Mel's P.O.V.

„Můžu si s ním hrát?" zeptal se Dylan, i když toho pejska už dávno hladil.

„Dylane, buď opatrný. Nevíme, jestli není nebezpečný," vysvětlila jsem mu. Upřímně, nebezpečně nevypadal, ale nikdy nevíte. Pejsek přešel ke mně a začal mi olizovat obličej. Dobře, není nebezpečný. Je strašně roztomilý!

„Můžu si ho nechat?" prosil mě Dylan psíma očima.

„Ne, Dylane, určitě někomu patří. Nemůžeš si nechat něco, co jsi našel, jenom proto, že se ti to líbí, musíme najít jeho majitele. Určitě se o něj bojí," řekla jsem a sledovala jsem, jak jeho úsměv trošku klesl. Podívala jsem se na obojek toho pejska a viděla jsem k němu přidělaný malý kousek kovu. Do něj bylo vyryto jméno: 'Dodger'

„Takže jsi Dodger," pronesla jsem a poškrábala jsem ho za uchem, tam se mu to líbilo nejvíc. „Najdeme ti páníčka." Podívala jsem se na druhou stranu plíšku, a našla jsem tam, jak jsem čekala, telefonní číslo. „Zavolám jeho majiteli, Dylane. Pohlídáš ho mezitím?"

„Dobře," odpověděl šťastně. Cítil totiž, že dostal na starost důležitou práci.

Když jsem naťukala číslo do telefonu, zjistila jsem, že už ho mám v kontaktech – bylo to Chrisovo číslo. Moment! Našla jsem teď jeho psa? Jaké jsou šance?

Než jsem dostala příležitost číslo vytočit, zaslechla jsem za sebou známý hlas.

„Tady jsi! Víš, jak jsem se o tebe bál?" Jo, to rozhodně byl Chris. Otočila jsem se a viděla jsem ho klečet před Dodgerem. „Omlouvám se za jakékoliv potíže, které mohl způsobit," mluvil, ale od Dodgera pořád nevzhlédl.

„Nic se neděje, Chrisi," odpověděla jsem s úsměvem, protože si pořád nevšiml, že jsem to já. Nebo možná si mě všiml, ale dělal jako že ne, protože jsem jenom ta hloupá holka, se kterou se pořád potkává. Přestaň tak smýšlet, Mel!

„Mel?" Vypadal velmi zmateně, když na mě vzhlédl, ale rychle svůj výraz změnil v úsměv, ze kterého mi pádilo srdce. „Jaké jsou šance?"

Než jsem mohla odpovědět, zaslechla jsem Dylana zalapat po dechu. Ale ne! Rychle jsem k němu doběhla a strčila jsem mu na pusu ruku. Nechceme tady přece dělat scény.

„Dobře, zlatíčko, zůstaň v klidu. Ano, je to ten, kdo si myslíš, že je, ale nechceme upoutat pozornost celého parku, že ne?" Dylan zavrtěl hlavou. Vydechla jsem vzduch, který jsem nevěděla, že jsem zadržovala, a pustila jsem Dylana ze svého stisku.

Než jsem se nadála, Dylan objímal Chrisovy nohy. Chris na mě zmateně vzhlédl.

„Je velký fanda," vysvětlila jsem.

„On... Je tvůj... syn?" zeptal se Chris.

Začala jsem se smát, ale přestala jsem, když jsem viděla jeho vážný obličej. „Ne, není to můj syn. Je mého bráchy," řekla jsem a on se zase začal usmívat.

„Já jsem si myslel... Zapomeň na to," odvětil. Klekl si, aby se víc přiblížil Dylanově výšce. „A jakpak se ty jmenuješ?" zeptal se Dylana.

„Dylan," odpověděl stydlivě.

„Rád tě poznávám, Dylane," řekl Chris.

Chris' P.O.V.

Jak hloupé, Chrisi, ptát se, jestli je to její syn! Dobrý způsob, jak ji ohromit.

„Ty znáš tetu Mel?" zeptal se mě Dylan.

„Jo." Vzhlédl jsem na Mel. „Jsme kamarádi." Jak moc jsem si přál, abych mohl říct něco jiného.

„Opravdu?" Dylan se udiveně podíval na Mel.

„Ano," odpověděla Mel s úsměvem a podívala se na mě. S úsměvem je ještě krásnější. V tu chvíli jsem ji chtěl tak moc políbit. Na co to myslíš, Chrisi?!

„Wow," vydechl Dylan. Zachechtal jsem se, je vždycky srandovní, jak některé děti reagují.

„Dylane, myslím, že už bychom měli jít a dát si něco na oběd," ozvala se Mel. V hlavě se mi objevil nápad. Dylan mě ale o sekundu předběhl.

