"No, jestli tohle není moje oblíbená neteř!"

Aniž by se Rose stihla otočit, ucítila na hlavě něčí dlaň a v další vteřině už neviděla nic než svoje vlasy. Georgův smích se rozléhal po obývacím pokoji, dokud ho neutišil Angelinin jemný hlas.

"Zlato, kolikrát jsem ti říkala, že tohle dělat nemůžeš. Holkám trvá věky, než se upraví tak, aby mohly mezi lidi."

I když se zrzka zrovna snažila dostat vlasy do původního stavu, nemohla si odpustit úsměv. Teta Angelina byla jedna z nejlepších, které Rose v rodině měla. O tom, jak dobře hrála famfrpál ani nemluvě. Když byla Rose ještě malá, s Fredem, Jamesem a Dominique trávili na košťatech tolik času, že si Hermiona chodívala často stěžovat.

"Taky vás moc ráda vidím!"

Prsty naposledy prohrábla každou stranu vlasů a okamžitě Angelinu i George objala. Tradičně započali debatu o rodinných strastích, položili sázky na to, kdo doma zešílí nejdřív a jestli se někdy Hugo vzdá svých počítačových her. Z neustálého smíchu ji pomalu bolelo břicho, ale jakmile spatřila Roxanne, kterou poprvé někdo viděl s krátkými vlasy, a Freda v bílé košili, kterou nosil jednou do roka, začala málem pištět. Bez jediného slova se rozeběhla k sestřenici takovou rychlostí, že skoro shodila všechny skleničky na stole.

"Tomuhle říkáš kamarádství? Měsíc jsem tě neviděla a nedostala jsem jedinou sovu, jsem si mohla klidně myslet, že jsi umřela nebo něco."

Takové štěstí, jaké představovali její bratranci a sestřenice, Rose nikde jinde najít nemohla. Mohli bydlet, jak daleko chtěli, ale zrzka si k nim vždycky našla cestu. V Bradavicích už se ani neptali, s kým vším je příbuzná, sama se v tom totiž ztrácela natolik, že by ještě na někoho zapomněla.

Když konečně nechala Roxanne popadnout dech a přesunula svoji pozornost na Freda, všimla si, o kolik čísel vytáhl. Byl teď už jen o kus menší než jeho otec. V šoku, na koho se to vlastně dívá, si ani neuvědomila, že objetí tentokrát přišlo z jeho strany. Vzpomínky na to, jak se mu kdysi smála, že zůstane malý jako profesor Kratiknot, byly ta tam.

Nestihla vypustit ani hlásku, když se objevil i zbytek, všichni mladí Weasleyovi se sešli uprostřed obývacího pokoje, neschopni se slyšet navzájem, jak se snažili povyprávět všechno, co za poslední měsíc zažili. Byl to jeden velký zmatek, který nakonec dospělí vyhodili ven, kde si, podle jejich slov, mohli řvát, jak chtěli.

A tak se usadili pod starým dubem a jen si povídali. Smích nepřestával a Rose nevěděla, jak dlouho bude ještě schopná pořádně dýchat. Vedly se řeči snad o všem, co přišlo na mysl a nikdy nenastala chvíle ticha. Nakonec se pohodlně uvelebila Viktorii na klíně a volnou rukou otrhávala příliš dlouhá stébla trávy.

"A co ty, Rose? Našla sis nějakýho kluka?"

Zrzka byla chvíli ticho a pak jen vyprskla smíchy, když se zvedala do sedu. O tom, že kluci vůbec existují, věděla jen díky tomu, že měla dva doma a dalších jedenáct v rodině. Neměla na ně čas. S tím, jak se toužila dostat do nebelvírského famfrpálového družstva, se o ně zajímat nemohla. Trénovala tak často, že občas ani nevěděla, jestli je ráno nebo večer a pokaždé, když si lehla do postele, myslela, že už se z ní nikdy nezvedne.

"Grangerová-Weasleyová, jsi horší jak tvoje máma. Kromě nás se s nikým pořádně nebavíš. Buď jsi zalezlá v knihovně nebo na hřišti. Kdyby ses trochu zmírnila, možná bys měla i nějaký kamarády, nemyslíš?"

Rose se chtěla zasmát, ale Fredova vážná tvář a souhlasná reakce ostatních ji trochu vyvedla z míry. Ve škole měla jen dvě kamarádky - Laylu a Nell, dvě holčiny z Havraspáru, které poznala v prvním ročníku, když jí pomáhaly v knihovně s úkolem z obrany proti černé magii. Na trénincích se nebavila s nikým, i když ji spoustu lidí, hlavně kluků, chválilo za její střelecké schopnosti.

Čím víc o tom přemýšlela, tím víc si uvědomovala, jak nerada vážné věci řeší. V hloubi duše ale věděla, že má Fred nejspíš pravdu. Možná by měla trochu zvolnit.

A byla by to řekla i nahlas, kdyby jí do klína nepřiletěl plnou rychlostí starý známý camrál. Stihla se akorát překulit na záda a byla opravdu ráda, že má na něco takového vytrénované reflexy. Moc dobře věděla, kdo ho hodil, a tak se jen zvedla ze země a z plných plic zařvala: "Jamesi Siriusi Pottere, takhle se vítá někdo, koho jsi měsíc neviděl?!"