Procházel již téměř prázdnými prostory a jen sem tam do některých otevřených dveří ještě zavolal na pozdrav. Tenhle den byl zase pekelně dlouhý. Když se konečně dostal ven z budovy, okamžitě se vydal ke svému vozu a nasedl. Chvíli jen tak seděl, promnul si unavené oči a všiml si, že nenápadná drobná dioda jeho telefonu teď zeleně bliká, aby mu oznámila příchozí zprávu. Od ní, pochopitelně.

"Doufám, že nejsi ještě v práci."

Za krátký text připojila i šklebícího se smajlíka a on se najednou musel zašklebit taky.

Cesta domů mu díky pozdní hodině uběhla vcelku rychle, neboť silnice byly téměř prázdné. V tu chvíli si mimoděk pomyslel, že v Hradci už by touhle dobou byly s největší pravděpodobností i vypnuté semafory. Hradec. Na to město za poslední týdny myslel docela dost. Chybělo mu.

Klíče od auta hodil na komodu hned za dveřmi a zamířil do obýváku, kde vzal útokem dobře zásobený bar. Tak jako poslední dobou každý večer. Nalil si sklenku whisky a i s lahví si ji odnesl nahoru do ložnice, kde to vše odložil na noční stolek. Pomyslel si, že už je nejspíš na čase přiznat si jednu věc - fakt nemá smysl tu zatracenou flašku ráno uklízet zpět. Večer tak jako tak zase skončí nahoře. Bundu přehodil přes židli u okna, ze zadní kapsy kalhot vytáhl svůj telefon, mrskl jím na postel a zamířil do koupelny.

Když se jen ve spodním prádle a s ručníkem vrátil, pořádně si lokl připraveného alkoholu a svalil se do peřin. Chvíli tam tak seděl, opřený zády o čelo postele a čučel kamsi před sebe, pak se ale natáhl po mobilu a odpověděl Josefíně na její zprávu, načež telefon zas odložil vedle sebe a zamyslel se. Vzpomněl si na rozhovor, který spolu vedli po tom ujetém vystoupení jejích ještě ujetějších kamarádek.

Josefína seděla na pracovní ploše kuchyňské linky, a přesto, že ještě před malým okamžikem se spolu smáli, najednou zvážněla.

"Co bude dál, Georgi?" vyslovila krátkou otázku, která ji zřejmě dost trápila, a upírala na něj své hnědé oči plné nejistoty.

A on nevěděl, na co se ptá. V první chvíli jej napadlo, že naráží na tu trapnou scénku o silvestrovské noci, a vlastně i na následující ráno, kdy mu s okouzlujícím ruměncem de facto přiznala, že ta přitažlivost, se kterou musel občas bojovat, je vzájemná. Tím by ale zároveň zcela popřela své tvrzení, že respektuje, jak to mezi nimi je. Byl zmatený a zmatek se mu musel i odrážet ve tváři, protože po chvilce dodala: "Však víš, ty novinářský šmejdi už o tobě ví a nejspíš ti nedaj pokoj a," hlas se jí na okamžik zasekl kdesi v hrdle, "co se tím mění? Pro tebe, pro nás?"

Okamžitě mu to došlo, jasně. Tohle dávalo mnohem větší smysl, než nějaké jeho pitomé teorie o tom, že se do něj snad zabouchla. Pár vteřin sledoval, jak si sklopeným zrakem prohlíží špičky svých nohou, oblečených v příšerných tlustých vánočních ponožkách, ze kterých jí na kotnících viseli dva pletení sněhuláci, a pak k ní přistoupil blíž a chytil ji za ruce. "Nemění se tím vůbec nic."

Nevěřila, nebo možná nechápala? "Ale jakto? Vždyť ses sem přijel schovat a to už teď vlastně padlo, takže…" nechala myšlenku nedokončenou.

