V pondělí ráno vyrazila do školy o něco dříve, aby se stihla zastavit ve své oblíbené kavárně pro kelímek té nejlepší kávy ve městě. Bylo to sice dost z ruky, ale jí to bylo docela fuk, času měla dost; letadlo do Londýna odlétalo v devět, takže byla už v půl šesté vzhůru, aby spolu mohli posnídat, a první přednášku měla až od deseti hodin.

Ve škole si odložila kabát do šatny. Měla štěstí, že tu byla brzy, nikdo za ní nestál a tak se mohla otočit čelem vzad a s číslem v ruce rovnou odejít, ne jako obvykle. Abyste tomu rozuměli, u šatny totiž měli takový ten pomyslný labyrint, ve kterém se má, za normálních okolností, tvořit šnekovitá fronta, aby ve vstupních prostorech nestála řada na kabáty až ven. Jenže, to byste nesměli být na právech, tohle je jiný svět. Tady se fronta tvoří z druhé strany a s kabátem (nebo čísílkem) v ruce pak procházíte kličkami jak myška v bludišti. Jo, přesně tak si vždycky připadala jako Algernon z románu Daniela Keyese.

S kelímkem v ruce se usadila v dosud prázdném Collegiu maximu, největší přednáškové aule celé fakulty, a chystala se ke kávě, která teď už nebyla zrovna vroucí, otevřít knihu. V tom okamžiku se ale těžké dřevěné dveře nalevo od katedry, ty druhé, než kterými vešla ona sama, otevřely a v nich se objevila střapatá hlava Martiny Sedlákové; během let se porůznu potkávaly na seminářích, na které byli vždy rozděleni do menších skupin, a volitelných předmětech. Nebyly nijak zvlášť velké přítelkyně, ale tu a tam se daly do řeči, pořešily aktuální fakultní témata, přednášenou látku a podobně. Dívky se na sebe usmály a Martina hned zamířila k Josefíně.

"Ahoj, můžu si na chvíli přisednout?" zeptala se vesele.

"Jo, jasně," odvětila a odsunula knihu stranou. "Jak se máš Marti? Poslední dobou jsem tě moc neviděla."

"No jo, byla jsem nemocná. Vlastně proto za tebou jdu," zatvářila se omluvně, "víš, chybí mi nějaké zápisky. Všecko jsem sehnala, ale na soudním lékařství nikoho krom tebe neznám, tak jsem si říkala…" ani nemusela pokračovat, Josefíně to bylo jasné.

"Určitě, to není problém. Jen to nemám s sebou, když dneska soudko nemáme. Bude ti to stačit ve středu? Nebo ti to odpoledne nascanuju a pošlu mailem?" navrhovala hned možnosti.

"V tu středu mi to bude bohatě stačit, jen si to nafotím, ať s tím nemáš práci. A moc děkuju."

Josefína nad tím mávla rukou, jakože to je přeci v pohodě. "A co? Jak se těšíš na večer, na zápisy?" To bylo totiž takové další specifikum právnické fakulty, měli k dispozici fakultní modifikaci SISu, celouniverzitního studentského informačního systému, kde si mimojiné zapisovali předměty do rozvrhu a taky termíny zkoušek. A to byla vždy masakrální záležitost. Termínů bylo žalostně málo a byly o ně boje, navíc do každého ročníku chodilo v průměru pět set až šest set studentů, kteří v jeden okamžik zasedli k počítačům a snažili se urvat si pro sebe to nejlepší. Zkrátka se to nikdy neobešlo bez pádů systému, neustálého refreshování a všeobecného zoufalství. A přesně to je čeká dneska večer.

"O tom mi ani nemluv," zatvářila se zoufale. "Ještě pořádně nevím, kam půjdu. Posledně jsem si na zápis vzpomněla na poslední chvíli  na kolejní wifině a žádný pořádný předměty na mě nezbyly."

"To se mi taky jednou stalo. Ale aspoň máš to soudní lékařství, ne? To byl docela dobrej úlovek," snažila se kolegyni povzbudit.

"No jo, to mám. To jsem ti neříkala, jak jsem k němu přišla?" zeptala se pobaveně a když se jí dostalo záporné odpovědi, dala se do vyprávění. "Fakt na mě nic nezbylo, tak jsem si postěžovala na facebooku v té naší ročníkové skupině a nabídl se jeden kluk, že by mi něco přenechal, prý za pozvání na kafe."

