než Adam.

„Řekl ještě něco?" zajímala se.

„Abych si tě nespletl s chlapem," odvětil s úšklebkem.

Kdyby Adama neznala, tipovala by, že si to vymyslel.

„Mám tě zařadit mezi ostatní. Prý ti tréninky s ženskýma nestačily. Šéfová má dojem, že ti přemístění pomůže."

„Skvělý," zabrblala.

Zvládla se uklidnit docela rychle. Tohle nebude poprvé, co nakope zadek chlapovi – a byla si jistá, že to nebude naposledy.

„Partnera máš u lavice. Ze začátku na tebe půjdeme jemně. Ale zkus mu nic nezlomit, Oliver je docela křehký."

Automaticky se podívala za něj. Opravdu si přála, aby to byl ten plavovlasý dlouhán, s nímž se srazila sotva před čtvrt hodinou. Ale dnešní den plný zklamání.

Přesto v sobě nemohla potlačit to nemalé nadšení při pomyšlení na to, jak zkroutí tomu plešounovi ruku za zády. Už se nemohla dočkat, až bude prosit o milost, až se před ní bude kroutit jako žížala.

Od pohledu skutečně vypadal křehce. Její partner se třásl. Mohla jen odhadovat, kdy se zhroutí na zem.

A já si na něm nic nevybiju.

„Pauza je o půl. Trvá pět minut. Pak je další kolo. Celkem jsou tři, abys trénoval výdrž," doplnil.

Nemohla si nevšimnout zvoleného rodu. Zřejmě byl natolik zvyklý pracovat jen s muži, že už pohlaví nerozlišoval. Což jí tak moc nevadilo, sama se za ženu úplně nepovažovala.

„Rozumím," přitakala.

I nervozita z ní opadla. Cítila se lehčí, když ji opustil ten strach z toho, jak to asi bude vypadat. Naštěstí se nezdálo být hrozné – alespoň ne tak, jak očekávala.

Poplácal ji po zádech tak silně, až skoro neudržela rovnováhu. Počastoval ji krátkým smíchem, který se jí ani trochu nelíbil.

Dál už nic neřekl. Ani nemusel, chápala, že rozhovor skončil. A že po něm následovalo to, proč sem přišla.

Sevřela ruce v pěsti. Klouby jí zbělely, jak na článcích, tak na hřbetu ruky. Chtěla zůstat připravená, kdyby se náhodou někdo rozhodl, že na ni nečekaně zaútočí.

Byla zklamaná, když se nikdo neodvážil. Po celou cestu, kterou k Oliverovi vážila, se rozhlížela kolem sebe – někdy je přímo vyzývala pohledem, aby zaútočili. Ale nikdo nebyl tak nepředvídatelný jako ona.

„Hej," upozornila na sebe, jakmile byla dostatečně blízko.

Oskar se na ni podíval. Ten prasečí obličej byl orosený potem. Vlastně celé jeho tělo vypadalo, jako by proběhl pouští.

„Ty jsi... ta..."

„Co ti nakope prdel. Jo," dokončila za něj. „Tak se zvedej. Chci jít spát ještě dneska."

Bez keců se postavil na nohy. Stále se třásl. Netušila, jestli to byl strach, nebo mu byla zima. Anebo obojí.

Neodporoval. Alespoň to na ni zapůsobilo. Což se o zbytku říct nedalo.

Nastoupili do řad – každý tam, kam patřil. Stála naproti vystrašenému muži, který jí každým dalším odvráceným pohledem zvyšoval sebevědomí, a usmívala se od ucha k uchu. Sice milovala výzvy, ale mnohem raději vyhrávala.

„Doufám, že je vám všem jasný, co máte dělat," zazněl místností trenérův zvučný hlas. „Máte poslední šanci jít na záchod, pak se tam dostanete až o první přestávce."

Rozhlédla se kolem sebe. Nečekala, že někdo z nich vystoupí z řady a dobrovolně půjde vykonat potřebu na toalety. Naštěstí včas zaregistrovala, že Oliver sebou cukal, jako by chtěl jít taky. Ale její pohled mu naznačoval, že pokud se hne z místa, nadělá mu z nádobíčka vajíčkovou pomazánku, jak ráda říkala.

