⭐️- 3 -⭐️ 
L u d v í k ,  o s o b n í   m r a k

Jeden by řekl, že normální šestnáctiletý chlapec, ještě k tomu tak pohledný, jako Sirius Black rozhodně je, bude mít celé dny na práci něco jiného než neustálé kontrolování své mladší sestry. Tedy, kontrolování v Siriově stylu rozhodně nebylo starostlivé dohlížení na to, jestli ubohé Lyře někdo neubližuje, nýbrž on sám byl tím, kdo jí více či méně ubližoval. 

Avšak tolik pozornosti, kolik jí věnoval za poslední týden, už bylo nejen Lyře, která mimochodem stále zůstávala blondýnou, ale i jeho kamarádům, podezřelé. Jindy se tenhle hormony rozbouřený Poberta spokojil se zakopávací kletbou, popřípadě starým dobrým mudlovským podkopnutím nohou, kdykoliv na svou drahou sestru narazil na chodbě, jenže tentokrát to už docela přeháněl. 

Celý páteční večer strávil ve lví společenské místnosti shrbený nad pergamenem, do kterého si pečlivě zapisoval snad sto různých způsobů, jak Lyru ponížit. Když ho Peter vyzval, aby si s nimi šel zahrát Tchoříčky, lekl se tak, že udělal přes osmdesátý třetí způsob velkou kaňku. Chudáka Peta zpucoval na první dobrou, než pergamen s brkem a inkoustem sbalil a oddupal do ložnice.

Jeho typická Blackovská nátura zřejmě nemohla překousnout, že Lyra jeho malé pomsty přechází bez reakce, popřípadě všechny tyto nepříjemnosti dokáže otočit ve svůj prospěch, proto se rozhodl udeřit silněji. Ovšem tento jeho postoj nesdílel jeden hnědovlasý student, který shodou okolností byl jeho nejlepším kamarádem, a nejednou se mu už snažil ošklivé chování vůči vlastní sestře vymluvit. Jenže ať se Sirius snažil sebevíc, byl Black. A když si Black postaví hlavu, ani ránou tyčí do hlavy jeho názor nezměníte. I když jste jeho nejlepší přítel.

A tak v sobotu odpoledne, v průběhu jejich typické sobotní návštěvy čistě kouzelnické vesničky Prasinek, zatímco Remus odběhl dokoupit zásoby pergamenů, svolal Sirius poradu. Slavnostně se tyčil nad Červíčkem a Dvanácterákem, v jedné ruce svíral lahev s máslovým ležákem a v druhé rozevřený pergamen se sto důvody, jak znemožnit Lyru Blackovou.

V hostinci U Tří košťat byli jedinými návštěvníky. Venku panovalo počasí pod psa; už od rána lilo jako z konve, a někteří studenti dokonce po důkladné obhlídce počasí usoudili, že nemá cenu do Prasinek chodit, a jednoduše zůstali na hradě. Už se chystal přečíst důvod označený číslem jedna, ale přerušil ho zvuk zvonečku, jež upozorňoval hospodskou, že přichází hosti.

Do dveří se nahrnuli čtyři bradavičtí studenti, všichni promoklí až na kůži. Když si svlékali kabáty, Sirius ve dvou z nich poznal bratry Prewettovy, zatímco společnost jim dělali jeho dva mladší sourozenci. Nejstarší Black sevřel rty do úzké linky a s tichým zaklením se posadil. Nemohl přece v prázdném lokále rozkřikovat, co má na Lyru přichystáno, když sedí skoro u vedlejšího stolu, že?

Ovšem vypadalo to, že nově příchozí si Pobertů u zadního stolu vůbec nevšimli. Byli příliš zabraní do nějakého hovoru; a podle útržků, které se k zadnímu stolu dostaly, to vypadalo, že předpovídají výsledky nadcházejícího famfrpálového zápasu. Fabián sem tam něco přitakal, a následně znovu sklonil oči k pergamenu, jež vytáhl z brašny ihned po tom, co se usadili ke stolu. Lyra těkala pohledem z Gideona na Reguluse, kteří byli vášnivě zabraní do diskuze o nejoblíbenější kouzelnické hře. Znuděně si podepřela hlavu a rozhlédla se po lokále. Teprve tehdy si uvědomila přítomnost tří Pobertů úplně vzadu. James, jako by snad čekal, až si ho všimne, pokýval hlavou, snad na znamení pozdravu. Lyra mu ovšem pokývání neoplatila, neboť její starší bratříček ji propaloval nenávistným pohledem.

