Zrovna jsem byla na cestě pro Taehyunga. V navigaci jsem měla adresu, kterou mi poslal do sms zprávy, a tak jsem nemusela mít strach, že se někde zatoulám. Nejsem v řízení ještě tak zdatná – mám řidičák asi měsíc.

Všechno už bylo připraveno na Kookieho oslavu narozenin. Ráno jsme taky s jeho mámou vstávaly o něco dřív. Uklidily jsme celý dům a připravily venku gril, občerstvení, naložily maso. Bylo toho vážně požehnaně a já do toho jela ještě vyzvednou svůj dárek pro něj plus dort, který objednala teta. Zkrátka, skoro až do oběda jsme se nezastavily.

Trochu jsem si říkala, jestli to má cenu. Co to bude za oslavu, když tam budeme jen čtyři. JungKook jako oslavenec, Taehyung, já a jeho máma, která ale řekla, že s námi jen chvíli pobyde, a pak si půjde po svých, abychom měli svou zábavu.

Po druhé straně jsem odhodlaná a věřím, že to cenu má. Nezáleží přece na tom, kolik tam bude lidí, ale že jsme všichni jeho nejbližší. Zkrátka si užijeme pěkné odpoledne a večer. A ani nějaký ten alkohol chybět nebude, přece jen, jsme tady všichni už dospělí. JungKook sice moc pít nemůže, ale jedno pivo mu máma povolila.

„Ahoj! Našla jsi to, jak vidím." Zamávala jsem z okna na Taehyunga a ten se přiřítil k autu.

„Mám navigaci." Ukázala jsem na tu chytrou věcičku a zároveň ji i vypnula. Cestu zpět si pamatuju, nebo mě bude on navigovat. Nemusíme poslouchat žvatlání té baby.

„Teda... pěkný auto, mimochodem." Rozhlédl se po interiéru mého nového Audi TT.

„Díky." Kývla jsem hlavou a vycouvala.

„To je tvýho táty, nebo...?" nechal větu otevřenou a já se uchichtla.

„Myslíš, že můj táta letí po červený?" odvětila jsem otázkou a vyjela ze čtvrti na hlavní ulici.

„Tak mámy?" zkusil znovu.

„Dostala jsem ho za složení řidičáku." Rozhodla jsem se ho netrápit a přiznala barvu.

„Aha, to je docela drahý dárek." Komentoval to zaraženě.

Na to jsem neměla co říct. Je to drahý dárek, ale se mnou to nic neudělalo. Za všechno dostanu něco, ale to, co bych opravdu chtěla, hledám jinde. Tak nějak to bylo i s maturitou. Dostala jsem spoustu pěkných a drahých věcí, poukázky na kosmetiku a do různých butiků – no co chybělo tentokrát? Mí rodiče na ceremoniálu. Tak je to vždycky, nikdy nikde nejsou.

Po cestě se docela rozpovídal o různých věcech jako je škola a basketbal, který prý závodně hraje. Poslouchala jsem to a občas něco prohodila, sama překvapená, jak s ním šla konverzace sama. Vážně mám problém s mluvením, když se jedná o lidi, které neznám. Tady to bylo jiné. Možná tím, že jsem věděla, že je to Kookieho kamarád, anebo je vážně tak fajn, že veškerou tu divnou atmosféru prostě odboural svou veselostí a přátelským chováním.

„Tak tady bydlí?" kývnul na příjemný domek s terasou a já mu to odkývala.

„A ty bydlíš kde?" odepnul si pás a čekal na odpověď předtím, než otevře dveře.

„V téhle obludě vedle." Kývla jsem na bílou vilu obklopenou velkou zahradou.

„Hm... páni, už chápu to auto."

Oba dva jsme vystoupili a já ho pak vedla k brance. Tu jsem odemkla jedním klíčem, a jakmile vstoupil, zase ji zamkla. To stejné s vchodovými dveřmi.