Na opozdilce se dlouho nečekalo. Byli zpátky mnohem dříve, než doufala. Předpokládala, že se otočili k nejbližšímu rohu, aby byli zpátky brzy. Možná je za to trestali.

„Pravá strana útočí. Levá se snaží bránit. Nezapomínejte na to, že i obrana se dá využít jako protiútok."

Ty kecy neposlouchala. Nebyly pro ni důležité. A hlavně to byly rady, ty se naučila ignorovat jen pár dní poté, co se na základnu dostala.

Sledovala Oliverovy škubavé pohyby. Byla si jistá, že proti ní neměl jedinou šanci. Mohla zůstat stát na místě a on by se k zemi zhroutil sám, jen by na něj zavolala.

Poušklíbla se a postavila se do útočné pozice. Měla štěstí, že trefila stranu – i všichni kolem ní se postavili podobně do postoje, který se učil v prvních několika lekcích.

Jakmile měli útok povolen, vyběhla na Olivera jako lovec na kořist. Plešatý chlapík se ani nestačil pořádně postavit a už ho váha skoro šedesáti sedmi kil skolila k zemi.

Netušila, jestli tohle má dělat celou půl hodinu.

Zvedla se z něj a dupla nohou o zem.

„Máš nízko těžiště," poznamenala. „Musíš se sehnout."

Oliver jí neodpověděl. Ani to nevypadalo, že by slova hledal. Vyškrábal se na nohy jen silou vůle, se stejnou námahou se i narovnal.

Připravila si pěsti. Tohle u žen dělat nesměla. Ony používaly jiný styl boje, než byly surové praktiky zdejších mužů. Ale Eva byla svá, nejraději používala kombinaci obou.

A v akci na to stejně nikdo nemyslí, problesklo jí hlavou.

Netrvalo to ani pár sekund a Oliver se opět válel na parketách. Tiše sípal, chytal dech, který mu unikal jen z nosních dírek. Hrdlo se mu svíralo kdykoli, kdy se nad něj žena s dlouhými blond vlasy naklonila.

„Vstávej," pobízela ho.

Líbilo se jí, že nad ním měla navrch. Ten pocit vítězství ji naplňoval takovým blahem, jaké dlouho nepoznala. Hlavně proto, že doposud porážela pouze ženy a Adama – což nebyla žádná konkurence.

Neměla nejmenší tušení, kolikrát ho povalila na zem, než zvedl ruku nad hlavu na znamení kapitulace.

Měl docela výdrž, ale to na ni dojem neudělalo. Už potkala hodně takových, kteří se báli to vzdát. Možná si trochu toho obdivu zasloužili, ale považovala je spíše za hňupy.

„Fajn," sykla na něj a o krok odstoupila, aby jeho ruku viděli i ostatní.

Doufala, že jí dají dalšího protivníka. Tentokrát někoho, kdo zůstane na nohou déle než pět sekund. Ale zase aby nebyl až moc dobrý, zatím netoužila po tom ochutnat trpkost porážky.

Sledovala, jak se Oliver naposledy zvedá. Všimla si, že už se nedokázal narovnat, pouze si držel paži u břicha. Bála se, že na ni vrhne zbytky svačiny, protože to nevypadalo, že by večeři měl.

„Pauza!" zakřičel trenér.

Tiché skřeky a tupé rány ustaly. Všichni přítomní se posadili na zem a prohmatávali si místa, kam dostali úder. Eva chápala jejich potřebu prohlédnout si válečná zranění, ale ona se tímhle nezdržovala.

Seděla na zemi a koukala se po ostatních. Musela si najít náhradu za chudáka Olivera, který – alespoň podle zvuků – hodil obsah svého žaludku do nejbližšího rohu.

Vyhledávala plavovlasého dlouhána. Nerada si přiznávala, že ji svým způsobem i zaujal. A spolknout tohle bylo velmi těžké. Hlavně když muži byli něco, čeho měla vždy dostatek.

Nakonec hledání vzdala. Nikdo, koho si prohlédla, se mu ani trochu nepodobal. Všichni plavovlasí byli buď malí, nebo měli vlasy tak krátké, že netušila, jestli si je nespletla s pleší.

