Josefína se v polospánku zavrtěla. Díky světlu, které se jí drze prodralo skrz zavřená oční víčka sice věděla, že už je ráno, ale taky si uvědomovala, že je neděle a vstávat nemusí, a že jako pacient v rekonvalescenci už tuplem ne. Chtěla se obrátit na druhý bok a zkusit ještě usnout, ale překvapilo ji zjištění, že nemůže. Na místě ji držela jakási neznámá síla. Rozlepila oči a s údivem hleděla na mužskou ruku, ledabyle ji objímající v pase. A to nebylo všechno, postupně si uvědomovala i další věci, hlavně teplo, jež sálalo z těla za jejími zády a lehké odfukování, které jí čechralo vlasy a lechtalo na krku.

Znovu se zavrtěla ve snaze otočit se, avšak ani tentokrát nebyla úspěšná.

"Georgi?" oslovila ho polohlasem, nechtěla ho úplně vyburcovat.

I on se trochu zavrtěl, stále spící se přitulil blíž, sevřel ji v objetí a v odpověď do jejích rozcuchaných vln zahučel hluboké hrdelní "Hmmm."

Neprotestovala, beztak k tomu neměla moc prostředků a ani důvod.

"Georgi," zkusila to znovu a pro větší efekt se ho snažila pohladit po ruce, ale nebylo to právě jednoduché. Levou ruku měla téměř uvězněnou pod jeho obří prackou a beztak to byla ta zraněná, kterou by nesvedla ani prd, a na pravé ruce si zas částečně ležela ona sama a popravdě řečeno už ji skoro necítila. Zhostila se toho úkolu ale s vervou, takže se jí to po chvilce snažení přece jen podařilo, přičemž jej znovu oslovila.

Jmenovaný tulivec otevřel oči a chvíli byl zmatený jak lesní včela, nevěděl kde je a... sakra koho to má v posteli? Ve vteřině mu sice došlo, že neznámá žena v jeho náruči vůbec není neznámá, protože a jelikož je to Josefína, takže se stihl malinko uklidnit, ale ne na dlouho. Sakra, vždyť se k ní normálně tulí! Má hlavu zabořenou do jejích vlasů, které mimochodem voní nějak jinak, musela změnit šampon.

Trhl sebou, pustil ji ze sevření a převalil se na záda. "Promiň," vypravil ze sebe bez dalšího vysvětlení a ruce si složil pod hlavou.

To, z čeho on utrpěl při probuzení mírný šok, ona přešla mlčením, využila náhlé volnosti, s veškerou opatrností, které byla schopná, se přetočila na břicho, opřela se o předloktí a zadívala se na něj.

"Co tu děláš?" zavrněla. Byla ráda, že se objevil, za poslední týdny si na jeho pravidelnou společnost neuvěřitelně zvykla a ani si nedokázala dost dobře představit, že se co nevidět sbalí a odfrčí do Jordánska a do Spojených států a bůhví kam ještě a neuvidí se snad čtvrt roku. Z toho se jí doslova svíral žaludek, ale teď? Teď byl tady...

"Říkals, že ti to tentokrát nevyjde..."

Pomalu na ni stočil pohled a tajemně se usmál.

"No jo, říkal..." nechal větu nedokončenoul. Raději rychle převedl řeč na bezpečnější téma, i když... bylo bezpečnější?

"A co ty vůbec děláš tady?" zeptal se na to, co ho po onom nočním trapnozážitku doopravdy hodně zajímalo. "Myslím jako tady v mojí posteli, v mým bytě?"

"Tak to prrr," zvedla na něj výstražně ukazováček, ale ústa se jí zkroutila do pobaveného úsměvu "jaktože v tvým? Můj byt je náš a tvůj je jen tvůj? To je teda pěkně nefér, fešáku."

George měl co dělat, aby nevybuchl smíchy. Její útok byl rozkošný, ale měla vlastně pravdu.

"Dobře dobře, uznávám" zamručel a bavil se jejím výrazem, "chtěl jsem říct, proč spíš zrovna v téhle z našich postelí?"

Uvolněná atmosféra předchozích okamžiků najednou malinko ztěžkla, Josefína zvážněla a její do té doby upřímný úsměv nahradila nervózní grimasa, která úsměv jen připomínala. Blížili se tématu, kterému se plánovala vyhýbat co nejdéle.