"Ještě pořád vědí velký kulový, Jo. Nejspíš jen to, že se objevuju v Praze a koupil jsem psa. To fakt není žádný terno. A jestli mě to tvoje komando nepráskne-"

"Nepráskne!" vyhrkla.

Zašklebil se nad její reakcí. "Fajn, tak teď je důležitý, aby nepřišli na to, že se mnou máš něco společnýho. Pak by ti nedali pokoj." Toho se vážně dost obával. Jedna věc je poprat se s tím sám. To by nebylo nic nového, to by zvládl, i když přesně před tím utíkal. Ale ji tomu vystavovat nehodlal. Žádní novináři před domem, ve škole, žádné teleobjektivy namířené do její ložnice. To fakt ne.

"Takže sem dál budeš jezdit?" Vypadala, že ji to překvapilo, ale zároveň v jejích rysech rozpoznal i úlevu.

Zamračil se a pevněji sevřel její dlaně ve svých. "No jasně, ty trdlo. Co sis jako myslela?"

"Já nevím," pokrčila rameny a vypadala najednou jako malá holčička, kterou právě někdo pokáral za to, že plácá nesmysly. "Třeba, že už nebudeš mít důvod."

"Ty nejsi jen trdlo," zakroutil nesouhlasně hlavou a zamířil ukazováčkem přímo na ni. "Ty máš i dost krátkou paměť, koukám." Evidentně netušila, kam tím míří. "Copak si nepamatuješ naši debatu na Čerchově? Už tehdy jsem ti přece říkal, že mám dost důvodů se vracet. A dneska," udělal dramatickou pauzu, "mám ještě o jeden víc." Oba jako na povel pohlédli směrem, kde se nemotorné štěně snažilo rozkousat jeden z míčků na hraní. A bylo v tom mimochodem docela úspěšné, George odhadoval čas zbývající do totální destrukce asi tak na tři až čtyři minuty.

Josefína zamumlala něco, co znělo přibližně jako: "Tak jo," seskočila z linky a klidila se pryč.

Opět si lokl z široké sklenky s tlustým dnem a usoudil, že ten zbylý půllok nemá smysl tam nechávat, proto dopil i ten.

Poslední dobou se tady, ve svém londýnském bytě, moderním, prostorném a fakt mega pohodlném, to jen tak na okraj, nějak necítil úplně nejlíp. Všechno mu tu připadalo cizí, jako by tu nebyl dva roky, ne dva týdny. Nic moc ho nebavilo a volný čas, pokud nějaký měl, téměř vždy prozíval na gauči, protože prostě nevěděl, čím se zabavit. Rozhovor, jehož slova mu ještě stále vířila hlavou, mu pomohl uvědomit si jednu věc. Prostě mu tady něco chybělo, nebo spíš někdo. Už si odvykl být sám a domů se téměř netěšil. Nebýt práce, která ho fakt bavila a za poslední dobu vlastně ještě víc, když měl možnost si od všeho toho humbuku i odpočinout, nejspíš by se ani vracet nechtěl.

Sice z ní kdysi v noci pod nekonečnou oblohou docela utahoval, že jí přirostl k srdci, pravdou ale bylo, že i ona jemu se už stihla pěkně zavrtat pod kůži. Sakra. Tohle rozhodně neplánoval a nedalo by se říct, že by si tím cokoliv ulehčil, přesto, že přesně to byla původně hlavní myšlenka celého jeho útěku. Ulehčit si život, vyhnout se nepříjemnému. A teď? Ničemu se nevyhnul, paparazzi ho stejně vyčmuchali, a je jen otázkou času, než bude jejich dotírání neúnosné a začnou ničit život i jí.

Mrštil sklenkou o zeď a řinčení skla se na moment promísilo s vyzváněním telefonu.

***

"Tak sakra Jos, jseš už hotová? Strašně ti to trvá."

"Já vím, promiň," houkla na něj odněkud z ložnice, "ale zdržela jsem se venku se Sherlym. Chtěla jsem ho trochu unavit, když tu celý večer nebudu."