Josefína vykulila oči. "Tak to bylo docela štěstí, co?"

"Jo, to jsem si taky nejdřív myslela. A pak z něj vylezlo, že si stihnul zapsat asi deset výběráků a voliteláků, tak to postupně pouští. Jako chápeš to?" začala se Martina spravedlivě rozohňovat, "on si takhle zapíše všecko možný, jen aby pak moh handlovat. V tu ránu mě veškerá vděčnost přešla a nejradši bych mu jednu pleskla."

"Tak to teda naprosto chápu, přesně kvůli takovejm blbečkům pak na spoustu lidí nic nezbude a musí honit kredity všude možně. Ach jo, ale nenaděláš nic."

"Právě, nenaděláš nic," souhlasila s ní spolužačka. "No nic hele, já už tu mám Lucku, tak si půjdu sednout k ní. Tak dík za ty výpisky a večer hodně štěstí!"

"Jasně, tobě taky." Rozloučila se Josefína a mrkla ke dveřím, do kterých akorát vcházel Tom.

Usmál se na ni a když došel až k ní doprostřed dlouhé lavice, krátce ji políbil. "Ahoj zlato."

"Ahoj," oplatila mu pozdrav a vyzvídala, jaký byl včera squash a kdo vyhrál. Pak spatřila přicházet Lindu a rychle na svého přítele vychrlila: "Ne abys prozradil něco o Georgovi, je to prostě George, žádný detaily, jasný?"

"No jasně, neboj. Nic neprozradím," dušoval se, i když ho pořád trochu mrzelo, že mu nic neřekla. Jenže jeho mlčenlivost už měla být možná brzy zbytečná.

Linda se k nim  hnala jako splašená, až jí sem tam vycáklo kafe z kelímku, a tvářila se nesmírně důležitě, minimálně jako kdyby znovu bouchnul Černobyl, nebo obživl Hitler a rozpoutal třetí světovou. Když se dořítila až k nim, ztěžka dopadla na nepohodlné sklápěcí sedátko, která byla v celé místnosti, a udýchaně vyhrkla: "Tomu neuvěříš!"

Oba na ni koukali jak z jara. "Co se děje?" přispěchal Tom s otázkou a Josefína ho doplnila. "Tak co je, Linduš? Něco s Davidem?"

Přiběhnuvší zrzka si řádně lokla kafe a zavrtěla hlavou. "To ne, teda taky, ale to vám povím pak. Počkejte," požádala je a z kabelky vyštrachala mobil, chvíli jezdila po displeji a klikala a pak před ně položila telefon s otevřeným článkem jistého bulvárního serveru. Titulek zněl "George Downey opakovaně viděn v Praze!" A hned pod tím stálo "Proč se slavný filmový krasavec vrací do Čech? Víme jako první!"

Josefína zbledla a nezmohla se na slovo. Tohle je průser. "No, to…" začala koktat, ale její přítel byl duchapřítomnější. "To bude zas nějaká kachna. Co by tu asi tak dělal? Navíc, teď má někde točit nějakej film, ne?" Odbyl ji téměř profesionálně. Pak se natáhl po Lindině mobilu. "Ukaž, je tam aspoň fotka?"

"No jasně, je jich tam několik a žádná kachna to teda není," opáčila. "Ale je to fakt hustý, ne? Proč myslíte, že sem jezdí?"

Tom chvíli projížděl fotky a pak výsměšně vrátil telefon majitelce. "Nejezdí. Jak jsem si myslel, všecko z dálky a všude je vidět akorát velkej chlap v čepici. A tys jim na to skočila." Zakroutil hlavou.

Josefína mu v tu chvíli byla opravdu strašně vděčná, i když jí bylo jasné, že přesvědčení jedné spoluzačky vlastně vůbec nic neznamená. Novináři už si George všimli a teď už mu nedají pokoj ani tady. "Můžeš mi poslat odkaz?" poprosila svoji kamarádku, "taky se mrknu." Ve skutečnosti jej však obratem poslala objektu článku, měl by vědět na čem je.

"Ale stejně si myslím, že na tom něco bude. Fakt je mu na těch fotkách děsně podobnej. A navíc, proč by si to vymýšleli?" Rozumovala naivně.

"Proč asi." Brunetka si zaťukala na čelo, "loví senzace. Je to bulvár, Lindo."

