2. místo v soutěži Rewind The Classics za příběh O Celii a založení Théb získala Trnka2

-X-

Ve fonickém městě Sidónu žil kdysi a panoval král Agénor. Měl dceru líbeznější než letní jitro, východ slunce a kapky rosy v trávě. Ano, tohle všechno dohromady. Jmenovala se Európa a její krása byla proslulá i mezi bohy. To se ví, že jí známý záletník Zeus ke značné nelibosti své manželky Héry neodolal.

Jednoho rána se Európa a její družky vydaly na procházku po mořském břehu. Vál svěží vítr a do pláže narážely nízké vlnky. Dívky chvíli obdivovaly podívanou, jež se jim naskýtala, ale brzy se sklonily k trávě poseté barevnými květy. Natrhaly je a ve stínu pod stromy se z nich jaly vít věnce. Vesele si povídaly a snad i proto přeslechly přibližující se údery kopyt.   

Býk, bílý jako padlý sníh na vrcholcích hor, stál trochu bezradně opodál a rozpačitě čekal, až si ho všimnou. Nakonec tiše zabučel.

„Podívejte," vyjekla jedna z dívek, Celia, jež svou krásou mohla Európě směle konkurovat. Ostatní ze skupinky zvedly hlavy a nejdříve se býka ulekly. Potom ale opatrně vstaly a rozešly se k němu. Býk se pranic nebál, přijal od Európy hrst květů a nechal si věnci ozdobit křišťálové rohy. Dívky ho obklopily, hladily jeho hebkou srst a hrály si s ním.

„Je krotký jako volek," podotkla Európa. Býkovo nesouhlasné zabučení vyvolalo mezi dívkami pobavený smích.

Po chvilce přichomýtl se býk k dívce, jež se mu ze skupinky zdála nejkrásnější, poklekl na přední nohy a nabídl jí svou šíji. Dívka se zvonivě zachichotala a usedla na jeho široká záda. Když se otočila, aby podala další družce ruku, býk táhle zabučel, pohodil hlavou, rozrazil hlouček a rozběhl se k moři. Nebylo ho jak zastavit. Když se nořil do vln, dívka na jeho hřbetě naříkala, že se nechala jeho mírností tak obelstít. Pozdě bycha honit, břeh s jejími družkami brzy zmizel v dálce a kolem plavajícího býka se rozprostírala jen širá hladina moře.

Slunce kleslo do vln, padla tma a dívka na býčím hřbetě se konečně dala do pláče. Byla přesvědčená, že zvířeti dojdou síly a oba na moři uhynou. Brzy se však proti hvězdnatému nebi ukázal tmavý stín neznámého pobřeží, který dívku trochu ukonejšil. Byla však vyčerpaná a mokré šaty ji na studily na těle. Když býk vystoupil na suchou zem a složil ji do trávy, nezmohla se na nic, ačkoliv měla chuť pořádně mu vyčinit. Býk vzápětí zmizel, dívka ho pustila z hlavy, schoulila se do klubíčka a upadla do neklidného spánku.

Když se probudila, vystoupila z šerého světla svítání krásná paní - bohyně lásky, Afrodita.
„Nic se neboj, Európo," řekla tiše. Dívka si myslela, že se snad přeslechla, ale bohyně pokračovala. „Nic zlého se ti nestane. Sám vládce bohů Zeus se proměnil v býka a unesl tě, protože si tě zamiloval. Tvé jméno bude nesmrtelné. Navěky ho ponese světadíl, který tě přijal, Európo."

To už bylo moc. Dívka se zamračila. „Ale já ho nechci. Dia, myslím. A vůbec, nejsem Európa. Ta zůstala na břehu s ostatními," založila si vzpurně ruce na hrudi.

To Afroditu trochu zarazilo. „Kdo tedy jsi? Chceš mi tvrdit, že se vládce bohů zmýlil? Nelži!"

„Jmenuji se Celia. Jsem sirota, ale ujal se mě dobrý král Agénor a žiji v jeho domě."

„Hmm," zamručela Afrodita. „To ovšem poněkud komplikuje situaci. Počkej tu a nikam nechoď," přikázala nakonec a rozplynula se.

Celia neuposlechla božího rozkazu. Vstala a vydala se vstříc jasnému východnímu obzoru.

***

„Vládce Die?"