Místo toho protočila očima a natáhla se po sklenici máslového ležáku, který před každého z nich přilevitovala madame Rosmerta. Regulus se ke své sestře naklonil, a nejspíš jí něco pošeptal, neboť ona v tu chvíli vybuchla smíchy. Vzápětí se k jejich smíchu přidala i zrzavá dvojčata.

Seděli tam v družném hovoru asi dvacet minut, než byly sklenice před nimi prázdné. Poté se Lyra zvedla a sdělila chlapcům něco, co se už k uším Siria přes celý lokál nedostalo. Důležité ale bylo, že se zvedla, oblékla a brzy vyšla ze dveří, neboť Sirius se tak také mohl zvednout, obléknout a vyjít za ní. Předtím ho ale James chytil za paži.

„Co je?" vyštěkl Tichošlápek, neboť Lyra díky Jamesově zdržení zmizela za dveřmi.

James Potter se na něj chvílí zamyšleně díval, načež jemně pokrčil rameny. „Nic, jen se pořádně obleč, ať nenastydneš," poradil mu nakonec.

„Jasně, mami," zakoulel Sirius očima. Pak se kamarádovi vytrhl ze sevření a vyběhl z hostince. Naštěstí spatřil svou sestru, jak vchází do knihkupectví naproti. Do stejného knihkupectví, kam už před dobrou půl hodinou odešel Remus Lupin nakupovat pergameny.

Přeběhl cestu a elegantně se opřel o zeď vedle vchodu, který merlinžel nebyl zastřešený, takže nejstarší Black po chvíli vypadal jako mokré kuře. Jenže dovnitř jít nemohl, neboť se tam nacházel Remus, a jelikož je Remus prostě Remus, hned by mu došlo, proč Sirius Black zavítal do knihkupectví. Tak stál venku a tiše doufal, že Lyra vybere to, co potřebuje a vyjde dřív než jeho kamarád.

Nejspíš se k Merlinovi modlil opravdu intenzivně, neboť blonďatá Blacková po několika minutách opravdu vyšla ven. Samozřejmě si svého bratra okamžitě všimla.

„Ale, ale," zahlaholila, sotva se za ní s cinknutím zvonečku zavřely dveře, „ty, a tak blízko knih? Copak se stalo, nejsi náhodou nemocný?" škádlila ho, zatímco on ji probodl nenávistným pohledem. Odlepil se od zdi a udělal dva kroky jejím směrem.

Ona před ním samozřejmě intuitivně o několik kroků couvla. Ne, že by z něj měla strach, to ne, ale jeden nikdy neví. Třeba mu rupne v té krabici, co nosí na krku, a jednou se rozhodne své spory řešit stručně ručně, bez hůlky a po mudlovsku. Sice teda – a doufala že ne naivně - věřila, že by Sirius nebyl schopný uhodit dívku, přesto se ale měla na pozoru, neboť tu svou pěknou tvářičku měla docela ráda.

„Vypadáš jak zmoklá slípka," podotkl místo toho, aby zareagoval na její poznámku.

Lyra se ušklíbla. Tašku s nákupem si přitiskla blíž k tělu, snad aby nově pořízené pergameny nepromokly, nebo co. „To je možné, ale já uschnu. Zatímco ty jako idiot budeš vypadat i dál."

Sirius se nepatrně napjal. Dlaň levé ruky sevřel v pěst, zatímco tou pravou bleskově vytáhl hůlku z kapsy. Tak rychle, že Lyra ani nestihla pobrat, co se to vůbec děje, a už jí kouzelným proutkem mířil přímo mezi oči. Chvíli tam bez hnutí postával s napřáhnutou rukou, ale nakonec ho to přestalo bavit, nebo ho snad natáhnutá ruka začala bolet, protože pohnul zápěstím, zamumlal tiché zaklínadlo a pak už se jen vítězně šklebil. Neusmíval, ale šklebil.

„Teď neuschneš," zkřivil rty do posměšné grimasy, než se otočil na patě a zmizel mezi domy. Lyra překvapeně zvedla hlavu, neboť ticho jinak poklidné vesničky prořízlo hlasité zahřmění. S hrůzou zjistila, že nad Prasinkami opravdu nenastává bouřka, ale že má nad hlavou vlastní zmenšeninu bouřkového mraku. Kamkoliv se pohnula, tento mráček se hýbal s ní. A neustále z něj pršelo.

