"Počkej na mě, no tak, Jamesi!"

Chlapec si to rázným krokem mířil na hřiště a dělal, jako by zrzčin hlas vůbec neslyšel. Rty měl stočené do zamračeného úšklebku a každých pár sekund si prsty zajel do vlasů. Frustrovaně nasedl na koště a odrazil se od země tak rychle, že málem spadl. Už dlouho nebyl tak vytočený.

Rose se ho pokusila dohnat, ale marně. James létal dokola kolem tribun a jí přišlo, že s každým kolečkem zrychluje. Věděla moc dobře, proč je tak rozčilený. Její dokonalý plán možná nenabral tak dokonalého konce a způsobilo to víc problémů, než by člověk uvítal.

Opatrně vyletěla za ním a sledovala, jak se pláště tribun při každé zatáčce nepatrně zavlnily.

"Poslouchej mě, prosím! Už jsem ti řekla, že se omlouvám!"

James se bez varování objevil vedle ní a proud vzduchu, který ho celou dobu pronásledoval, s ní zacloumal tak silně, že ji málem převrátil. Pohled, kterým chlapec naskrz propaloval, nevěstil nic dobrého a Rose se mohla jen v duchu dohadovat, co s ní teď udělá. Když ani po chvíli nic neříkal, nasucho polkla a tiše si odkašlala.

"Já vím, že omluva ti očividně nestačí, ale nemám, co jiného k tomu říct. Možná, že kdybys mi řekl, že máš rande, že bych nic takového podnikat nemusela a jeden trénink bychom prostě vynechali. Jak jsem to ale mohla vědět, když svoje vzkazy posíláš po Fredovi?"

James se nepohodlně ošil, ale pořád nic neříkal. Zrzka se mu sice stále odmítala podívat do očí, ale už ji nebavilo jen tak viset ve vzduchu. Pokud ji chce potrestat, ať to udělá hned, tohle očividně nikam nevede.

"Já si dám nějaký cvičení, když už jsme tady. Pochopím, pokud se sebereš a odejdeš, taky se mnou klidně až do konce života nemluv, jen chci, abys věděl, že mě to fakt mrzí," povzdechla si nakonec a pomalu se od chlapce vzdálila. U nebelvírské tribuny se za ním naposledy podívala a jakmile ho spatřila u východu s koštětem v ruce, nepatrně se zachvěla.

Podzimní vítr jí cuchal vlasy a slunce se pomalu ale jistě sklánělo k západu. Neochotně se zapřela do koštěte a vystartovala. Snažila se nabrat rychlost už v první zatáčce, ale jen o kousek se minula se zmijozelským hledištěm. Nemohla se vůbec soustředit a když kolem hadí tribuny prolétala v dalším kole, neochotně jí před očima vyvstal Scorpiův obličej.

Trhnutím koště zastavila a cítila, jak jí tváře, i přes studený vítr, příjemně hřejí. Vždyť se dnes konečně shodli na tom, že jsou přátelé, tak co je tak divné na tom, že se červená?

Slétla dolů a cestou do šaten se myšlenkami neustále vracela o několik hodin zpátky. Po tom, co se konečně přestali objímat a vrhli se do práce, po sobě stejně navzájem pokukovali. Zrzka ho párkrát přistihla, ale vždycky se jen usmála a strčila si jeden z neposlušných pramínků za ucho. Bylo to něco nového, pokaždé, když na sobě ucítila jeho pohled, nebo na ni promluvil, se jí tělem rozlehlo příjemné teplo a ona neměla tušení, odkud se bere.

O to raději vzpomínala na tréninky, kde si z něj bezútěšně utahovala a on jí při tom vždycky nechal. Byl to ten nejlepší parťák, jakého si mohla přát. Nevěděla sice, za co dostal školní trest, ale pocit někde v hloubi ji přesvědčoval, že by pro ni něco takového udělal taky. Minimálně teď, když už věděla, jak to mezi nimi je.

Uklidila koště, převlékla se do normálního oblečení, které si pro jednou připravila včas, a po cestě na hrad dumala nad tím, jak tohle Jamesovi vynahradí. Bude si s tou holkou muset promluvit. Přece jenom musí být výjimečná, když se s ní tolik toužil sejít.

"To bych do tebe nikdy neřekla," odfrkla si pobaveně a na chvíli si založila ruce na prsou. "Budu ale asi potřebovat pomoct, aby mi věřila. Jestli je tvrdohlavá jak ty, tak to potěš koště."

"S kým to mluvíš?" vytrhl ji z myšlenek známý hlas a zrzka sebou leknutím trhla, zatímco školní pozemky nešly její vyděšený výkřik.

"Tohle... už mi... nedělej... prosím," vydechla ze sebe pomalu a odhrnula si vlasy z tváře. Blonďák se upřímně zasmál a s rukama založenýma na hrudi se opřel o sloup.

"Aspoň už víš, jak jsem se cejtil tenkrát večer. Říká se tomu karma," vysvětlil hrdě s úsměvem a Rose jen protočila očima.

"Moc vtipný. Ale abys věděl, nemluvím s nikým, vymýšlím plán, jak se omluvit Jamesovi."

"Za co? Vždyť tě u Hagrida nenachytal, ne?"

"To možná ne, ale kvůli těm posunutým hodinkám se zpozdil v knihovně a přišel pozdě na rande. Říkala jsem mu, že kdyby mi to řekl na rovinu, nic takového bych neudělala, ale ne, pan Potter bude mít vždycky svou hlavu." Scorpius se zarazil a nevěřícně na zrzku pohlédl.

"Rande? To fakt? Vždyť nemá ani špetku času navíc, kdy by se chtěl tý holce jako věnovat?"

"To nemám tušení, ale budu si s ní muset promluvit. Nechci, aby ho kvůli mně neměla ráda, tak se zkusím přimluvit. Je to asi to nejmenší, co teď můžu udělat."

Blonďák přikývl a pohlédl na zrzku dlouhým pronikavým pohledem. Snažila se mu ho oplatit, ale nemohla. Čím déle se na ni takhle díval, tím slabší si připadala a nenáviděla ten pocit. S pevně stisknutými rty se podívala do země a čekala, jak dlouho budou stát v tichu.

"Chceš, abych šel s tebou? Myslím, přimluvit se u ní," zeptal se Scorpius po chvíli a Rose za to byla vděčná. Za to, že sám promluvil i za to, že jí chtěl pomoct. Horlivě přikývla a než se nadála, obmotala své paže kolem chlapcova krku a stáhla ho do pevného objetí. Už druhého toho dne.

Scorpius, zaskočený její akcí, se usmál a s červenajícími tvářemi si zrzku prohlížel. Nakonec jí objetí lehce oplatil a jakmile se od něj jen na kousek odtáhla, podíval se jí do očí.

"Za co to bylo?" pronesl co nejsebejistějším hlasem, ale dívka jen sklopila oči a skousla si spodní ret.

"Za nic, uvidíme se zítra," prohodila tiše a rozešla se k nebelvírské věži. Když už byla od blonďáka dost daleko, přiložila si dlaně na tváře a s úsměvem přidala do kroku.

"Ty budeš moje smrt, Malfoyi."