„Afrodito?"

„Zdá se, že ta dívka není Európa."

„Nemožné."

„Alespoň to tvrdí."

„Promluvím s ní sám."

„Jen si poslužte."

„U všech Hádových spodků, kam se poděla?"

„Řekla jsem jí, aby zůstala na místě."

„Smrtelníci zatracení, proč musejí pokaždé udělat přesný opak toho, co jim bůh řekne? Podívám se aspoň do paláce v Sidónu... Hrome, Afrodito, princezna právě vstává. Já jsem vážně unesl špatnou."

„Ošklivá ale není..."

„Dej pokoj. Víš, jak by to vypadalo?"

„Co tedy chcete dělat? Na bílého býka vám napodruhé nikdo neskočí."

„Nic. Európu sice oželím, ale nedá se svítit. A tuhletu druhou ponecháme jejímu osudu. Neměla utíkat z pláže."

***

Európa se zmizením své družky převelice trápila. Rozhodla se nosit pouze černý šat a často celý den proseděla na osamělém břehu a hleděla na moře, za kterým Celia zmizela.

„Takhle to dál nejde," řekl si Agénor a dal si zavolat své dva syny, Kadma a Malaka.

„Prochodíte širý svět a budete Celii hledat. Vidíte, jak se pro ni vaše sestra trápí. Zažeňte tedy její žal, bez Celie se nevracejte."

Kadmos hned svolal své nejudatnější bojovníky a začal si vybírat družinu. Malakos nebyl ale žádný hrdina, nejistě postával před otcovým trůnem a nakonec se odvážil vyslovit své námitky.

„Ale otče," začal. „Európa určitě nebude šťastnější, když se jí v širém světě zatoulají a ztratí i oba její bratři. Kromě toho musím dohlédnout na dokončení stavby západního křídla – "

Agénor ho gestem umlčel a svou odpovědí dal jasně najevo, že on sám nejlíp ví, co Európin zármutek rozežene a co naopak přiživí a že hledání Celie je mnohem důležitější než nějaké západní křídlo. Malakovi tedy nezbývalo než se k výpravě připojit.

***

Družina putovala přes hory i doly, přes řeky i přes potoky, kolem chudých vesnic i skrz bohatá výstavní města. Všude se vyptávali na krásnou světlovlasou dívku nesoucí jméno Celia, ale setkávali se pokaždé jen s bezradnými výrazy.

Už byli daleko od domova a zabloudili na neznámou cestu. Zdála se úplně opuštěná, až se Malakos začal obávat, nevede-li k doupěti některé z bájných oblud. Nahlas své námitky ale nevyslovil a Kadmos je směle vedl dál.

Druhého dne konečně potkali pocestného. Vyptávali se ho a s údivem se dozvěděli, že se cesta vine do Delf. Neznámý jim poradil, ať se delfské věštírny zeptají na radu.

Kadmos se zaradoval, zavelel vpřed a Malakos družinu s mírně skeptickým pocitem následoval. Slyšel už o kněžce Pýthii, jež sedíc nad skalní rozsedlinou vdechuje jedovaté páry a vykládá lidem vůli bohů. Nebyl si však jist za prvé tím, že Pýthiinými ústy skutečně promlouvá hlas Olympu, a zadruhé ani tím, zda chce tuto boží vůli doopravdy slyšet.

Kadmos, jak se zdálo, pochybnostmi netrpěl a jakmile se dostali na místo určení, požádal o radu přítomného kněze, který Pýthiiny moudrosti zapisoval a předával přicházivším. Dostalo se mu, alespoň dle Malakova mínění, prazvláštní odpovědi.

„Nepátrej po ztracené Celii ani do vlasti se nevracej. Na osamělé louce najdeš jalovici, která ještě nenesla jha. Jdi za ní a tam, kde si odpočine, postav město a nazvi je Théby."

Byl to však Kadmos, kdo vedl výpravu, a ten se rozhodl božské rady uposlechnout. Odešli z Delf stejnou cestou, jakou přišli, a zanedlouho opravdu nalezli louku i mladou krávu. Když je uviděla, přestala se pást, poodešla k lesu a zmizela mezi stromy. Výprava ji následovala, přebrodila se přes potok a přešla rozlehlá luka. Po nějaké době kravka zastavila a ulehla do trávy vedle vysoké skály. Kadmos radostně padl na kolena a políbil zemi, která se dle vůle bohů měla stát jeho novým domovem. Nakázal průvodcům, aby donesli čerstvou vodu k oběti. Na louce zůstali jen oba bratři.