S brankou to tak teta začala praktikovat kvůli bezpečnosti. Jelikož JungKook často chodí ven a je tam, přestože doma nikdo další není. Kdokoli by tam mohl přijít a vloupat se buď do domu, nebo mu třeba i ublížit. Takhle se nikdo nedostane ani na pozemek. A pokud přeskočí plot, určitě u toho nadělá nějaký hluk. Přibyly mi sice další klíče ve svazku, ale rozhodně jsem to schvalovala.

„Jsme tady!" zakřičela jsem a sundala si boty. Pak jsem vklouzla jen do letních žabek a pokynula Taemu, ať si taky jedny vezme.

„Už jdu!" ozvalo se zpět a za malý okamžik se v chodbě objevila Kookieho máma.

„Dobrý den, paní Jeon." Pozdravil slušně Taehyung.

„Dobrý den, moc mě těší." Podali si ruce a jemně pokynuli hlavami.

„Kim Taehyung." Představil se.

„Ráda poznávám Kookieho kamaráda. Pojď dál." Pozvala ho.

Nechala jsem je být a vydala se raději do Kookieho pokoje.

„Hej, jsi tam?" zaklepala jsem, a pak dveře otevřela.

„Jo, už jste přijeli?"

„Jak vidíš." Zasmála jsem se, a pak mu ruku položila na rameno. Byl ke mně stále zády.

„Tak pojď se s ním pozdravit, hm?" vybídla jsem ho.

„Když... mám strach. Co na to řekne?" zamumlal opatrně, a pak se otočil čelem ke mně.

„Bude to v pohodě." Usmála jsem se.

„A co když ne?" povzdychl si.

„Slibuju, že bude. Neznám ho sice dlouho, ale vypadá vážně fajn. Nemyslím si, že by byl jeden z těch, co odsoudí lidi kvůli něčemu takovému." Píchla jsem ho do tváře tak, jak to mám ve zvyku a jemu se na ní hned na to rozlil malý úsměv.

„A teď pojď, je to tvůj den. Jen počkej, co jsem si pro tebe připravila za dárky." Zatleskala jsem a vzala ho za ruku. Sice mě u orientace v domě už nepotřeboval, no já si na to za tu dobu nějak moc zvykla a dělám to skoro automaticky.

„Proč mluvíš v množném čísle? Doufám, že to není nic drahého, víš, že nesnáším, když..." na to jsem ho utnula a znovu ho píchla do tváře.

„Přestaň, nic o penězích nechci slyšet. Nejsi mi dlužný, jsou to dárky." Táhla jsem ho až dozadu na zahradu, kde bylo vše připravené.

Sotva jsme se objevili u prosklených dveří, začala jeho máma a dokonce i Taehyung, zpívat Všechno nejlepší! Přidala jsem se k nim a společně jsme to zazpívali až do konce.

„Sfoukni svíčky a něco si přej!" řekla teta nadšeně. Dala mu dort přímo před nos, takže ho nemusel hledat a on, jakoby vycítil, že je tam, začal foukat.

Sfouknul je až úplně do té poslední, a pak se usmál.

„Jak vypadá?" otočil se mým směrem.

„Má tvar kytary a je na ní přesně 20 svíček!" začala jsem popisovat. Tae nejdřív koukal trochu nechápavě, ale prosila jsem ho pohledem, ať teď nic neříká.

„Musí být vážně pěkný." Komentoval to.

„Chutnat bude líp." Prohlásila jeho máma, a pak jsme se všichni posadili ke stolu. Byly tam už připravené talíře, jen ho nakrát.

„Já... nechci kazit tuhle chvíli, ale vážně moc rád tě vidím, jen... vysvětlíš mi, co se děje?" začal Taehyung opatrně.

„Jasně, promiň, že jsem tě tak dlouho ignoroval." Odvětil mu JungKook.

