Tak nečekaně se nás do džungle vydávalo jedenáct. Enzo vypadal, že se pomalu začíná těšit, přestože stále vrhal posmutnělé pohledy na Evangelinu. Jak už jsem se ale sama přesvědčila, tenhle týpek si nenechá zkazit náladu snad ničím a vždy si najde důvod, proč si uchovat úsměv na tváři.

Mě do smíchu moc nebylo. Dneska jsme měli zmizet v tom tropickém porostu a nevylézt z něj po další tři týdny. Pak tady ještě byla ta věc s vrtulníkem – někdo totiž spálil drátky. A do třetice přede mnou pochodoval David Smith, který se mi protivil čím dál víc.

,,Takže, v tomhle pořadí, jak stojíte, půjdeme celou dobu. Nesnažte se na vlastní pěst objevovat okolí a jestli si budete muset odskočit, vždy řekněte a ostatní na vás počkají," vykřikoval David zepředu naší skupiny pokyny.

Upravila jsem si popruhy batohu. Dostala jsem své místo za panem Grahamem a před tátou. Řekla bych, že lepší flek jsem si ani nemohla přát. Hned ob jednoho člověka dopředu byl Alex. V čele skupiny samozřejmě David, náš zadní voj tvořil Howard.

,,Dámy a pánové, vítejte v džungli ostrova hadů!" rozpažil David nadšeně ruce, než zmizel v hustém křoví. Naše skupina se pomalu rozešla kupředu. Když jsem stanula těsně před zeleným houštím, naposledy jsem se ohlédla.

Moře bylo klidné. Slunce zářilo a jeho hřejivé paprsky mě hladily po odhalené pokožce. Tohle je ta pravá letní atmosféra. Nejradši bych se vyvalila na pláži a s úsměvem si užívala lenošení.

,,Děje se něco?" vrátil mě táta lusknutím prstů zpět do reality. Zavrtěla jsem hlavou. S povzdechem jsem se prodrala zelenými listy a doběhla pana Grahama.

Přestože bych se nejradši otočila na patě a uháněla zpět na pobřeží, musela jsem přiznat, že džungle byla opravdu...

,,Úžasné!" zašeptal mi za zády táta. Když jsem se na něj otočila, viděla jsem ten úsměv, který mu poskakoval na tváři. Já bych tohle asi zatím neřekla, ale zajímavé to tady určitě je.

Možná i víc než to.

S jemně usmívajícími se rty jsem tiše obdivovala všechny ty barvy. Tolik odstínů zelené jsem si snad nedokázala ani představit. Nemohla jsem spustit oči z nádherných pestrobarevných květů, které byly zpravidla větší než má dlaň.

,,Nádhera," řekla jsem si v duchu, ale vzápětí mi odpověděl pan Graham. Takže jsem promluvila nahlas.

,,To ano. Mě se nejvíce líbí tahle," ukázal Alexův táta na růžovo fialový zvonkovitý květ, který visel nad našimi hlavami. Tvarem připomíná... ,,Nemohla by to být příbuzná fuchsie?" zamračila jsem se a přemýšlela, jak je taková podoba možná.

Pan Graham se zasmál. ,,Opravdu jsi v biologii dobrá. A jak zjišťuji, tvůj okruh znalostí je mnohem větší a netýká se jen hadů," dodal a já nekontrolovatelně zrudla. Tolik chvály jsem si nezasloužila. Vždyť já jsem tady ani nechtěla být. Nebo už se to změnilo?

Sklopila hlavu a zadívala se na své boty. Ještěže byl ke mně Nathan Graham zády a neviděl, že jsem byla červená jako rajče.

Kvůli neproniknutelnému porostu jsme po celou dobu postupovali pěkně pomalu. Cestu vpřed nám prosekával David s obrovskou mačetou, jejíž ostří se jen lesklo, jak s ní máchal kolem sebe. Stále však musel dávat pozor na to, aby nepřekvapil nějakého hada. Nebo aby ten had nepřekvapil jeho.

Upřímně by mi ani tak nevadilo, kdyby ho nějaký škrtič trochu přidusil. Horší by však bylo dostat se bez průvodce zpět na pláž. Jen kvůli tomu jsem se k němu stále chovala jako kamarádka. V hloubi duše jsem mu ale nevěřila.

,,Rory!" syknul táta, dal mi ruku na rameno a donutil mě zastavit. Zvednul ruku a na něco ukázal. Přimhouřila jsem oči do korun stromů a mezi změť zeleně, až jsem spatřila to, co on. Musela jsem se usmát.

Na převráceném kmeni, který byl porostlý mechem a obtočený liánami, se v celé své kráse rozvalovala užovka červená. Jako bych viděla Harryho, Hermionu nebo Rona. Ale tenhle kousek byl o něco větší. Abych byla přesná – asi o metr.

,,Kolik myslíš, že má?" zašeptal mi táta těsně u ucha.

,,Nevím, ale tak tři metry," prohlížela jsem si hadovo tělo. Vypadalo to, že odpočívá. Jestli budeme tiše, nepodaří se nám ho vzbudit.

,,Nepřipadá vám na tom něco zvláštního?" přidal se David, který se vedle mě zničehonic objevil. Leknutím jsem poskočila a šlápla tátovi na nohu. Ten se ale ani nehnul. Oči měl přišpendlené na červenočerném šupinatém těle a zbytek světa jako by pro něj přestal existovat.

