Za dveřmi se ozval tlumený smích a Rose se pomalu přetočila na druhý bok. Věděla, že už je vzhůru, ale nedokázala otevřít oči. Bolelo ji snad úplně všechno. Hlava se každou chvíli ozývala dutou ránou, jako kdyby ji někdo zevnitř tloukl. Ruce i nohy jí připadaly alespoň třikrát těžší než normálně. Jak se do tohohle stavu vůbec dostala?

Když se konečně rozhlédla kolem sebe, zjistila, že je v pokoji sama. Otevřenými okny proudil svěží vzduch a po dlouhé době bylo i ráno příjemně teplo. Oblečení bylo úhledně seskládané ve skříni a věci na famfrpál uložené pod postelí. Knížky na nočním stolku stály přesně tak, jak je tam včera nechala. Všechno se zdálo být tak, jak by mělo, ale hlas v její mysli napovídal něco jiného. Něco tu nesedělo.

Snažila si vzpomenout na to, co se stalo včera, ale vždycky skončila v knihovně a zírala na obrázek čerstvě vyjmutého bezoáru. Byla si jistá, že se muselo stát ještě něco dalšího, ale jakmile se snažila dál rozpomenout, neviděla nic než černou mlhu. Nevěděla ani kolik je hodin.

Natáhla se po jedné z knížek na nočním stolku, ale omylem u toho shodila jednu větší, tak blbě položenou, že by spadla i kdyby do ní člověk jen foukl. Sebrala ji ze země a pořádně si ji prohlédla. Určitě to musela být ta, ze které se včera učila. Opatrně jí prolistovala, dokud z ní nevypadly tři úhledně popsané pergameny. Byla by na první pohled řekla, že ten rukopis nezná, ale stačilo si přečíst první řádek a okamžitě ho poznala. Malý vzkaz na spodním rohu stránky také našla. A ke svému vlastnímu překvapení cítila, že se usmívá.

To bys nebyl ty, aby ses nepředvedl, jen by mě zajímalo, jak se ta knížka dostala až ke mně do pokoje, pomyslela si pobaveně a položila ji zpátky na původní místo.

Stačil jeden povzdech, aby přišlo další nové zjištění. S hrůzou doběhla k zrcadlu a pořádně si prohlédla svůj odraz. Měla na sobě stejné oblečení jako včera, vlasy vypadaly jako by strčila ruce do zásuvky a člověk by si ji klidně spletl s nemocnou. To si zasloužilo vysvětlení.

Bleskově se převlékla do čistého oblečení, vyplýtvala na sebe půlku lahvičky své oblíbené voňavky, do tašky naházela knížky i úkol od Scorpiuse a po cestě na Dějiny čar a kouzel se snažila učesat vlasy tak, aby přes ně alespoň něco viděla. Záhadným štěstím se jí podařilo dorazit bez jediné srážky a akorát načas. Tiše doufala, že se nikdo nebude na nic ptát a přála blonďákovi štěstí, aby ho nezabila hned, jak ho uvidí.

Během třetí hodiny jí začalo kručet v břiše a bylo to skoro k nevydržení. Určitě včera nevečeřela a díky tomu, že dneska zaspala snídani, by jedla klidně i hřebíky. Na oběde se proto objevila mezi prvními a okamžitě se pustila do jídla. Byla připravená sníst všechno, co se před ní objevilo a kdyby ji něčí ruka nepřistála na rameni, určitě by to i udělala.

"No prosím tě, vypadáš jako bys nejedla aspoň deset let," prohodil Fred a přisedl si vedle ní. Málem jí zaskočil kousek kuřete, když si uvědomila, jak dlouho se s ním pořádně neviděla. Lehce se usmála a otřela si rty do ubrousku.

"Minimálně se tak cítím. Co tě ke mně přivádí, stýská se ti po zaneprázdněné sestřenici?"

Chlapec se zasmál a napil se z poháru před sebou. Než stačil pokračovat, objevil se před ním i vlastní talíř a také se pustil do jídla. Bylo na něm vidět, že je unavený, ale Rose usoudila, že jiné téma nadhazovat nebude. Fred nebyl zrovna typ, který by se rád svěřoval.

"To ani ne, jen jsem včera potkal Jamese a vypadal jako by chtěl někoho zaškrtit. Napadlo mě, že bys možná mohla vědět, co se mu stalo."

Ale zrzka se na něj jen zmateně podívala a pokrčila rameny. Pravdou bylo, že ho ani včera neviděla. Nebo si na to alespoň nevzpomínala. Možná by se ho měla večer na tréninku zeptat. Jako o vlku se James objevil přímo před ní a zvláště si ji prohlédl. Bylo to něco mezi starostí a podezřívavostí a Rose nevěděla, co si o tom má myslet. Fred se s úšklebkem otočil ke svému talíři a dělal, jako by tam vůbec nebyl. Co je to dneska za den?

"Jak ti je?" ozval se James a tón jeho hlasu vůbec neodpovídal tomu, jak se na ni díval. Zrzka naprázdno polkla a zmateně odpověděla: "Je mi fajn, proč se ptáš?"

"Dnešní trénink začne už v půl sedmý, vynahradíš si včerejšek. Máš štěstí, že se o tebe Malfoy postaral, jinak bys na těch schodech ležela ještě teď. A ne, že přijdeš pozdě, myslím, že další rychlostní kolečka už lítat nechceš."

Pak se zvedl od stolu a odešel. Rose se za ním ještě chvíli dívala se zmateným výrazem. Měla teď na mysli tolik otázek, na které chtěla znát odpověď. Co myslel těmi schody? A jak se o ni Scorpius postaral? Během chvíle ji přešla chuť, a tak se také zvedla a zamířila ven. Čerstvý vzduch jí určitě trochu pročistí hlavu.

Došla na začátek svahu k Hagridově boudě a posadila se do trávy. Byl až moc hezký den na všechen ten zmatek. Párkrát se zhluboka nadechla a pokusila se srovnat všechny ty otázky, které se během posledních pár minut vynořily. Byla přesvědčená o tom, že chce znát jejich odpovědi. Vytáhla tedy z brašny kus pergamenu a brk a začala je sepisovat. Na konec připsala jednu malou zprávu a jakmile jej složila, na vrch nadepsala blonďákovo jméno.

Pak se rozeběhla k Sovinci a naštěstí tam nějaké sovy zůstaly, i když většina měla očividně svoji polední pauzu. Našla Sama a přivázala mu na nohu svůj vzkaz.

"Dones to Scorpiovi," zašeptala a sova vyletěla velkým oknem pryč z dohledu. Cestou zpátky do hradu si pak Rose několikrát povzdechla a už se nemohla dočkat, až bude všechno zase tak tak, jak má být.