Ozval se dunivý hlas zvonu a Rose si povzdechla. Bylo úterý a to znamenalo, že má do tréninku ještě tři hodiny čas. Popadla věci ze stolu, narvala je do brašny a zamířila rovnou do knihovny. Čím dřív bude mít ten pitomý úkol z krku, tím víc síly bude moct ještě nabrat. A že už jí moc nezbývalo.

Když se rozhlédla po místnosti, nevěděla ani, jestli najde vůbec místo k sezení. Knihovna byla narvaná každý den, zvlášť v tuhle dobu a ona v duchu zabědovala nad tím, že ji to nenapadlo. Neměla ale na výběr, věděla, že kdyby se teď otočila a vrátila do ložnice, už by se k ničemu nepřinutila.

Prošla tedy po levé straně kolem stolu a pozorně se dívala, jestli nezahlédne nějakou volnou židli. Byla už skoro na konci, když si s úlevou jedné všimla a doslova na ni hodila svou tašku. Několik studentů se na ni podrážděně podívalo, jak se rána rozlehla od dřevěného nábytku. Madam Pinceová u ní stála během vteřiny a se zamračeným výrazem si založila ruce na prsou.

"Omlouvám se," pronesla zrzka šeptem a opatrně se posadila. "Už se to nebude opakovat."

Když knihovnice odkráčela dostatečně daleko, vytáhla si knížky na stůl a podívala se, co přesně za úkol vlastně dostali. Jak listovala kapitolami, ucítila na hrudi těžký pocit beznaděje. Vůbec netušila, co má dělat dřív. Lektvary nebyly její silná stránka. Nakonec se odkázala na jednu z poznámek pod čarou a vydala se hledat výtisk Čarodějných lektvarů pro doby dnešní i budoucí.

Chvíli bloudila mezi regály, než ho konečně našla. Byla to kniha obrovských rozměrů v tmavé šedé kůži, se záhadně žlutými stránkami a musela vážit aspoň tunu. Rose ji popadla oběma rukama, pokrčila nos a pokusila se ji celou svou vahou vytáhnout. Vydržela to jen chvíli, dokud neměla ruce celé červené a skoro sedřené a nemohla pořádně dýchat.

"Já myslela, že knížky jsou o odpočinku, ne abych se u nich nadřela."

Rozhlédla se po policích kolem a popadla první výtisk o lektvarech, který zahlédla a který se nakonec ukázal jako zdroj naprosto dostačující. S pevným pohledem naposledy pohlédla z okna a pustila se do práce. Listovala kapitolami tam a zpátky, oči ji pomalu pálily, jak se je neustále zarývala do stránek plných hustého textu. Příchody a odchody spolužáků vůbec nevnímala.

Už měla popsané celé dva listy, když se opřela bradou o dlaň a unaveně si povzdechla. Slunce se ještě tyčilo dost vysoko nad obzorem, i když už po stolech tančily jemné zlatavé pruhy. Jak se dívala dál před sebe, oči jí pomalu ztěžkly, až úplně usnula.

Za dvě minuty sedm a Scorpius dobíhal po chodbě ke dveřím na pozemky. Jak míjel v přízemí knihovnu, letmo si všiml otevřených dveří a vzápětí se prudce zastavil. Stačilo pár kroků, aby se přesvědčil, že zrzavá hlava, která se opírala o nataženou ruku a lehce pochrupovala, by měla být právě na hřišti a hádat se se svým bratrancem.

Přistoupil potichu blíž, tak, aby se Rose nevzbudila a rozhlédl se po stole. Když si všiml zaschlého brku v pravé ruce, musel se usmát.

"Tys vážně usnula u úkolu z lektvarů?" pronesl tiše a natáhl se pro knížku, kterou zrzka tak dlouho listovala. Věděl přesně, co zas úkol to bylo, trval mu totiž asi jen dvacet minut. Sedl si vedle ní, opatrně si půjčil její brk a přemýšlel. Slyšel od Albuse tolik historek, a přece si nikdy neuvědomil, kolik toho ze sebe Rose trénování vlastně dává. Doslechl se od několika učitelů, že se dost zhoršila, ale odmítal tomu věřit. Vždycky byla schopná všechno skloubit, stejně jako její matka. Možná jen prostě potřebovala trochu času.

Jak se tak na ni díval, začaly mu hlavou lítat myšlenky, které se snažil nejvíc zapudit. Proč by měl ten úkol vůbec dělat za ni? Proč by jí měl pomoct? Proč jí chce pomoct? Věděl, že by to pro něj nikdy neudělala.

Neochotně vzal kus pergamenu, namočil brk do inkoustu a začal psát. Stejně by přišel pozdě, aspoň bude mít větší důvod to Jamesovi vynahradit. Psal stejně jako četl a za chvíli už před ním ležely tři popsané listy. Opatrně je položil na Rosinu učebnici a na spodní roh stránky napsal: Spí se v noci, Weasleyová. Dneska máš od Jamese pokoj.

Pak se narovnal, levou rukou jí lehce odhrnul vlasy za ucho a vyběhl z knihovny rovnou na hřiště. Když zahlédl Jamese se založenýma rukama na prsou, kousl se do rtu. Možná dostane pro jednou trénink on sám.

"Kdes ji nechal? Máš dvanáct minut zpoždění."

Jamesův tón dokázal budit hrůzu, i když se na nikoho nevztahoval. Když se teď ale Scorpius ocitl na zrzčině místě, začal chápat, jak moc by mu psychika dala zabrat.

"Omlouvám se, Jamesi. Rose je naprosto vyčerpaná a k tomu ráda, že chodí. Musel jsem ji skoro tahat ze schodů, tak jsem ji nakonec přemluvil, ať si jde lehnout. Proto jsem se zdržel. Nechci ale promarnit tvůj čas, takže si můžeme dát trénink spolu, jestli chceš."

Jamesova odpověď byla víc než jasná, když se okamžitě vznesl s camrálem v ruce do vzduchu. Blonďák si oddechl a vyrazil za ním. Snad se do zítra vzpamatuješ, Rose, pomyslel si a vrhl se staršímu chlapci naproti, aby mu znemožnil dát gól.