„Měl jsem úraz a ten mi poškodil tkáň v oku. Takže... nevidím." Neříkalo se mu to lehce a já obdivovala, jak silný je. Cítila jsem se za něj tak trochu pyšná. Pod stolem jsem chytila jeho ruku a jemně ji stiskla.

„Vů-vůbec?"

„Bohužel." Zavrtěl JungKook hlavou a poděkoval, když před něj přistál talíř s dortem. Dala jsem mu do ruky vidličku, a taky poděkovala za svůj talíř.

„Je to nevratné?" Tae z něj stále nespouštěl svůj pohled, jakoby tomu nechtěl uvěřit. Rozumím tomu, já taky nejdřív nemohla.

„To se ještě uvidí. Začali mě léčit  a bylo mi řečeno, že cévy v oku nemám tak moc poškozené a možná... možná by to někdy mohlo zase jít. Ale raději na to nemyslím, nechci se upínat k naději, když je tak malá. Jsem prostě teď takový, jaký jsem." Stisk pod stolem mi opětoval a já se pousmála.

„Nerad o tom mluvím a bylo pro mě těžké tě kontaktovat. Nevěděl jsem, co na to řekneš." Dodal.

„Je mi to líto, no neměl ses čeho bát. Jsme přece kamarádi." Nezklamal a zachoval se tak, jak jsem čekala. Obavy tu byly, zdá se, zbytečné.

Snědli jsme dort, a pak přišly na řadu gratulace. Jeho máma pro něj měla dva dárky, Tae jeden a já taky dva. Hrozně jsem se těšila, co na to řekne a jen doufala, že bude nadšený.

„Co je to, krabice?" osahával to už asi deset minut. Bavilo mě sledovat, jak je zvědavý. Měl opravdu zaujatý výraz ve tváři. Bylo to rozkošné a já od něj nemohla odtrhnout oči. Rozhodla jsem se ho ale netrápit dlouho.

„Je to počítač. A je upravený tak, že ho můžeš používat, i když nevidíš." Vysvětlila jsem.

Jeho máma zalapala po dechu a on překvapeně vyvalil oči.

„To si děláš srandu!" vykřikl.

„U knih přece nebudeš navěky, ne?" usmála jsem se.

„Ty ses zbláznila! Říkal jsem, že nechci žádné drahé dárky." Začal se rozčilovat. Pak to ale vzdal a pevně mě objal.

„Děkuju, ani nevíš, co to pro mě znamená." Šeptl a já ho pohladila po zádech.

Hned na to jsem ucítila objetí i od jeho mámy.

„Děkujeme, Emily." Aniž bych nějak chtěla, dojalo mě to. Ona mu tohle koupit nemůže a vím, že jí to hrozně mrzí. Jestli jsou ty peníze jediné, co jim to tu usnadní, tak pak... co já s nimi? K čemu je mám? Raději tím udělám radost tady, než je nechat ležet na účtu.

„Není za co." Odtáhla jsem se, když mě oba pustili a setřela si jednu zbloudilou slzu. Nechtěla jsem tohle dělat před Taehyungem, aby se necítil jak páté kolo u vozu.

„No a na druhý dárek si budeš ještě muset chvíli počkat, je v zácviku." Odkašlala jsem si.

„Jak to myslíš?"

„Je to labrador a je cvičený pro nevidomé. Složil už zkoušky, ale ještě musí absolvovat nějaká cvičení." Vysvětlila jsem.

„Já budu mít psa?" vykřikl, když mu došlo, co jsem právě řekla.

Hned na to jsem pod nohama neucítila zem.

„Ty se mi snad zdáš!"

„Ne, já jsem zcela reálná." Odvětila jsem s trochou sarkasmu, ale objala ho kolem ramen, kdyby se náhodou rozhodl mě pustit ve chvíli, kdy bych to nečekala.

„Přestaň," uchichtl se, a pak jsem ucítila něco mokrého na tváři.