,,Ne?" podíval se na něj zmateně Enzo, jenž vůbec nevěděl, která bije. S tou svou havajskou košilí by mohl s rozkvetlými rostlinami kolem soutěžit o to, co je barevnější. Při té představě jsem se ušklíbla.

,,Ano, užovka červená přece dorůstá maximální délky dvou metrů," odpověděl našemu průvodci Howard Wills, který sem přišel ze samého konce, aby se na hada taky podíval. Nezapomněl hodit významný pohled na Enza. Tady se někdo vytahoval...

,,Přesně tak," přitakal David.

,,Proč je teda tahle užovka mimo normy?" narážel na hadovu délku Alex. Letmo jsem se na něj koukla, ale tak, aby si toho nevšimnul. Ani jsem se nemusela snažit – byla jsem mu úplně ukradená.

Vůdce expedice se narovnal a na hlavu si narazil klobouk. ,,Je to tímhle ostrovem. Vše je tady jinak. Na tohle si dávejte pozor – hadi, které tady potkáme, jako je třeba tato užovka," ukázal na kmen, ,,jsou vždy větší, než jsou naše míry."

,,Znamená to, že jsou nebezpečnější?" ozval se zezadu Max. Asi to byl Max. S bratrem se po sobě podívali a otočili se zpět na Davida, který přikývnul. ,,Mějte oči na stopkách, budeme pokračovat," zavelel a vrátil se do čela skupiny.

,,Stihnul jsem to." Ani jsem si nevšimla, kdy táta sundal batoh, vyndal z něj blok a tužku a načrtnul užovku. Teď už jeho obrázek obsahoval i datum, čas, teplotu vzduchu a popis hada. Jen jsem na ty informace kulila oči.

,,Neboj, za chvíli to pro tebe bude taky reflex," utrousil a rukou mě popohnal vpřed. Zdálo se mi to zvláštní, ale opravdu jsem začala přemýšlet nad tím, že není špatné dělat si poznámky.

Ony přece nemusí být jen o stavu krajiny či velikosti těla toho a toho hada. Mohla bych si zapisovat i své postřehy co se záhadné osoby Davida Smithe týče, nebo si kreslit ty úžasné tvary listů a květin...

Jo, dospěla jsem k závěru, že musím mít deník pořád po ruce. Teď už se možná zdá pozdě, ale jen co se zastavíme, zápisník s tužkou vyndám a budu ho mít připravený.

K mé smůle jsme stále pokračovali v cestě. Připadalo mi, že už necítím nohy.

,,Mami, já už nemůžu," postěžoval si Josh. Nebo snad Max? Ne, rozlišit od sebe Willsovic dvojčata podle hlasu pro mě byl opravdu nadlidský úkol. Už jsem vykoumala, že Josh má znamínko na pravém líčku, zatímco Max ne. Ale hlasové projevy mají úplně stejné. Ať už to jsou slova nebo podivné skřeky.

To však nic neměnilo na tom, že mi jeden z nich mluvil přímo z duše.

,,Tati, kolik je hodin?" otočila jsem se a chvíli šla pozpátku.

,,Budou tři," skenoval táta ciferník svých náramkových hodinek. ,,Asi," dodal a já nešťastně zavyla. Šli jsme už snad šest nebo sedm hodin v kuse a přestávky jsme měli jen čtyři po dvaceti minutách. To bylo žalostně málo.

,,Bolí mě nohy, mám hlad a jsem unavený," zívnul nahlas Max. Nebo Josh.

,,Miláčku, půjdeme už jen chvilku, pak si sedneme a budeme odpočívat. Podívej, tamhle je..."

Zbytek rozhovoru jsem už neposlouchala. Paní Willsová se zřejmě snažila své dvě ratolesti nějak zabavit, aby stále šlapaly dál. A já se tak těšila, že jejich naléhání donutí tu mašinu vepředu aspoň na chvíli zastavit. David měl očividně stále plno energie, protože se oháněl mačetou, až kolem něj stonky lítaly.

,,Taky budeš chtít odvézt pozornost, když ti řeknu, že mě bolí nohy?" zeptala jsem se táty. Pobaveně si odfrknul. ,,Nevím. Ale já už skoro nevím, co to nohy jsou," odpověděl a já vyprskla smíchy. Kdyby byl pan Graham o metr blíž, tak bych mu poplivala záda.

Ani tohle však nikoho nedonutilo zastavit. Všichni se prostě řídili podle Davida. On byl náš vůdce, proto měl jistou dávku naší důvěry. Právě teď jsem však doufala, že přijde k rozumu a zavelí přestávku. Snažila jsem se k němu vyslat myšlenku, ale bylo mi to prd platné.

Začínalo se pomalu stmívat. Šli jsme šnečí rychlostí, to ano, ale pořád jsme šli. Proto mě udivilo, že jsme se dostali tak daleko. Nevěděla jsem, jestli můžu s jistotou říct, že slunce zapadá, protože pod korunami stromů bylo šero pořád, ale myslela jsem si to. Všechno se zdálo nějak temnější.

Sledovala jsem i Davida. Čím větší byla tma, tím obezřetněji se pohyboval. Z tváře mu vymizel jeho frajerský úsměv a nahradil ho ostražitý a vážný výraz. Třeba neměl na noci v džungli hezké vzpomínky.

,,Stát!"

Všichni se hned zastavili. David před sebou zapálil nějaký klacek a otočil se na nás.

,,Tady přenocujeme, udělejte si pohodlí," pokusil se povzbudivě se usmát. Já tam ale spíš než povzbuzení zahlédla obavy. A ty se nepochybně pojily s nadcházející nocí.