„Může jít Chris s náma?" Použil moje jméno, jako kdyby mě znal roky. Je to jiné, ale líbí se mi to. Většina dětí mi totiž říká Kapitáne.

„Uhhhh... Nevím. Jenom jestli Chris chce."

Usmál jsem se. „Samozřejmě, že chci!"

Dylan mě znovu začal objímat. Je tak roztomilý. Jo, vypadá to, že spolu jdeme na oběd.

-----------------------

„Nikdy jsi mi neřekla, že máš bratra."

„Taky ses mě nikdy nezeptal," odpověděla Mel.

„Pravda. Je starší nebo mladší?" zeptal jsem se jí.

„Starší. Přesně o šest let," odpověděla. Povídali jsme si, zatímco jsme jedli. Dozvěděl jsem se víc o jejím bratrovi a o tom, jak moc pracuje. Jak jsme si povídali, nemohl jsem si nevšimnout, jak Dodger leží Mel u nohou. Hodně rychle si na ni zvykl. To něco znamená, že?

„Užil sis oběd s Chrisem?" zeptala se Mel Dylana, když jsme vyšli ven.

„Jo! Bylo to super!" zakřičel nadšeně s velkým úsměvem na obličeji. Nemohl jsem si pomoct a sám jsem se začal usmívat, je to takové sluníčko.

„Je načase jít domů, Dylane. Nechceme, aby se o tebe tatínek bál." Když mu Mel řekla tohle, úsměv mu trošku poklesl.

„Možná bych vás mohl doprovodit!" navrhl jsem a Dylan se okamžitě rozjasnil.

„Jo! Prosím, teto Mel! Může jít Chris s náma?" Štěněčíma očima se podíval na svou tetu. Nikdo těmhle očím nemůže říct ne.

Mel se na Dylana usmála. „Dobře, Chris nás může doprovodit." Sotva dokončila svou větu, Dylan mě vzal za ruku a táhl mě pryč. Mel ode mě převzala Dodgera a všichni společně jsme šli, hádám, k Dylanově domovu.

„To jsi pro něj nemusel dělat, abys věděl," šeptla mi Mel do ucha. Na chvíli jsem se lekl, protože najednou byla strašně blízko mému obličeji. Otočil jsem hlavu, byli jsme od sebe sotva pár palců. Naštěstí se ode mě oddálila, jinak bych ji políbil tady a teď. Oh, Chrisi, zhoršuje se to.

„Kdo řekl, že to dělám pro něj?" opáčil jsem a viděl jsem, jak se začala červenat. Dál jsme šli v tichu, možná jsem zašel moc daleko?

„Tati!" zakřičel Dylan, když jsme vešli do domu. Vystřelil ke kuchyni a my jsme jej následovali.

„Ahoj, kamaráde! Jak ses dneska měl? Byla to zábava?" zeptal se jeho otec.

„Jo! S Chrisem a Dodgerem jsem měl spoustu zábavy!" Jeho otec vypadal velmi zmateně, ale lehce se pousmál, když mě uviděl. Postavil se a přešel ke mně.

„Takže ty jsi Chris. Rád tě vidím ve skutečnosti a ne v televizi." Potřásl jsem mu rukou. Než jsem mohl odpovědět, znovu promluvil. „Takže ty jsi Melin přít-" Mel ho přerušila.

„Kamarád! Jenom kamarád, Harry!" Jeho úsměv jenom narostl, když to vyjekla.

Mel si povzdechla a přesunula svou pozornost na mě. „Musím uznat, že dneska to byla opravdu zábava, splnil jsi Dylanův sen."

„Taky jsem se dneska bavil, Dylan je úžasné dítě." Dobře, Chrisi, tohle je ten moment, zeptej se jí!

„Uhh.. Mel. Zajímalo mě... jestli bys se mnou dneska nešla na večeři?" Zvládl jsi to Chrisi, je pozdě na to, aby sis to rozmyslel.

„Já... Já nev..." Mel začala mluvit, ale dořekl to její bratr.

„Ráda by s tebou šla!" vykřikl Harry. Podíval jsem se zpátky na Mel.

„Jo, ráda bych s tebou dneska šla na večeři." Usmála se, což vyvolalo úsměv u mě.

„Dobře, napíšeš mi pak tvou adresu, abych tě mohl kolem osmé vyzvednout? Zní to dobře?" zeptal jsem se.

„Jo, zní to dobře."

„Dobře, uvidíme se dneska večer."

„Dneska večer."

Harry's P.O.V.

Nemohl jsem se přestat usmívat, když jsem je viděl spolu. Byli spolu tak roztomilí, jak mi Jason říkal.

Me:Dnešek je povolen

Jason:
YES!

• • • •

Haha, tak takového spolupachatele jste určitě nečekali... xd

Dnešní kapitola je pro Tessietka, moc děkuju za všechny vote. ❤️