„Kde je Rosie? Neslyším ji tady." Zeptal se nervózně.

Za chvíli měl přijít doktor a sundat mu obvazy. Teď, po třech letech, kdy byl umístěný v pořádníku na transplantaci, na něj došla konečně řada. Nikdo tomu nějak velké šance nedával a já sama měla strach doufat, abych nebyla zklamaná, no naděje tam stejně byla.

„Sestra s ní počkala na chvíli venku. Kdyby to nebylo dobré nechci, aby tady byla."

Jestli se to nepodaří, budeme z toho určitě smutní, no netuším, co dalšího to s námi udělá. Ještě pořád jsme tohle viděli jako světlý zítřek. Po léčbě, kterou prodělal a byla bez výsledku, to bylo to jediné, co by mohlo fungovat. Po tomhle už nic není. Zůstane slepý napořád.

„Dobře." Odpověděl a stiskl mou ruku.

Pak přišel doktor, pozdravil nás a přitáhl si židli k jeho posteli z druhé strany.

„Tak jak se zatím cítíte?" zeptal se, sledujíc nějaké papíry, které sebou přinesl.

„Jde to, no to hlavní se teprve ukáže." Odvětil JungKook.

„To máte pravdu." Odložil složku a na mě se povzbudivě usmál.

„Sundám vám teď obvaz. Neotevírejte hned oči, zkontroluji stehy."

Přísahám, že by se ve mně krve nedořezal, když to sundal konečně pryč. Chvíli sledoval stehy na víčkách, které mu po operaci zbyly, a pak ho pobídl, ať otevře oči.

JungKook několikrát zamrkal a já nevěděla, co si myslet. Vidí nebo nevidí? Nebo co? Neřekl ani půl slova.

„Prosím podívejte se doprava, doleva... na mě." Doktor ho studoval zblízka a já ani nedýchala. Srdce se mi div nerozskočilo, jak napjatá jsem byla.

„Zdá se, že všechno proběhlo, jak má. Gratuluju." Postavil se.

„T-ty vidíš?" zeptala jsem se opatrně. Řekl, že gratuluje, to znamená, že je to dobré, ne? Tak proč nic neříká? Proč mlčí?!

„Vidím tě." Otočil ke mně hlavu a usmál se.

Takovou úlevou jsem si oddychla, a pak ho pevně objala. Nevím, co to v tu chvíli bylo za stav, ale přišlo mi, jako bych najednou měla celý svět na dlaní. Nehorázná blaženost, štěstí a úleva.

„Panebože, já tomu nevěřím." Rozplakala jsem se.

„Neplakej." Pohladil mě ve vlasech, a pak se kousek odtáhl.

Zadívala jsem se do jeho velkých očí zblízka. Na první pohled by člověk řekl, že nejde vidět žádný rozdíl. Měl je trošku zarudlé, vypadal unaveně, ale to se všechno časem spraví. No právě jsem však viděla, jak mě zaostřil. Už neměl ten prázdný pohled, skleněné oči, ve kterých jsem pokaždé vídala jen svůj odraz. Byly zase živé a sledovaly mě.

„Jsem šťastná." Šeptla jsem.

„Já taky." Zněla tichá odpověď.

Nejradši bych si lehla za ním a zůstala bych takhle celý zbytek dne, ale Rosalie už se určitě nemůže dočkat. A on taky, protože to bude poprvé, co ji uvidí.

„Půjdu pro ni, určitě dává sestřičkám zabrat." Uchichtla jsem se a pustila ho ze sevření. Otřela jsem své tváře a věnovala mu poslední úsměv předtím, než jsem se vydala ploužícím krokem ke dveřím.

Druhé těhotenství je pro mě daleko větší makačka, než to první. Nebo... možná jsem hodně rychle zapomněla na to, jaké to první vlastně bylo. Lze si snadno zvyknout na to, že člověk není těhotný, horší to je, když začne být těhotný znovu.

„Už můžu za taťkou?" přiběhla ke mně hned, co mě uviděla ve dveřích.

„Můžeš, zlato, ale tatínek je ještě unavený, takže budeš hodná, platí?" vzala jsem ji za ruku.

Začala horlivě přikyvovat hlavou, jakože rozumí a už mě táhla zpět do místnosti, ze které jsem přišla. Pohledem jsem poděkovala sestře, která ji na chodbě tu chvíli hlídala, a pak za námi zavřela.

