Teplé jídlo. Měla ho dostatek už několik let, a to o něj nemusela ani prosit.

Užívala si každé sousto, které si vložila do úst. Jako jedna z mála si vážila jakkoli velké porce. Nevadilo jí, že občas musela vynechat večeři kvůli tréninku. Nestěžovala si, když jí někdo sebral oběd, protože měla zrovna obcházku.

Ale pod tou skromností a spokojeností skrývala i jiné vlastnosti, k nimž se dostal pouze ten, kdo měl k truhle, kde byly uzamčeny, klíč.

Nabrala si na lžíci další trochu bramborové kaše s masem. Spíše než plnohodnotný pokrm to připomínalo jednolitou polévku – nebo lépe, obarvenou vodou s neurčitou vůní a podivnou chutí.

Eva to už pár let ani nevnínamala. Od té doby, co ji Adam našel na ulici, uplynulo sedm let. Za tu dobu si zvykla na spoustu věcí. Třeba na to, že když se bude snažit, nebude o hladu.

„Můžu si přisednout?“

My o vlku...

Zvedla zrak od polévky, kterou bezmyšlenkovitě míchala. Nebylo těžké dotyčného najít. Naštěstí se jako první před někoho postavil, až poté promluvil, aby toho, komu chtěl zprávu doručit, nevylekal.

Usmála se, když se její modré oči setkaly s tím jediným zeleným, které bylo organické. Tomu druhému se vždy vyhýbala – děsilo ji. Až moc jí připomínalo, proč a kvůli komu všechno ztratila.

„Jasně. Je tu volno,“ přitakala.

Volno bylo v celé jídelně. V tu dobu, kdy Eva večeřela, si všichni ostatní dávali odpočinek před náročným tréninkem.

Adam vytáhl oba koutky do celkem přirozeného úsměvu. Moc se jí nelíbil, jedna jeho část vypadala více uměle než lidsky, ale stále to byl Adam, komu patřil. Na to si musela pamatovat.

„Myslel jsem si, že budeš tady,“ prolomil to krátké ticho mezi nimi.

Lavice, proti níž seděla, se mírně prohnula pod vahou jeho těla. Eva věděla, že většinu té hmotnosti tvořily umělé implantáty, kterých za těch sedm let přibylo tolik, že je ani nepočítala. Adam – ta organická část – byl vlastně docela drobný mužík.

„Nechtěla jsem čekat, až na mě nic nezbyde,“ prohlásila a položila lžíci na stůl. „Co sem přivádí tebe?“

„Věř tomu, nebo ne, ale hlad. Taky potřebuju jíst,“ odvětil.

„Myslela jsem si, že jediná důležitá část tvýho těla, která by měla být organická, je tvůj –“

„Bezva, každej to vědět nemusí,“ přerušil ji ihned.

„Nikdo tu není,“ namítla blondýnka s úšklebkem.

„Ale ty ženský mají oči a uši všude.“

Povytáhla světlé obočí. Ale nic nenamítala. Měl pravdu, to popřít nemohla.

Adam položil svůj talíř na stůl, vedle něj opřel i své lokty. Evě už nedělalo problém sledovat lesk umělé paže. Předtím se třásla strachy, ale postupem času si na to zvykla.

Dlouho se na něj nevydržela koukat. Nebylo to tím, že by se styděla – ona se nestyděla před nikým, to byla ta výhoda společných sprch –, jako spíš kvůli jeho pohodlí.

Věděla, že měl problém snášet dlouhé pohledy do očí. Jeho oko nestačilo kmitat z jednoho na druhé, to červené používat nechtěl. Nosil přes něj pásku.

„Tak co chceš?“ zeptala se narovinu.

Neměla ráda, když někdo chodil kolem horké kaše. Takové zdržování mohlo stát někoho život.

Nebylo těžké odhadnout, že s ní chtěl mluvit. Adam do jídelny nechodil, pokud zrovna nebyla sýrová špejle. Většinu času trávil ve své pracovně, kde prakticky jedl i spal.

Občas si musela připomínat, že tam nemá noviny na vykonávání dalších potřeb. Stačilo vědět, že veškerou močovinu mu z těla odvádějí hadičky do váčků, které vyměňuje.

A my musíme používat hajzly.

„Musím něco chtít?“

Jediný pohled stačil k tomu, aby z něj vymáčkla víc.

„Dobře. Ano, mám ti něco vyřídit od šéfové,“ doplnil.

„Co?“

„Nechce tě pustit ven.“

V ten moment se nedokázala ovládat. Sevřela ruku v pěst a praštila do stolu tak silně, že talíř s pokrmem převrhla.