Okamžitě, byť stála přímo uprostřed ulice, vyzkoušela všechna odstraňovací kouzla, která svedla. Dávno se ale už na vlastní kůži přesvědčila, že Sirius své žertíky dovádí k dokonalosti právě tím, že se vždy ujistí, aby nešly zvrátit jen tak. Nezbylo jí tedy nic jiného než se s výrazem, který by James Potter trefně popsal jako naprosto nasraný, vrátit zpět do hradu a nejspíš vyhledat pomoc nějakého zkušenějšího kouzelníka. Ještě předtím zkusila na ten proklatý mrak seslat zastírací kouzlo, aby alespoň nevypadala jako blázen, když už nic. Stačilo, že je promočená na kost, ještě aby si to po bradavickém hradě kráčela s mráčkem nad hlavou.

K její smůle byly všechny tři dívky, kterým stěží mohla říkat kamarádky, v ložnici. Seděly na posteli jedné z nich, Destiny Greengrassové, a čemusi se hihňaly. Když se Lyra navalila dovnitř jako lavina, začaly se hihňat ještě víc.

„Teda, ty jsi zmokla. Ukaž, vysuším—„ nabídla se ihned Vicky Bishoperová, brunetka s kulatým nosíkem a pronikavýma modrýma očima. Lyra po ní ovšem šlehla ostrým pohledem, tak jen dívka zvedla ruce v obranném gestu a se svými kamarádkami si vyměnila všeříkající pohled.

„Vypadněte," štěkla po nich Lyra, když si sedla na postel, která, jak jinak, začala být okamžitě mokrá.

„Cože?" optala se Destiny, jako by snad neslyšela.

„No zmizte! Ztraťte se. Běžte třeba házet očima po Carrowovi nebo Lafingtonovi, ten se ti líbí, ne Vicky? Tak, vypařte se," pobídla je ostře. Vicky Bishoperová sebou sice mírně cukla, když uslyšela jméno svého pohledného spolužáka, ovšem hodila po svých kamarádkách okem, čímž je vlastně vyzvala, aby se zvedly a odešly.

Znaly Lyru, a za těch pět let, co s ní sdílí ložnici, ji znaly dobře, tudíž si také moc dobře uvědomovaly, že když má Lyra jednu ze svých nálad, které Fabian Prewett vtipně nazýval náladou napřesdržku, jelikož by si občas jednu přes tu svou princezničkovskou tvářičku opravdu zasloužila,  je lepší se jí klidit z cesty. Protože pokud náhodou neuposlechnete, co si její veličenstvo princezna umane, je dost možné, že vám, až to nebudete čekat, hodí do zad nějakou zákeřnou kletbu. Nebo vás psychicky vydeptá tak, že budete mít chuť obrátit hůlku proti sobě a do hrudi si hodit jednu avadu.

Sotva se tři zmijozelky ztratily, zrušila Lyra zastírací kouzlo. Seděla na posteli jako hromádka neštěstí a přemýšlela, za kým asi zajít, aby ji tohoto skvělého módního doplňku zbavil. Proti své vůli se ale musela usmát; koho by totiž napadlo přičarovat někomu nad hlavu mrak? Sice je její bratr naprostý idiot a život jí otravuje asi jako komáři v létě, ale vynalézavý je, to musí uznat.

Ale ani tahle slabá myšlenka nebránila Lyře v tom, aby byla naštvaná. Byla tak navztekaná, že skoro nemohla mluvit. Frustrovaně si zajela rukou do vlasů, které byly, samozřejmě, mokré. Měla chuť tomu vypelichanému idiotovi vypíchnout oči z důlků a předhodit je morčatům, které nedávno začal chovat hajný Hagrid jen on ví proč, k obědu místo jejich pravidelné denní dávky salátu. Jediným důvodem, proč ještě vztekle neodťapkala do nebelvírské společenky a toho červa nerozcupovala na kusy byl fakt, že se jí nechtělo uklízet ten bordel, který by z jeho mrtvého těla jistě zbyl. Neboť by ho pěkně dlouho mučila, ať si taky trpí, chlapeček jeden.

Zvedla se z postele a stejně jako před pár dny vztekle pochodovala po ložnici. Od skříně k posteli za sebou nechávala velké kaluže, které vždy při další cestě překročila, aby náhodou neuklouzla. Své pochodování utnula, když se spatřila v zrcadle. Vypadala k popukání. Prameny vlasů, stejně jako mikina a džíny, se na ni lepily a třásla se zimou, neboť voda z mraku byla až nesnesitelně studená. Asi napíše Siriusovi stručný vzkaz, aby tam příště přičaroval alespoň teplou vodu. Takhle se ještě nachladí.