„Děkuji, tvé dárky si ani nezasloužím." Dal mi pusu i na druhou tvář.

„Zasloužíš." Postřapatila jsem mu vlasy a překvapením vyjekla, když se prudce zatočil.

„To stačí! Dej mě dolů, hned!" přikázala jsem.

„No jo, spokojená?" jako odpověď mu byl píchanec do pravé tváře. Ty pak hned odul a vypláznul na mě jazyk.

„Nebuď drzý." Znovu jsem ho píchla, ale pak to už nechala být.

Slunko už bylo docela nízko, když jsme začali grilovat. Jeho máma to nechala víceméně v mé kompetenci, protože musela odejít na noční směnu. Měli jsme pak celý dům i zahradu pro sebe.

Kluci si otevřeli pivo a já zvolila jen nějaké jemnější s ovocnou příchutí. U toho jsme si povídali o škole, Taeho basketu, sportu obecně a zkrátka, co se namanulo. Bylo to moc příjemné. Nebylo už ani takové vedro, takže jsem se u grilu tak nepotila a kupodivu mi pak Taehyung i dost aktivně pomáhal.

„Co ten projekt kvůli kterému jsi byla v knihovně?" zeptal se najednou. Přežvýkala jsem svůj kus masa, a pak polknula předtím, než odpovím.

„Jo, celkem to šlo. Ale kdybys mi neřekl, kde ty knihy najdu, asi bych tam byla ještě teď." Přiznala jsem.

„Od kdy ty vlastně chodíš do knihovny?" zeptal se ho pro změnu JungKook.

„Docela často. Mám knihy rád a preferuju studium z učebnic než z internetu." To znělo docela zajímavě. Rozhodně bych to do něj neřekla, spíš bych ho tipovala na takového toho sportovce, kterému jde jen o image a basket. Jo, a abych nezapomněla – holky. Zkrátka takový idol. Možná proto mě tak udivilo, že se s ním Kookie dobře zná a kamarádí se s ním.

„Jak jste se vlastně seznámili?" napadlo mě. To pak teda fakt nechápu.

„Měli jsme spolu v prváku tělák." Řekl JungKook.

„A ještě jeden předmět, jak se to jmenovalo... hm, Finanční řízení a rozhodování." Zamyslel se Tae.

„To byl hnus, ani mi to nepřipomínej." Otřásl se Kookie.

„Takže ty studuješ na ekonomické fakultě?" hovor se zase přesídlil na mě.

„Jo, nevím, jestli rozumím dobře, ale ty taky?"

„Taky. Jen jsem asi jiný obor, protože jsem tě ještě na žádné hodině nepotkal." Komentoval to.

„My to máme stejně, Hospodářská politika a správa." Ozval se JungKook, jemně mě štípajíc do paše. Uchichtla jsem se a hned ho odehnala.

Seděli jsme takhle až skoro do půlnoci. Pak bylo chladno a my se rozhodli to zabalit. Sklidila jsem s pomocí Taehyunga všechno jídlo, on uhasil oheň a mohlo se jít. Taky jsem zamknula zadní dveře.

„Víš, jak se dostat domů? Nemůžu tě svést, taky jsem pila." Až teď mi došlo, že jsem si to jedno ovocné pivo mohla odpustit.

„To je dobrý, projdu se. Teda... snad najdu cestu." Zasmál se trochu nervózně a prohrábl si vlasy na zátylku.

„Můžu tě doprovodit k hlavnímu tahu, tam to určitě poznáš." Navrhla jsem.

„Ty chceš někam jít tak pozdě?" zjevil se v kuchyni, kde jsme byli, JungKook.

„A jak to chceš udělat? Nebo ještě můžu zavolat taxi." Napadlo mě.

„Ne, to je v pohodě, vážně." Mířil Taehyung ke dveřím.

„Tak já půjdu s tebou." Začala jsem se obouvat.