Sotva cvakly dveře, JungKook k nám hned stočil pohled a já si nemohla nevšimnout jeho fascinovaného výrazu.

Rosie pustila mou ruku a rozutíkala se k jeho posteli. Mohlo mi být jasné, že ať ji napomenu, jak chci, stejně mě neposlechne, ďáblík malý.

Vyškrábala se na jeho postel a stulila se do jeho náruče.

„Už tě nic nebolí?" zeptala se ho, na což se on krátce zasmál.

„Nic mě nebolí, ale už uvidím všechny lumpárny, které vyvedeš, Rose." Odpověděl jí a neustále si jí prohlížel.

„Ty už mě vidíš?" pootevřela svou malou pusinku do „o".

„Táta už vidí." Odpověděla jsem jí za něj.

Nevím, jestli by to se mnou dělalo tolik, kdybych teď nebyla v takovém citovém rozpoložení, ale neustále jsem chtěla plakat, protože jsem byla moc dojatá.

„Je hrozně krásná." Řekl tiše, když mu z celé té eufórie usnula v náručí.

„Je ti podobná." Hladila jsem ji ve vlasech. Taky na mě začala padat únava. Skoro celý den jsme strávili obě v nemocnici. Nejdříve jsme čekali, než se probudí z narkózy a teď, jestli se operace podaří nebo ne.

„Ale po kom je takový ďábel, to fakt netuším." Dodala jsem taky se smíchem.

„Já bych i věděl." Zatvářil se laškovně a probodl mě tmavým pohledem.

„Na mě to neházej." Zavrtěla jsem hned hlavou.

Jen stiskl ruku, za kterou jsem ho držela, a pak mě pohladil po tváři.

„Miluju tě Em."

„A já tebe."

Další slova už potřeba nebyla.

**

A tak jsme tady.

V mých dvaceti jsem netušila, že něco takového za svůj život prožiju. A vlastně, ještě nejsem úplně na konci, takže další věci klidně můžou přijít.

Předtím, než mohl jít JungKook na operaci, jsme byli na Taeho svatbě. Nebyla velká, no za to mě naprosto dojala. Viděla jsem na něm, jak ji sleduje. Jak ji miluje. Kdysi se tak díval na mě, něco jsme si prožili, ale oba jsme se posunuli dál a byli šťastní s někým jiným. Přála jsem mu to z celého srdce, protože tak hodný člověk jako on, si to zaslouží.

Nevím, jestli to byla ta svatba a asi to ani nezjistím, ale JungKook mě asi o měsíc později taky požádal o ruku. Rosalie se sice ještě nenarodila do úplné rodiny, protože obřad jsme chtěli uspořádat až potom, ale nikomu to nepřekáželo.

Přestože mí rodiče chtěli jít už do předčasného důchodu, museli se na chvíli vrátit zpět do práce, protože já se nemohla starat o dítě, Kookieho a ještě firmu. Byli sice nejprve naštvaní, že věci nejdou podle jejich plánů a já si nenašla muže, který by mě zastoupil, ale časem se s tím smířili. Došlo jim totiž, že já si svůj život budu řídit sama, ať se jim to líbí nebo ne. A já byla šťastná právě takhle. S Rose a JungKookem.

Sice jsme to neplánovali, ale moje druhé těhotenství přišlo docela brzo. A zrovna v dobu, kdy jemu řekli, že je na řadě. Když se konala operace, měla jsem už hodně blízko k porodu a hrozilo, že možná budeme hospitalizovaní oba – akorát každý na jiném oddělení. Naštěstí jsem to ale, i přes svou citlivou povahu zvládla a rodila až týden po tom, co jeho pustili z nemocnice.

Hrozně jsem si přála, aby to byl kluk. Byli bychom tak v rodině vyrovnaní a Rose by byla jeho velkou sestrou. Naše přání se ale vždy splnit nemusí a my měli další holčičku.

A JungKook, když ji poprvé držel v náručí, prohlásil, že je to nejspíš osud, že jeho život bude obklopen krásnými ženami.

Teď bych chtěla říct už jen pár slov na závěr.

Věci nebudou vždy takové, jaké je chceme mít a někdy se budeme cítit jako ve tmě. No v té tmě poznáme hvězdy.

A on je moje hvězda.