„Nic neříká, jako kdyby vůbec neuměla mluvit."

„Je hloupá, myslí si, že všechno dokáže nejlépe."

„Hodně přibrala, všimla sis toho taky?"

Nervózně si mnula ruce a doufala, že se o ní již přestanou bavit. Nejspíše pomlouvali i jiné lidi, ale ona v dané chvíli, dokázala slyšet pouze slova, která jí na srdci surově a bez kapky soucitu vytvářela krvácející šrámy a barevné modřiny.

Vadilo jí, že je souzena, aniž by se o ní, dívce, která nejraději mlčí a nerada tráví čas v dětské společnosti, chtěli něco dozvědět. Nejspíše je nezajímalo, že se jich ve skutečnosti bojí, každou noc nemůže spát kvůli myšlence, že se jí budou znovu posmívat. Za svojí klidnou a tváří téměř vytesanou z kamene schovávala zlomenou a drobnou dušičku, která se krčila v koutě, nechtěla, aby ostatní její zranitelnosti využívali, proto byla skryta.

Těžce dýchala, i když se svoje nádechy i výdechy snažila uklidnit, nedařilo se jí to. Silné nutkání začít na ně křičet raději zahnala do odvážných koutů dívčiny mysli. Ničím by si nepomohla, nejspíše by bylo všechno ještě horší.

Rozhlédla se po celé třídě, aby zjistila, že se na parapetu líbá chlapec s dívkou a neustále mají potřebu vzdychat a dotýkat se navzájem svých těl. Nakrčila nos a protočila oči, takže se na několik okamžiků dívala na bílý strop, než se znovu usadila na židli a povzdechla si.

„Panebože," zašeptala s hrstkou hořkosti v hlase, poněvadž dívku již unavovala neustálá potřeba vystavovat se, chlubit se svojí umělou láskou a dokazovat všem okolo sebe, že se milují, aby jim ostatní lidé mohli závidět. „Můžu se zabít? Proč se musí všude líbat?"

Ava se podívala na záda blonďaté spolužačky, která vyprávěla kamarádkám o svém prvním milování a na několik okamžiků téměř zasněně hleděla na záda zakrytá křiklavě žlutým svetrem.

Zrak odvrátila až ve chvíli, kdy se dveře s hlasitým prásknutím zavřely, a celá třída utichla v rychlém postavení se na vratké nohy, i když by se nejraději ještě bavili.

___

Nebyla zasněná a ani naivní, aby si myslela, že se do sebe bezhlavě zamilují a budou spolu žít do konce všech svých dnů. Sice v romantických filmech člověk mohl mít pocit, že všechno skutečně nakonec dobře dopadne a láska na první pohled překoná veškeré překážky, které jim život postaví do cesty, ale ona sama tomu již nedokázala věřit.

Proč věřit pocitu, který by jí mohl, vytvořil v duši dlouhé jizvy, smutné vzpomínky a červené oči od horkých slz? Proč se znovu vidět na cestu, která sebou přinese mnoho bolesti a jedno, nebo dvě zlomená srdce?

Na druhou stranu by velmi ráda svojí spolužačku poznala. Ráda by si s ní sedla do kavárny na horkou čokoládu, poněvadž nyní jí pouze znala jako dívku, která s ní ještě nikdy nepromluvila ani jediné slovo.

Jak by se jí ovšem měla zeptat?

Nechtěla by si se mnou jít do kavárny?

Ráda bych tě poznala, nechtěla by si se mnou jít na procházku?

Mohla bych tě doprovodit k tvému domu?

Věděla ovšem, že její odvaha tiše vrtěla hlavou, byla si jistá, že se jí stejně na dané otázky nezeptá. Proč se ptát a doufat, když si není jistá dívčinu odpovědí?

Ještě jednou se na ni zahleděla a najednou se prudce narovnala, když se blonďatá Evelin podívala jejím směrem a zamračila se.

„Proč se na mně pořád díváš? Jestli mně chceš pozvat na rande, ráda s tebou půjdu dneska v pět hodin do kavárny Orient, jestli se ti líbím, lichotí mi to a jestli mě chceš jenom otravovat, tak toho prosím nech, není mi to příjemné."

Otázky jsou občas zbytečně komplikované a odpovědi na ně naopak jednoduché, pomyslela si, když jí odpověděla na několik otázek najednou.

Tváře vzplály červení, dlaně se zpotily a těžce dopadly na stehna, když potichu vykoktala: ,,Ráda bych s tebou někam šla, Evelin, sluší to to."

Spolužačka povytáhla namalované obočí nahoru, jako kdyby nechápala, proč na ní vlastně mluví. „Já jsem na tebe nemluvila. Říkala jsem to tomu klukovi," ukázala prstem ke stromu, který stál velmi blízko lavičky, na které seděla, kde seděl a mával na Evelin, aby k němu šla blíže.

Ramena ochabla, úsměv zmizel ze rtů, když odvětila: „Promiň, to jsem nevěděla. Evelin, nemohly bychom si jít někdy sednout do kavárny?"

