1. místo v soutěži Watt-A-Decade za příběh Lampion získala Oginpat.

-X-

Byl Štědrý den.

Malé náměstíčko žilo, vánoční atmosféra dýchala ze všech stran. Zasněžené domky vypadaly pod sněhovou čepicí jen jako malé chaloupky, klidně perníkové, a kdo šel kolem, musel se velmi přemáhat, aby se do jedné skutečně nezakousl.

Chladným vzduchem se linul zpěv dětského sboru, který postával nedaleko a předváděl své umění. Líčka dětí byla díky chladnému počasí červená jako jablíčka a kdekomu už z nosu kapala nudle, přesto se všechny děti usmívaly a zpívaly z plných plic. Až na několik rošťáků, kteří se odpojili a vydali se stavět sněhuláka. Už teď je za sněhovou koulí, která měla tvořit základ celého panáka, nebylo vidět. Pár dalších dítek se opodál koulovalo, jiné dělaly ve sněhu andělíčky, některé se zas sázely, kdo najde ten největší rampouch.

Z tržních stánků vonělo cukroví, a horká čokoláda. Lidé oblečení tak svátečně jako nikdy se zbůhdarma zastavovali a zdravili známé, neznámé, sousedy i cizince. Na tvářích všech zářily úsměvy. Bylo to přímo kouzelné. Ta radost, vůně, hudba a světla.

Margaret se hluboce nadechla, i jí se tvář roztáhla do úsměvu. Zvedla pohled ke kostelní věži. Byly skoro čtyři hodiny, čas zavřít krámek a vydat se domů oslavit tento jedinečný den s rodinou.

Vrátila se tedy zpátky dovnitř, aby zkontrolovala, zda je všechno v pořádku, všechno tak, jak má být. Už už se chystala zhasnout světla, když v tom zazvonil zvonek ohlašující příchod nového zákazníka. Margaret stáhla ruku z vypínače. „Dobrý den," usmála se na příchozího, „jak vám mohu pomoci?"

Muž si sundal čepici a nervozně si ji přitiskl k hrudi. Nevypadal starý, rozhodně ještě nepřekročil třicítku, ovšem smutný výraz a vrásky kolem očí mu na vzhledu nepřidávaly. Černé vlasy měl rozcuchané, na bradě mu rašily vousy. Neklidně přešlápl. „Potřeboval bych něco pro svou dcerku," pravil nakonec. Měl vážný hlas, Margaret chvilku přemýšlela, jak by asi zněl jeho smích.

Široce se na něj usmála. Tatínkové nakupující školní potřeby pro děti jí byli dostatečně známí. „Ale samozřejmě, jenom si vyberte. Nebo potřebujete poradit?"

Muž trhaně přikývl. „Ano, potřeboval bych vaši pomoc."

Margaret prohodila hlavou a rychle si sepla své kudrnaté vlasy do ohonu. Ani jí nevadilo, že ji muž zdržuje před zavřením, ačkoliv by se už ráda vrátila domů. Jenomže byly Vánoce a tento tatínek vypadal obzvlášť bezradně. „Tak se do toho dáme," pronesla energeticky, když se zbavila všech pramínků, které by jí mohly zaclánět ve výhledu. „Co přesně byste potřeboval? Mám od každého trochu: pera, pastelky, omalovánky, lepidla, nůžky...Nebo něco jiného?"

Tatínek si unaveně promnul obličej. „Hledám pro dceru dárek k Vánocům."

Margaret chápavě přikývla, v duchu ovšem překvapeně zakroutila hlavou. Jaký to zvláštní zákazník! „A máte nějakou přesnější představu? Nějaká její přání?"

Muž se usmál, poprvé za celou dobu. Na tváři se mu objevily roztomilé ďolíčky. „Miluje lampiony. Vždycky jsme je spolu chodili pouštět. Jenomže jsem nedokázal žádný nikde sehnat."

„Lampiony?" Margaret se kousla do rtu. „Ty obvykle objednávám na podzim, kdy jsou lampionové průvody. Ale teď, v zimě? Nevím, musela bych se jít podívat do skladu, možná tam nějaký zbyl." Vytáhla z jedné zásuvky baterku. „Chcete jít se mnou?" zeptala se, když viděla, jak sklíčeně onen člověk vypadá. „Je to jen pouhý sklep, nic zajímavého nečekejte."