„Ahoj," přerušil tok jejích myšlenek poměrně hrubý hlas.

Trhla sebou. Nevšimla si, že by někdo nový přicházel.

„Čau," pozdravila ho nazpátek.

„Viděl jsem, že nemáš chlapa."

Propálila tmavovlasého svalovce pohledem. Naštěstí se včas zastavila, než řekla nějakou pitomost, které by mohla někdy v budoucnu litovat.

„Odpadl," přitakala po chvíli.

Doufala, že se nabídne jako náhradník. Vypadal jako hora svalů. Takovéto typy znala. Moc dobře věděla, že hromotluci, kteří mluvili takhle – a hlavně křížili paže na hrudníku, aby každý mohl obdivovat vypracované bicepsy –, toho v hlavě moc nemají. Nemusel by být problém ho porazit nějakou lstí.

„Viděl jsem, jak jsi ho přeprala. Jsi fakt drsná, kóčo," poznamenal stejně přihlouplým hlasem.

Povytáhla obočí. Ještě ji nikdo nechválil za to, že byla agresivnější. Vždycky ji jen peskovali a křičeli po ní, že ty vlasy nejdou přilepit zpátky a že za zlomené nehty se platí.

„Vlastně to bylo –"

„Skolila jsi na zem toho nejslabšího blbečka," přerušil ji a zašklebil se. „Ten poseroutka padá i sám, když nemá svůj den."

Stáhla rty do pevné linky. Ten tón se jí vůbec nelíbil. Znělo to jako... výsměch.

„Proti opravdovýmu chlapovi bys neměla šanci, bloncko," dodal a odplivl si.

Slina dopadla jen těsně vedle její nohy. Ale nakvasilo ji to stejně, jako kdyby ji trefil.

Ukázala na něj prstem. To moc často nepoužívala, téměř vždy to schytal Adam, na kterého to už příliš nepůsobilo. Ale na nováčka by mohlo.

„Divil by ses," zasyčela skrze semknuté rty.

„Tak si to rozdáme, ne? Ty a já. Půl hodiny tréninku."

„Pokud si chceš nechat rozmlátit ksichtík..."

„K tomu se nedostaneš," namítl a kývl za sebe. „Tak se zvedej. Bloncko."

„Nejsem blond," upozornila ho. „To je pochcaná sláma."

Hromotluk se nad tím nepozastavil. Poznala na něm, že musel dlouho přemýšlet nad tím, jakou barvu má vlastně sláma. A jakou moč.

Neváhala dlouho. Protivník se jí líbil. Byl to někdo, kdo si ránu – ne jednu, ale minimálně padesát – do rozkroku zasloužil. Botou. S podpatkem. S bodcem na konci.

Nemusela se nutit k tomu, aby si místo člověka před sebou představovala obličej Daniela Soudka. Tohoto umouněnce mohla skolit s takovou dávkou agresivity, jakou v ní vyvolával.

Vytáhla se na nohy. Zjistila, že ji trochu bolí kolena z toho, jak na ně neustále padala, když srážela Olivera k zemi. Ale tuto myšlenku poměrně rychle zahnala. Nemohla si dovolit pochybovat o sobě ani o svém těle. Mohlo by ji to stát pýchu.

Pomalu šla za ním. Nevzbuzoval v ní respekt, vlastně se jí zdál být... slizký. Jako někdo, ke komu by se v životě nepřiblížila bez toho, aby předstírala, že není žena.

Vzpomněla si na skupinku opuštěných lidí, s nimiž strávila velkou část svého života. Vybavila si těch několik scén, po nichž ona skončila na zemi, kde si máčela tvář v kaluži vlastních slin. To v ní rozproudilo vztek.

Sevřela ruce v pěsti. Nevědomky. Ucítila to až tehdy, když byl stisk tak silný, že jí zaryl neupravené nehty do dlaní.

Už dlouho si potřebovala vybít zlost na někom takovém.

„Budeš rád, pokud si ještě někdy zavrzáš," zasyčela na něj skrze semknuté rty.