Mělo to být sice ospravedlnění, ale spíš ho tím jen popudila. Dost na tom, že s ní musí jít na nějakej pitomej výroční večírek, ještě tam přijdou pozdě. A zase je v tom ten zatracenej pes. Tom postával v kuchyni, netrpělivě bubnoval prsty o bar, když v tom jeho telefon začal přes celý byt vyřvávat písničku z posledního alba jeho oblíbené kapely Ska-P.

To Josefíně samozřejmě neušlo, ani nemohlo, jelikož ten virvál musel být slyšet i o dvě patra níž. Vždycky, když mu začal zvonit telefon, měla z toho málem infarkt. Nesouhlasně se zamračila, naučeným pohybem vrátila neposlušnou vlnku zpět do drdolu a s lodičkami v ruce se vydala za svým netrpělivým přítelem.

Jakmile se objevila v jeho zorném poli, na chvíli ztuhl. "Hele, ještě ti dám, vědět, jo? Zatím čus," a telefon vrátil zpět do kapsy u kalhot.

"Něco důležitého?" zeptala se, přičemž kontrolovala obsah své kabelky. Knihu nechá tentokrát doma, i když zrovna na jejich večírku by to asi nebyl až tak divný úkaz.

Tom bez rozmyslu zavrtěl hlavou. "Ani nic. To byl jen Honza, že jdou do hospody a jestli prej nechci přijít aspoň pozdějc."

"Jo tak," odpověděla, ale nezdálo se, že by jej nějak zvlášť poslouchala. Spíš vlastně vůbec nevěděla, o čem mluví. Jakmile slyšela, že nešlo o nic důležitého, vypnula a soustředila se na vše, co chtěla ještě před odchodem zařídit.

"Vážně ti to sluší, Jos."

Na to už ale slyšela a odpověděla mu úsměvem. I ona sama byla se svým vzhledem dnes vcelku spokojená. Tmavě modré šaty s živůtkem ukončeným pod prsy a volnější šifonovou sukní si koupila nedávno speciálně pro tuhle příležitost.

V duchu si ještě přehrávala, co vše měla udělat. Sherly je vyvenčený a nakrmený, rybičkám nasypala, prádlo přehodila z pračky do sušičky a myčku otevřela, aby nádobí doschlo. "Tak asi můžeme vyrazit," informovala Toma a rovnou zamířila do předsíně.

Venku byla teď, téměř v polovině února, dost zima a před pár dny dokonce napadlo několik centimetrů nového sněhu, ze kterého nyní v ulicích zbyla už jen nevábně vypadající břečka. Rozhodli se proto, že lepší, než se brodit tím hnusem, bude svézt se ten kousek autobusem.

Na večírek do agentury dorazili jen s pár minutovým zpožděním. Hned ve dveřích spatřila Blanku, která je zřejmě už nějakou dobu vyhlížela a teď na ně zuřivě mávala. "Čau, lidi," zahlaholila od svého stanoviště u recepčního pultu, "to je dost, že jste tady."

"Ahoj, Blani. Jsme poslední?" zeptala se, zatímco zápasila se šálou a kabátem. Její galantní přítel si jejích nesnází ani nevšiml, svou bundu už měl dávno přehozenou přes ruku a pošilhával po stolech s občerstvením a alkoholem.

"Ne, nejste, ani omylem. Ani šéfík tu ještě není," uchechtla se, kdyby ji tak slyšel jak ho nazvala, to by jí nedaroval. "Ukaž, dej mi ten kabát, hodím ti to tady k sobě za pult," a už se natahovala po kamarádčiných svršcích.

"Tome?" žďuchla Josefína do svého přítele.

Tom se s tázavým výrazem otočil zpět k ní. "No?"

"Podej mi svou bundu, Bláňa nám to hodí k sobě."

