Zrzka sebou hodila na postel a dlouze si oddechla. Neměla sílu se svléknout a vztek, který ji poháněl celou cestu do věže, se pomalu měnil v lítost. Bylo teprve čtvrt na osm. Prakticky zahodila celý tréninkový večer. V krbu tiše praskal oheň a ona si najednou připadala strašně sama. Její jediné dvě kamarádky byly určitě zalezlé v knihovně. Ostatní členové rodiny se s ní odmítali bavit. Cítila, jako by jí chyběl kus vlastní osobnosti.

Když se posadila a vyhlédla z okna, viděla, jak se nad hřištěm ještě pořád oba vznáší. I z takové dálky bylo vidět, jak si přehazují camrál a pocit v hrudi jako by se o několik čísel prohloubil. Možná to byla unáhlená reakce. Proč vlastně reagovala tak, jak reagovala?

Jedna půlka se chtěla okamžitě zvednout a vrátit se, ale ta druhá se zdráhala a držela ji přikovanou k posteli. Věděla moc dobře, že se zachovala dětinsky a bude možná ráda, jestli ji James ještě vůbec bude chtít trénovat. I kdyby u toho měl být Scorpius. Nevěděla, proč jí tak strašně vadil, ale něco v něm, jako by ji rozněcovalo a ona se musela hodně držet, aby se s ním nepodělila o svůj pravý hák. Vždyť s ním v životě ani pořádně nemluvila!

Frustrovaně si projela rukama ve vlasech a znovu se položila na záda. Když se tam vrátí, bude vypadat jako ubožačka. Když ale nepřijde, budou ji mít za strašné děcko. Existovala mezi tím nějaká rozumná hranice? James byl mnohem chápavější, než si zasloužila, a přece se bála, že se k němu zachovala až moc drsně.

"Ach jo, Jamesi, proč jsem jen taková? Takovou nabídku a já se k tobě chovám jak nevychovaný dítě!"

Několikrát se zhluboka nadechla a zavřela oči. Snažila se uklidnit myšlenky, ale moc se jí to nedařilo. Ticho, které vládlo v pokoji, jako by se jí snažilo spolknout, a tak se nakonec prudce postavila, ještě jednou se podívala z okna a s koštětem v ruce vyrazila rovnou ze dveří.

Když se znovu objevila na obrovské zelené ploše stadionu, ani jeden z nich si jí nevšímal. Nevěděla, jestli to dělají schválně, nebo ji opravdu nevidí, ale nakonec sebrala odvahu a vyletěla do jejich úrovně. V dobrém načasování se jí podařilo sebrat Jamesovi camrál přímo před očima.

"Koukám, že ses vrátila," pronesl bratranec s prázdným výrazem a založil si ruce na prsou, jako by ho chybějící míč vůbec nezajímal. Rose jen provinile sklopila zrak. Nikdy se neocitla v situaci, kdy by si před Jamesem připadala tak malá. On svůj pohled pořád upíral na kluka naproti a tvářil se, jako by vedle něj vlastně vůbec nebyla.

"Omlouvám se. I tobě Scorpiusi, že jsem na tebe tak bezdůvodně vyjela. Nevím, proč mě tak vytočilo, že bys se mnou měl trénovat, ale nic s tím neudělám. Nechci se těch tréninků vzdát jen proto, jaký jsem dítě. Nebo proto, že by mi měl pomáhat i někdo další."

Jamesova tvář zůstávala kamenná a Rose se z ní snažila vyčíst alespoň jednu malou emoci, kterou momentálně cítil. Nakonec pokrčila rameny a zklamaně vydechla. Pomalu mu vložila míč zpět do dlaní a rozletěla se pryč. To si vážně myslela, že to přejde jednou omluvou? Asi se z ní postupně stávala strašná naivka.

Zničehonic ji ale kdosi zatáhl za koště a ona se pozpátku ocitla zpátky mezi chlapci. Oba se na ni široce usmívali a James si několikrát projel rukou ve vlasech. Pak hodil míč Scorpiovi, zatímco se přesunul o něco níž. Rose je pořád pozorovala se zmateným výrazem a měla v sobě ještě větší nepořádek než předtím.

"Jdeš s námi, Rose?" promluvil tentokrát blonďák a zrzka měla co dělat, aby při vytrhnutí z myšlenek nesletěla na zem. Na prázdno polkla a lehce pokývla hlavou.

"Tak zaleť až ke zmijozelské tribuně. Chci vidět pořádnou přihrávku na gól, jasné?"

James se díval, jak se jeho sestřenice pomalu vzpamatovává. Znal ji a věděl, že se ničeho nevzdá tak rychle. Takový vtípek, který na ni se Scorpem vymysleli, jim nejenom zvedl náladu, ale ukázal, jak moc o ten trénink ve skutečnosti stála. Stačilo ji chvíli pozorovat a ona se sama přiznala ke všemu, co se jí honilo hlavou. Přesně tak, jak tvrdil Fred. Možná ji bude stačit malinko popohnat a ona si pak cestu najde sama. I s někým, kdo ji v tom podpoří.