Jestli táta z toho mého výbuchu už konečně pochopil, že mi jsou hadi ukradení, aspoň k něčemu by to ,,překvapení" bylo. Jenže on se tvářil tak žalostně kvůli tomu, že nejsem štěstím bez sebe z cesty na ostrov hadů, že tohle možná ani nepostřehl.

Neměla jsem na výběr, tak jsem po chvíli civění do tmy před sebou popadla telefon, vytočila známé číslo a netrpělivě čekala, až někdo na druhé straně drátu moje volání vyslyší. Po třech minutách horlivého vyzvánění někdo ve sluchátku ospale zachraptěl.

,,Hele Rory, šílená jsi, to víme obě, ale volat mi ve tři ráno opravdu není zrovna normální. Ty už vážně potřebuješ cvokaře."

,,Je to důležité, Sally." Ta holka upřímností nikdy nešetřila. Hlavně co se týká mé osoby. V ten moment jsem ale postrádala sílu se s ní hádat.

,,Tak fajn. Když to jsi ty... Povídej, jsem jedno velké ucho," odpověděla a už mi bylo jasné, že se probudila dostatečně na to, aby mi byla schopna porozumět. ,,Kam jedeš na dovolenou?" zeptala jsem se.

,,Nakonec je to teda Řecko," zajásala, z hlasu jako by jí zmizela všechna ospalost. Část její radosti se přenesla i na mě, ale zdaleka ne natolik, aby mi dokázala zvednout náladu, tak jak se jí to zatím vždycky dařilo.

,,Moment, to jsi mě vzbudila jen kvůli tomu, aby ses mě zeptala, kde budu trávit prázdniny?!" vyčetla mi. Musela jsem dát telefon dál od ucha, jinak by mi asi prasknul ušní bubínek. ,,Jasně že ne! A neřvi tolik! Nejsem hluchá," snažila jsem se mluvit co nejtišeji, ale tak, aby mě na druhé straně Sally slyšela.

,,No jo, tak už to vyklop," zašeptala nazpět.

Nádech. Výdech. To zvládneš, Lorelei Addamsová. Prostě se poděl o své pokažené prázdniny.

,,Táta chce jet na tři týdny na Kahakai,."

,,Moment, můžeš to zopakovat?"

,,Táta chce strávit tři týdny na ostrově Kahakai, nacházející se někde v Tichém oceánu, jehož povrch je zarostlý džunglí a prolezlý hady."

Jakmile jsem to vyslovila, došel mi plný význam toho všeho. Měla jsem co dělat, abych se nesesypala.

,,Tak to mě poser," zanadávala Sally po dlouhých minutách ticha. Z hrdla se mi vydralo ukřivděné uchechtnutí. ,,To jsi nečekala, co?"

,,Tak zaprvé, tohle slovo jsem nikdy neslyšela. Zadruhé – co to tvého tatíka sakra napadlo?" V jejím hlase jsem zaslechla náznak rozhořčení, a tak jsem si před sebou dokázala představit její nechápavý obličej.

,,Tak to se ho budeš muset zeptat sama. Já už na to nemám sílu. To kvůli tomu, že jsem vstřebávala tuhle úžasnou novinku, jsem nebyla schopná ti zavolat dříve," dala jsem se do vysvětlování, proč můj hovor musela vzít v tak nenormální dobu.

,,Podle mě bys mu měla říct, že tě prostě hadi neberou. Třeba bys pak měla pokoj," navrhla pohotově Sally řešení mého problému

,,Sally... Sama víš, že přesně tohle mu udělat nemůžu. Kdybych mu řekla, že ani mě hadi vůbec, ale opravdu vůbec nezajímají, kdo ví, jak by to nesl. Už jen kvůli tomu, že jsem mu zbyla jen já." Pečlivě jsem volila slova. Ty vzpomínky moc bolí, než abych je tady vytahovala.

,,Já vím, já vím. Ale tři týdny je strašně moc. Polovina kluků už si někoho najde na koupališti nebo na pláži či v lese u táboráku. Na tebe nikdo nezbude."

Jak ji mohlo zrovna tohle napadnout? To je to poslední, co bych teď řešila. Přesto... uhodla jsi, Sally. ,,Díky za podporu, Sally. Moc si toho vážím," odfrkla jsem si. ,,Zatímco ty si budeš nabalovat krásné opálené Řeky, já budu odhánět komáry v nějakém pralese."

Podle šustění v reproduktoru jsem moc dobře pochopila, že se Sally snažila zadusit smích. Moc se jí to však nedařilo. ,,No jo, každý má svůj úděl."

,,Sally!" křikla jsem na ni a hned se polekaně zaposlouchala, jestli se něco neděje. Dům však setrval ve stejném tichu jako před chvílí. Vydechla jsem úlevou a hlas opět snížila do šepotu. ,,Nesnaž se mě naštvat víc, než jsem teď." Přes všechen ten hraný vztek bych se taky nejradši začala smát.

,,No jo, už jsem potichu. Ale možná máš nějakou tu šanci."

,,O jaké šanci to mluvíš?"

,,Hele, půjdeme na to matematicky. To ti vždycky šlo. Mně teda moc ne, ale jsi chytrá, určitě to pochopíš. Takže – asi padesát procent hezkých kluků průměrně našeho věku se bude potulovat po pláži a na koupáku. Dalších dvacet procent bude v lese. Dvacet procent se bude zdržovat v centru města a devět a půl procenta už někoho má. Jaký je závěr?"