"Potřebovala jsem..." zadrhla se, bylo by lepší formulovat to jinak, tak, aby to nevyvolávalo zbytečné otázky. "Chci říct, přijela máma a ani jedna z nás zrovna netoužila spát na gauči, takže...No zkrátka když tu měla jedna z nás spát, přišlo mi logičtější, abych to byla já."

"Jo, to asi jo, ale příště, až za sebe nastrčíš někoho jiného, dej mi vědět, jo?" mrkl na ni a culil se. Po včerejších rozpacích teď nebylo ani stopy, naopak se těšil, jak ji další větou totálně vykolejí. "Nerad bych ještě někdy vlezl do postele tvý mámě a líbat bych ji taky nemusel, když už jsme u toho."

"Tys..." vystartovala, neohrabaně se přes kolena vyhoupla do sedu a zůstala na něm viset pohledem. "Cože jsi? Ty a moje máma? Tys líbal-"

Nevěděla, co ji šokovalo víc, jestli představa George v posteli s mámou, skutečnost, že ta postel byla její, nebo fakt, že chtěl vlastně líbat ji. Teda asi.

Svalouš samozřejmě postřehl její zmatek a rychle se proto snažil uvést věci na pravou míru.

"Klid Jo-Jo, dýchej," vážně mu totiž přišlo, že to na chvíli úplně zapomněla. "Prostě jsem neměl tušení... normálně jsem si tam lehl a dal jsem ti pusu-"

"Mně ne!" skočila mu do řeči a kroutila hlavou na znamení nesouhlasu.

"Jen do vlasů-"

"No ještě toho trochu!"

"A tvoje máma byla vážně vostrá, kotě. Normálně jsem byl snad rudej až na zadku."

"To ti patří," vysmála se mu, nahmátla polštář, hodila mu ho na hlavu, on jej ale zachytil, odhodil na zem a vytáhl se do sedu. Trochu se na útočníci mračil, to ji ale nijak nerozhodilo, pokračovala dál, "když pokoušíš starší zadané ženy, svůdníku!"

"Já tě chtěl jen překvapit!" bránil se se smíchem na rtech.

"No to se ti povedlo," už se naplno smála, "a tuším, že nejen mě jsi překvapil."

George se rozpačitě podrbal ve vlasech. Jakkoliv s Josefínou dokázal v celé téhle záležitosti vidět grotesku, kterou bez pochyby i byla, setkání s její mámou se trochu děsil.

"Hádám," vypravil ze sebe a střelil pohledem ke dveřím, "že asi není moc pravděpodobné, že se máma sbalila a jen tak odjela, co?"

"No, to fakt ne," vyprskla ta jediná, která měla být překvapena a vzápětí navázala na předchozí prohlášení zdánlivě nesouvisejícím dotazem. "A jak dlouho se vlastně zdržíš?"

"Trochu jsem plánoval a myslím, že jestli se nic nepodělá, tak bude stačit, když se vrátím ve středu ráno."

Jeho slova vykouzlila Josefíně úsměv na tváři, záhadně prohlásila, že v tom případě by nejspíš máma přece jen mohla dnes odjet. Georgova nechápavého výrazu si nevšímala, šťouchla do Sherlocka, který celé jejich ranní povídání suverénně prospal a i s chlupáčem zmizela za dveřmi.

George s Josefínou zmizeli do koupelny, každý do své, pochopitelně. A paní Beková, jakmile spatřila svou dcerku se psím doprovodem, vystartovala z gauče, že půjde pejska vyvenčit. Potutelně se na Josefínu usmívala, ale neříkala nic, to si schovávala až na vhodnější příležitost, třeba až u toho bude i hlavní aktér nočního dobrodružství. Z věšáku v předsíni vzala vodítko a chlupáč ji automaticky následoval.

Josefína se v koupelně nijak moc nezdržovala a brzy už se, ještě stále v nočním úboru, vracela zpět do kuchyně. Maminka nachystala luxusní snídani, takovou jim snad nenaservírovali ani v tom předřazeném hotelu v Brně. Při vzpomínce na TEN hotel, respektive spíš na jednu jejich zhrzenou užvaněnou zaměstnankyni, se o ni opět pokoušel vztek. Nedala mu ale šanci, odmítala si dobrovolně kazit náladu.