Les, do něhož muži vstoupili, byl divoký a neprostupný, ale někde blízko bylo slyšet šumění pramene. Prodírali se houštím, dokud se nedostali ke skále, pod níž se tvořilo průzračné jezírko studené vody, ze kterého vytékal úzký potůček. Poklekli, aby nabrali vodu.

V tu chvíli se ze skalní sluje ozval hřmot a objevil se obrovský šupinatý drak, celý měňavý, s rozeklaným jazykem, třemi řadami zubů a zlýma očima. Než stihli Kadmovi druhové zvednout zbraně, vydechla na ně potvora oblak jedovatého dechu. Ty, kteří přežili první útok, roztrhala zuby a drápy.

Přešlo poledne a Kadmos s Malakem byli na louce stále sami – společnost jim dělala pouze mladá jalovice.

„Půjdeme za nimi," rozhodl nakonec Kadmos a spolu s bratrem se vydal po stezce vyšlapané a vysekané v lese. Když dorazili k prameni, spatřili hrůzný výjev, v jehož středu se jako strašlivý šperk vyjímal jedovatý drak.

„Ach, mí druhové!" zvolal Kadmos a tasil meč. „Buď vás pomstím, nebo zůstanu po vašem boku i ve smrti!" Vrhl se na obludu.

Malakos mohl zavolat to samé a pomoci mu v lítém boji. Jenže místo toho už při Kadmově výkřiku „Ach, mí druhové!" vyděšeně zaječel a dal se na útěk.

Když dorazil zpět na mýtinu s jalovicí, z lesa na druhé straně právě vycházela jakási žena, tváříc se značně rozmrzele. Když ho spatřila, její výraz jen nabyl na nevraživosti.

„Tos byl ty, kdo mi ukradl krávu?" zaútočila.

„Co – cože?" nechápal Malakos. „Kdepak, přišla sem sama, my ji pouze následovali. Poslyš, tamhle u pramene je drak, brzy zabije mého bratra Kadma a přijde si i pro nás. Myslím, že bychom měli co nejdříve zmizet."

Žena se na něj zkoumavě podívala. „Nejsi ty Malakos? Ten, co má věčně hlavu zabořenou ve stavebních plánech?"

„Odkud mě - ?" začal Malakos, zvedaje zrak. Teprve teď si ji pořádně prohlédl. „Celie!" zvolal, když ji poznal. Za tu dobu se změnila, ale vůbec ne k horšímu. Najednou se zastyděl, že před drakem tak zbaběle utekl, a jeho tesáky a jed se mu zničehonic nezdály tak hrozné.

„Vlastně," odkašlal si. „Zapomeň, co jsem říkal. Mluvil ze mě šok. Počkej tu a všechno mi povíš. Pokud to teda přežiju. Můj bratr támhle bojuje s drakem a pravděpodobně potřebuje pomoc." S tím znovu zmizel v lese, doufaje, že Kadmos už není po smrti, protože v tom případě by ho drak jistojistě zahubil také, a zanechal zmatenou Celii vedle jalovice, která stoicky přežvykovala trávu.

***

Když Malakos znovu uviděl draka, málem se mu zastavilo srdce hrůzou, ale vzpomínka na Celii mu nedovolovala vzít znovu nohy na ramena. Kolem pramene už ležely drakem polámané kmeny stromů. Kadmos na jednom z nich stál a zuřivě odrážel drakovy tlapy mečem. Malakovi se zdálo, jako by si nestvůra s jeho bratrem hrála jako kočka s myší.

Nadechl se a s křikem vběhl na mýtinu. Obluda na okamžik upřela své soustředění jeho směrem. Malakovi se téměř podlomila kolena a připravoval se na smrt, jak hleděl do drakových krví podlitých očí, ale Kadmos využil té chvilky nepozornosti, shýbl se pro oštěp jednoho z mrtvých bojovníků a vrazil ho drakovi vší silou do lebky. Pak uskočil před zmítajícím se zvířetem a počkal, než jeho křeče ustanou. Když se tak stalo, rozběhl se kulhavě k bratru a sevřel ho v náručí.

