„Líbilo se ti to? Nebyl jsem si nejdřív jistý, jestli jsi pro takový druh věcí." Stál přede mnou s rukama v kapsách a houpal se na patách.

„Ne, odhadl jsi mě dobře." Přiznala jsem.

Ač se možná trochu schovávám za svou veselou a někdy rozjařenou povahu, vždycky jsem, jako téměř každá holka, toužila po romantickém rande. A upřímně, nedovedu si představit, co by mohlo být romantičtějšího, než projížďka loďkou na jezeře, kam mě vzal.

Byla jsem kolem téhle věci docela dost skeptická a taky nervózní, no když jsme se spolu sešli, šlo to všechno nějak samo. Nenuceně. To mi dávalo trochu více jistoty v tom, že jsem se rozhodla správně.

„To jsem rád, většinou se to líbí každé." Řekl a já vykulila oči. To si snad dělá...

„Dělám si legraci. Nikoho jsem tam předtím nevzal." Zasmál se.

„To nebylo moc vtipný." Utrousila jsem.

„Bylo, mělas vidět svůj výraz." Škádlil mě dál, na což jsem se zakabonila.

„Nejsem takový, abys věděla." Řekl už vážněji.

„Já vím, že ne." Pousmála jsem se a pohled na chvíli stočila k oknům domu, který byl za mnou. Slíbila jsem Kookiemu, že se k němu ještě vrátím, no neočekávala jsem, že skončíme tak pozdě. Rozhodla jsem se proto, že za ním zajdu až zítra ráno.

Sice se tam pořád svítilo, ale já nějak nebyla v náladě mluvit s ním. Neřekla jsem mu, že jdeme s Taehyungem ven a, že je to tentokrát něco víc, než kamarádská schůzka. Určitě by se ptal, kde jsem byla, a mně se nechce nic vysvětlovat.

„Je už vážně pozdě, měla bych jít." Otočila jsem se zpátky a přistihla ho, jak mě sleduje.

„Dobře." Ukázal mi svůj přitažlivý úsměv.

Nevěděla jsem, co bych měla udělat. Obejmout ho? Dát mu pusu – na to je ještě brzo, ne? Není, ale já to sama z vlastní vůle určitě neudělám, na to se moc stydím.

„Objetí na rozloučenou nedostanu?" ulevilo se mi, když to tak vyřešil a jakmile rozevřel náruč, vměstnala jsem se tam. Byl oproti mně dost vysoký a mohl si svou bradu dokonce opřít o mou hlavu. Jeho objetí bylo příjemně teplé. Zamlouvalo se mi.

„Pasuješ sem." Uchichtl se a já s ním. Překvapeně jsem zamrkala, když se na kousek odtáhl, no pořád mě nepouštěl.

„Dobrou noc." Šeptl, a pak své rty, opravdu velmi jemně, otřel o mé. Byl to takový ten cudný polibek, u kterého si člověk pořádně nemůže ani uvědomit, jestli se vůbec stal, protože trval tak krátce.

Znovu se pousmál a ještě zamával na rozloučenou. Překvapeně jsem tam mohla stát ještě další jednu minutu předtím, než jsem se vydala taky po svých – do prázdné vily, ve které byla jen naše hospodyně.

Během chůze po chodníku jsem se snažila zpracovat, co se vlastně stalo. Co si o tom všem myslím? Celou dobu jsem na někoho čekala, a když je teď tady, nevím, co vlastně cítím. Tuším ale, že za tím vším bude stát JungKook a moje neblahé zjištění, že ho začínám vidět jinak než doposud. Všechno je tak komplikované.

A moje hlava neví, co s tím.

*

„Včera jsi nepřišla, stalo se něco?" řekl místo pozdravu.

„Ne, nic se nestalo, jen se to trochu protáhlo a bylo už pozdě, když jsem se vrátila." Pohladila jsem ho po ramenu, aby věděl, kde stojím, a pak se vydala k němu do pokoje. Dneska bylo opravdu hrozné horko a my se rozhodli, že půjdeme ke mně do bazénu. Přišla jsem, abych mu pomohla vzít ručník a věci, které bude potřebovat. Pak se přesídlíme zase vedle.

„Aha, já byl vzhůru až do jedné, myslel jsem, že přijdeš." Odvětil zmateně. To mě zamrzelo, byl vzhůru a čekal na mě. No já nepřišla.

„Promiň, ale příště nečekej tak dlouho, vidíš? Jsem tu dneska." Snažila jsem se říct vesele.

„Nudil jsem se, máma měla noční." Zabrblal.

„Nemůžu tady pořád spát." Nevěděla jsem, co na to odvětit. Prostě mi docházely slova. Nechtěla jsem mu lhát, ale zkrátka jsem mu nechtěla říct pravdu. Nevím proč.

Naházela jsem do tašky ručník, vytáhla mu žabky, které si hned obul, a pak mu dala i plavky, které si šel převléknout do koupelny.