Muž krátce zaváhal, ale nakonec přitakal. Margaret odemkla dveře s nápisem Jen pro personál a rozsvítila baterku, jež ozářila kamenné schodiště. Dýchl na ně chlad a zatuchlina. „Za to se omlouvám, moc sem nechodím," vysvětlovala, zatímco počala sestupovat po schodech dolů. Neohlížela se, podle kroků ovšem poznala, že je muž hned za ní. Volnou rukou se chytila zábradlí, protože na několika schodech spatřila kaluž vody a rozhodně nechtěla skončit s otřesem mozku. Ne na Štědrý den. Chtěla to samé navrhnout i zákazníkovi, ten ovšem začal hovořit dříve, než k tomu dostala příležitost.

„Víte, moje dcerka - Amélie - je pro mě vším. Dnes se s ní potkám po velmi, velmi dlouhé době." Zarazil se. „Omlouvám se, asi vás to nezajímá a já vás jen hrozně zdrž-"

„Ale vůbec ne," přerušila jej Margaret a usmála se, přestože to muž vidět nemohl. „Jsem ráda, že znovu uvidíte svou dceru."

Dospěli ke konce schodiště. Margaret si přehodila baterku do druhé ruky a ukázala na ztemnělou chodbu před nimi. „Už tam skoro budeme, nebojte. Povězte mi zatím něco o sobě. Ještě nikdy jsem vás tady neviděla, jste tu nový?"

Muž pobaveně zavrtěl hlavou. „Žiji tady už celá léta, skoro od dětství. Jenom nevycházím moc ven."

„To je ale velká škoda, vypadáte jako velmi sympatický člověk," namítla Margaret a vytáhla z kapsy další klíč, aby odemkla dveře, jež se zničehonic objevily přímo před nimi. Jemně do nich šťouchla ramenem, aby se otevřely. Místnost byla plná polic, krabic a dalšího haraburdí hromadícího se na sebe. „Myslím, že to bylo někde tady." Otevřela jeden z šuplíků a začala se v něm přehrabovat.

Muž mezitím přešel na druhou stranu místnosti a prohlížel si zaprášené předměty na polici. Bylo tam všechno možné, od psacích per po gumové boty, jedna věc ovšem zaujala jeho pozornost svým nevšedním tvarem. Opatrně ji vzal do rukou a sfoukl z ní prach. Byl to malý pozlacený pohár s figurku předklánějící se ženy na vrcholku. Trvalo mu jen drobný okamžik si uvědomit, že to není jediná trofej, jež se zde nacházela. Byly jich desítky.

„Vy jste gymnastka?" prolomil ticho po chvíli stále drže pohár v dlaních.

Margaret se rychle napřímila. „Prosím?"

„Jsou tady poháry a medaile. Jsou vaše?"

„Ne. Tedy ano, jsou moje, ale gymnastiku necvičím." Margaret sklopila pohled ke svým jednoduchým pantoflím. ,,Už ne."

Muž vrátil ocenění zpět na polici a udělal pár kroků, takže teď stanul přímo před dívkou. „Moc se omlouvám, slečno, nechtěl jsem vás rozrušit. Odpusťte mi moji zvědavost." Zvedl pohled k jejímu obličeji a překvapeně zjistil, že se dívka dívá za něj.

„Tamhle je! Lampion!" Margaret se rozzářila a sundala papírovou věc z police. Pak ji vložila do mužových rukou. „Je to v pořádku? Líbí se vám?" V hlase jí zazněl strach, jakkoli se snažila ho skrýt. Chtěla, aby byl zákazník spokojený.

Muž jej opatrně složil. „Je perfektní, mnohokrát vám děkuji."

Cestu nahoru strávili v družném hovoru. Sotva za nimi Margaret zamkla, začal muž šátrat po peněžence. Dívka jej okamžitě zarazila. „Prosím, ne. Nechte to. Na účet podniku."

„Ale to přece nemůžu!" bránil se muž překvapeně. „Pracujete kvůli mně přesčas a ještě zadarmo? To nemohu přijmout."

Margaret se usmála. „Platí se i jinak než penězi. Vaše radost je k nezplacení." Vyprovodila ho ke dveřím. Mezitím se venku úplně setmělo a začalo sněžit.

„Kouzelné, že?" pronesl muž s pohledem upřeným do noci.

„Chtěla jsem říct to samé." Zarazila se, ale pak pokračovala. „Ptal jste se mě na gymnastiku. Jsem gymnastka nebo spíš jsem jí byla. Je to můj sport, zkrátka celoživotní vášeň." Ve světle pobledlé pouliční lampy vypadala náhle děsivě křehká. ,,Ano, všechny ty trofeje jsou moje. Závodila jsem celý svůj život. Bylo to krásné."

