„Děje se něco, že jsi tak vystrojená?" zeptala jsem se tety, mezitím, co ona poletovala kolem. Měla na sobě moc pěkné šaty a byla jak namalovaná, tak slavnostně učesaná.

JungKook seděl na gauči a poslouchal zápas ve fotbalu mezi Liverpoolem a Oxfordem – fakt nic, o co bych stála. Proto jsem se zaměřila na jeho mámu, která se očividně někam chystala.

„Emily, mám na tebe velkou prosbu." Připínala si náušnice a koukala na mě skrz zrcadlo. Nechápavě jsem pozdvihla obočí a čekala, co z ní vyleze.

„Dneska jdu na večeři s jedním kolegou, ale je to víc přátelská schůzka než pracovní, a..." nestihla ani doříct, protože jí někdo skočil do řeči.

„Mami, ty s někým randíš?!" vykřikl JungKook. Jeho máma celá zčervenala a mně to přišlo hrozně srandovní. Dáma v jejích letech a stydí se mluvit o takových věcech.

„Chtěla bych vám ho dnes představit." Dořekla.

Teda páni, to už musí být hodně vážné. Budu upřímná, když řeknu, že jsem si myslela, že ani tenhle život nevede. Přišlo mi, že je pořád v práci nebo je s Kookiem doma.

„Proto jsem chtěla požádat Emily, jestli by dohlídla na to, aby tu bylo uklizeno, až se tady večer vrátíme." Vyhledala mě pohledem a já přikývla.

„To nebude problém, uklidím a kolem půl deváté půjdu k sobě." Usmála jsem se.

„Nemusíš jít pryč, myslela jsem, že se s Erikem taky seznámíš." Zamrkala zmateně.

„Tak on už je to Erik?" JungKook protáhl, ale my obě to ignorovaly. Bože ten má poznámky.

„Já nevím, není to blbé? Chci říct... nejsem z rodiny nebo tak, abych tu byla." Odvětila jsem nejistě.

„Ale zlato." Vzala mě kolem ramen a zadívala se na mě.

„Už tu k nám dávno patříš." Pohladila mě po vlasech.

To znělo vážně moc pěkně, až mě to zahřálo u srdce. Škoda jen, že mě někdy takhle neobejme moje máma. Ta je věčně věků pryč a stejně tak táta. A přestože jsou třeba doma, člověk o nich ani neví, protože pracovna je jejich nejmilejší místo.

„Jen ať tu není velký nepořádek." Pustila mě, a pak šla do verandy, obout si boty.

Vyprovodila jsem ji, a pak se vrátila za JungKookem do obýváku.

„Vědělas to?" nakousnul. Bylo mi hned jasné, že to nenechá jen tak a bude se vyptávat.

„Ne, neměla jsem ani páru." Uchichtla jsem se.

„Nečekal jsem, že po tom, co táta odešel, si ještě někoho najde." Poškrábal se ve vlasech, a pak se svalil do lehu. Hlavu mi položil do klína a pěkně se uvelebil.

„Tvoje máma je hrozně krásná, spíš jsem nechápala, že je už tak dlouho sama." Oddělala jsem mu černou ofinu z čela a zaklonila svou hlavu, opírajíc se o gauč.

„Co když bude hroznej?" řekl po chvíli ticha.

„Bude v pohodě." Oponovala jsem.

„Jak to můžeš vědět?" slyšela jsem v jeho hlase škleb.

„Myslím, že tvoje mamka má dobrý vkus. Určitě by sem nepřivedla někoho, kdo by byl příšerný. Buď v klidu." Uklidnila jsem sebe a trochu i jeho. Jaký ten člověk bude, nemůže říct s jistotou ani jeden z nás. A to, že jsem tu teď pečená vařená, mi taky moc nepomáhá – jestli to mezi ním a jeho mámou postoupí k něčemu víc, myslím, že mě to taky ovlivní.

Smiloval se nade mnou a dovolil mi přepnout ten fotbalový zápas. Dívali jsme se na „Zkus mě rozesmát", teda... já se dívala a on poslouchal. Hrozně jsem se u toho nasmála a taky se snažila mu popsat všechno, co v tom filmu je.

Kolem osmi jsem poklidila a vyměnila si pár sms s Taem, který byl teď s rodiči na dovolené ve Francii. Poslal mi i několik fotek a nemálo mě pobavil komentáři.

„Co se tak chichotáš." Ozvalo se u mého ucha.

„Ale, Taehyung je na dovolené u Cote d'Azures a poslal mi nějaké fotky. Někde háže vážně skvělé xichty." Zavrtěla jsem hlavou se smíchem.

„Aha, vy si takhle píšete?"

„Jasně, proč ne." Odvětila jsem nejistě.

„Se mnou si nepíšeš." Namítl.