Postavila se právě včas. Brzy nato, co oba zaujali své pozice, zazněl signál na konec pauzy. Ten libozvuk lahodil jejím uším. Spojila si ho s pěstí v nezvykle malinkém nose, jenž čněl z hranatého obličeje jako stožár ze starodávného korábu.

Víc signálů k útoku nepotřebovala. Ten jediný jí stačil k tomu, aby okamžitě vystartovala a vyskočila tak vysoko, jak jí to odřená kolena dovolila.

Trik, který na Olivera zabíral pokaždé – a i na ženy, s nimiž běžně trénovala –, byl její sázkou na jistotu. Nikdy se nedržela pravidel, jež se jí snažili její instruktoři vštípit. To ona byla paní hry. To ona udávala pravidla, podle nichž se bude hrát.

V letu natáhla ruce tak, jako by chtěla obejmout svou sto dvaceti kilovou spolubydlící. Nohy byly připravené ke kopu do citlivých míst, kterým říkala vypištěná oblast. Hlavně proto, že když to zkoušela na Adamovi, dočkala se úspěchu v podobě tak perfektně ženského pištění, že by se za to své měla stydět.

Nic netrvalo ani jedinou sekundu. Možná proto bylo těžké vstřebat tu skutečnost, že skončila na zemi s bolestí v oblasti pod žebry, kam ji udeřila pěst.

Ta bolest byla dost uvěřitelná na to, aby si uvědomila, že to není noční můra. A že by se měla přestat držet kolem místa, kam dostala ránu, a pokusit se zvednout na nohy.

Měla před sebou ještě necelou půl hodinu. A chtěla všem tady dokázat, že je silnější než kdokoli z nich. A hlavně to chtěla dokázat sama sobě.

„To bylo rychlý, bloncko," poznamenal její soupeř a natáhl prsty z pěsti, aby si je mohl prohlédnout. „Stačila mi poloviční síla."

Přetočila se na břicho. Odtud už bylo snadné se vytáhnout na čtyři a do stoje. K tomu nepotřebovala více než jednu ruku, což ocenila.

Jakmile opět stanuli tváří v tvář proti sobě, spustila paži, jíž si objímala útlý hrudník, podél těla. Za to byla potrestána jen o chvíli později další šokovou ránou bolesti. Tentokrát ji však zadržela skousnutím spodního rtu a hrdým zdvižením ostře osekané brady.

„Nemáš šanci," stála si za svým.

„Tak se předveď."

Nemusel to říkat dvakrát. Vpřed ji poháněla její horlivost a touha po malicherném vítězství, jež jí mělo přinést tu krásnou spokojenost a pocit, že něco dokázala. Zpátky si držel ten zbyteček pudu sebezáchovy, jenž jí zbyl.

Vyběhla proti němu jako divoká zvěř ke kořisti. Prsty měla připravené k uchycení toho širokého krku, sevření. Ani nohy neztrácely jistotu v kroku a skoku, jenž následoval.

Ovšem její protivník byl rychlejší. Než se k němu stačila dostat dostatečně blízko na to, aby mu mohla zasadit jedinou ránu, chytil ji za zápěstí a silně je stiskl.

Měla pocit, že jí je rozdrtí. Stisk sílil s každým dalším cuknutím, jímž se snažila vysvobodit. K tomu všemu se přidala i bolest v podžebří a ztráta citlivosti konečků špatně prokrvených prstů.

„Tomáši!"

Najednou stisk povolil. Spadla na zem, na kolena. Brzy nato se svalila na bok, aby si mohla obejmout hrudník.

Styděla se za sebe. Za svou neschopnost, za to, že vydržela tak málo. Netušila, že by se odvážil jí ublížit víc, když ji považoval za ženu. Naivně doufala v to, že nad ním měla výhodu.

Někdo ji chytil pod pažemi a vytáhl na nohy. Skoro nic plně nevnímala, ale dokázala rozeznat vůni čerstvého perníku od potu, jímž byl muž nasáklý.

Pak si vybavovala jen to, že si přehodil jednu její paži kolem krku a odtáhl ji na ošetřovnu. A že byl asi dost vysoký, protože chodidly sotva dosáhla na zem.