Mezitím jsem v kuchyni nachystala vodu a natrhala do ní pár lístků máty, kterou tu pěstuje jeho máma. Led tu nemají, ale já ho mám doma, takže ten tam přidám až pak.

„Proč bys nemohla?" vešel zpátky do místnosti, už převlečený.

„Byla jsem tu teď skoro každý den, ještě pořád bydlím vedle." Podotkla jsem a otočila se čelem k němu i s věcmi, které jsem si chystala vzít sebou.

„Jsem rád, když tu jsi." Řekl prostě a donutil mě tak se pousmát.

Taky jsem tu ráda, jen... děsí mě, co k tobě asi začínám cítit.

„Můžeme jít?" změnila jsem téma a on pokýval hlavou.

Zamkla jsem jejich dům a společně jsme se vydali vedle. Všechno pití a jídlo jsem vyskládala do stínku pod slunečník, kde byla lehátka, a pak se svlékla do plavek.

„Voda už je tak akorát, jdeš?" zeptala jsem se, mezitím, co jsem teplotu měřila palcem na své noze. Bylo to příjemně osvěžující, no ne tak ledové, jako na začátku léta.

„Že váháš!" vyhrkl nadšeně a začal se soukat z trička. Polkla jsem a raději se rozhodla dívat jinak. Nevím, jestli svého rozhodnutí nezačínám litovat. Těžko říct, co to se mnou udělá.

„Kde jsi? Potřebuji, abys mi tam pomohla, nepamatuji si přesně, kde jsou schůdky." Přešlápnul na místě.

Beze slov jsem ho vzala za ruku a táhla k pozvolnému vstupu do bazénu.

„Bacha, tady jsou ty schody, ať ti to nepodklouzne." Varovala jsem ho a chystala se ho pustit, jakmile jsme vstoupili na první schod a voda pokryla naše chodidla.

„Nepouštěj mě," zaprosil a mou ruku více stisknul. Na těle mi vyskočila husí kůže, přestože voda tak studená nebyla. To ta jeho ruka... drží mě už moc dlouho.

Spolu jsme sešli až úplně do největší hloubky. On měl vodu po bradu, já už nedosáhla.

„Teď už mě ale pusť, jinak se utopím." Uchichtla jsem se.

„Promiň." Zasmál se semnou a ruku opravdu uvolnil.

Plavali jsme pak v bazénu hodně dlouho, blbi, skákali do něj šipky nebo bomby. On ale samozřejmě bez rozběhu. Už tak jsem se trochu bála, ať si neublíží a byla připravená na něj kdykoliv zařvat, ať se nehýbe, kdyby to vypadalo nebezpečně.

Jinak to byla legrace, a pak taky, jakmile nás to unavilo, bylo tu dobré jídlo a pití spolu s pohodlnými lehátky k tomu.

Vychutnávala jsem si jahodový koktejl, který jsem vlastnoručně připravila a spolu se zavřenýma očima relaxovala. Zafoukal i trochu vítr, takže to bylo moc příjemné. Počasí v Anglii se letos vážně překonává.

Pak někdo zazvonil.

„Já tam půjdu." Zvedl se hned.

„Počkej, víš, jak tam dojít? Nemám tam jít já?" posadila jsem se hned. Nebyl v mém domě tak často od doby, co nevidí. Neorientuje se tu úplně jako doma.

„V pohodě." Mávnul rukou a zmizel v prosklených dveřích vedoucích do chodby.

Přemýšlela jsem, kdo to asi tak může být, protože nikoho jsem nečekala – ostatně, já nikdy nikoho nečekám.

Když se po pěti minutách nevracel, chtěla jsem jít za ním, jestli se něco nestane, ale sotva jsem se stihla zase posadit, vyšel na terasu a v jeho závěsu byl překvapivě Taehyung.

„Ahoj!" pozdravil mě a mezitím, co si JungKook sedal zpět na lehátko, přešel až ke mně, dávajíc mi malou pusu na tvář.

„A-ahoj, co tady děláš?" řekla jsem překvapeně, ale neprotestovala, když se posadil na lehátko vedle mě.

„Řekl jsem si, že tě navštívím, ale společnost už máš, jak tak koukám." Ukázal mi bílé zuby a pokynul ke Kookiemu, který se zpět rozvalil na lehátko, pořád jen v těch plavkách.

„Jo, no... je horko, tak jsme se rozhodli jít do bazénu." Přitakala jsem. Zaskočilo mě, že je tady. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, co mám říkat... panebože, proč?

„Dáš si taky pití? Donesu ti sklenku." Vyskočila jsem na nohy, když jsem si všimla, že chce říct něco dalšího.

„Hned jsem zpět." S tím jsem zmizela zpět v domě, kde byl chládek. Kachličky mě příjemně chladily na holých chodidlech, když jsem si to mířila do kuchyně.

Vytáhla jsem ze skříňky další skleničku, a pak se rozhodla podívat i do mrazáku, jestli tam nezbyla nějaká zmrzlina. A světe div se! Čokoládová tam byla úplně celá. Jsem v šoku, že ji někdo – já – ještě nesnědl, ale Inez ji musela koupit někdy teď, protože posledně tam ještě nebyla.