Nevnímala, že něco takového udělala. Když její tělo ovládaly impulzy, nacházela útěchu pouze v rozbíjení. A když to nebyl nos, musela si najít náhradu.

Vzpamatovala se stejně rychle, jako se na moment ztratila. S jediným mrknutím mozek opět převzal kontrolu a přinutil ji se podívat na spoušť, kterou její chvilka bez sebekontroly udělala.

Zvedla ruku k bradě. Trochu ji ještě brněla, ale nebylo to nic vážného. Rozhodně ne nic, s čím by si hojivé masti neporadily.

„Už dobrý?“

„Dokud ses nezeptal, byla jsem v pohodě,“ zavrčela.

Netušila, kde se to v ní bralo. Byla připravená mu obmotat své dlouhé prsty kolem krku a tisknout ho tak dlouho, dokud by neřekl něco, co by se jí líbilo.

Nádech, výdech, Evo. Nádech a výdech. Jednou budou lízt do prdele tobě, ne ty jim.

„Proč mě nechce pustit?“ zeptala se už o něco klidněji.

„Možná kvůli tomuhle,“ odpověděl jí a ukázal na louži. „Pořád to neovládáš.“

„To protože mě pořád nasíráte,“ bránila se.

„Kaizer...“

„Jsem Eva. Mimo akci jsem jen Eva, jasný?“

„Fajn. Evo. Chtěl jsem tě bránit, dobře? Snažil jsem se jí vysvětlit, že jsi fakt dobrá. Ale venku potřebujeme jen spolehlivé lidi, kteří nezabijou kohokoli na potkání.“

„To je pitomost,“ odsekla.

Jeho hruď se vzedmula, když naplnil plíce kyslíkem. Ruku zvedl k rukávu, pod nímž skrýval spoj mezi umělou paží a pahýlem, co po jeho ruce zbyl.

„Ten den, kdy jsme se potkali poprvé, jsi ze mě div nevymlátila duši.“

„Choval ses jako pitomec.“

„Byla to zkouška.“

„A ty sis to zasloužil.“

„Dobře, jinou situaci,“ vyhrkl okamžitě.

„Ne, mně se tohle líbí. Zase mám chuť na tebe skočit a dokázat ti, že tě přeperu.“

Počastoval ji krátkým mlčením. Občas bylo těžké s ní mluvit – hlavně když byla naštvaná. Nebyl jediný, kdo žil s pocitem, že kterákoli jiná žena by zareagovala méně přehnaně.

Obrátila oči v sloup. To bylo to poslední, co hodlala ke konverzaci dodat.

Štvalo ji, že s ní jednali jako s dítětem. Byla starší než některé další zdejší dívky a stále se k ní chovali, jako by měla méně rozumu než batole.

Bylo těžké si získat respekt, ale bylo ještě mnohem těžší si jej udržet. Toho se držela, to bylo její pravidlo číslo jedna. To, že to nikdo jiný nechápal, její problém nebyl.

„Šéfová si myslí, že by ti prospěl tvrdší trénink.“

Když si všimla, že promluvil, byl už u čtvrtého slova. Musela si domyslet, co byly ty první tři.

„Tvrdší? Copak už tak netrénuju jak kůň?“ zabrblala podrážděně.

„Myslí si – a já jsem na to tak trochu kývl –, že by bylo fajn, kdyby sis ten vztek měla kde... vybít.“

„Ale to dělám,“ namítla.

„Nemůžeš trénovat s holkama. Viděl jsem tě, slušně jim nakopáváš prdel.“

„Díky.“

„To nebyla pochvala.“

Rozmáchla pažemi, jako by chtěla obsáhnout celou místnost. Nebo praštit neviditelné duchy, kteří seděli vedle ní.

„Jsi citlivka.“

„Budeš trénovat s muži.“

„Ani za zlatý hovno. S nima se prát nebudu. Natáhnou mi!“

„A třeba ti to konečně srazí hřebínek,“ odvětil a zvedl se od stolu. „Hele, já jsem to nenařídil. Můžu být rád, že je jim prospěšnější můj mozek.“

„No, ty se neozývej. To, co děláš, je úplně nejvíc zvrácený.“

„Včera večer jsi mluvila jinak.“

„Jdi do prdele, Adame,“ zavrčela a propálila ho pohledem.

Nebylo fér sem vytahovat něco, co se stalo včera. Žila ze dne na den, nezajímalo ji, že se včera vyspala s tím prvním, kdo jí přišel pod ruku. A už vůbec si nechtěla přiznat, že to byl zase Adam.