„Em..."

„Za patnáct minut jsem zpět, tak ať je volná sprcha." Utnula jsem to se smíchem. Nijak to už nekomentoval a rozloučil se s Taem.

Spolu s ním jsem se pak vydala do chladné noci.

„Je to daleko?" dal si ruce do kapes a trochu se zatřásl. Ani já si nevzala zrovna nejhrubší oblečení, ale na tu chvíli se to dalo přežít.

„Ne, jen pár minut chůze." Zavrtěla jsem hlavou a přidala do kroku.

„Jsem rád, že mě pozval. Užil jsem si to dneska." Prohodil.

„Bylo to fajn. Taky se mi to líbilo." Přitakala jsem s úsměvem při vzpomínce na jeho nadšení, když dostával dárky. Nevím, proč jeho úsměv stále nemůžu vyhnat z hlavy. Většinou se mi tohle nestává.

„Máte spolu moc pěkný vztah. Ale... vážně jste jen kamarádi? Chci říct, máš klíče od jeho domů a přespáváš tam." Nakousnul a já ucítila jeho upřený pohled.

„Jsme jen kamarádi." Zvedla jsem pravý koutek v úsměvu.

„Já a JungKook se známe od pěti, co se tady přistěhoval se svou mámou. To už je hrozně dlouhá doba. Naše přátelství ale nikdy nebylo silnější, než teď. Zrak mu sice nevrátím, ale nějak cítím, že mu musím dát více podpory než kdy dřív." Přiznala jsem. Možná proto jsme si začali tolik projevovat tyhle přátelské věci. Nikdy předtím jsme si neřekli, že se máme rádi, ani se neobjali nebo si dávali pusy na tvář. Neměli jsme to zapotřebí – já to neměla zapotřebí. Předtím nám stačily pohledy a věděli jsme, co si druhý myslí.

Jenže jemu teď pohledy nestačí, on je nevidí. Proto jsem cítila jakousi povinnost mu to dávat najevo jinak. Možná slovy, nebo i doteky.

„A jsi si jistá, že v tom není nic víc?"

„Jasně, že není." Zavrtěla jsem hlavou a zastavila, když jsme došli na křižovatku. Nevím, proč ho to tak zajímá, ale rozhodla jsem se to neřešit, když jsme už na konci naší cesty.

„Prostě se známe jen hodně dlouho a máme k sobě blízko. Je jako můj bráška." Přešlápla jsem.

„To je pěkné." Zase se usmál a ukázal mi tak své rovné zuby. Měl vážně moc pěkný úsměv, takový pozitivní. Dokázal přinutit člověka, aby se usmál taky. Zcela nevědomky.

„Ještě jednou děkuji za pozvání. Dojdi zpět v pořádku a... uvidíme se ve škole." Zamával mi, což jsem mu oplatila a vydal se cestou, kde bydlí.

Já se zase na patě otočila a mířila si to tmavou ulicí zpět. Aniž bych chtěla, náš rozhovor mě nutil přemýšlet o věcech, o kterých mě to předtím ani nenapadlo.

Bylo to teď mezi mnou a JungKookem jiné. A nevadilo mi to. Jediné, z čeho jsem nervózní je, co se občas děje s mým tělem, když je poblíž. Mozek někdy nepřemýšlí, srdce tluče rychleji a celé tělo se chvěje. Nevím, jestli to bylo z toho, že jsem na takové věci u něj do té doby nebyla zvyklá, anebo je se mi zkrátka děje něco, co by se dít nemělo.

Pár věcí:

1. Asi jste pochopili, že Taehyung a JungKook jsou ve fan fikci stejně staří

2. Nikde jsem se nedočetla, jestli se mu zrak může vrátit ne bo ne, ale prosím, berme to tak, že tu ta možnost zkrátka je, ať už je pravda kdekoli.

Doufám, že se vám tento mega dlouhý díl líbil :)