„Potřebuješ ode mne něco? Myslím, že spolu nevytváříme žádný projekt, ani nemáme žádný úkol, kterému bych nerozuměla," sladce se usmála a přivřela oční víčka, aby dala najevo svůj nezájem a pohrdání druhou hnědovlasou dívkou.

Naprázdno otevřela ústa, rozhlédla se po ostatních žácích zamlženým pohledem a vložila si hlavu do dlaní, poněvadž se chtěla schovat před celým světem. Slzy kanoucí po tváři několika rychlými pohyby setřela z horkých tváří, aby si nikdo nevšiml smutku rodící se ze samotného nitra. Cítila se nepříjemně, přesto nedokázala oblíbenější spolužačce nic vyčítat, ani slova mířena na ni, ani neupřímné rty a světlé oči.

___

Dotýkala se rtů své milované, aniž by si všímala znechucených pohledů ostatních lidí, které neměli k dívčímu vyjadřování lásky pochopení. Nedokázala to pochopit, proč se chlapec s dívkou mohou líbat, osahávat, jako kdyby se již nikdy neměli vidět, ale jakmile se líbá dívka se svojí přítelkyní, najednou je to něco zvláštního a nepochopené. V čem byl rozdíl, proč se na ně neustále lidé dívali, posměšně se ušklíbali a ukazovali na ně prsty?

Nevšímala si jich a chytila ji za chladnou ruku. Evelin si prohrábla blondaté lokny rukou a obrátila oči v sloup, když zaslechla další poznámku na jejich osobu. Znovu se naklonila, přitiskla horké rty na ústa své přítelkyni, nyní divočeji, nehty zarývala do Aviných zad, až hnědovláska slastně zasténala. Ještě více se přitiskla k drobnému tělu a-.

Otevřela oční víčka a hluboce si povzdechla, poněvadž si představovala, že se v těle chlapce nachází ona sama. Kruhy pod očima znázornovaly probdělé noci nad svojí hloupou zamilovaností, poněvadž si připadalo pouze jako bezcenná louka, která by splnila každý její rozkaz, att by se jí samotné příčil. Pevně svírala hrníček s proužky, v kterém se nacházela horká čokoláda, jež na několik krátkých okamžiků dokázala zahřát zoufalé srdce.

Evelin se zvedla a zamířila k záchodům i s černou kabelkou. Odhodlala se k tomu, aby za ní zamířila. Musela si v sobě samé udělat jasno a jediná osoba, která mohla Ave pomoci, právě zatáčela do pravé chodby a tiše si zpívala písničku, která vyhrávala z rádia a na každého rozumného člověka křičela, aby odešel do klidnější kavárny.

„Evelin!" zakřičela a rozeběhla se po málo osvětlené chodbě.

Naštvalo jí, že se za hlasem neohlédla, proto spolužačku pevně chytila za rameno a přímáčkla drobné tělo na poníčenou zeď. Funěla a oddechovala, stírala si pot z čela a neumožnila Evelin utéct od dívky, u které netušila, čeho je schopna.

„Okamžitě mě pusť! Pokud toho nenecháš, začnu křičet a ty budeš mít velké problémy. Slyšela si, pusť! Co si to vůbec dovoluješ, ty malá krávo," zakřičela pisklavým hlasem, ale okamžitě utichla, když Ava zaryla nehty do opáleného ramene.

„Máš mě ráda?" otázala se jemně zamilovaná hnědovláska, poněvadž chtěla konečně znát odpověď na otázku.

„Zbláznila ses?" vyjekla a odstrčila ji od sebe. Ava dopadla na zem, zůstala ležet, poněvadž se udeřila o kamennou zeď. „Copak nevidíš všechny náznaky, které nasvědčují tomu, že se o tebe vůbec nezajímám? Nechci s tebou mít nic společného, tak už mě nech na pokoji. Nech mě být."

Hnědovláska si skousla dolní ret a hlasitě vykřikla, poněvadž se rozhodla, že si chce zanechat alespoň drobnou špetku hrdosti: „Myslím si, že je správné neustále měnit kluky? Všimla jsem si, že minulý týden to byl David, teď je to John a příště to bude kdo? Klidně si žij, jak chceš, ale nemysli si, že s tebou bude chtít být delší dobu nějaký kluk, když zjistí, že je měníš jako ponožky."

Evelin se zasměje, hluboce a neupřímně, jako kdyby říkala, že je hloupá, jestli si myslí, že je to pravda. „Ano, máš pravda, ale alespoň zažijí trochu té lásky, alespoň nemusím po nocích brečet a fňukat, že mě nikdo nechce, jako ty."

Ava se schoulila do tmavého rohu a přitáhla si kolena k břichu. Hlasitě se rozvzlykala, nedokázala ovládat své pocity, které se pokaždé snažila ukrývat hluboko do samotného nitra. Zoufalství se obmotalo kolem ramen a ona nedokazala bolest vyjádřit srozumitelnými slovy. Slzy, ty jediné, jí dokázaly v danou chvíli alespoň na okamžik ulevit, i když se nic nezměnilo.

Musí se své zamilovanosti zbavit, poněvadž jí pouze způsobila první velkou a krvavou jizvu na srdci a nejspíše, až se vrátí domů a zavře se do koupelny, i na těle.