Na nadcházející víkend, první adventní, se těšila i netěšila zároveň. V pátek měli s Tomem v plánu zajít na adventní trhy v centru města. To byla ta dobrá část, protože i přes davy lidí, předražený svařák a zmrzlé ruce, si to vždy perfektně užila. S vánočními trhy totiž pravidelně přicházela i ta jedinečná atmosféra prodchnutá vůní skořice a cukroví, osvětlená svíčkami za okny a blikajícími světýlky (i když je pravda, že některým jejím sousedům by měl někdo udělat menší přednášku o dobrém vkusu) a dýchající klidem a těšením se. Jenže hned v sobotu ráno měla o tuhle senzační náladu přijít. Její mámu totiž v práci povýšili a pořádala proto doma menší snobský večírek, na kterém si přála mít i svou dceru. A dcerunce se pochopitelně nechtělo, nejen kvůli Mirkovi, i když na toho měla od posledně řádnou pifku, ale i kvůli tomu cestování. V sobotu ráno tam, v neděli večer zpět, opruz. Ale co mohla dělat? V jakémsi zvláštním rozpoložení mysli to matce slíbila, ačkoliv tam obvykle jezdí až na Vánoce, a teď už to nemohla jen tak vzít zpět.

V pátek dopoledne jí od práce, ano skutečně od práce, protože v pátek měla školu naposledy někdy v prváku, vyrušilo zvonění telefonu.

Tom. Chtěl se prý zeptat, jestli by jí nevadilo, kdyby s ní na ty trhy nešel. Kamarád totiž pořádá na poslední chvíli párty, v Praze, a potřebuje s tím trochu pomoct.

Povzdechla si. Co mu na to má sakra říct? Buď bude lhát, že jí to nevadí, zatímco bude zuřit a zklamaně sedět doma, nebo mu na rovinu řekne, že jí to vadí a on s ní nakonec půjde, ale celou dobu bude mít před očima jeho otrávený obličej. Ani jedna varianta nebyla zrovna výhrou.

Nakonec se rozhodla, že si nenechá zkazit náladu, ať si klidně jde pařit, ona půjde na trhy sama. Tak.

O chvíli později telefon zvonil znovu. No co sakra ještě chce?

"No?" Zahučela do telefonu otráveně, "co ještě potřebuješ?"

"No promiň, to jsem teda čekal větší nadšení."

"Cože?" Chvíli nechápala, co to ten Tomáš mele, pak jí ale došlo, že to nebyl Tomášův hlas, ale...

"Georgi? Jsi to ty?"

"Ježíš, kdo by to byl? Že ty sis zase zapomněla vzít brýle a nevidíš na displej?" dobíral si ji.

"Ale ne," protáhla, "jen jsem před chvílí mluvila s Tomem, tak jsem myslela, že je to znovu on," vysvětlila a opřela se do opěradla židle, tenhle hovor bude delší.

"Jak se máš? Ještě ses nepřizabil?"

"Mám se fajn, ale to si povíme později, teď nemám moc času."

Tomu nerozuměla, proč jí teda volá, když teď nemá čas? Ale to už George pokračoval.

"A ty vlastně taky ne, měla bys zajít na nákup."

Svraštila obočí. Tohle taky nepobrala. "Cože? Proč bych měla jít na nákup?"

"No přece proto, že já v lednici nic nemám," řekl s naprostou samozřejmostí.

"No ale k čemu ti..." a v tom jí to došlo!

"Ty přijedeš?" vyjekla nadšeně až George na druhé straně musel jistojistě oddálit telefon od ucha, jinak by s největší pravděpodobností ohluchl.

"Kdy? Co by sis dal? Co mám uvařit?" vychrlila na něj jako kulomet.

Ještě jí stihl povědět, že přijede okolo třetí, a s tím se rozloučili, už musel končit. Josefína okamžitě odložila telefon a běžela zkontrolovat, jak je na tom její lednice a spižírna a došlo jí, že se vlastně nevyjádřil, no nevadí. Posledně tvrdil, že miluje lasagne, tak mu udělá zase lasagne, na jiný způsob.

Z nákupu se vrátila až kolem půl druhé, doplňování zásob totiž pojala opravdu velkolepě a měla trochu problém všechny ty tašky dovléci domů. Ještě že byl v baráku výtah, kdyby to měla vše táhnout čtyři patra pěšky, vypustila by tam duši. Doma hned celý nákup uklidila a dala se do vaření, už to měla jen tak tak, protože ukládání potravin jí zabralo více času, než počítala. Jakmile dala misku s lasagnemi do trouby, zapnula časovač a rozhodla se, že si dá ještě rychlou sprchu. Bylo třičtvrtě na tři.

Z koupelny vycházela přesně v okamžiku, kdy za sebou zavíral dveře od bytu.