,,Proč jste přestala?"

Margaret se smutně usmála. ,,Měla jsem nehodu. Doktoři říkají, že mám děkovat za to, že jsem přežila. Strávila jsem několik let na vozíčku, než jsem se dala pořádně dohromady. Teď můžu chodit, dokonce i skákat. Jenomže to na gymnastiku nestačí. Už nikdy se k ní nebudu moct vrátit. Nikdy."

Jakoby zaslechly její ortel, začaly hodiny odbíjet pátou. Muž stál tiše na místě něvěda co odpovědět. Nakonec se osmělil a vzal ji za ruce. „Já...je mi to hrozně líto."

Margaret se usmála, ačkoliv jí z očí kanuly slzy. „Nemusí být. Začala jsem znovu. Mám teď tohle papírnictví, jsem zdravá a mám se dobře. Co víc si člověk může přát?"

„Nic, asi nic." Povzdychl si. „Myslím, že už se asi nepotkáme, ale chci abyste věděla, že jste úžasná žena. Zasloužíte si být šťastná." Pohladil ji po tváři, otočil se a odešel.

Margaret ještě chvíli stála na místě tisknouc si ruce k tělu, aby se alespoň trochu uchránila před chladným vzduchem. Pozorovala mužovu vzdalující se siluetu, jeho kabát vanoucí ve větru. A pak byl pryč. I Margaret se chtěla rozejít domů, když v tom cosi upoutalo její pozornost - malý papírek zapadlý ve sněhu jen pár kroků od ní.

Byla to náhoda, musela být. Může se ale v takový magický čas, jakým Vánoce skutečně jsou, stát něco jen náhodou? Sebrala kartičku ze země. Její srdce se zastavilo a pak se rozbušilo dvakrát, třikrát, čtyřikrát rychleji. Ne, to nemůže být pravda. To ne!

...

Muž se zastavil až u velké kovové brány, na jejímž vrcholu seděla socha jakéhosi netvora. Připadalo mu, že ho sleduje, zatímco se zhluboka nadechl a vzal za kliku. Křídla brány se otevřela se zlověstným zaskřípěním, z kterého mu přeběhl mráz po zádech. Přesto prošel na druhou stranu a ani jednou se neohlédl.

Už přestalo sněžit, mraky se roztrhly a ukázaly hvězdnou oblohu. Kráčel dál po zasněžené pěšince nechávaje za sebou v čerstvém poprašku mělké šlápoty.

Když došel ke svému cíli, klekl si na zem. Pro moji holčičku, nic víc na její náhrobní desku vytesat nenechal. Nepřipadalo mu to správné, nač by bylo ostatním vědět, kdy jeho milovaná hvězdička opustila tento svět? Jen by to v něm vyvolalo bolest, připomnělo by mu to všechny ty hrůzy, které musel zažít.

Vzali mu ji tak brzy, tak přehnaně brzy. Jeho holčičku, jeho hvězdu, jeho radost. Bylo pro něj úplně vším. Každou noc se probouzel dočista zbrocený potem a se slzami v očích. Každou jedinou noc prožíval celý svůj život znovu, znovu a znovu. Všechno to špatné se neustále opakovalo jako zaseknutá gramofonová deska. Už se to nedalo vydržet, nešlo to. Příliš to bolelo, rvalo mu to srdce.

Vložil hlavu do dlaní, aby zabránil své zmatené mysli vrátit se zpět do těch hrozných okamžiků.

„Hlavně nebuď smutnej, tati. Zase se potkáme, budu na tebe s maminkou čekat," usmála se na něj jen o pár vteřin dříve, než vydechla naposled. Dočká se, konečně budou zase všichni spolu. Ale nejprve...

Vytáhl z kapsy lampion a škrtnutím zápalky v něm zažehl jiskru. „To je pro tebe, Melie," promluvil směrem k náhrobní desce. ,,Tvůj lampion."

Vypustil ho a sledoval jeho vzdalující se zář. Brzy se nedal rozeznat od hvězd třpytících se na temně modrém nebi. Usmál se a kývl mu na pozdrav.

Pak nahmatal spoušť. Hlaveň pistole jej studila na spánku. Nic necítil, jen prázdnotu, absolutní prázdno, které vycházelo ze srdce a rozlévalo se do celého těla. Tušil, že by se měl s tímto světem nějak rozloučit, nenacházel ovšem žádná slova.