Zrovna, když stála před zrcadlem a zkoumala svůj vzhled alá miss mokré tričko, se rozrazily dveře. Stál v nich nikdo jiný než její bratr. Ne, Sirius to opravdu nebyl, neboť ten by k hadům nevešel ani za pytel galeonů, nýbrž Regulus. V rukou držel tác plný jídla, ovšem když spatřil ubohou Lyru, překvapeně vykulil oči. Nebýt Lyřiných rychlých reflexů, tác by mu vyklouzl z ruky a všechno to jídlo by se rozsypalo po podlaze. Blondýnka ovšem hbitě vytáhla hůlku, díky čemuž jídlo zachránila. Nezdálo se však, že by Regulus její záchranu ocenil, neboť na ni zíral, jako kdyby spadla po hlavě z jahody. Když se konečně vzpamatoval alespoň natolik, aby mohl mluvit, zmateně rukama zašermoval k její ozdobě.

„Co to je?" vyjekl a stále tu věc nad její hlavou propaloval pohledem, jako by snad měl ten mrak otevřít očička a začít tancovat.

„To je... Můj osobní mrak. Jo, můj osobní mrak. Dneska jsem se cítila hrozně seschlá, tak jsem si řekla, že nutně potřebuju zavlažit. A tak mám vlastní mrak. Říkám mu Ludvík," pronesla jakoby nic. Jestli na ni Reggie předtím hleděl zmateně, teď se na ni díval, jako by se zbláznila.

„Cože to je?" zopakoval zmateně.

Lyra jen protočila očima. „Opakovat ti to nebudu," zavrčela a natáhla se po tácu, který předtím šikovně odlevitovala k sobě na postel. Zjistila, že dvojčata se nejspíš stavila v kuchyni, neboť na tácu kromě konvičky s čajem ležely také vyhlášené skřítkovské sušenky a talíř hruškového nákypu.

Ovšem její dvojče bylo rychlejší, neboť rychle chňapl po talíři s nákypem a přitáhl si ho k sobě. Střelil přitom po Lyře pohledem, který jasně říkal, že tu dobrotu dokáže chránit vlastním tělem. Lyra se na něj zaksichtila a už se nadechovala, že mu pěkně od plic poví, že je teda pěknej sobec a neměl sem ty dobroty vůbec nosit, když se nehodlá dělit, ovšem její pozornost upoutala obálka, která ležela pod talířem.

„Máuem byf uapomněu," zahuhlal Regulus s plnou pusou, jakmile si všiml, že jeho sestra zkoumá psaní, jež on tak pracně schoval pod talíř. Lyra nakrčila nos, protože mluvení s plnou pusou je naprosto nechutné a kdyby ho teď viděla jejich drahá máti, přiletěl by mu takový pohlavek, že by zhltl vlastní nohy.

„Píše Cissa. Nám oběma," pokrčil rameny, načež si do pusy narval další lžíci nákypu. To už naštěstí Lyra neviděla, protože zvědavě rozložila psaní. Nestávalo se často, že by jim jejich drahá sestřenice psala, takže ji velice zajímalo, co se bude mezi řádky ukrývat.

Ovšem jakmile si zprávu přečetla, byla naprosto vyvedená z míry. „Ona se bude vdávat?!" zopakovala překvapeně a dopis zase pečlivě složila do původního stavu.

„Jo," zahuhlal Regulus odpověď. On tedy vyvedený z míry nevypadal, ale to bude nejspíš tím, že si psaní přečetl už dřív, a měl tedy dostatek času na zpracování.

„A bude si brát tu vyperoxidovanou napodobeninu Drákuly," pronesla Lyra další fakt. Regulus znovu zakýval hlavou. Pak si ale uvědomil, jakou přezdívkou Luciuse Malfoye nazvala, a vyprskl smíchy.

„Tak to potěš koště," pronesla zaraženě. Sprostě vytrhla bratrovi z ruky talíř a nebrala si vrchovatou lžíci nákypu, který si následně za Regulusova brblání strčila do pusy.

„Třeba to nebude tak zlý," zamumlal Reggie zamyšleně. Lyra po něm střelila pohledem, ovšem jako spořádaný člověk nejprve polkla sousto, než promluvila.