„S tebou jsem pořád." Šťouchla jsem do něj. Tahle konverzace se mi nelíbí a doufám, že jeho máma přijde, co nejdřív, abych nemusela dál nic vysvětlovat.

„To není pravda." Nafouknul se, až jeho tváře dostaly ten srandovní kulatý tvar. Píchla jsem ho do nich jemně tak, jak to mám ve zvyku a on na mě vypláznul jazyk.

„Nebuď napučený."

„Nebudu, ale obejmi mě." Zafňukal.

„Proč bych měla? Vůbec si to nezasloužíš." Zaprotestovala jsem. Chtěla jsem od něj odstoupit, ale chytil mě dřív, než jsem to stačila udělat a pevně mě obalil ve svém sevření.

„Nebuď zlá." Zamumlal někde do mých vlasů.

„Ty jsi vážně neuvěřitelný." Komentovala jsem to, ale taky se k němu přitulila. Je hodně dobře objímatelný, to se musí nechat.

Zrovna, když jsem se od něj chtěla odtáhnout, zámek ve dveřích zachrastil a ony se otevřely.

„Ahoj." Pozdravila Kookieho máma a za ní se objevil vcelku vysoký muž. Myslela jsem si, že to bude Evropan, podle jména, ale byl to taky asiat. Alespoň tak vypadal.

„Je tu i on?" zašpital mi JungKook do ucha, stále mě nepouštějíc.

„Je." Šeptla jsem nazpět a usmála se na oba lidi před námi.

„JungKookie, Emily, tohle je Erik." Představila nás. Podal mi ruku jako první, a tak jsem ji přijala a potřásla si s ním. Totéž udělal JungKook.

„Moc rád vás oba poznávám." Úsměv mi opětoval.

„Em, prosím, pomohla bys mi s kávou?" zeptala se teta a já přikývla.

„Nenechávej mě tu s ním!" zamumlal JungKook naléhavě.

„To zvládneš." Uchichtla jsem se a poplácala ho po ramenu.

Pomohla jsem jeho mámě připravit kávu, a pak jsem dokonce zjistila, že na dnešek, hlavně kvůli němu, upekla i desert.

Když jsme se vrátily do obýváku, JungKook tam seděl a stejně tak i Erik.

„Tady máš desert." Dala jsem Kookiemu do rukou talířek a posadila se vedle něj. Poděkoval mi a hned se do něj pustil – tipuji, že nejen proto, že měl chuť na něco sladkého, ale hlavně aby nemusel nic říkat.

„Emily, ty budeš dělat příští rok státnice?" zatvářila jsem se překvapeně, že se hovor takhle stočil na mě. Já bych tu vlastně ani neměla být, ne?

„Budu. JungKook je měl dělat se mnou, ale muselo se to odložit. No určitě se k tomu taky dopracuje, jen o něco později." Stiskla jsem jeho ruku, za kterou mě chytil. Chtěla jsem převést řeč na něj, já tu vážně nechci být objekt zájmu.

„Co jsem slyšel, tak jste šikovní, oba dva." Komentoval to a usmál se na tetu.

„Emily nám v poslední době hodně pomohla. Víc bydlí tady, než doma." Zase si neodpustila ten děkující pohled. Přitom jsem jí už několikrát říkala, že mi nemá pořád děkovat. Nedělala bych to, kdybych nechtěla.

„To je moc pěkné a jak dlouho spolu už chodíte?" v tu chvíli jsem se začala dusit svým kouskem dortu. Vážně to teď neřekl, že ne?

„Jsou jen nejlepší kamarádi, Eriku. Nepřiváděj je takhle do rozpaků." Zasmála se jeho máma. JungKook neřekl ani půl slova a já... byla jsem taky radši ticho. Ne, směšné mi to moc nepřipadalo.

Kolem desáté jsem už málem usínala na pohovce, no ten zbytek si očividně měl o čem povídat. Kupodivu se i Kookie přidal do hovoru a s Erikem začal nadšeně probírat nějaký sport.

A pak... usnula jsem.

Bohužel jen velmi krátce, protože mohla uběhnout, tipuju, hodina a já procitla.

Posadila jsem se a zjistila, že jsem v posteli. Jak jsem se tu, do háje, dostala? Všude byla tma, bylo zastřeno a já slyšela dva dechy. Jeden patřil Kookiemu a druhý Sendy, která vždy, když tu spím já, spí na zemi. Jinak okupuje mou půlku. Na sobě jsem měla pořád stejné oblečení, což se mi trochu ulevilo. Vstala jsem proto s úmyslem si ve skříni vzít své pyžamo.

Přemýšlela jsem, jestli jít do koupelny nebo se převléknout tady, ale byla opravdu velká tma a potom... vždyť on mě přece nevidí.

