Mel's P.O.V.

Jsem těhotná. Tu větu jsem si pořád a pořád opakovala v hlavě, jsem těhotná... Já nemůžu být těhotná! Vždyť jsme to dělali jenom... Nemůžete otěhotnět, když to děláte jen jednou bez... Že ne? V hlavě mi pořád tepalo a v očích jsem začínala cítit slzy. Nemůžu být těhotná!

Zaklepání na dveře od mého pokoje mě vytrhlo z myšlenek. Byla jsem zpátky doma, doktor říkal, že v nemocnici nemusím zůstávat, tak mě Chris vzal domů co nejdřív, to šlo. Chris... Co ten bude dělat, až to zjistí? On... Ne, on se to nesmí dozvědět.

„Hej, Mel, jsi v pořádku?" zeptal se známý hlas, sedl si vedle mě na postel. Ruka mě začala hladit po zádech. „Ty pláčeš?" zeptal se Chris starostlivě.

„On... On je to možná jenom šok," řekla jsem a rychle jsem si utřela slzy, které spadly. Chris mi jemně vzal ruce a dal mi je do klína. Palcem mi pak jemně setřel slzy z líček.

„Šok?" zeptal se a propojil své modré oči s mými.

„Já jenom... V jednu chvíli jsem myslela na nejhorší, víš?" lhala jsem.

„Ani nevíš, jak jsem se cítil já, Mel. Jako kdyby se mi zhroutil celý svět. Já... Já tě nemůžu ztratit. Tak moc jsem se bál..." Přerušila jsem ho tím, že jsem ho políbila na rty. Opravdu mu na mně záleží. Nemůžu tohle ztratit kvůli mému těhotenství! Všechno to jen zničí.

„Pojď, tvůj brácha udělal něco na jídlo, má to v sobě hodně železa," řekl Chris s úsměvem, vzal mě za ruku a dotáhl mě do kuchyně.

„Přestal pracovat?" zeptala jsem se nevěřícně.

„Samozřejmě, že ano, jsi jeho sestra. Jinými slovy, jsi mnohem důležitější, než jeho práce," řekl Chris s rychlým polibkem na mé rty.

„Ah, tady je náš pacient," pronesl Harry s úsměškem.

„Teto Mel!" zakřičel přešťastný Dylan, doběhl ke mně a smrtelně mě objal. „Už je ti líp?" zeptal se.

„Jo, všechno už je lepší," řekla jsem s úsměvem. Až na toho malého človíčka, co ve mně roste, je všechno v pořádku... „Jsem jenom trošku unavená," řekla jsem mu.

„Pojď, Dylane, jdeme jíst," pobídl ho Harry. „Sedni si, Mel," řekl mi a ukázal na židli. Večeře byla pěkná, jenom já, Harry, Dylan a Chris. Chris nikdy nepustil mojí ruku a během jídla mě palcem hladil krouživými pohyby. Po večeři jsem se omluvila a vrátila jsem se k sobě do pokoje. Potřebovala jsem se vyspat. Pořád mě bolela hlava a nemohla jsem přestat myslet na... tu situaci.

Ani jsem nevěděla, jestli Chris chce děti. Co když je nechce. Nebo třeba chce, ale ne tak brzo. Než jsem mohla pokračovat se svým přemýšlením, Chris vešel do pokoje. Tu noc spal se mnou, držel mě v náručí a pevně mě objímal. Cítila jsem se klidně, když jsem byla v jeho náručí, ale číst mě klidná nebyla. Část mě pořád přemýšlela nad miminkem a nad tím, co Chris udělá, až to zjistí...

Druhý den ráno musel jít Chris natáčet, ale slíbil mi, že se odpoledne vrátí. To byla moje chvíle na to, abych si skočila k doktorovi...

„Kam jdeš?" zeptal se Harry zpoza laptopu. I když se na mě nedíval, tak o mně věděl.

„Nikam... Jenom jdu na vzduch..." zalhala jsem. Nesmí se o tom dítěti dozvědět, nevím, jak by reagoval.

„Neměla bys ještě odpočívat?" zeptal se, zavřel laptop a přímo se na mě zadíval.

„Vlastně se cítím mnohem líp. A není zdravé být pořád zavřený," řekla jsem.

„Dobře," odpověděl jednoduše a postavil se ze svého místa. „Jdu s tebou," dodal s úsměvem.

„Oh, to nemusíš! Navíc máš práci." Snažila jsem se ho přemluvit, aby se mnou nechodil. Vlastně bych měla být ráda, protože je to poprvé po dlouhé době, co kvůli mně přestal pracovat.

„Nesmysl! Říkal jsem, že si na vás s Dylanem udělám čas! No ták, půjdeme na chvíli ven," řekl se šťastným úsměvem. O bože...

„Harry, hele, prostě chci jít sama, dobře?!" Skoro jsem na něj až ječela. Odkud se to bere?

„Mel, jsi v pořádku?" zeptal se.

„Jsem v pohodě! Jenom potřebuju chvíli přemýšlet," vydechla jsem, v očích mě začínaly pálit slzy. Rychle jsem je setřela, ale překvapilo mě objetí od Harryho. Nic jsme neříkali, jen jsme tam tak stáli, objímali se.

„Vím to, Mel," šeptl.

„Víš... co?"

„O tom malém človíčku, co uvnitř tebe roste."

• • • •

Harry to ví!! 🙊🙊