„Nebude tak zlý?" vyprskla vztekle a div nezačala z očí metat blesky. Vlastně by tak skvěle doplňovala občasné zahřmění, které se jí ozvalo nad hlavou, než se spustil další příval deště. „Trixie byla taky v pohodě, než si vzala toho kreténa Lestrange," vypustila ze sebe jméno manžela své sestřenice, jako by to byl jed. „Rodolphus a Lucius se spolu stýkají, a dala bych všechny své boty za to, že patří do toho spolku omezenců v divných hábitech."

„Nemyslím si, že by si ho Cissa brala dobrovolně," opáčil černovlasý zmijozel. Na to Lyra nic neodpověděla; radši si do pusy narvala další lžíci toho výborného nákypu, protože jak je dobře známo, cukr je dobrý na nervy. A že teda měla nervy v kýblu, jak by řekli mudlové.

Najednou Reggie vyskočil z postele, jako by ho do zadku nakopl hypogryf. Zvedl se tak rychle, až sebou Lyra cukla a málem zbytek jídla na talíři. Což by byla samozřejmě škoda, proto po svém bratrovi hodila zabijáckým pohledem.

„Co blbneš?" vyjela na něj zostra.

„Musím běžet," vykulil Regulus oči, neboť si uvědomil, kolik je hodin, a že už vlastně dávno má být někde jinde.

„Kam bys běžel? Vždyť jsi právě přišel," zamumlala Lyra, protože se jí docela příčila představa, že by v ložnici zůstala sama s tím pitomým mrakem, který prostě ne a ne zmizet.

„Musím... Psát úkoly," vysvětlil Regulus ne zrovna přesvědčivě. Uhýbal při tom totiž pohledem a škrábal se na zátylku, což byl jasný znak toho, že lže. Nebo neříká celou pravdu, to je jedno.

„Nekecej, je sobota," uzemnila ho Lyra, která jeho vykrucování začínala mít tak zrovna po krk. Nebyla zrovna v nejlepším rozpoložení, a rychlý úprk svého dvojčete vnímala jako zradu.

„Mám doučování," přiznal neochotně. „S Gidem," dodal. V tu chvíli se Lyra vševědoucně zašklebila.

„Tak v tom případě utíkej, ať Gideon nečeká," mrkla na něj šibalsky, což se Regulovi sice moc nelíbilo, nicméně ji poslechl. Už byl skoro u dveří, nakonec se ale otočil a svou sestru přejel zkoumavým pohledem.

„Proč ho pořád bráníš?" zeptal se.

Lyra nakrabatila čelo. „Koho?" zeptala se víceméně s nezájmem, neboť svou veškerou pozornost právě věnovala talíři ve svých rukou.

„No Siria, přece. Dělá ti věci, který by mu neprošly, kdyby sis někde otevřela pusu."

„Reggie, miluju tě, ale to není tvoje věc," odložila lžíci a šlehla po Reggiem varovným pohledem, protože právě chlapeček zabrousil na tenký led. A on si to moc dobře uvědomoval. Už sahal po klice, když řekl: „Možná je to tvůj bratr, ale ty pro něj už dávno sestra nejsi, sám ti to řekl. A chová se tak už pět let, uvědom si to," otevřel dveře dřív, než po něm stihla Lyra, jež právě vypadala jako dračice, které právě nějaký sprosťák ukradl vejce, cokoliv hodit. „Zkus Finite incantatem," poradil jí a zmizel.

A tak Lyra znovu osaměla. Nejprve jí její hrdost nedovolila Regulovy rady uposlechnout, neboť si byla jistá, že tak primitivní kouzlo Siriův mrak opravdu neodežene, ale když začala kýchat, a ještě víc se třást zimou, podrážděně zavrčela a přešla k zrcadlu. Hůlku si přiložila nad hlavu, než pronesla tiché zaklínadlo. A u všech Merlinových chlupů, Regulus měl pravdu. To zaklínadlo fungovalo. Nejprve na ni přestaly dopadat mokré kapky, načež se ozvalo tiché puf. Mráček nad její hlavou se rozpustil jako cukrová vata a k jejím nohám dopadl malý chuchvalec vaty. Znovu zůstala sama. Jen ona a její pochmurné myšlenky, které nemohla zastavit, ani kdyby chtěla. 

///

Nachlup jsem to dneska stihla, neboť jsem si umanula, že nové kapitoly budou vycházet pravidelně pondělí; středa. Takže (snad) v pondělí naviděnou.