Jejich vztah by se dal označit za zvláštní. Moc si nesedli, byli si povahově podobní asi jako komár se slonem. Adam byl poměrně krotký poslušný služebník, zatímco Eva odporovala téměř každému rozkazu, který dostala.

Za tu dobu, kdy musela přežívat na ulici, se naučila, že se člověk musí spolehnout jen sám na sebe. Všichni ostatní, které by k sobě pustila blíž, by toho jen využili.

Proto byla ten uživatel. Nutila ostatní si myslet, že by měli být jejím zájmem poctěni. To jí usnadňovalo manipulaci s takovými poslušnými pejsky, jakým byl třeba Adam. Bylo jednoduché ho požádat úplně o cokoli.

Na druhou stranu si ho vážila i jako přítele. Byl jediný, kdo se k ní vracel, ačkoli ho odmítla tolikrát, že jí na to nestačily prsty na rukou a na nohou dohromady. On byl jistota, že se vždy měla za kým vrátit.

Ale občas jí lezl na nervy. Ne občas, vlastně většinou. Jen málokdy se dokázala přenést přes to, že papouškoval jakýkoli rozkaz – a že většinou ten rozkaz nešel od ní.

Adam bez dalšího slova odešel.

Svůj talíř nechal na stole, pokrm zůstal netknutý. Podle toho poznala, že hlad byla záminka k tomu, aby s ní mohl mluvit i jinde než posteli, až ona dostane chuť.

Dlouho neváhala. Její porce patřila hadru těch chudáků, kteří za trest musí uklízet. A stále měla hlad.

Natáhla se pro talíř. Z jídla se ještě kouřilo. A chutnalo i trochu jinak než to její. Bylo to kořením, nebo tím, že to bylo Adamovo? Nezabývala se takovou malicherností. Pro ni bylo důležité jen to, že se to dalo jíst.

Docela rychle přišla na to, že talíř není bezedný. Lžička brzy narazila o plast, z nějž byl talíř vyroben. Upozornila dívku na to, že svou šanci na naplnění žaludku už měla.

Mlsně si olízla rty. Nebyla plná, ale to jí její spokojenost vzít nemohlo. Pro tuto chvíli vrněla blahem a hladila si malou bublinu, kterou měla pod kůží na břiše.

Bylo sotva půl paté. Pro ostatní to bylo moc brzy na večeři, ale pro ni je to ten pravý čas. A když skončila, táhlo na pátou – čas na krátkou procházku před tréninkem.

Tento harmonogram jí vyhovoval. První roky se jí to snažili ztížit každou zmínkou o učení. Netrvalo to ani měsíc a zjistili, že její talent spočívá v něčem jiném než ve stavění a upravování androidů.

Měla přirozený talent ničit vše, co jí přišlo pod ruku. Což by v normálním životě bylo spíše na škodu, ale tady ukázala, že se to náramně hodí.

Narovnala se a propnula záda. Ucítila, jak se svaly uvolnily, když zaslechla lupnutí v oblasti krční páteře.

Litovala toho, že to neslyšel i Adam. Líbilo se jí, když dával nevědomky najevo, že něco nesnese.

„No nic,“ zamumlala si pod nosem.

Naskládala talíře na sebe, lžíce vložila do horního z nich. Poté se docela elegantně zvedla na nohy a zacouvala od mokrého stolu. Nechtěla, aby někdo zjistil, že je to její práce.

Nádobí odložila na stůl u stěny. Neměli pevně dané místo, kam nádobí patří. Vybíral se volný stůl. A jí se zalíbil ten, který byl nejblíž od velkých dveří.

Jakmile měla prázdné ruce, vyhrnula si rukáv standardního úboru – šedého trička s dlouhým rukávem a černými volnými kalhotami –, aby zkontrolovala čas.

Dvakrát poklepala na display hodinek. Zasvítily oranžově, což znamenalo, že její čas pauzy se pomalu chýlil ke konci. Po chvíli se objevil čas, který viděla i na hodinách nad dveřmi.

Pro jistotu si prohlédla svůj denní harmonogram. Pokud měl Adam pravdu a opravdu ji přesunuli k mužům, museli jí vše překopat.

Zamračila se, když na ni číslovka 17:15 - 19:30 se slovy trénink v areálu Z2 bíle zablikala. Nelíbilo se jí, že jí zkrátili pauzu. A už vůbec se jí nezamlouvalo to, že se musela plahočit až do areálu Z2.

Spustila ruku s hodinkami podél těla. Nepotřebovala mapu k tomu, aby se dostala tam, kam potřebovala. Znala tohle místo moc dobře – možná i lépe než většina lidí, kteří tu žili.

