„Teď! Teď padá hvězda, něco si musíš přát!" vyhrkla jsem, ukazujíc na nebe.

„Chtěl bych to vidět." Povzdychl si a znovu zavřel oči.

„Nebe je dnes opravdu nádherné. Nejsou žádné mraky a hvězdy svítí velmi jasně. Ale... asi bych se bála, nebýt tebe." Dodala jsem a on se uchichtnul.

„Víš ale, že kdyby sem někdo přišel, asi bych tě moc neuchránil." Řekl s trochou sarkasmu. Naštěstí mu to ale dobrou náladu nezkazilo, za což jsem ráda. Dřív ho hrozně rozesmutnila pouhá připomínka toho, že nevidí. I když jsem se snažila si na to zvyknout, asi jsem se s tím vypořádávala o něco hůř. Mrzí mě to pořád stejně, jen on to nevidí.

„Ty jsi ťunťa." Zavrtěla jsem hlavou a více se uvelebila na jeho ruce. Dělala mi vážně docela pohodlný polštář. Cítila jsem se ze začátku divně, že ležíme tak blízko vedle sebe, ale spím vedle něj v posteli skoro každý druhý den, nevím, proč bych se zrovna teď měla začít ostýchat.

„Jak jsi mi to řekla?" vykřikl překvapeně.

„Že jsi ťunťa." Zopakovala jsem.

„Ne, to nene."

„Ale jojo."

„Nejsem, odvolej to!" začal mě lechtat na boku a já sebou začala kroutit. Zase mě měl v hrsti docela snadno.

„No dobře, dobře, jen toho nechej." Naštěstí mě poslechl hned, co jsem to „odvolala". Díky bohu, tyhle jeho ataky snáším hůř a hůř. A on je provozuje častěji a častěji, asi neví, jak víc mě potrápit.

Moje tělo se zase uvolnilo z křeče a já si nahlas povzdychla.

„Kookie, co děláš?" otočila jsem svou hlavu k němu, protože se mi zdálo, že se na mě dívá, i když to vlastně nešlo. No málem narazila svým nosem do jeho, jak byl blízko.

„Včera večer jsme se v kurzu učili, jak si představit rysy tváře člověka podle hmatu. Můžu to na tobě zkusit?" zeptal se.

„Ale ty víš, jak vypadám." Namítla jsem trochu nervózně. Byl u mě opravdu hodně blízko. Cítila jsem jeho dech, jak naráží na mé rty a když se trochu pohnul, naše nosy se opravdu střetly. Já sebou polekaně cukla a on to nijak nekomentoval.

„Prosím, chci vědět, jestli si tě dokážu taky takhle představit." Trochu jsem odtáhla hlavu, když nafouknul své tváře, ale pak teda svolila. Sedla jsem si do tureckého sedu a on naproti mně.

„Ukaž mi, kde je tvůj obličej." Zvedl své ruce. Vzala jsem je do svých a dala si je na tváře. Byly teplé a velmi jemné. Znervóznilo mě to ještě víc.

Sjel s nimi, ani se mě nedotýkajíc, na ramena. Nerozuměla jsem sice, co dělá, ale nechala jsem to tak a nijak to nekomentovala.

Jemně s nimi jel od ramen zase zpět, po krku, až k čelisti a bradě. Už se mě dotýkal bříšky prstů a někdy celými dlaněmi. Objel celou mou čelist, a pak i líčka. Ukazováčkem udělal malé kolečko kolem nosu a jemně se i dotkl mých rtů, ukazováčkem obkreslujíc celou jejich linii.

Ani jsem si v tu chvíli neuvědomila, že nedýchám, až když mi pokynul, abych zavřela oči.

Vím, že mě sice nemohl vidět, ale jeho oči byly tak blízko. Děsilo mě to. Nevím, co přesně. Jestli ta jejich prázdnota, nebo zkrátka ten pocit, že se na mě dívá a přitom nedívá.

Dotkl se mých očí, pak i obočí a čela. Nakonec prsty vjel do vlasů.

„Už se můžeš dívat." Řekl, jakmile jsem přestala cítit jeho ruce a já své oči znovu otevřela.

„T-tak co?" zamrkala jsem a čekala, co mi poví.

„Mělas pravdu. I když jsem se snažil, pořád mám v hlavě jen obrázek tebe tak, jak jsem tě viděl předtím. Musím to zkusit na někom, koho jsem předtím neviděl." Odvětil docela zklamaně.

„To mě mrzí, třeba... seženu někoho, na kom to můžeš vyzkoušet." Navrhla jsem opatrně. Vím, že si teď na sebe pletu bič, protože já a seznamování – zkrátka to nejde k sobě. Ale bylo mi to líto a chtěla jsem mu pomoct.

„Netrap se tím, třeba nám do kurzu dovedou někoho, na kom to budeme moci zkoušet, nebo třeba na sobě navzájem." Odvětil s pousmáním.

Lehli jsme si pak zpátky na deku a povídali si. Mluvila jsem o svých plánech a taky o strachu, který mám z příštího roku. Čekají mě totiž státnice. Vždycky jsem si představovala, že tam budeme stát spolu, vedle sebe. Jako vždycky všude, no on tam tentokrát bude jen jako divák.