"No jo," zasnila se oslovená, "ale víš, jaký by to bylo, třeba ho tu někde potkat?"

Tomovi, který se před chvílí napil studeného kafe z kelímku své přítelkyně, zaskočilo a chvíli to vypadalo, že se začne dusit, ale ustál to. "No, Josi, dovedeš si to představit, potkat George Downeyho?" Zašklebil se na ni významně a ona mu škleb vrátila a nenápadně na něj sykla, ať toho laskavě nechá. Ale mohli na sebe klidně i hulákat, Linda je stejně nevnímala, ve svých představách právě nejspíš zvala George na rande, nebo s ním možná rovnou chodila. No jo, vzpomněla si Josefína, vlastně se kdysi asi zmínila, že je to jeden z jejích oblíbenců. Strašně tehdy žrala Plantagenety, ale ji to moc nevzalo, tak to pustila z hlavy.

***

Bylo půl šesté a venku už vládla tma. Začínalo mrholit, proto přidala do kroku. Nechtěla zmoknout a holky už na ni beztak čekají. Linda ji během přednášky naznačila, že má ohledně Davida nějaké novinky, a tak se dohodly, že se po vyučování sejdou i s Blankou v Deer's. Linda na přednášky ze správy, které měly v pondělí odpoledne, zásadně nechodila, protože proč taky, když jsou nepovinné a nudné, že jo? Proto šla sama.

"No hurá!" vítala ji Blanka, jakmile prokličkovala mezi stolky a křesly k místu, kde na ni čekaly, a vydechla své ahoj.

A Linda si přisadila. "Myslely jsme, že tě tam ten uspávač hadů uspal navěky," zasmála se zvonivě.

Rychlým pohledem zkontrolovala telefon, George se stále ještě neozval. "Nebuď zlá, Lindi. Vždyť správa se snad ani nedá přednášet zajímavě, ne?"

"To máš asi pravdu," utrousila zkoumajíc svou perfektní manikúru, "ale stejnak u toho být nemusím."

"To my už dávno víme," odvětila zatímco si sundavala kabát. A jakmile se vrátila od baru, kde si byla objednat svou kávu a pro dnešek i kousek mrkvového dortu, udeřila na svou kamarádku. "Tak povídej, co je nového v Lindo-Davidovském vesmíru?"

Blanka, dosud opřená v křesílku se teď napřímila a opřela si lokty o stolek. "No tak šup šup, hořím nedočkavostí."

Linda se zhluboka nadechla a začala. "No, v létě mě David pozval na kafe a byl moc milý…"

"Ježíš, to víme přece, nemusíš to brát tak zeširoka! Dál!" Přerušila ji blondýna netrpělivě, ale zrzka se nedala. "Ale musím, vydrž. Takže v létě jsme byli na kafi, pak ještě párkrát a taky v kině a na procházce a na výstavě…"

"I tohle už jsme slyšely," zkonstatovala Josefína s pečlivě hranou znuděností. "Jo, nejmíň milionkrát," doplnila ji zas jediná nestudentka u stolu, "vybal to konečně."

"Proboha no jo," protáhla, přičemž protočila oči kamsi vzhůru. Ty dvě vůbec nedokážou ocenit její vypravěčský styl. "Asi před měsícem, když mě doprovázel domů, mi najednou u dveří dal pusu."

"Cože?!" ozvalo se dvojhlasně. "Kdys nám to jako chtěla sdělit?" vyhrkla Josefína, zatímco Blanka na Lindu prostě jen čučela.

"Nejspíš nikdy, protože o nic vlastně nešlo. Byla to jen malá pusa a navíc se pak zatvářil dost šokovaně a provinile. Skoro odtamtud tehdy zdrhnul. A od té doby se to neopakovalo a dělal, jakože nic."

Bláňa zakroutila hlavou. "Já to pořád nechápu."

"To asi proto," spustila, ale byla přerušena příchodem sympatického blonďatého baristy, který nesl Josefíně objednanou kávu a dortík. Když byl z doslechu, začla znovu. "To asi proto, že jsem ještě neřekla to podstatný. A" v tu chvíli zvedla ruku, aby umlčela další otázku, kterou se Blanka chystala položit. "A už mě nepřerušujte jinak se fakt nikdy nic nedozvíte. Jasný?" Obrátila se na ně s lehce výhružným výrazem. Obě přikyvovaly a mlčely. Jedna proto, že předchozí výtka byla mířena na ni a druhá měla jednoduše plno práce se svým zákuskem. "Fajn. Takže kde jsem skončila?"