Měla na přesun patnáct minut. Zdálo se to jako dost, ale bohužel znala ostatní. Věděla, že hlavní tepna bude ucpaná nedočkavci, kteří se chtějí dostat na záchod a zpátky na cvičiště.

Proklínala Adama za to, že se jí nezastal. Ano, neočekávala, že by se za ni postavil někdo takový, ale doufala, že když už s ním z lítosti spala, mohl se za ni zkusit přimluvit. Ne ještě přitakat na to, že by ji měli hodit do těžší kategorie.

Jídlo v žaludku stále žbluňkalo. Při chůzi to bylo nepříjemné, nemohla myslet na nic jiného než na to, jak ráda by se položila na záda a prsty si prohmatávala břicho.

O své agresivitě věděla. Tolerovali jí to déle, než si myslela, že budou. Ani neměla důvod být naštvaná, když bylo jasné, že přesně něco takového se stane.

Ale to neměnilo nic na tom, že se musela prodírat davem. Že do ní strkali velkými lokty takovou silou, že narážela na ty, co byli na druhé straně. A všichni se museli překřikovat, aby jim nebylo rozumět jediné slovo.

Už jen to ji odrazovalo od toho, aby pokračovala. Mohla se vykašlat na harmonogram, mohla se natáhnout a simulovat. Ale Adam by ji napráskal. A to riskovat nechtěla, už tak měla u šéfové dost vroubků.

Brzy tlačenici vzdala. Zacouvala zpátky do chodby, odkud do hlavní tepny vešla, a podbarvila svou porážku několika barvitými expresivy. Podle toho, že se na ni několik mužů otočilo, usoudila, že to bylo dost nahlas.

Nezbývalo jí nic jiného, než aby si to celé obešla. Naštěstí na cvičiště existovalo několik cest – z několika důvodů, ale ten evakuační měl největší váhu –, proto se jen stačilo zorientovat.

„Hej!" zakřičela na dlouhána, který do ní vrazil.

„Promiň!" křikl nazpátek.

„Dávej bacha, debile!"

Mladík by se dočkal pochvaly za to, že se omluvil, kdyby to nebyla Eva, do koho vrazil. Pro ni žádné výjimečné „prosím" a „děkuji" neplatí. Zákony ulice byly tvrdé i na slušnost – na tu se tam ani nikdy nehrálo. 

Ještě naposledy se za ní otočil. Výraz jeho obličeje napovídal, že byl ženinou hrubostí překvapen. V podstatě nikdo ji netipoval na někoho s tuhým kořínkem a tvrdou skořápkou. Její tělo vypadalo křehce, nohy že zbytek sotva udrží. Nebylo divu, i ona by tomuto předsudku propadla, kdyby se neznala.

Muži. Musela si začít zvykat na to, že mezi nimi ještě moc respektu neměla. V základně jich od jejího příchodu přibylo na dvě stovky, ale ona z nich znala slabou osminu – ty, s nimiž se buď pustila do křížku, nebo s nimi skončila tam, kde to měla před kostelem zakázáno.

Občas se tomu musela zasmát. Rodina ji vedla k počestnému životu bez hříchů a sebemenších provinění. Byla si jistá, že nejméně polovinu seznamu, který byl kdysi sepsán, porušila. A nejen jednou. A ještě na to byla i pyšná.

Naštěstí to nechal být. Jen nevěřícně zavrtěl hlavou, nadzvedl nezvykle široký spodní ret a myknul rameny. I Eva pochopila, že válečná sekera zůstane zakopaná. Nakopat zadek mu může na cvičišti, pokud bude mít tu možnost – a to štěstí, že plavovlasý dlouhán bude mít trénink ve stejnou dobu a na stejném místě.

Stáhla si níže tričko, které se po nárazu vyhrnulo výš, než měla ráda. Pak si dlaněmi srovnala záhyby, jež se vytvořily, vypnula téměř plochý hrudník a zvedla bradu co nejvýš. Adam se nejednou trefil do černého, když poznamenal, že by se měla lépe, kdyby se narodila jako kluk.

Chlapi, zdůraznila si v hlavě.

Otočila se na patě směrem pryč od davu. Nehodlala vyčkávat, až se uvolní cesta. Do té doby zmešká začátek tréninku – a začátek tréninku, kdy si mohla vybrat soupeře, zmeškat nechtěla.

Plavovlasý dlouhán se otočil ještě jednou, tentokrát už skutečně naposledy. Nestihl však nic jiného než jen rychlý pohyb blond ohonu, který dívku následoval jako pes svého pána.