"Jo, jasně, dík," usmál se na obě dívky, zamnul si ruce o sebe, načež se pro formu optal, zda by jim nevadilo, kdyby se na chvíli vzdálil, a už byl v trapu.

Blanka zakoulela očima. "Připomeň mi, proč že s ním vlastně jseš?"

Josefína roztáhla rty do úsměvu. Blanka se toho fakt nebojí, co na srdci, to na jazyku. "Hele, někdy si říkám to samé."

"Takže proč?" dotírala znovu a tentokrát už trochu vážněji.

"No tak Blani, vážně se o tom musíme bavit tady a teď?" Sice taky měla poslední dobou trochu pocit, že v jejím vztahu s Tomem bylo něco v nepořádku, ale rozebírat to tady, kde by je mohl slyšet kdokoliv z kolegů, nebo i Tom, to jí opravdu nepřipadalo jako dobrý nápad.

"Tak mi řekni aspoň jednu věc," nenechala se odbýt.

"Bláňo, no tak!"

"Ne, Pepino, řekni mi upřímně," rozkázala a zkoumala svou kamarádku pohledem detektiva amatéra, "Máš ho ráda?"

"No jasně, že mám!" vyhrkla oslovená zcela upřímným rozhořčením. "Kdybych neměla, nejsme spolu. Nech už toho a pojď se něčeho napít."

"Tak fajn, to mi stačí. Jdeme."

Připojily se k Tomovi u provizorního baru, který sestával ze stolu s kelímky a tvrdým alkoholem a lednice, která byla za normálních okolností v kuchyňce. Teď ale stála tady v hale a byla od shora dolů napěchována pivem a vínem.

Josefínin přítel tam postával s plechovkou piva v ruce a dosud si jich nevšiml, neb ho velmi zaujala etiketa na láhvi rumu.

"Co tu zkoumáš?" bafla na něj Josefína a nakoukla mu přes rameno.

"Ale nic, jen mě zaujal ten název. Takže jakej je plán?" otočil se k oběma dívkám.

"Nejdřív šéfůf proslov a pak zábava," zareagovala blondýnka a pohledem zabloudila ke dveřím, v nichž se jmenovaný právě objevil a všem okolo se hlučně omlouval za zpoždění. Až sem dozadu mu sice nebylo rozumět, ale Blanka věděla, že šlo o jeho dceru; paní na hlídání mu na poslední chvíli volala, že je nemocná a on neměl jinou možnost, než odvézt dcerku narychlo k babičce do Prahy.

"To nezní zrovna jako velká akce," pronesl a rozhlížel se, čím by se mezi tolika cizími lidmi zabavil. Blanka mu už ale nevěnovala ani ždibec pozornosti, rozhodla se, že bude nejlepší, když sobě i své kamarádce obstará něco k pití.

"Taky to žádná velká akce není," upřesňovala Josefína a nespokojeně si jej prohlížela. "A zkus se, prosím, netvářit tak děsně otráveně."

"A jak se mám jako tvářit? Vždyť tu nikoho neznám a zatím je tu pěkná nuda."

"Ježíš Tome, vždyť jsme tu jak dlouho? Deset minut? Dej tomu trochu času, jo?" požádala ho a následně mu vlepila malou pusu na rty. "Nebuď bručoun."

Usmál se. "No dobře," protáhl, mrkl na hodinky a pak zas obrátil pohled na svou přítelkyni. "Teď je čtvrt na devět, jestli se to tu do devíti nerozjede, půjdu za klukama do tý hospody."

"Jo, jasně," odbyla ho Josefína. Občas toho dost nakecal a ona se vcelku brzy naučila nepřikládat těmhle jeho rádoby vtipným řečem příliš mnoho důležitosti.

Vedle Josefíny se právě objevila Blanka se dvěma kelímky bílého vína. "Na," podávala jí jeden z nich, "je dobrý, víno jsem objednávala já osobně."

Její kamarádka to ocenila uznalým "Hmm," načež kelímek přijala a ochutnala. Vážně nebylo špatné, i když z normální vinné sklenky by určitě chutnalo lépe.