"Jo?" zavolal na ni zkusmo, přece jen na ni nechtěl úplně vybafnout, jeho obava byla ale trochu lichá, neb to nakonec byl on, kdo se lekl, když se vřítila do chodby a skočila mu okolo krku.

"Nemůžeš se tu takhle dlouho neukázat!" peskovala ho, ale v očích se jí zračila čirá radost.

"Taky tě rád vidím, ty potlouku!" vrátil jí úder, zatímco ji pevně objímal. Jasně, že mu chyběla, nebyl tu tři měsíce. Po chvilce ji postavil zase zpět na zem a zamířil do kuchyně, kde odhodil tašku ke zdi a pokračoval dál do obýváku. Tam sebou plácnul na pohovku.

"To je taková paráda být zas doma," pronesl spokojeně, natáhl si ruce za hlavu a zavřel oči. Když se pohovka vedle něj lehce zhoupla, jak své místo zaujímala i Josefína, oči zase otevřel.

"To sis asi trochu spletl, chlapečku," usadila ho pobaveně. "Ty bydlíš vedle, tohle je můj byt."

"Hmm, možná, ale jím tu, spím tu.... Když už jsme u toho," zarazil se, "ty něco vaříš, že jo?"

S úsměvem kývla na souhlas. "Lasagne. Rozhodla jsem se založit lasagnovou tradici." Pronesla ledabyle.

"Ty víš, jak na mě," uchechtl se spokojeně. "Aby ses nedivila, až mě tu budeš mít pořád." A znovu zavřel oči, tentokrát se ale tak dokonale uvolnil, že usnul, probudilo ho až cinkání příborů.

Když jej Josefína spatřila, jak se sbírá z gauče, omluvně se na něj usmála.

"Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit."

"Ty promiň, že jsem usnul, asi mě ty poslední dny nějak vyřídily," odvětil, zatímco se přesouval ke stolu.

"To je v pohodě," odbyla jej mávnutím ruky, zatímco servírovala pozdní oběd. "Jak dlouho se vlastně tentokrát zdržíš?"

"Jen na víkend, ještě mám práci, ale přes svátky se zdržím dýl."

Víkend. Máma.

"Sakra!" uklouzlo brunetce najednou.

Georgeovo obočí vyletělo vzhůru, ale ona hned pokračovala, takže jeho otázka zůstala nevyslovena. "Úplně jsi mě tím svým příjezdem vykolejil-"

"Já vím," přerušil ji. "Tak na ženy obvykle působím, ale jen za tebou jezdím až domů," pronesl a s hranou samolibostí na ni mrkl.

A ona zas na něj vyplázla jazyk a jako bonus ho ještě kopla pod stolem.

"Jasně, Casanovo, jenže já zapomněla, že mám jet zítra za mámou."

Teď se pro změnu zamračil. "Jako do Brna?"

"Jako do Brna," odsouhlasila nešťastně, vzápětí se však její tvář rozjasnila.

"Nepojedu, prostě ráno mámě zavolám, že mi není dobře nebo že mi do toho něco vlezlo."

George odložil příbor a zakroutil hlavou. "To přece nemůžeš."

Zdálo se však, že už se rozhodla. "Ale můžu, proč bych nemohla?" opáčila.

"Protože by to bylo kvůli mě. A já nechci být příčinou toho, že se na mámu vykašleš. Proto," vysvětlil své důvody a čekal na její reakci. Vlastně si nepřál nic jiného, než aby nikam nejezdila, ale nepřipadalo mu to správné.

Josefína se nadechovala k odpovědi, ale nakonec pusu zase zavřela. Pak i ona odložila vidličku a nůž na okraj talíře a spustila.

"Chtěla jsem tě původně trochu usadit, že to není kvůli tobě, ale pak mi došlo, že by to byl kec," vysvětlovala, zatímco vstala od stolu a přesunula se k baru, o nějž se opřela zády, čelem k Georgeovi.

"Jasně, že nechci nikam jet, když ses tu po takové době konečně zas ukázal. Nechtěla jsem ani předtím, ale teď už nechci tuplem," založila si ruce na prsou a vzdorovitě vystrčila bradu. "A ty jseš dobrá výmluva."

Ulevilo se mu a konečně se zas usmál.

"Výmluva, jo? A co své drahé matičce přesně povíš? Hele mami," vcelku zdařile napodobil Josefínin hlas a živě u toho gestikuloval, "přijel za mnou George Downey, však víš, ten slavnej herec, tak se nezlob, že nepřijedu, radši strávím víkend s ním?"