Prvně ji napadlo, že by mohla se snídaní počkat na George, ale když se rozhlédla po stole, odhodlání ji přešlo. Vajíčka, slanina, lívance, a kdy sakra stihla máma upéct ten štrúdl? To je sen. Trochu ji zahryzalo svědomí. Máma kvůli ní přijela až z Brna, vzala si na týden dovolenou, obskakuje ji, pečuje o ni a podstrojuje jí. A ona? Pošle ji domu jakmile se tu zjeví George...Vlastně by odjíždět nemusela, však místa je tu dost a jí by určitě nevadilo vařit o porci víc, koneckonců by ani nemusela vařit jen ona, mohly by se prostřídat. Ale. Asi by to bylo divné, nejspíš by z nich tahala rozumy o tom, jestli jsou vážně pořád jen přátelé a proč se už dávno nedali dohromady, nebo by naopak mohla zvítězit maminčina puritánská stránka a někdo by zákonitě musel vzít zavděk gaučem. Josefína popravdě řečeno v tuhle chvíli vůbec nedokázala odhadnout možný vývoj, ale jedním si byla jistá. Jejich domácí atmosféra by byla prostě jiná, a rozhodně ne lepší.

Během všech těch úvah si mechanicky nandavala na talíř jídlo a nalévala z konvice čaj, když v tom jí cosi nabouralo do nohy, ona se lekla a horkou tekutinou si polila holá stehna. Vyjekla, vyskočila ze židle a Sherlock, neboť to byl on, komu na hladké podlaze ujely mokré packy a způsobil tuhle katastrofu, se lekl též a ukřivděně odskočil stranou.

"Co blbneš, Josinko?" optala se s očima navrch hlavy právě příchozí paní Beková.

Josefína obešla stůl a utěrkou si stírala čaj z nohou. Naštěstí nebyl úplně vroucí, takže puchýře jí snad nenaskáčou, ale pálilo to i tak docela slušně.

"Nic mami, jen jsem se polila."

Starostlivá matinka se zatvářila nesouhlasně, jak jen může být ta holka tak neopatrná? "Tak na sebe přece dávej trochu pozor, ne?" pokárala ji.

Josefína zavrtěla hlavou a plácla se do čela. "Jasně mami, já to totiž dělám schválně."

Odložila utěrku na linku a chtěla se vrátit ke stolu, ale ve dveřích z kuchyně do kuchyně se zjevil George. Jak bylo jeho dobrým zvykem, oděn byl jen v boxerkách a na jeho tváři se usídlil malinko vyjukaný výraz.

"Jsi v pohodě, Jo?" ujišťoval se, "Slyšel jsem nějaké...hm, ječení?"

Brunetka zakoulela očima, prý ječení, pche.

"V pohodě, jen jsem se trochu polila čajem," vysvětlovala a sklouzla pohledem na svá stehna, která byla stále pěkně rudá.

George její pohled následoval, nejspíše pomaleji a pečlivěji, než by býval měl. Polkl a oči stále upíral na její nohy.

"Není ti nic?" otázal se po chvíli a přinutil se zvednout zrak.

"Ne, není. V pohodě. Ale ty by ses asi měl jít trochu oblíct," poradila mu a nenápadně kývla hlavou směrem, kde stála paní Beková.

George se plně vzpamatoval, zazubil se na matku své ne-holky, která mu právě zamávala stylem no jo, já jsem tady taky a podrbal se v mokrých vlasech, z nichž mu na nahou hruď sem tam upadla kapka vody.

"Aha, pardon. Já si neuvědomil, že máme vlastně návštěvu." Otočil se na patě a zmizel v útrobách svého-jejich bytu.

Maminka napůl pohoršeně a napůl pobaveně kroutila hlavou.

"Tohle je jako normální? Víš Josko, jak jsem tu viděla ty dveře, říkala jsem si, co to je za hovadinu. Ale uznávám, že je lepší, když takhle oblečený," pronesla s neskrývanou ironií, "chodí tudy, a ne venkem." Následně se posadila ke stolu, a přesto, že už se stihla dávno nasnídat, nalila si kávu a na malý talířek naložila kousek štrúdlu.

Kdyby tak jen věděla, pomyslela si Josefína, nijak to ale nekomentovala. Zasedla zas ke stolu, dolila si do hrnku konečně ten zpropadený čaj a plánovala užít si snídani.

Již řádně oblečený George se znovu objevil na scéně a jelikož zřejmě zaslechl část dámského rozhovoru o kontroverzních veřejích, přidal se do debaty s jen tak mimochodem pronesenou poznámkou, že to byl ten nejlepší dárek, který kdy dostal. Načež i on se usadil na jednu z volných židlí.