"Josefíno?" ozvalo se hned vedle ní a současně ji někdo jemně chytil za loket.

Otočila se tím směrem a spatřila vysokého opáleného třicátníka s pěstěným plnovousem. "Jee, ahoj Pavle," rozzářila se, "Můžu ti představit Toma?"

Pavel spočinul zrakem na přítomném blonďákovi. "Ty jsi Tom? Ten Tom? Její přítel?"

Tomáše jeho reakce docela pobavila. "No jo, už to tak bude. Těší mě," přehodil si plechovku s pivem do levačky a pravici napřáhl před sebe.

Druhý muž ji přijal. "Já jsem Pavel, Josefíny šéf." A ještě tajemně dodal, "Teda zatím."

Ani jedné z dívek ta poznámka neunikla a okamžitě se na něj sesypaly s otázkami "Cože?" "Jak?" "Proč?" a taky "Co se děje?"

Se smíchem zvedl ruce dlaněmi před sebe. "Klid dámy, všecko se dozvíte," zarazil je. "A vůbec, kvůli tomu jsem vlastně přišel. Můžeš na chvíli se mnou za Richardem, Jos?"

Josefína vrhla rychlý pohled na Blanku, ani ta nic nechápala. "Hm," zahučela, "hádám, že asi nemám moc na výběr."

Pavel pokrčil rameny a věnoval jí drobný úsměv. "Moc ne, ale neboj, nic hroznýho tě nečeká. Tak už pojď," zavelel a rovnou se otočil k odchodu.

Josefína si ještě rychle lokla vína, načež vrazila svůj kelímek Tomovi a zmizela za Pavlem.

Richard, nejhlavnější z šéfů a ředitel agentury, postával u okna ve své kanceláři. Když je slyšel přicházet, otočil se čelem do místnosti, usmál se a pokynul jim, aby se posadili. Sám zaujal své místo za stolem. Josefína absolutně netušila, o co by se mohlo jednat, proč s ní chce mluvit, ani co měla znamenat ta Pavlova poznámka. Byla nervózní a potily se jí ruce.

"Takže," zaměřil na ni Richard svou pozornost, sepjal dlaně a zvedl koutky v povzbudivém úsměvu. "Nevím, jestli už ti Pavel něco naznačil, ale vezmu to od začátku."

Přikývla, co taky jiného. Chtěla se už konečně dozvědět, o co tu jde.

"Jistě víš, že se nám poslední dobou poměrně daří," začal zeširoka a Josefína dál jen přikyvovala. "Takže určitě taky víš, že takhle se to dál zvládat nedá, musíme učinit určité změny," chodil okolo horké kaše a těkal přitom očima z Pavla na Josefínu.

"A dál?" snažila se hovor popostrčit, stále ještě se bála toho, co přijde.

"No, asi už bych tě neměl napínat." Vysvětloval, že budou muset přijmout pár nových lidí a stávající oddělení, sdružující korektory i redaktory, rozdělit. A také, že by byl velice rád, kdyby se ujala vedení zcela nového samostatného oddělení. Znamenalo by to pro ni více administrativy, ale zároveň méně práce na knihách jako takových.

Byla trochu v šoku, nečekala to. Nechápala, proč zrovna ona. Vždyť je tu nejmladší, ještě studuje, a k tomu úplně jiný obor.

"Netvař se tak překvapeně, jseš tu ze všech nejlepší, máš cit pro jazyk a beztak už rok děláš korektury i rediguješ, a sakra dobře," pochválil ji, "Takže nabídnout ten flek tobě je jediný logický krok. Byl bych rád, kdybych ti mohl nabídnout víc, protože jsem přesvědčený, že bys to zvládla, ale to by zas nebylo fér vůči Pavlovi," skončil svou řeč a s potutelným úsměvem čekal, jak dívka zareaguje.