Kvůli tomu, co se stalo, musel přerušit školu. Začal chodit na kurzy pro nevidomé, aby se dokázal co nejrychleji všemu přizpůsobit. Naučil se díky tomu hodně užitečných věcí. Věci, které dřív nebyl schopný sám udělat, teď dělal normálně. Dávalo mi to pocit, že je vše při starém... no nebylo. A nebude.

Na škole mu nabídli speciální výuku pro nevidomé. Není to ale obor, který přesně studoval spolu se mnou, takže nastoupí na podzim zase do prvního ročníku. Jsou to sice skoro dva zahozené roky, ale je skvělé, že tuhle možnost vůbec má. Některé univerzity, které tohle nabízejí, jsou hodně daleko odsud a on by neměl, jak se tam dostat. Takhle můžeme do školy pořád chodit spolu.

Když mi opět nabídl svou ruku jako polštář, neodmítla jsem a tentokrát se k němu dobrovolně přitulila, jelikož mi začínala být zima. Sledovala jsem, jak o něčem mluví a přistihovala se při tom, že vlastně nemám tušení, o čem. Prostě jsem jen sledovala jeho rty, které se pohybovaly a tvář, která při tom měnila svůj výraz. Oči, které se přivíraly při smíchu a nos, který se hýbal s celou mimikou.

A pak mi to došlo.

Začínám v něm vidět někoho jiného. Ne kamaráda, ne brášku. Začínám ho mít ráda tím jiným způsobem. Začínám ho milovat.

Jenže... to je špatně, on mě takhle nikdy neviděl a ani neuvidí. Budu napořád nejlepší kamarádka.

**

„Jak jsi na tom s tou esejí do práva?" zeptal se Taehyung a odpil si svého frapučína. Venku už byl naprostý pařák, takže kafe nepřicházelo v úvahu. Na mysli jsem měla jediné – vyvalit se doma u bazénu a nic nedělat. Bohužel, zkouškové si nevybírá. Ještě pořád je tu jedna esej a jedna zkouška, které musím udělat. Děs běs.

„Moc jsem s tím nepohnula." Odvětila jsem mrzutě.

„Chceš helpa?" usmál se a jedním okem na mě mrknul. Na to jsem protočila očima, ale určitě se mi do tváří nahrnula trocha červeně. Jakmile mezi námi trošku povolily ty ledy, začal se semnou bavit i takovým způsobem. Navzájem jsme se podpichovali a měli srandu. Bylo to příjemné, mluvit pro změnu i s někým jiným, než je Kookie nebo jeho máma. A pak taky, necítila jsem se ve škole tak osaměle, protože přestože měl jiné předměty, vždy si mě našel a dělal mi společnost. Oblíbila jsem si ho.

„Tobě se chce?" utrousila jsem. Divím se, že se do něčeho takového hrne tak dobrovolně.

„Ne, ale můžeme udělat obchod." navrhnul. Zatvářila jsem se nechápavě. Co se mnou chce provozovat za obchody? Co bych já mohla dát jemu? Podle toho, co jsem pochopila, je opravdu velmi chytrý. Člověk by to do něj neřekl, ale zkoušky už má dávno za sebou a to i s pěkným průměrem. Asi mě nepřestane jen tak udivovat.

„O co by šlo." Napila jsem se svého koktejlu.

„Pomůžu ti s tou esejí pod jednou podmínkou..." zopakoval a já čekala, co z něj vyleze dál.

„Půjdeš se mnou na rande." Sotva to dořekl, vykulila jsem oči a málem se zadusila pitím v puse. On mě právě teď pozval na schůzku?

„Teď vtipkuješ." Vypravila jsem ze sebe, nepochybně celá rudá.

„Ne, je to zcela vážné." Zasmál se a rukama se opřel o stůl, nahýbajíc se blíž ke mně.

„Tak co? Souhlasíš?" koukal na mě svýma tmavýma očima a čekal, co odpovím.

Popravdě, chtěla jsem hned říct ne. Je hrozně krásný, je chytrý. Asi má všechno, co bych si od kluka mohla přát a co jsem si kdy představovala, že můj přítel bude mít, no něco mě prostě nabádalo k tomu slovíčku začínající na N.

Pak tu ale byla ta druhá strana, která mi zase promítla včerejší večer s Kookiem a připomněla mi jednu hořkou pravdu – já se asi zamilovávám do nepravého člověka. A jak skončí neopětovaná láska? Zlomeným srdcem. Kterým? Mým.

Možná, když začnu lásku hledat jinde, mám ještě šanci se z toho dostat. JungKook je můj nejlepší kamarád. Nikdy bych nechtěla, aby se to mezi námi pokazilo. Abych to já takhle pokazila. To co máme za vztah, nesmí zničit láska.

A možná je tohle znamení. Třeba ji najdu tady. S Taem.

„Souhlasím."

Lidi, já jsem tu svatbu přežila! Konečně je po všem. Kocovina naštěstí nebyla ale skončili jsme kolem třetí, do loža jsem šla ve čtyři a usnula asi tak v pět, takže druhý den to bylo docela kruté.

Proslov, který jsem měla, dopadl docela dobře. A video, které jsem udělala, sklidilo fakt úspěch, za což jsem moc ráda.

Dneska se z toho ještě vzpamatovávám, ale už je to o cosi lepší a jsem happy, protože zbyl super guláš a vývar, takže to teď v nejbližších dnech budu obědvat a večeřet :D

Doufám, že se vám díl líbil, co říkáte na Taehyunga? Dají se dohromady? :P