Vytáhla jsem ji ven a zrovna, když jsem se chystala otočit, že ji nakraju, hrozně jsem se polekala, protože někdo položil ruku na můj bok.

„Bože, to mi nedělej." Chytila jsem se za srdce, jakmile jsem spatřila Taeho.

„Promiň, nevěděl jsem, že jsi tak lekavá." Usmál se a nechal mě projít zpět ke kuchyňské lince.

„To je dobrý, jen už to neopakuj." Vydechla jsem úlevou a vytáhla misky na zmrzlinu.

„Dáš si taky? Je čokoládová." Zeptala jsem se a on pokýval hlavou, opírajíc se o pult, u kterého jsem stála.

„Emily... tys mu neřekla, žes byla včera se mnou?" zeptal se po chvíli, co jsme oba mlčeli a jediný zvuk, který v místnosti byl, byly hodiny, a pak cinkání misek, jak jsem nandávala kusy zmrzliny.

„Jak tě to napadlo?" odvětila jsem vyhýbavě.

„Neptej se a raději odpověz." Pobídnul mě.

Poraženě jsem vzdychla a špinavý nůž dala do dřezu.

„Nevím, prostě jsem mu to neřekla. Nemá to žádný hlubší význam, a pak taky, nestalo se nic tak důležitého, co by musel vědět." Opřela jsem se zády o stůl a založila si ruce na rukou. Znervóznil mě, vlastně ani netuším, co teď říkám.

„Takže to, že jsme spolu, není nic důležitého?" sledovala jsem bez mrknutí oka, jak pomalu přešel až ke mně, chytajíc mě za lokty.

„N-nikdo neřekl, že jsme spolu." Odkašlala jsem si, abych dostala svůj hlas pod kontrolu.

„Já myslel, že to ze včerejška vyplynulo dost jasně, nebo potřebuješ další důkaz?" rozvázal mé ruky a ty si usadil na boky. Nechápala jsem, co dělá, až dokud nevzal můj obličej do dlaní a nepozvedl ho ke svému.

„Možná." Zamumlala jsem a hned na to zalapala po dechu, protože se svými rty bez jakéhokoli upozornění přisál na ty mé.

A tentokrát to nebyla pusa, byl to opravdu polibek. Pravý, nefalšovaný a se vším všudy – bušícím srdcem, husí kůží a splašenými myšlenkami k tomu. Myslela jsem, že se tu teď na místě složím, ale když zjistil, že mu nijak neodporuju, dlaněmi opustil mou tvář a místo toho mě pevně sevřel v objetí.

„Tak co teď, už jsme?" opřel naše čela o sebe a zamrkal na mě zpod tmavých řas.

„Myslím, že jo." Nedovolila jsem si uhnout pohledem ani na okamžik, doslova mě uhranul.

„Jenom..." trochu jsem se odtáhla, abych mohla normálně promluvit, což jsem v tak velké blízkosti absolutně nebyla schopná.

„Nech mě mu to říct. Udělám to ve správnou chvíli."

„Nejde přece o nic tak velkého, proč chceš čekat na nějakou chvíli?" nechápal.

„Nevím, jak to vezme. Hlavně teď, když se mu stalo tohle. Vždycky tu byl jenom on, zkus to pochopit." Nevěděla jsem, jak dobře vysvětlit to, co se mi honilo v hlavě.

„Mohl by být smutný, že už tě nemá pro sebe?" řekl to tak roztomile, až jsem se nad tím musela pousmát. Prsty jsem vjela do jeho jemných vlasů a prohrábla je. Nevím, proč tak miluju lidem sahat na vlasy. No zkrátka to zbožňuju.

„Nevím, třeba se pletu jen... dej tomu chvíli, dobře?" požádala jsem ho a on chápavě přikývnul hlavou.

I když jsem se snažila si nepřipouštět všechny ty pocity, byla jsem strašně vzrušená. I přesto, kolik mám roků, a že už jsem kdysi dávno s někým randila, strašně mě rozrušila představa, že s někým zase něco budu mít. A bude to něco jiného, než přátelství.

Něco se ve mně hnulo, když mě políbil. Jen to nebylo tak silné, jak jsem čekala, že bude. Jenže... co když mám prostě jen velké očekávání? Nemůžu čekat, že do toho spadnu hnedka, že se zamiluju až po uši. Třeba jsem vážně jen hrozně naivní a musím dalším pocitům dát čas. Možná se láska neobjevuje, ale tvoří. Potřebuje čas, aby vznikla, ale pak... když přijde, tak stojí za to.

Nebo se snažím utěšovat tím, že je mezi námi něco, co tam není?

Máme tu další díl.

Chtěla bych poděkovat všem lidem, kteří mi napsali komentář nebo dali votes u tohoto příběhu. Vážně jsem měla strach, že hodně čtenářů, jakmile skončí Straight into heart, se na mě vyprdne. Jsem ale ráda, že dáváte šanci i tomuhle :)

Díky!