Starší z žen nad jeho komentářem vyjelo obočí vzhůru, mladší zrudly tváře, což se snažila skrýt nad hrníčkem.

"Jo a díky, že jste vzala Sherlyho ven, paní Beková." Zahlásil přes stůl s pusou plnou vajíček. "Totiž...Obvykle ho ráno beru já, když jsem doma," dodal na vysvětlenou.

Jmenovaná mávla rukou. "To je v pořádku, Georgi. Vždyť kvůli tomu tady přece jsem."

Josefína ztuhla, tahle konverzace se neubírala správným směrem. Vlastně spíš šla směrem totální zkázy. Tohle musí zarazit, ale jak? Jak proboha!? Snažila se očima své drahé máti naznačit, ať už proboha nic neříká, dokonce jí chtěla i nakopnout pod stolem, ale trefila jen dřevěnou nohu stolu. Matička si její zoufalé snahy nevšimla.

Debata dál plynula jako by nic.

"Vážně?" podivil se hezoun a zapil vajíčka lokem kávy.

"No jistě." přisvědčila zcela samozřejmě, nevědouc, na jaký problém teď právě své holčičce zadělává. "Ne tedy pochopitelně jen kvůli němu, ale někdo se o něj postarat musí, když Josefína-"

"Mami!" vyjekla brunetka na pokraji šílenství a upřela na svou mamču výmluvný pohled.

"Co se děje, Josi?" obrátila se na ni nechápavě, pak chvíli těkala pohledem ze své dcery na muže sedícího naproti a nevěřícně vyhrkla: "Tys mu to neřekla?! Já myslela, že nemohl přijet!"

"To taky nemohl!" vyjekla Josefína a vrhla na George kradmým pohledem. Třeba by to ještě dokázala nějak okecat, zachránit. Třeba jo, chytala se pověstného stébla.

Její naděje ale vzápětí pohasla. "Neřekla mi co?" dožadoval se odpovědi a hleděl přitom přímo na Josefínu.

Ta se však k odpovědi neměla, jen zoufale třískla hlavou o desku stolu a snažila se vymyslet, jak by z téhle pofidérní situace mohla vyjít živá. Nedělala si iluze, za tohle ji vážně nejspíš zabije.

Paní Beková zřejmě uznala, že už udělala dost. "No, mládeži, myslím, že vás tady asi nechám a půjdu si to kafe dopít do ložnice." S těmito slovy se zvedla a i s hrníčkem odkráčela pryč.

Josefína po ní vrhla vražedný pohled, jen tak tak, že za ní neposlala i zelený paprsek. Dveře klaply. George a Josefína osaměli.

Jídlu už dávno nevěnoval žádnou pozornost a teď odsunul i poloprázdný šálek.

"Cos mi neřekla, Jo-Jo?" připomněl se se svou otázkou.

"Georgi, já..."

"Tak cos mi sakra neřekla?" hlesl. Nevěděl, jestli má být naštvaný, zmatený nebo co vlastně. Co mu tajila a proč?

Josefína vstala od stolu a beze slova prošla svou kuchyní a zastavila se až v té jeho. Počkala, až dojde za ní a požádala jej, aby za sebou zavřel dveře, což bez okolků učinil.

"Tak už mluv," vyzval ji.

Opřela se o kuchyňskou linku čelem k němu, ale momentálně se nemohla dívat jinam, než na špičky svých nohou, oblečených v dalších z její sbírky infantilních tlustých ponožek. Snažila se zklidnit dech a přesvědčit sebe sama, že to bude v pořádku, že to určitě pochopí, ale jak by se dalo něčemu takovému uvěřit?

"Jde o tu moji ruku," šeptla tak, že ji snad ani nemohl slyšet.

Vlastně nejspíš neslyšel, neb na ni nechápavě hleděl.

"Cože?"

Zvedla zrak a její oči se setkaly s jeho. "Ta ruka," řekla znovu a pro větší názornost onu končetinu i pozvedla a vystavila na odiv. Teprve tehdy si George všiml, že je něco jinak, neměla tam tu původní sádru.

"Co je s ní?" vytlačil ze sebe s mírnými obavami v očích.

Josefíně se do toho nechtělo, fakt strašně moc mu to nechtěla říkat. Bylo jí naprosto jasné, že se tomu nevyhne, ale jak to podat? Po chvíli rozmýšlení se rozhodla pro rychlou akci.

"Nehojila se moc dobře, víš? Doktor říkal, že bude potřeba operace." Uf, první část měla tedy za sebou, jenže to horší mělo ještě přijít.