Nakonec jen naposledy pohlédl na zářící noční oblohu. Sbohem světe. Jdu za tebou, Melie.

Stiskl spoušť.

„Ne!" Margaretin výkřik se vydral z naprostého dna její duše. Prudce do něj strčila a vytrhla mu pistoli z ruky jen o vteřinu dříve než stihl páčku zmáčknout. Pak ji vzala a odhodila, jak nejdále dokázala. ,,To přece nesmíte!"

Muž byl z toho, co se tam během poslední půl minuty událo, dočista zmatený. ,,Co-? Vy-, já-, jak?"

Margaret si k němu opatrně klekla, nepřestala si ovšem udržovat dostatečný odstup. ,,Prosím, vyslechněte mne. Pokud se vám nebude líbit, co říkám, klidně mne zastavte nebo odejděte. Ale prosím, dejte mi šanci." Mluvila laskavě a klidně, její příjemný hlas alespoň na chvíli vyhnal prázdnotu, jež se usadila v mužově srdci.

,,Slečno-"

,,Margaret," opravila jej jemně a, přestože měla tvář sinalou strachem, podařilo se jí vyloudit úsměv.

,,Margaret, co tady děláte? Proč jste šla za mnou?" Stále to nechápal, nedávalo mu to žádný smysl. ,,Proč?"

Margaret zapátrala v kapse, což přinutilo muže ztuhnout. Jeho vyděšená mysl mu předsouvala stovky možností toho, co by se mohlo v její dlani objevit. Nakonec vytáhla malý papírek. ,,Vaše vizitka, pane."

,,Roberte," opravil ji stejně jako před chvílí ona jeho a kartičku od ní přebral. Byla stejná jako všechny ostatní, měl jich doma desítky. ,,To nedává smysl," vzdal to po chvíli. Nebylo na ní nic výjimečného.

,,Došlo mi to, sotva jsem spatřila vaše jméno. Bylo to nedávno v novinách, vzpomněla jsem si na vás, na to, jak jste říkal, že se potkáte se svou dcerou. Běžela jsem za vámi, protože...já nevím proč, ale nemohla jsem vás přece nechat umřít!" Opět jí z očí vytryskly slzy, rychlým pohybem ruky si je ovšem setřela.

Muž nevěděl, co odpovědět, dnes již po několikáté. Tato rudovlasá dívka mu úplně sebrala vítr z plachet. Otřásl se, když se do něj opřel nápor větru, který profoukl i ten nejteplejší kabát. Své zkřehlé prsty už ani necítil.

,,Vždyť vám musí být zima," uvědomila si Margaret a zlehka se dotkla Robertových prstů. ,,Jste jako kus ledu. Pojďte ke mně, udělám vám čaj nebo čokoládu a pořádně se zahřejete. Přece vás tady nenechám umrznout."

,,Se mnou si prosím nedělejte starosti," snažil se muž odporovat, jenže při pomyšlení na vyhřátou komůrku a horký hrneček v dlaních se zkrátka musel dát do pohybu. Už jen pro to, aby kvůli němu nemrzl tenhle anděl, který jej přišel vysvobodit z utrpení. Jen trochu jinak, než si on sám představoval.

Margaret ho chytla za ruku. ,,Nebojte se, není to vůbec daleko. Odpočinete si, naberete síly," vysvětlovala nadšeně, jako by se jí opět vrátila ztracená energie. I jeho tahle její radost nakazila, takže se přinutil rozhýbat svoje zmrzlé svaly. Naposledy se pohledem rozloučil s náhrobkem a vyrazil za Margaret. Zase někdy příště, hvězdičko moje. Čeká na mě krásný večer.

Margaret nelhala, opravdu bydlela hned za rohem. Celou cestu mluvila o Vánocích a Robert si uvědomil, že ji skutečně rád poslouchá. Vyprávěla mu své vánoční tradice, jak slaví Vánoce ostatní členové její rodiny nebo kde byla nakupovat dárky. Byly to drobnosti, občas možná i trochu hloupé, ale pomáhalo mu to držet se přítomnosti a nepadat v čase zpátky.

Náhle se dívka zarazila a jeho ruku pustila. Doteď si ani neuvědomil, že ho drží. Překvapeně hleděla přímo před sebe. Když se podíval stejným směrem, úžasem docela ztratil řeč. Před vchodovými dveřmi stál lampion a svým hřejivým světlem zaháněl všechny stíny pryč.

,,Zázrak," vydechl Robert a políbil Margaret do vlasů.