Josefínu herecká etuda, která se jí tu odehrála přímo před očima, nesmírně pobavila. A nejen ona, ale i geniálně absurdní představa, jak říká své mámě, že stráví víkend s Georgem Downeym. Jak by na to asi zareagovala? Nejspíš by si myslela, že se jí prostě nechce a plácla první věc, co ji napadla. Není ani vyloučeno, že by se ji snažila vmanévrovat na nějaké psychologické či rovnou psychiatrické pracoviště. Ať tak či tak, pravdu jí říct nemůže, to je jasné. A jasně to řekla i tomu, od koho ta bláznivá myšlenka vzešla. Vždyť o něm dosud neřekla nikomu, proč by zrovna její drahá máti měla být výjimkou?

"Počkej, tys o mě fakt neřekla vůbec nikomu?" podivil se s očima navrch hlavy. "Ani Tomášovi?"

"No jasně, že ne," vyhrkla s naprostou samozřejmostí. "Ví jen, že jsi můj kamarád, bydlíš vedle a jmenuješ se George. Holky vesměs to samé. To sis myslel, že tě všem vyhlásím?" vyjela na něj trochu dotčeně a rozhodila u toho rukama.

"Ne, jasně, že ne... Já jen," potřeboval najít ta správná slova, "však víš, chodíte spolu. Nečekal jsem, že bys mu o mě neřekla."

Neřekla, zaprvé ho prostě nechtěla prásknout, byť někomu, komu důvěřovala, nebylo to její tajemství, a za druhé prostě nepotřeboval vědět všechno, a některé věci už vůbec ne.

"Ví všechno, co potřebuje vědět."

Tím debatu ukončila a oznámila svému hostu, že by se měl obléknout, protože ji bere na vánoční trhy, a sama okamžitě zmizela v ložnici. On si ale neměl co oblékat, věděl, že si pak jen vezme v předsíni z věšáku bundu, proto následoval svou kamarádku, a zatímco ona si vybírala svetr, jeho zrak padl na noční stolek. Přesněji řečeno na rámeček s fotografií, která na něm stála.

"Ty tu máš tu fotku?" vydechl částečně překvapeně a částečně pobaveně.

Bez zájmu přisvědčila. Nepřikládala tomu moc velkou důležitost, navíc ta otázka byla jen řečnická. Následně ale dodala: "Jinou společnou nemám. Navíc je dobrý, že jak jsme tam z profilu, nejsi poznat, takže ji nemusím až tak moc schovávat."

Vlastně ji dost dlouho schovávala, jenže jednou ji uklidit zapomněla. Obrázek sice způsobil pozdvižení, ale vlastně jen tím, že se na ní líbala s cizím chlapem. Když svému příteli vysvětlila o co šlo, uklidnil se. Od té doby ji víceméně nechávala na místě.

"Víš co?" ozval se znovu George poté, co vrátil fotografií zpět na čestné místo u její postele.

"Když tys založila lasagnovou tradici, tak já zakládám fotografickou. Další fotku si uděláme na těch trzích, co ty na to?" zazubil se na ni.

"Že jsi blázen, ale ten nápad se mi líbí. Tak už pojď," zavelela a přetáhla si svetr přes hlavu.

***

Hned ráno dala vědět mámě, že nedorazí a jak očekávala, neobešlo se to bez menší scény, dokonce v pozadí slyšela i hulákajícího Mirka. Měla sice trochu výčitky z toho, že se na mámu tak vykašlala, ale hněv a nadávky z telefonu, pomohly černé svědomí poměrně rychle vyléčit.

George celé dopoledne neviděla, a tak usoudila, že nejspíš ještě spí, protože bez svého ranního šálku životabudiče nikdy ven nechodí a doma zaručeně nemá ani ň. Trochu ji to mrzelo, ale zřejmě si vážně potřeboval odpočinout, tak ho prostě nechala spát. Okolo oběda už jí to ale začalo být divné, tohle se mu moc nepodobalo a na zprávy neodpovídal, a tak vyndala ze skříňky v předsíni náhradní klíče od vedlejšího bytu a šla spáče zkontrolovat. Už tam párkrát byla, a navíc byl byt situovaný přesně tak, jako ten její, jen zrcadlově otočený, takže s orientací neměla problém. Prošla kuchyní i obývákem, ale nikde nikdo, zamířila proto rovnou do ložnice a opatrně nakoukla. Spal jako mimino a občas si i lehce pochrupoval. Došla opatrně až k posteli, pohladila ho po ruce a opatrně zašeptala: "Georgi, už je poledne, dáš si se mnou oběd?"

Odpovědí jí však bylo jen neurčité zamrmlání, následované polohlasným: "Nech mě spát, mami..." S úsměvem proto vycouvala, obědvat bude sama.

V časném odpoledni ji od rozpitého čaje a rozečtené knihy vyrušil zvonek. Copak si zapomněl klíče? U dveří ji ale čekalo menší překvapení, vůbec to nebyl ten, koho očekávala netrpělivě celé dopoledne.