,,Že ti zbývá půl procenta?" Ano, matika vždy byla kamarádka, ale ani to mi nepomohlo, abych pochopila, co tím chtěla Sally říct.

,,Přesně tak. No, a to půl procento jsou právě ti, co tráví prázdniny mezi hady v pralese," ukončila své povídání Sally a mně bylo jasné, že tohle je nejchytřejší věc týkající se matiky, co jí kdy vyšla z pusy a zároveň ta největší blbost, jakou jsem kdy slyšela.

Popadl mě takový záchvat smíchu, až jsem se skutálela z postele. Sally to zase dokázala, má nálada vyletěla z bodu mrazu nahoru jako na horské dráze.

,,Ty jsi šílená."

,,Nevím, kdo otravuje svou kámošku ve tři ráno a vylívá si u ní srdíčko," oplatila mi stejnou mincí.

,,Takže si myslíš, že bych měla jet, protože – jak sama říkáš – je půlprocentní šance, že si na téhle dovolené někoho najdu?" pokusila jsem se dostat její šílený matematický vzorec do jedné věty.

,,Tak nějak. Spíš to bude míň než jedno procento." Někdo mi musel moji Sally někam unést. Tohle není ona. ,,Ty jsi rozený Albert Einstein."

,,Hele, Rory, nechci dělat nějaké ukvapené závěry, ale ty pojedeš tak či tak."

Chtěla jsem něco namítnou, ale nešlo to. Protože Sally měla – ať se mi to líbí nebo ne – pravdu. Už tehdy při zavření dveří jsem litovala, jak jsem zareagovala, když mi táta dal do ruky letenky. Takže bych určitě nechtěla zažít, jak by se tvářil, kdybych mu řekla, že nikam nejedu.

I když se mi představa vlhké džungle, šupinatých těl na každém kroky a hmyzu poletujícím všude kolem ani předtím moc nezamlouvala, od začátku jsem musela tušit, že v tom tátu nenechám.

,,Děkuju, Sally. Jsi úžasná."

,,Vždyť já vím, jinak bys mi nevolala. Kdy teda odjíždíš?"

,,V pondělí."

,,Vždyť to už je pozítří!" vyjekla Sally.

Pozítří! To slovo mi v hlavě spustilo alarm. To jsem si dříve neuvědomila, že odjezd je tak blízko? Ani jsem se nepodívala na ty letenky, jen jsem věděla, že tátovi v pondělí začíná dovolená. Mělo mi dojít, že ji chce využít co nejvíce.

,,Už to tak bude."

,,Tak... já nevím, asi si to užij? Vím, že máš těch hadů už plné kecky, ale zkus to. A co ty víš, třeba tam potkáš hada úměrného tvému věku." Před očima mi probliknul Sallin zlomyslný úšklebek. Přesně jsem věděla, kam tím mířila a nedokázala jsem se ubránit mírnému červenání.

,,Ty jsi vážně nepoučitelná mrcha," zakroutila jsem nad ní hlavou. ,,Ale no tak, nebuď na svou vrbu Sally taková. Rory, prosím tebe, vždyť už ti bude sedmnáct, měla by ses začít koukat kolem sebe," dodala s náznakem starostlivosti. ,,Slib mi, že si to vezmeš k srdci."

,,Slibuju, a ještě jednou děkuji Sally."

,,To je moje holka. Příště mi můžeš zavolat i jindy, ve tři v noci to opravdu není nejvhodnější," neodpustila si a já jsem zaslechla, jak zívla.

,,Pokusím se. Teď ale ode mě budeš mít na tři týdny pokoj. Pochybuju, že na tom ostrově bude sprcha, natož signál," stačila jsem si ještě v rychlosti postěžovat. Připadalo mi to tak absurdní, až se o mě opět začal pokoušet zoufalý smích. Signál bude v džungli asi tak, jako by byla žirafa v Grónsku.

,,A když už s tebou mluvím, tak mi pozdravuj pana Charlese Darwina. Naposledy jsem ho viděla před dvěma týdny."

,,Můžeš se spolehnout. Zítra mu to vyřídím." Sally hady moc nemusí, ale vždy si u mě vynutí, aby mohla vidět Darwina. Nějakým záhadným způsoben ji tenhle had vždy přitahoval. ,,Tak se měj a ulov nějakého pěkného Řeka," rozloučila jsem se.

,,To se vsaď. Řečtí kluci těšte se, přijíždí Sally Spiegelmanová!" Ta Sally je fakt praštěná. Takhle by se jí měli ti Řekové spíše bát.

,,A ty se nenech sežrat nějakým hadem, byla by tě škoda. A pamatuj, nikdy nevíš, co tě může potkat. Třeba se tam to půl procento opravdu objeví. Posílám pusu," zašeptala, než telefon ohluchnul.

V jedné věci má pravdu. Nikdy nevím, co mě čeká. Použiju slova Forresta Gumpa: Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš. A možná se i dovolená na Kahakai může proměnit na něco víc než jen utrpení. Abych to zjistila, musím se tam vydat.

Tak to vypadá, že se nakonec s tátou na ostrov hadů podívám. I kdyby to mělo být jen ze zvědavosti. Nebo kvůli tomu půl procentu.

Tati, drž si ten svůj průzkumnický klobouk. Letíme na Kahakai.