Inu Ana, řeka protékající celým ostrovem, tvořená klidnými pásmy pozvolna tekoucí vody, ale i divokými peřejemi a vodopády, byla vlastně náš zdroj života. Její lesknoucí se hladina jako by zrcadlila nás živé bytosti a připomínala nám, proč jsme přišli právě k ní.

Zrovna jsme si dávali pauzu, abychom mohli doplnit zásoby pitné vody. Howard našel malou poklidnou zátoku, kde řeka nebyla zdaleka tak bouřlivá, jako při naší první zastávce při ní, kdy nás vedl skrz houští David. Voda zde pokojně plynula a my k ní měli bezpečný přístup.

Naplnila jsem všechny své prázdné lahve a osvěžila se pár doušky. Byla jsem v pokušení vytáhnout kartáček a vyčistit si zuby, ale nakonec jsem se spokojila jen s vypláchnutím pusy. Stejně jsem neměla tušení, kde přesně se v krosně kartáček nacházel.

„Nějakou tu chvíli tady pobudeme, takže si odpočiňte, najezte se. Nemáme důvod spěchat," oznámil nám David, než se rozvalil u vody a přes obličej si přetáhnul klobouk. Bylo to jasné gesto dělejte si co chcete, jen mě nechte na pokoji.

„Pravý ochránce, jen co je pravda."

Zašpuntovala jsem poslední flašku a strčila ji do baťohu. Pak jsem si vyhrnula rukávy a namočila ruce až po lokty do ledové vody. Byl to přímo opojný pocit.

„Divila bych se, kdybys očekával něco jiného," řekla jsem, opláchla si obličej a potom se konečně na Alexe otočila. „Nehnul ani prstem, aby se pokusil dvojčata zachránit."

Sundala jsem si boty a ponožky a položila je z dosahu vody. Pomalu jsem vkročila do vody a nechala chlad, aby si poradil s mými mozoly a odřenými patami. Netrvalo dlouhou a Alex mě následoval. Pohybovat se po plochých oblázcích nebylo zrovna nejjednodušší, ale za tu úlevu to stálo.

„To nikdo z dospělých," zavrčel Alex, jako by se v něm vzedmula nová vlna vzteku. „Nechali by je tam. Dokonce jejich vlastní rodiče tam jen stáli a zírali." Alex se rozešel vodou dál, až mu sahala skoro po kolena. Zastavil se a dlouze vydechnul.

Podařilo se mi dostat se na jeho úroveň, přestože už mi studená voda pomalu začala přetvářet nohy v rampouchy. Ale co, celé jaro jsem se otužovala, tak bych měla něco vydržet. „Teď už s tím nic neuděláš. Taky mě to štvalo, ale pak jsem si řekla, že Max a Josh jsou v pořádku. A to je to hlavní."

Alex se ohlédl přes rameno a na břehu vyhledal kluky. Pokřikovali na sebe a stavěli něco z kamení a klacků, zatímco Annie ležela na karimatce vedle nich a nespouštěla z nich oči. Howarda se mi nikde nepodařilo najít. Pokrčila jsem rameny. Třeba si jen odskočil.

„Máš pravdu," řekl po chvíli Alex. „Nikomu nic není. Ale pamatovat si to budu do konce života," dodal a aby trochu odlehčil tíživou atmosféru, která se kolem nás rozprostřela, cáknul na mě vodu.

„Hej!" vykřikla jsem, když mě malé kapičky zastudily na holých pažích. Alex se jen škodolibě usmál a už mířil ke břehu. „No počkej," zasyčela jsem a rozběhla se za ním, přestože to ve vodě nebylo nic jednoduchého.

Na břeh jsem dorazila s velkým zpožděním, protože jsem se nakonec vzdala naděje, že bych Alexe dohnala ještě ve vodě. Po celou tu dobu, co jsem se plahočila proudem, se na mě škodolibě usmíval. Uvidíme, kdo se bude smát naposledy.

„Ty máš takové štěstí, že je tady tak teplo," pohrozila jsem mu pěstí, když jsem si prohlížela tílko, na kterém sluneční paprsky už skoro všechny mokré skvrny vysušily. Nic neříkal, ale když jsem k němu zvedla hlavu, všimla jsem si rošťáckého úšklebku. „Co je?" zeptala jsem se opatrně, ale to Alex už couval. No a pak mi to došlo.

„Alexi, vrať mi boty!" vykřikla jsem a rozběhla se za ním. To už však měl slušný náskok. Od nohou mu odlétávaly kamínky a písek, jak obíhal kolem nějaké rostliny podobné palmě a dvou obrovských balvanů.

Vběhla jsem do stínu, který kameny házely a už jsem chtěla něco dalšího na Alexe zařvat, když mi chodidlem projela ostrá bolest. „Sakra!" vykřikla jsem a spadla do písku, který tady byl mnohem jemnější než na břehu Inu Any.

Než jsem se stihla posadit, Alex už u mě klečel a s obavami v očích mě pozoroval. „Co se stalo? Je ti něco?" dostával ze sebe překotně a já se musela zasmát. „Najednou ti stojím za pozornost," vydechla jsem, přestože jsem to nemyslela doslova. Bolest mi totiž trochu ochromila mysl.

Alex se zamračil. „Jak chceš, klidně si tady seď." Ale stejně nikam nešel. Pomohl mi posadit se na jeden z kamenů a položil vedle mě boty. „Tak co ti je?" zeptal se znovu mnohem klidněji. Prvotní šok už odnesl lehký vánek a když Alex zjistil, že neumírám, opět nasadil svůj věčně vyrovnaný výraz.