Pozorovala George. Bylo evidentní, že mu to není příjemné, věděla, že si celou záležitost s jejím zraněním pořád vyčítá, i když k tomu nebyl nejmenší důvod.

"Kdy?" otázal se klidně, ale hlas se mu přece jen krapet zadrhl, "kdy bude ta operace?"

"V pátek-" kuňkla a chtěla ještě dodat pár vět, ale nenechal ji.

"To by neměl být problém," prohlásil, přecházel sem a tam asi na dvou metrech a Josefína by přísahala, že skoro mohla vidět, jak mu to v hlavě šrotuje. "Budu sice muset asi odjet už zítra, ale pak se v pátek vrátím a zůstanu tu s tebou, jak bude potřeba."

Vrhla na něj rozpačitý pohled, jež on zachytil a zarazil se na místě. "Co se děje?"

"Slib mi, že se nenaštveš," požádala ho a svou žádost doplnila úpěnlivým pohledem, za který by se nemuselo stydět ani hladové štěně.

George se nechytal, byl prostě a jednoduše mimo a vůbec netušil, co se tu děje. Jedno ale věděl, když to řekne takhle, tak to rozhodně slíbit nemůže.

"To ti neslíbím, tak o co jde?" Došel pomalu až k jejímu stanovišti u kuchyňské linky a hypnotizoval ji pohledem.

"Nenaštveš se?" zkusila to ještě naposledy.

"Naštvu. Naštvu se jestli to hned nevyklopíš, Beková. Co přede mnou tajíš?"

Zhluboka se nadechla, uhnula pohledem kamsi k oknu a spustila.

"Ta operace už byla, Georgie. Teď v pátek, přede dvěma dny." A bylo to venku, ani to tak moc nebolelo, teda alespoň zatím.

George na ni šokovaně zíral, div že mu nevypadly oči a v náhlém návalu emocí si vjel rukama do vlasů.

"Proč jsi mi to neřekla? Proč jsi mi to sakra neřekla?"

Odlepila své pozadí od skříňky a popošla blíž k němu a ve snaze jej uklidnit si odložila zdravou ruku na jeho hruď a škrabkala jej nehty.

"Omlouvám se, Georgi, já... Vím, že si ten úraz vyčítáš a že by tě to mrzelo a prostě jsem neměla ani páru, jak ti to mám šetrně říct, a když jsi pak přišel s tím, že se tenhle týden neurveš od práce, tak jsem se prostě rozhodla ti to raději neříkat. Stejně by ses sem nedostal a mrzelo by tě to ještě víc a-"

"Takže jsi to rozhodla za mě." Zasyčel na ni ze své výšky.

Kývla, tohle nešlo popřít.

Couvnul, její ruka po něm sjela a zůstala nehybně viset vedle těla, zatímco on si ty své založil na prsou a probodával ji ledovým pohledem.

"Zařídil bych si to, byl bych tu s tebou!"

"Nechtěla jsem abys-"

"Jenže já bych chtěl!" štěkl po ní a ruce rozhodil od těla.

"Kruci Josefíno! Tohle nebylo fér, nemůžeš mě takhle vynechávat. Co kdyby se ti něco stalo, co kdyby se něco podělalo, ani bych neměl tušení..."

"Byl to banální zákrok," hájila se, ale věděla, že marně. Tohle vážně pokazila. Byla připravená, že nezareaguje zrovna nadšeně, ale realita její očekávání dokonale předčila. Vždyť jí dokonce oslovil Josefíno, to neudělal už kolik měsíců, vlastně jí tak neřekl asi nikdy, když nebude počítat to první setkání.

"Na tom nezáleží!"

"Ja vím, omlouvám se," zkrátila zas mezeru mezi nimi a chtěla si opřít hlavu o jeho hrudník, omluvit se, usmířit. Jenže on znovu couvnul, udělal čelem vzad a zamířil ke dveřím do jejího bytu.

To ji nakrklo, věděla, že to ona to tentokrát posrala, ale stejně ji jeho opětovný úprk dopálil.

"Neutíkej ode mě pořád!" vypálila za ním. Sama nevěděla, jak to přesně myslela a jak jí ta slova vůbec přišla na jazyk, ale faktem bylo, že utíkal. Pokaždé, když se mezi nimi něco stalo, tak utekl.

George se po jejích slovech asi tak na tři vteřiny zarazil, ale pak zavrtěl hlavou a pokračoval dál.