"Ahoj zlato," políbil ji Tom na uvítanou a hned se hrnul dovnitř.

"Co tu děláš?" zeptala se překvapeně, neměla přece vůbec být doma...

"Jak co tu dělám?" vyhrkl a zarazil se na místě, "ty se na mě zlobíš za ten včerejšek?

"Ale ne," odbyla ho, zatímco za ním zavírala dveře. "Vždyť jsem vůbec neměla být doma."

Tomu nerozuměl. "Jakto, kdes měla být?"

Protočila oči a povzdechla si. "No u mámy, přece. Někdy mám pocit, že mě vůbec nevnímáš, Tome," prohlásila s rukama v bok a pohledem ho přišpendlila ke zdi.

"No jo," podrbal se příchozí za uchem, "to mi něco říká. To mělo být už tenhle víkend?"

Zaškaredila se a přikývla.

"Hmm, a jaktože jsi teda vlastně neodjela?" vrtalo mu hlavou.

Pokrčila rameny a odvětila, že prostě změnila plány. Tomovi taková odpověď zřejmě stačila, protože víc se nevyptával. Místo toho se zatvářil kajícně a navrhl, že když to nevyšlo včera, mohl by ji na vánoční trhy vzít aspoň dneska.

"Jo, tak to už je pozdě, včera jsem tam byla s Georgem," vypadlo z ní automaticky.

"S kte-," chtěl se původně zeptat, ale pak mu svitlo. "S tvým imaginárním kamarádem Georgem?"

Cože? "Hej," šťouchla do něj prstem, "není imaginární!"

Její přítel se teatrálně porozhlédl a pokrčil rameny.

"Tak kde ho teda máš?" Měl o existenci záhadného nejlepšího kamaráda své holky trochu pochybnosti; ani ta fotka ho moc nepřesvědčila. Popravdě měl podezření, že na fotce je nějaký její ex a jen se to snažila okecat. Nežárlil, to ne, k tomu neviděl důvod. Jen mu některé věci prostě neseděly.

"Ještě spí," hlesla.

To už jej ale maličko znejistělo, šlehl pohledem směrem k ložnici.

Josefína protočila oči.

"Ne tady, ty pako. U sebe. Samozřejmě." I když sama nejlépe věděla, že zas tak úplně samozřejmé to nebylo, nač ale Toma zbytečně děsit.

"Hmm, tak dobře. A nechceš se teda jít aspoň projít?" navrhl a ona souhlasila.

Ruku v ruce se prošli parkem, kde se brodili návalem spadaného listí, které ještě nikdo neuklidil a asi ani neuklidí, a v centru města se stavili pro svařák a pečené kaštany. Domů se vraceli zmrzlí a veselí asi o hodinu a půl později. Tom vcházel do kuchyně první, protože Josefíně trvalo déle, než se sebe svlékla kabát, odvázala si z krku šálu a rozšněrovala boty.

A tak se stalo, že její přítel utrpěl menší šok, když uviděl, jak se kuchyní jeho holky producíruje tmavovlasý kulturista, oděný jen ve spodním prádle.
Ti dva jako by zamrzli na místě a jen na sebe zírali; Tom v šoku a rozhořčený a George s lehkými výčitkami, protože měl tušení, že teď to právě pěkně podělal. Za okamžik do toho zlověstného ticha vpadla i jediná právoplatná obyvatelka tohoto bytu a ztuhla také.

První se, dosti překvapivě, probral Tom. Párkrát zamrkal a zakroutil hlavou. "Ty jsi...ty jsi..." zakoktal se, "teda vy jste. To není možný! Jste to fakt vy?" Zeptal se a upřel na vetřelce zkoumavý pohled.

George se ukázkově ušklíbl. "Už to tak bude, jsem George. V celé své kráse," zavtipkoval a mírně rozpřáhl ruce v gestu jen si mě všichni prohlédněte. Fakt to byla absurdní situace, stydlivý zrovna nebyl, ani se neměl za co stydět, toho si byl moc dobře vědom, ale vážně se ještě nikdy nikomu nepředstavoval jen v boxerkách.

Jediná žena v místnosti však jeho pobavení nesdílela. Sama sice s jeho garderóbou, nebo spíš s jejím nedostatkem, výraznější problém neměla, ostatně už viděla víc, ale v téhle situaci jí to přišlo dost nevhodné. Hodila po naháčovi významným pohledem a beze slov jej poslala doplnit nedostatky v jeho outfitu.

Když procházel okolo ní, naklonil se a do ucha jí se smíchem šeptl: "promiň." Jen za ním sykla, že to vůbec není vtipný a okamžitě obrátila pozornost na svého přítele, který zřejmě doteď zpracovával, koho že to tady vlastně potkal. Jakmile se však zaklaply dveře od bytu, spustil.