"Žes nám neřekla to podstatný," zahuhlala její spolužačka.

"Jo, vlastně!" plácla se do čela. "O té puse jsme za celou dobu vůbec nemluvili a až včera to na mě vybalil." Obě ji upřeně sledovaly a čekaly, co přijde. To je celá ona, i z hovna na chodníku udělá detektivku. "Prý se do mě zamiloval-" Nadšené zavýsknutí posluchaček vzbudilo nelibost u ostatních hostů. "Ale miluje i Jíťu a rád by zkusil..."

"Zkusil co?" nechápala Josefína.

"Chodit s námi oběma. S Jitkou prý už o tom mluvil a není proti."

"No tak to si děláš prdel!" vyjádřila bloncka názor za všechny. Z druhé strany stolu, se k tomu ještě ozval dodatek: "Bože to je debil, to jako myslel vážně?"

Linda upila ze svého kapučína, zřejmě na kuráž, a přikývla. "Jo, naprosto vážně. Jako chápete to?"

"Ne, cos mu na to řekla?"

Povzdechla si, že tak nějak to, co ony. Že je debil a něco takovýho ať si teda zkouší s někým jiným. Prostě ho poslala do háje a doufala, že ta jeho Jitka to udělá taky.

Na chvíli zavládlo tíživé ticho, které přerušila Josefína. "Tak to je asi konec jedné éry, co? Linda už nemiluje Davida. Co budeme dělat, vždyť to mění úplně všechno!?"

Ta, jíž se to týkalo, po ní hodila ty jsi ale blbka pohledem. A třetí dívka navrhovala jako řešení profil na seznamce, což spustilo Lindinu obvyklou přednášku na téma "Proč nechodit na schůzky s cizími muži", s podtématem " vraždy, loupeže a znásilnění."
Krátce po sedmé sešlost rozpustily.

Se zapsanými termíny zkoušek byla Josefína nakonec docela spokojená. Mezinárodní právo soukromé a právo mezinárodního obchodu zfoukne na semináři za docházku, na Češtinu v odborné komunikaci si stihla zapsat předtermín na příští týden a tak jí po Vánocích zbývaly už jen tři zkoušky, Trestní právo, Soudní lékařství a Správní právo, to nejhorší nakonec. A navíc, SIS spadl jen dvakrát, skoro se nesekal a tentokrát se i zdálo, že je vypsán dostatečný počet termínů, že by se vedení fakulty za ty roky studentského zoufalství přece jen v něčem poučilo?

O dvě hodiny později se chystala jít spát, když jí telefon začal po nočním stolku tancovat boogie a na displeji se objevila fotka, jedna z těch, které pořídili na adventních trzích, stáli na ní v objetí a vesele se culili do objektivu. Ve světle Lindiny posedlosti ji asi bude muset nahradit jinou, nemůže riskovat, že ho pozná; i když tam má zimní čepici a zmrzlý nos.

"Josie?" ozvalo se ze sluchátka, jakmile hovor přijala.

"Ahoj, svalovče. To je dost, že se ozveš," ozvala se a jen silou vůle potlačila zívnutí.

"Promiň, nebyl čas. Koukal jsem na ten článek, cos mi poslala."

"A? Je to velkej průšvih?" zeptala se s naléhavostí.

"Myslím, že ne, alespoň zatím. Nic určitého nemají, jen pár fotek, na kterých by mohl být kdokoliv. Nedělej si starosti, ano?"

"Dobře, snad máš pravdu. Kdy přijedeš?"

"Vždyť jsem teprve ráno odjel, to mě nemáš plný zuby?" Zašklebil se, což ona samozřejmě nemohla vidět.

Rozhodla se ho trochu poškádlit. "No jasně, že mám. Právě proto se ptám," natáhla se do polštářů a znovu potlačila zívnutí. To ponocování a následné brzké vstávání nebylo úplně bez následků.

"Přijedu někdy mezi svátkama  a určitě se zdržím, aspoň čtrnáct dní určitě. Spíš víc."

"Tak jo," teď už zívala naplno. "Dej mi vědět, jo?"

"To víš, že dám. A běž už spát. Hezké sny, ty moje Cirillo."

"Dobrou, Geralte."