„Přišel jsi v pravou chvíli, Malake! Bez tebe bych byl ztracený."

Vydali se bok po boku zpět na mýtinu s jalovicí. Kadmos překvapeně vykřikl, když spatřil Celii. Celia vykřikla také, jenže proto, že se vyděsila. Kadmos byl totiž pokrytý krví, která ale, jak ji ujistil, nebyla jeho.

Nejdříve oba bratři za svorného mlčení na mýtině pohřbili své mrtvé druhy. Pak ze sebe smyli špínu a krev v prameni, který se mezitím vyčistil. Celia, dříve žijící na královském dvoře, teď pracovala jako děvečka na statku, kam se dostala poté, co opustila pobřeží, kde ji odložil bílý býk. Statek se nacházel nedaleko místa, kde družina poprvé zahlédla jalovici. Celia vzala krávu za provaz a celá čtveřice se chystala vydat tím směrem.

Jenže kráva trhla hlavou, znovu sklonila pysky ke šťavnaté trávě a odmítala se hnout z místa.
Všichni tři na ni trochu nejistě zírali.

Celia ještě jednou zatahala za lano, které měla jalovice přivázané k ohlávce. „Pojď," přikázala. Nemělo to valného efektu.

„To je marné, tahle je strašně tvrdohlavá," povzdechla si dívka.

„Ukaž," nabídl se Kadmos a převzal od ní provaz. „To chce trochu síly."

Malakos tušil, že to nedopadne tak, jak by si jeho bratr představoval. Opřel se bokem o skálu a pozorně Kadmovo počínání pozoroval, aby mu ta podívaná neutekla.

Kadmos zatáhl a opravdu se mu podařilo krávě zvednout hlavu od pastvy. Jalovice ale udělala krok stranou, zapřela se kopyty a trhla provazem, čímž Kadma vyvedla z rovnováhy a on se jak široký tak dlouhý poroučel k zemi.

Malakos skryl úsměv, ale když se Celia rozesmála, přestal si to potěšení upírat. Natáhl ke Kadmovi ruku a pomohl mu zpátky na nohy.

Kadmos se mračil. „Co s ní provedeme?"

Kdyby Malakos už neměl tvář roztaženou do pobaveného úsměvu, teď by se jistě tajnůstkářsky zašklebil. „Sleduj a uč se," pravil.

Sklonil se k úpatí skály a utrhl pár velkých, šťavnatých pampeliškových listů. Nabídl jeden jalovici, která je do té doby ostražitě pozorovala, a uchopil při tom provaz. Když chtěla po pampelišce chňapnout, pohotově uhnul a kráva udělala krok kýženým směrem.

„Geniální! To by mohlo fungovat," pochválila ho Celia, zatímco trhala další listí. „Čas od času jí budeme muset nějaký vážně dát," vysvětlila.

Kadmos to chvilku zaraženě sledoval, ale pak si povzdechl a připojil se v hledání býlí k Celii. Pak vyrazili.

Celia udával směr, Malakos lákal jalovici a Kadmos je nezvykle tiše následoval. Brzy zdárně dorazili k hezky udržovanému hospodářství. Dívka představila oba své přátele statkáři, připsala jim zásluhy za nalezení ztracené krávy a požádala jej, zda by tam nemohli alespoň přenocovat. Když se dozvěděl, že jsou to královští synové že Sidónu, bohatě je pohostil. Při večeři si konečně všichni tři vyměnili své příběhy. Hostitel je napjatě poslouchal.

„No ano, hromada řečí o založení města, ale o tom drakovi se věštírna zmínit nemohla," zakončil Malakos se zadostiučiněním Kadmovo vyprávění. „Žádné Théby doufám zakládat nehodláš."
„Ale samozřejmě že ano! Hned zítra můžeš začít kreslit plány, to je přece to, co máš nejradši," prohlásil Kadmos s plnými ústy. „Já seženu dělníky. Něco mi říká, že bychom měli zkusit zasít zuby toho mrtvého draka," zamyslil se.

„Na to zapomeň," zabručel mezi dvěma sousty Malakos.

Kadmos ho neposlouchal. „Každopádně pošleme pro Európu. Théby budou to nejkrásnější město, jaké kdy svět viděl. Krásnější než Sidón, Malake, to si piš."