„Na něco jsem šlápla," zvedla jsem pravou nohu a podívala se na chodilo. „A do prdele," zanadával Alex, když uviděl řeznou ránu, ze které tekla krev a kropila zem pode mnou. Mohla mít pět, možná šest centimetrů na délku, ale podle množství krve nebyla moc hluboká.

„To nic není. Jen si to omyju a přelepím náplastí. Nebo to nechám dýchat, dokud nepůjdeme dál," rozhodla jsem se hned a sama se přesvědčovala, že to není vážné. Bolest už taky skoro odezněla. Nejspíš to bylo jen povrchové říznutí.

„Když říkáš," pokrčil Alex rameny. „Omlouvám se, neměl jsem ti brát ty boty."

Mávla jsem rukou. „Nemyslím si, že je to tím. Ty jsi přece taky boso a nic se ti nestalo," ukázala jsem na jeho nohy. „Já mám na takové věci štěstí."

„Kde jsi se řízla?" zeptal se najednou, když bylo ticho už moc dlouhé. Nechápavě jsem se na něj podívala. „Do nohy."

Alex na mě vrhnul nakvašený pohled. „Ne ty, ale v jakém místě se ti to stalo," řekl a ukázal před sebe. Pak jsem teprve pochopila, co chtěl slyšet. „Aha. Tamhle, u toho kvetoucího keříku. Někde v těch místech," zamyslela jsem se a ukázala na změť temně zelených listů, které připomínaly kapradinu, mezi kterými probleskovaly bledě modré květy.

„Asi to byla nějaká prasklá mušle nebo ostrý kámen," přemýšlela jsem nahlas, když se k tomu místu Alex vydal. Dával si přitom dobrý pozor, aby se taky nezranil. „Radši bych asi šla, nejspíš to tady nebude úplně bezpečné," řekla jsem, když neodpovídal a pohledem skenoval zem. Slezla jsem z kamene a pravou nohu jsem držela pokrčenou v koleni. Nestála jsem o to, aby se mi do rány dostal nějaký bordel.

„Já bych tak nespěchal," zastavila mě Alexova zvednutá ruka. „Pojď sem," zavolal a já k němu neohrabaně doskákala. Na jedné noze to holt není rychlovka. Klekla jsem si k němu na zem a uviděla, co stálo za mým zraněním.

„Co to sakra je?" podivila jsem se a byla jsem naštvaná sama na sebe, že jsem si toho nevšimla. Z písku v tomhle místě vystupovala kovová krabička, o jejíž jeden ostrý roh jsem se řízla. Vypadala celkem nově, jako by ji tady někdo nainstaloval nedávno.

„Nemám tušení. Doteď jsem si myslel, že Kahakai je ostrov naprosto bez jakéhokoliv moderního vybavení, prostě džungle," řekl Alex a smetl z kovového povrchu zbytek kamínků. „Tohle mi ale jako přírodní materiál fakt nepřipadá."

„Třeba to tady nechala nějaká předchozí výprava," zkusila jsem. Alex zakroutil hlavou. „K téhle části řeky nás zavedl Howard. Objevil ji přece náhodou, když šel s Maxem a Joshem na záchod. Ne David, který už na ostrově byl."

Taky mi to připadalo málo pravděpodobné, ale nedokázala jsem si to jinak vysvětlit. Něco mě napadlo. Začala jsem prsty rozhrabovat písek kousek od krabičky. „Co to děláš?" ptal se Alex, ale já jsem jen hrabala dál. Po chvíli, kdy už jsem měla písek za nehty a ruce mě bolely, jsem našla to, co jsem tušila, že najdu.

„Podívej," ukázala jsem na tlusté černé kabely, které od skříňky vedly na naši pláž u řeky. „Vedou i na druhou stranu?"

Alexe nebylo potřeba dvakrát pobízet. Netrvalo to ani dvě minuty a my spatřili další sadu kabelů, které vedly někam do hlubin džungle. „Vypadá to jako nějaká rozvodná síť," řekl Alex, když se postavil a náš objev si pořádně prohlédl. „Jako by byl ostrov protkaný dráty s elektřinou, ale všechny byly pod povrchem," přemýšlel a prstem přeměřoval, kam asi kabel vede.

„To je sakra divné," založila jsem si ruce v bok a pomalu se postavila. Stále jsem měla zvednutou pravou nohu, takže udržet rovnováhu nebylo zrovna lehké. „Přestává se mi to líbit. Nejprve had, který se chová jako by ho někdo ovládal a potom tohle," mávla jsem rukou ke skříňce, na které jsem teď dokázala rozeznat blesk ve žlutém trojúhelníku.

„Vsadil bych krk, že o tomhle David něco ví," popošel ke mně Alex a naposledy se sehnul k rozvodně. Nebo co to vlastně bylo. Každopádně ostrov nebyl takový, jaký se zdál.

„Třeba je to jen pozůstatek nějaké práce, kterou tady první expedice zkoušely. Možná to kousek v džungli končí a nikam to nevede," snažila jsem se potlačit narůstající nervozitu.

„Opravdu si to myslíš, Rory?" zeptal se mě Alex a já v hloubi duše věděla, že ne. Ostrov Kahakai se začínal stávat stále větší a větší záhadou.