"Scorpe? Scorpe, nemůžu dejchat," ozvalo se tiché uchechtnutí a oslovený chlapec se nepatrně odtáhl. Omluvně se usmál, ale jakmile kolem sebe ucítil zrzčiny ruce, odvrátil zrak co nejrychleji do strany a tiše doufal, že si nevšimla, jak se červená. "Jak jsem si vedla?"

Než ale stihl odpovědět, objevil se vedle nich James se širokým úsměvem a přes rameno kontroloval, kolik lidí z týmu tu s ním ještě zůstalo. Když si stihl všimnout v jaké pozici to oba jeho svěřenci stojí, se zájmem si je prohlédl, ale nic nekomentoval.

"Jako kapitán musím říct, že jsi udělala fakt pokrok. I kluci se mě ptali kdes přes rok sebrala takový schopnosti. Takže ti zatím nepovím výsledek, ale byla jsi skvělá, Rose. Jsem na tebe hrdej." Z jednoho objetí do druhého, Rose uvěznila svého bratrance ve své náruči a pevně ho stiskla. I když nečekala, že by jí něco takového oplatil, opak se stal pravdou a bylo to snad poprvé za poslední rok, kdy si zase připadala jako mladší sestra než sestřenice.

"No, radši doběhnu kluky, chtěli mi něco ukázat. Jsem rád, že jsi přišel, Scorpiusi, cením si toho." Blonďák s úsměvem přikývl a chvíli sledoval, jak se starší chlapec pomalu zmenšoval na cestě k hradu. Zrzka mu znenadání zamávala rukou před obličejem a on se vrátil zpátky ke svým myšlenkám.

Jakmile byla většina lidí pryč, vzal ji opatrně za předloktí a vedl za sebou na prázdné hřiště. Slunce skoro zapadalo a nad tribunami se pomalu odrážely růžové tóny. Beze slov si vzal její koště a když nasedal, pokynul jí, aby se postavila před něj. I když byla chvilku v rozpacích, udělala to, a zničehonic se ocitla zpátky ve vzduchu.

Scorpius ji jaksi nezáměrně objímal, a i když jí u toho bilo srdce jako o závod a do tváří se jí hrnula červeň, cítila se bezpečně. Nikdy předtím na koštěti ve dvou neletěla a bylo to vzrušující. Také si neměla moc o co zapřít nohy, ale snažila se je držet tak, jak byla zvyklá, a při každé lehké zatáčce doufala, že neztratí rovnováhu.

Blonďák vyletěl dost vysoko na to, aby viděli až za Černé jezero, a jakmile si byl jistý, že jsou dost stabilní, opatrně položil své dlaně na ty zrzčiny. Kdyby tam byl někdo další, určitě by slyšel jejich splašená srdce, jak se navzájem přebíjí a snaží se uchopit ten otupující hřejivý pocit. Rose cítila, jak se jeho tělo lehce napnulo a díky větru, který začínal chladně vát, doléhal jeho teplý dech na její zátylek.

"Scorpe, ten výhled je krásný, ale... proč jsme tady?" I když se snažila, aby se její hlas moc netřásl, vlastní tělo ji zrazovalo. Byla to chvíle, kdy byli úplně sami, na jednom koštěti a ve vzduchu, takže jakákoli šance na případný útěk nepřipadala v úvahu.

"Bude to znít šíleně, ale potřebuju, abys chvíli jenom poslouchala. Když ti to neřeknu teď, tak už asi nikdy." Zrzka pomalu přikývla a Zmijozel se zhluboka nadechl, než se k ní naklonil ještě trochu blíž.

"Dejme tomu, že se známe už čtyři roky. Nevím, co přesně jsem ti udělal, a rád bych to někdy zjistil, ale to teď není podstatný. Poslední měsíc byl tak neskutečně chaotickej, že mi to přijde jako půl roku, ale za nic bych ho nevyměnil. Víš, co si totiž myslím? Jsi moje kamarádka. Jsi kromě Albuse jediná osoba, který bych svěřil svoje největší tajemství. A máš právo vědět, jak se cítím. Možná se ti to nebude líbit a celý tohle přátelství se zase rozpadne, ale za risk to stojí."

Jeho stisk zesílil a Rose se na něj okamžitě podívala. Ty našedlé oči odrážely tolik bolesti a strachu, že se v nich sotva viděla. To nutkání ho obejmout, které se v ní znenadání vzalo, tomu moc nepomáhalo, a tak se snažila zůstat v klidu a jen ho poslouchat. Slunce začalo zapadat a nebe nad jejich hlavami se zbarvilo do sytě rudé, zatímco vítr pomalu sílil a odháněl tak zrzce vlasy z tváře.

"Já tě mám rád, Rose. Jsi pro mě víc než kamarádka. Kdybych mohl, napsal bych ti celou esej o tom, co pro mě znamenáš, protože jak dobře víš, tak mi to jde se slovy mnohem líp, ale nebylo by to dost upřímný. Je zvláštní mluvit o citech, když o nich vlastně nic nevím. Možná jsem blázen. Ale to, co cítím pokaždé, když jsem s tebou, je tak silný a neuvěřitelný, že se to nedá přehlédnout. Mám tě rád. A byl bych úplně nejšťastnější, kdybys to cítila stejně a dala mi opravdovou šanci."

Řekl jí to do očí. Pohled, se kterým ho celou dobu pozorovala, zatímco její srdce při každém slově poskočilo, byl tak zranitelný a křehký, že nedokázal zabránit ani slzám. Během chvíle už měla zrzka tváře úplně mokré, a i když se snažila zůstat v klidu, vůbec se jí to nedařilo. Scorpius se zatím s naprosto rudými tvářemi podíval nad sebe a v duchu se trestal za to, co to zase udělal. Možná bylo pořád moc brzo, to ho mělo přece napadnout.

"Nemusíš odpovídat," dostal ze sebe tiše, když sklonil hlavu zase zpátky, ale na Rose se nepodíval. Nečekal, že by ještě dostal vůbec šanci se na ni někdy podívat. K jeho překvapení ho ale Nebelvírka vzala za obě tváře a přitáhla k sobě tak rychle, že se mu poslední nádech zadrhl v krku. Na chvíli ho stihla přepadnout panika, ale jakmile se jejich rty spojily, tělem mu projela tak ochromující vlna tepla, že se nedokázal soustředit na nic jiného. Bylo to krásné a správné. A mnohem lepší, než jak si to kdy představoval.

"Ber to jako ano, Scorpe," zašeptala Rose, snad aby její slova nepokazila tu dokonalou chvíli, a opřela si blonďákovo čelo o to své. "Protože jsi to ty, tak ti tu šanci dám. Za to, žes měl na rozdíl ode mě odvahu si o ni říct."