"A-ale," zakoktala se. "Tohle myslíte vy dva vážně? Uvědomujete si, že chodím do školy a další skoro rok a půl ještě budu? A že ve zkouškovým jsem prakticky nepoužitelná?"

"Hele," ujal se slova Pavel a mimoděk se ve svém křesle natočil směrem k ní, "probírali jsme to s Richardem horem dolem a věř tomu, že tu není nikdo jiný, komu bychom to mohli svěřit. Jasně, budeš sem muset docházet víc, ale zas ne o tolik a jak si to se svým týmem nastavíš, to už bude na tobě."

"A ve zkouškovým tě klidně může Pavel zastupovat, když bude potřeba," doplnil jej Richard. "Tvoje studium naprosto respektujeme, ale prostě potřebujeme někoho pečlivého a zodpovědného, kdo bude dohlížet na ostatní."

Josefína měla nutkání se nahlas rozesmát, jak jí ta situace přišla absurdní a nemyslitelná, ale tušila, že by to asi nebylo úplně vhodné. Místo toho se zeptala, jestli má nějaký čas na rozmyšlenou.

Richard mrkl na hodiny v levém spodním rohu monitoru. S úsměvem odpověděl, že asi tak dvě minuty, jelikož už všichni čekají na jeho proslov a on by to rád řekl vše při jednom.

"Teda to není moc fér, to jste udělali naschvál, abych neměla čas o tom přemýšlet, co?" čertila se, ale v hloubi duše ji to fakt těšilo. Jen měla z nové funkce trochu obavy.

Oba dva muži se na ni usmívali, vyměňovali si významné pohledy a Pavel dokonce s hranou netrpělivostí poklepával na ciferník svých hodinek.

"No tak teda jo," vyhrkla konečně, "ale nemám vás ráda, abyste věděli!" Zvedla se z křesla, zhluboka se nadechla a prohlásila, že jestli dovolí, půjde se teď něčeho napít.

Když se vrátila zpět mezi ostatní, Toma nikde nenašla, vyhledala proto aspoň Blanku, která se momentálně smála něčemu, co vyprávěla grafička Terka. Nenápadně se k nim přidala. "Ty Blani, nevíš kam zmizel Tom?"

Rozjařená Blanka, která už měla minimálně dvoudeckový náskok, jak Josefína odhadovala, zakroutila hlavou. "Odešel před chviličkou. Mám ti vyřídit, že už bylo devět, prý budeš vědět."

"Jo tak," hlesla,  "A moje víno?"

Blondýnka mávla rukou, "Netuším, nalej si nový. Co chtěl Richard?" vyzvídala s dychtivým výrazem. "Nevykopnou tě, že ne?"

Josefína ji ještě ujistila, že ne a pak si došla do lednice pro další víno. Nebo možná by si měla dát něco silnějšího? Zapít úspěch nebo žal? Nějak neměla tušení, jak se teď vlastně cítí. Krom toho emocionálního zmatku ohledně povýšení je taky naštvaná a zklamaná. Její přítel se na ni pěkně zvysoka vyprdnul a vypařil se do hospody za svou partičkou. Nalila si víno a rozhodla se zjistit, jestli už je George doma.

Zatímco čekala na odpověď, Richard pronesl svůj proslov k desátému výročí agentury, projel statistiky, připomenul největší úspěchy, kterých dosáhli, všem zaměstnancům za ně dojemně poděkoval a také samozřejmě oznámil organizační novinky, včetně dvou nových postů. To se neobešlo bez hromadných gratulací a pozvání na panáka. Josefína všechny zdvořile odmítala. To bylo také to jediné rozumné, co mohla udělat, protože kdyby si měla se všemi připít, nejspíš by ji odsud museli odvézt rovnou na expekťák.

Když jí George konečně odpověděl na zprávu, vykradla se ven na chodbu a vytočila jeho číslo. Chtěla s ním mluvit, podělit se o novinky. Slyšet jeho hlas.