„Em? Kde jsi?" hrozně jsem se polekala, když rozespale promluvil. Hledal mě pak rukou na druhé půlce.

„Dávám si jen pyžamo." Odvětila jsem tiše.

Převalil se na záda a rozsvítil lampu.

„Proč svítíš?" zeptala jsem se nechápavě.

„Ať vidíš, ne?" zasmál se.

„Zhasni to, cítím se divně. Vím, že mě sice nevidíš, ale... prostě to zhasni." Komandovala jsem.

„A co když vidím?" řekl škádlivě.

„Bože, nech si ty srandy." Zavrtěla jsem hlavou a přetáhla si tílko přes hlavu. Pak jsem přešla zpět k posteli a svalila se od ní.

Nemám ráda, když takhle vtipkuje. Přála bych si, aby to byla pravda. Aby mě opravdu mohl vidět, ale on nevidí.

„Ty ses kvůli tomu naštvala?" zeptal se po chvíli ticha.

„Nech to být." Odbyla jsem ho a zachumlala se do deky. I přesto, že venku byla taková horka, tady v domě v přízemí bylo chladno a já musela mít vždy peřinu.

„Promiň, nechtěl jsem." Ucítila jsem nějaký pohyb a hned na to mě proti mé vůli objal.

„Nesnáším, když to říkáš, protože bych si hrozně přála, aby to byla pravda." Zamumlala jsem do polštáře a cítila nepříjemné pálení v očích.

„Taky bych si to přál." Zašeptal tiše.

Aniž bych se delší dobu rozmýšlela, otočila jsem se čelem k němu a pevně ho objala.

„Proč se ti to muselo stát?" bylo mi jasné, že svůj pláč už nezastavím, a tak jsem mu dala volný průběh.

„Někdy se dějou blbý věci, no nemůžeme s tím nic dělat." Hladil mě po vlasech, překvapivě docela klidně.

„Tohle není fér." Zavrtěla jsem hlavou a nos zabořila do jeho trička na spaní, které moc pěkně vonělo.

„To nevadí. Už se uklidni." Konejšil mě, jako bych tu byla ta slepá já a ne on. Už je to docela dlouhá doba a vážně se snažím vidět jen to dobré na celé situaci, brát to pozitivně. Vždyť jsem to byla hlavně já, kdo ho v tom celou dobu podporoval – ať nic nevzdává, ať bojuje. A teď, po tak dlouhé době, se sypu jak domeček z karet. Co se to se mnou jen děje?

„Vždyť mám přece tebe, hm?" viděla jsem i v té tmě, jak se pousmál. Trochu se odtáhl a začal jemně stírat mé slzy z tváří.

„Pak mámu, a jak se zdá... i Erika." Uchichtl se a mimoděk tak donutil usmát se i mě.

„V kolik odešel?" zeptala jsem se a utřela si nos.

„Neodešel, spí tady." Na to jsem překvapeně vykulila oči.

„Tak to je... super vážný." Podotkla jsem. Docela mi došla po tomhle slova.

„Jo, no. Bál jsem se nejdřív, že to bude nějaký idiot, ale je fakt fajn. Líbí se mi a podle toho, co jsem slyšel, tak má mámu fakt rád. Přál bych jí, aby se znovu zamilovala." Sice si to trochu odporovalo s tím, co řekl předtím, než se potkali, ale jsem ráda, že změnil názor. To poslední, na co tu je prostor – jsou nějaké rozepře. O to nestojí určitě nikdo.

„Jsem ráda, že to tak vidíš. Mně se taky docela líbí, i když na mně vlastně nezáleží."

„Jasně, že záleží." Namítnul.

„Hele, možná jsme nejlepší přátelé, ale jinak... nejsem rodina, tohle se mě netýká." Pořád nechápu, že jsou s tím on a jeho máma tak za jedno. Jasně, ona mi někdy trošku nahrazuje mou vlastní mámu a JungKook je jako brácha, kterého jsem nikdy neměla, no to z nás pořád nic víc nedělá.

„Ne, ty tu prostě ke mně patříš, přestaň." V žaludku mi příjemně zaškubalo, když to řekl. Myslí to opravdu tak vážně?

„Patřím k tobě?" zopakovala jsem tiše.

„A ne?" usmál se.

Přiští díl bude uhahááááááááá, je můj oblíbený :D Sami uvidíte proč.

Jinak jsem zkoukla 6 dílů Bon Voyage, a pak jsem byla tak zblblá, že se mi o tom do rána zdálo. Mi příjde, že oni pořád buď jedli, fotili nebo ztráceli věci :D No a mně se zdálo, že tam sem a taky furt něco ztrácím :'D Do toho jsem tu sama a hlídám ségře kocoura a ty kočky se tu furt nahánějí a kolikrát za noc převálcují i mě. Mám to teď krušné, přátele.